Na návštěvě v útulku Dogpoint

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: neděle 1. listopad 2020 Autor Zdeněk Modálek Vytisknout E-mail

Možná by to bylo i na film. Dva vzdálené, chlupaté, útulkové světy. Jeden obrovský, s pevně daným řádem, pravidly, s desítkami zaměstnanců, profesionální odchytovou službou, více jak dvacetiletou historií a štědrou městskou kasou v zádech. Druhý menší, flexibilnější, s výborně zvládnutou prezentací a „volnějšíma rukama“ ve všech svých aktivitách. Lidé z těch dvou světů o sobě vědí jen skrz malá okénka svých displejů, telefonů a monitorů. A i když díky sociálním sítím mají informací stále více, pořád jsou to jen střípky, ze kterých není možné poskládat celý obraz. Samozřejmě, zvědavost sílí až do bodu, kdy se rozhodnou vyslanci jednoho světa navštívit druhý. Dál už bude asi na režisérovi, zda z toho udělá horor, lovestory nebo další válku světů. My se zaměřili na fakta a skrz reportáže z naší návštěvy přinášíme nestranný pohled do světa útulku Dogpoint.

Veď mě dál appko má

Už ve chvíli, kdy zadávám název útulku do mojí oblíbené navigace, vyskočí na mě další důkaz toho, jak perfektně mají moji dnešní hostitelé zvládnutou prezentaci. Z malé ikonky pro výběr destinace na mě „kouká“ vtipná fotka pořádného chlupáče a jeho pána. Žádné logo, fotografie brány nebo podobný obrázek typu „jen ať tam něco je“. S úsměvem tedy klikám a vyrážím.

Do Kostelce nad Černými lesy, v jehož blízkosti se útulek nachází, to není daleko. Pak už jen věřit aplikaci uprostřed hlubokého lesa a jste na místě. Místa na parkování není moc, ale našlo se a než si stačím sbalit batoh, prochází kolem rodinka s pěkně urostlým americkým buldokem. O venčení pro veřejnost je tady velký zájem, a když se podívám na okolní přírodu, ani za mák se nedivím. Škoda, že my v Troji jsme museli tuhle kratochvíli zrušit. Ale nešlo to jinak. Lidé nám pejsky kradli, vraceli pozdě nebo ve špatném fyzickém stavu. Holt jiný kraj, jiný mrav. Anebo že by tady na to měli nějaký fígl? Brzo uvidíme.

Svět Dogpoint

Ještě krátká zastávka u informační nástěnky před vchodem a už mě vítá květinami osázený areál útulku. Truhlíků, záhonků, květináčů, stromků a keříčků je tady opravdu hodně. Celé to působí velmi příjemně a má to „na svědomí“ jediná osoba, která, jak jsem se později dozvěděl, nevynechá jediné místečko pro plánování další a další květeny. Tou osobou je ředitelka místního útulku paní Michaela Zemánková, která mě také vítá a vzápětí představuje pana Jana Juráka. Ten je zdejším vedoucím, ale dělá vlastně úplně všechno. Je to takový zdejší motor a povede i moji prohlídku. Dlouho neotálí a spouští. „Stojíme před budovou bývalé lesovny postavené v roce 1971. V roce 2014 jsme ji získali do nájmu a začali ji rekonstruovat k obrazu svému. Budova je zateplená, vnitřní prostory jsme upravili, aby co nejvíc vyhovovaly provozu útulku. Je tu tedy karanténa, ošetřovna, izolace, kanceláře, sklad krmiva. Na půdě skladujeme věci, které zrovna nepotřebujeme, ale mohly by se někdy hodit.
Celková kapacita útulku je 25 psů. Sice je pravda, že do jednoho boxu se může vejít 7 štěňat, a psů můžeme mít tím pádem víc, ale my touhle cestou jít nechceme. Letos výjimečně problém s kapacitou nemáme, jsme zhruba na polovině. Poslední 2 roky jsme ale měli prakticky nonstop plno.

Zažili jsme i situace, kdy jsme opravdu museli zvažovat, jestli nějakého psa přijmeme, protože jsme měli 19 z 20 kotců obsazených. Máme smlouvy s několika obcemi v okolí, pro které zajišťujeme odchyt. Kvůli tomu musí vždy jeden kotec zůstat volný. Většinou neodchytáváme více jak 2 psy naráz. Obecně je potřeba říct, že tady, mimo Prahu, je přístup ke psům trochu jiný. Zjednodušeně řečeno – když tu jde pes sám po silnici, na rozdíl od Prahy to nikdo moc neřeší. A vybavení na odchyt? Jezdíme klasickou dodávkou a nepoužíváme nic speciálního – tyče, rukavice, sklopec a foukačka. Tu jsme ale v terénu nikdy nepoužili. Jen přímo tady, když jsme měli v boxu psa, se kterým bychom jinak nic nesvedli, a nebyl čas čekat, až si zvykne.”  

 ❞ Obecně je potřeba říct, že tady, mimo Prahu, je přístup ke psům trochu jiný. Zjednodušeně řečeno – když tu jde pes sám po silnici, na rozdíl od Prahy to nikdo moc neřeší...

Po krátkém úvodu přichází na řadu prohlídka hlavní budovy, která bude dle mého odhadu jen o pár metrů větší než vstupní budova v Troji. Prostoru není nazbyt a vše se tomu musí podřídit. Žádné zbytečnosti a vše důkladně promyslet. Začínáme ošetřovnou, kde to opravdu na pořádání plesu nebude, ale pro potřeby útulku dostačující. „Jsme v ochranném pásmu lesa, takže nesmíme ke stávající budově nic přistavovat a musíme pracovat s tím, co máme. Ošetřovna je proto maličká a dostat sem všechno, co požadovala veterinární správa, byl docela tetris. Je tu stůl, váha, sono a spousta dalších věcí. Postupně shromažďujeme nástroje a přístroje, abychom byli co nejvíce soběstační,” komentuje pan Jurák.

V další místnosti vrní několik skříňových mrazáků. „Tady je sklad a přípravna krmiva. V útulku tzv. barfujeme, to znamená, že krmíme všechny psy kromě těch, co mají ledvinovou dietu, masem a zeleninou. Je to výživově i finančně výhodnější.“  Vysvětluje můj dnešní průvodce, zatímco mi ukazuje sáčky masa a zeleniny připravené na večer.

Poslední místnost, do které nahlédnu, je vnitřní ubytovna pro hafany, kteří nemohou být v klasických venkovních kotcích. Boxy vypadají podobně jako u nás v Troji a paní Zemánková připojuje historku, jak si nechala 4 přítomné boxy nacenit v nerezovém provedení. Já tipoval cenu 40 000 a musím říct, že správná odpověď 750 000 mě opravdu překvapila. „V roce 2013 jsme vyhráli výběrové řízení na provozovatele útulku v jednom městě. Jenže do toho vstoupilo politikaření a po roce čekání a tahanic, jsme se rozhodli dát sbohem a šáteček a najít něco jiného. A našli jsme tuhle lesovnu. Převzali jsme ji od ČZU, kde jsem studovala. Dáváme to tady dohromady krůček po krůčku. Loni jsme dělali nové topení. Do té doby jsme topili v Petrách. Není tu kanalizace a vodovod. S vodou musíme šetřit a vše důkladně zvažovat. Odpady jsou tu špatně udělané. Když se jednou ucpala žumpa, zjistili jsme, že trubky nevedou podle plánu, a museli jsme rozkopat půl zahrady,” navázala paní Zemánková na historku s nerezem.

Návštěva u hafanů

Opouštíme vnitřní prostory a jdeme se podívat na dva zdejší výběhy. Areál útulku nabízí jeden menší, kde je možnost každého pejska pustit, jak se říká, „na volno“ a druhý větší, obklopený kotci. 

 „Venčíme 3x denně. Venčení je u nás otevřené i pro veřejnost. Letos jsme venčitelům udělali rezervační systém. Hlavně o víkendu se totiž stávalo, že už 5 minut po otevření byli všichni psi venku, ale stále přijížděli další zájemci o venčení. Ti pak samozřejmě byli naštvaní, že jedou třeba až z Prahy a ven se psem se nakonec nedostanou.”  Samozřejmě mi hned probleskly špatné zkušenosti z Troji, a tak se musím zeptat, zda mívají také problémy.  „Nic výrazného. Jsme v lese, takže pravděpodobnost nějakého průšvihu je tu velmi malá. A naši venčitelé jsou zodpovědní, navíc s nimi podepisujeme i smlouvy. Samozřejmě se třeba stalo, že se jim pes vysmeknul a utekl za divokou zvěří, ale to jsou velmi výjimečné případy.“ 

Jak jsem se již zmínil, větší výběh je obklopen kotci, hafani nás při příchodu hlasitě zdraví a tak doufám, že budou moje poznámky v diktafonu později použitelné. Díky bohu jsou a tak Vás nepřipravím o komentář k výběhu číslo dvě: „Je tady světlo, kamera a uprostřed plac na venčení. Dřív jsme tu pouštěli psy na volno, ale teď jsou tu takoví psi, že to nejde. Jak jsem říkal, máme naplněnou asi polovinu kapacity útulku. Teoreticky bychom mohli mít psů víc, ale chceme mít prostor se našim psům věnovat.

Z 90 procent jsou psi, které sem majitelé odloží, velcí a problémoví.  Každý z nich je ale jiný a potřebuje jiný přístup. Chrt pokousal dceru majitele. Tenhle černý, Čert, je tu 4 roky, nejdéle ze všech. Bojar je ovčák bez ocasu, nesocializované zanedbané zvíře. Má svůj svět, je to takový autista, nikdo neví, jestli se takový už narodil, nebo se mu někdy něco stalo. Ten velký pes není vyloženě problémový, ale nesnese se s jinými psy. Když jsme ho přivezli, byla to hromádka neštěstí. Postupně se tu rozkoukal, ale ukázalo se, že ve stresu reaguje kousáním. Další pes je nováček Edie, trpí separační úzkostí. Poslední majitel ho měl půl roku, ale nedokázal si s tím poradit. A původní majitel mu to svou špatnou výchovou způsobil. Albert pro změnu kousnul majitele, protože se leknul. A když se do rodiny narodilo dítě, měli strach, aby něco neudělal jemu. V horním kotci je Ajax, který se za svých 8 let života nedostal ze zahrady, ale pak mu umřel majitel. Spike vrčel na děti. A maličký Lukášek, ten na sebe do dneška skoro nenechá sáhnout.

Vždycky jde o to, najít správný typ majitele. Pes se vždy po čase přizpůsobí prostředí, ve kterém je. Když je stabilní prostředí, bude stabilní i pes. Tady funguje pevný režim. Den probíhá rutině, zábava je navíc. Všichni se k psům chovají s respektem a i psi se podle toho chovají.“

❞ Vždycky jde o to, najít správný typ majitele. Pes se vždy po čase přizpůsobí prostředí, ve kterém je. Když je stabilní prostředí, bude stabilní i pes...

Při těchto slovech si vzpomenu na vyprávění našich ošetřovatelů o lidech, kteří vrací psy, protože je překvapilo, že se musí venčit. Schválně se zeptám, zda mají podobnou zkušenost. „Nestává se to často. Ale asi je lepší, když se vrátí, než aby byl s páníčkem, který nedokáže reagovat na vlastnosti, které ten pes má, nebo úplně rezignuje na jeho výchovu. Snažíme se nové majitele pro psy vybírat co nejpečlivěji, aby si se psem sedli. Za ty roky už jsme si vypěstovali takový šestý smysl.”

Jak se tak dívám kolem a poslouchám výklad, neustále vše porovnávám s útulkem v Troji. Vlastně jsem kvůli tomu i přijel, tak proč ne. Při prohlídce jednotlivých kotců se mi vybavila připomínka jedné ze sester, když jsme spolu fotili pejsky na Instagram. „Vy pořád hledáte pejsky se silným příběhem, ale tady mají příběh všichni.“ To určitě platí i tady v Dogpointu, ale bohužel i tady platí, že silný příběh prodává. Prodává samotného psa, práci celého útulku a svezou se i ostatní, počty jsou jednoduché. A taky by mě zajímalo, na jaký největší příběh si moji hostitelé vzpomenou.

„Pes s největším příběhem? Asi Máňa. Máňu našla jedna rodina na výletě u mohyly u Lipan. Byla to vyhublá fena belgičáka, krk měla šedivý od řetězu, nevypadala vůbec dobře. Odhadovali jsme, že jí je tak 16 let. Když jsme ji přijali, zjistili jsme, že má čip. Jenže nebyl nikde registrovaný. Když jsme s ní tady začali pracovat, ukázalo se, že je hrozně šikovná. Evidentně měla za sebou i výcvik, kousala perfektně na rukáv, zvládala povely. Nakonec se jí ujala organizace Malina pro slona. Ti dají psům speciální výcvik a pak je posílají do Konga, kde na letišti vyhledávají pašovaná zvířata. Takže Máňa je už od loňska v Kongu. Dostáváme krásná videa, jak tam pracuje.”

Tak to je parádní, ale vše vždy parádně nekončí, že?

„To bohužel ne. Nejhorší to asi bylo se psem Ludvigem. Měl na stehně obrovskou ránu. Když jsme ho přijali, byla už asi 3 dny stará. Tehdy jsme zvolili špatného veterináře, který mu ránu zašil, jenže se v ní udělala kapsa a začala hnisat. Jeli jsme na jinou veterinu, kde nám ale řekli, ať se psem přijedeme ráno na lačno. A druhý den nám tamní veterinářka řekla, že to nezvládne a ať jedeme jinam. Takže jsme ztratili další den. Když jsme pak přijeli do Prahy na další veterinu, řekli nám, že už je to moc rozjeté a pes se zbytečně trápí. Nakonec jsme ho museli nechat utratit. K tomu prvnímu veterináři už jsme samozřejmě nikdy nejeli. Později jsme zjistili, že má v okolí dost špatnou pověst.”

 Když jsme u veterinární péče. V Troji máme vlastního veterináře a provádíme všechny možné zákroky. A ne zdaleka jen ty běžné. Poměrně nedávno jsem zpracovával příspěvek o operaci několikakilogramového nádoru. Jaký systém máte nastavený vy?

„Máme smlouvu s veterinářem, který jezdí sem k nám. Provádí základní zákroky jako očkování, čipování nebo odstranění stehů po kastraci. Už 8 let máme speciální spolupráci s veterinární záchrankou Pet medic, kteří jsou v integrovaném záchranném systému. Když potřebují od nehody odvézt zraněného psa, máme dohodu, že pokud se nenajde majitel, veškeré veterinární náklady platíme my a bereme psa pod sebe. To je taková pojistka, aby měl pes zajištěnou péči.“

Můj čas zde se blíží ke konci a já prostě nemohu odjet, abych se nezeptal na místní marketing. Web, Facebook, Instagram, vše za mě perfektně zpracované s desetitisícovými zástupy odběratelů. Tady nás strčí hravě do kapsy, i když na naši obranu musím doplnit, že my v těchto otázkách máme jistá omezení. Otáčím se tedy na hlavní postavu online úspěchu paní Zemánkovou a poprosím ji o názor na přínos sociálních sítí.

„Marketing je pro nás zásadní. Když jsem to pochopila, hodně nám to pomohlo. Z 90 procent udáváme psy přes sociální sítě. Bez nich bychom tolik psů určitě neudali. To samé platí o financích. Sice provozujeme vlastní hospodářskou činnost jako odchyty, hotelové ubytování psů a podobně, ale bez fundraisingových kampaní na sociálních sítích bychom to nezvládli. Komunikace na sociálních sítích nám pomáhá bránit se i “rejpalům”. Vše se snažíme říkat na rovinu. Když tu například máme psa, se kterým se špatně pracuje, otevřeně to o něm řekneme. Sdílíme taky záběry z krmení psů, z výcviku nebo vycházek. Od té doby nemáme problém s hatery. Když to někdo zkusí, ostatní ho utlumí našimi vlastními příspěvky.”

Musím přiznat, že tahle slova mě tak trochu hřejí u srdce. Často slýchávám směrem ke svému Instagramovému lomeno Facebookovému snažení poznámky typu: „Mě ty vaše internety nezajímají“ a podobně. Ano, sociální sítě mají spoustu negativ, ale když se dobře pojmou, mohou přinášet mnoho dobrého. Stačí se podívat na kterýkoliv účet Dogpointu.

Na závěr se ještě dozvídám místní plány do budoucna, jako je rozšíření tréninkové plochy a další zapracování na sociálních sítích. Pak už moje návštěva končí a musím říct, že pro mě byla přínosnější, než jsem očekával. Doufám, že stejně budou moci mluvit moji dnešní hostitelé po domluvené návštěvě Troji. Už se těším.

Zobrazení: 1928