METRO, STRÁŽNÍK Č. 2033

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: čtvrtek 1. říjen 2020 Autor Zdeněk Modálek Vytisknout E-mail

Asi už je jedno, kdo stiskl červené tlačítko jako první, která sankce, odvetná hybridní akce nebo sabotáž byla tou poslední kapkou. Kdo v právu byl a kdo nebyl. Jestli to způsobil západ, východ, socialismus, kapitalismu, levice nebo pravice. Po tolika letech to už opravdu jen málokoho zajímá a mě možná jako posledního. Já byl strážníkem Hlídkového útvaru Městské policie Praha už před rokem 2020 a jsem jím stále i 13 let po katastrofě. Ano, stále si říkáme strážníci, stále je naším teritoriem pražské metro a stále jedeme na plný plyn. Tím se však výčet podobností pomalu, ale jistě, vyčerpává. Ono, když se během pár dní smrskne populace celé republiky na pár tisíc lidí, možná navždy zahnaných do temného metra, není se čemu divit. Ale jak říkám, neřeším to. Vždy jsem hlídal metro a vždy budu, jen teď je metro celý svět.

Je krásný teplý večer, jeden z mála takových, které zatím tohle léto nabídlo. S kolegou zastavujeme u stanice metra Ládví. Nasazujeme roušky a jdeme na kontrolu. Už na první lavičce sedí skupinka lehce ošuntělých osob a tak míříme tam. Ujdeme sotva pár kroků a slyšíme notoricky známý hlas: „Nazdar sportovci.“ No jo, ty samé známé firmy jako vždycky. Požádáme je o prokázání totožnosti, donutíme vyhodit poloprázdné plechovky do popelnice, protože pít zde zakazuje vyhláška a jdeme dál. O moc víc dělat ani nejde. Vlastně nás spíš zajímal ten nováček v jejich skupince. Na hledané osoby máme nos a ten se ošíval, jako by právě ukradl korunovační klenoty. Je ale čistej, teda alespoň v databázích. Ještě projdeme nástupiště a razíme dál. Při přejezdu do Kobylis před námi bílý Superb projede na červenou. Neváháme ani vteřinu, já zapínám světla a kolega tomu dává pořádně napít. Frajer nevypadá, že by chtěl zastavit, asi k tomu má pádný důvod, proto se ho držíme, co to jen Hyundai dovolí. Jedna ostrá zatáčka, druhá, další křižovatka na červenou, pak najednou dodávka z postranní uličky, prásk a temno. Pomalu otvírám oči a zjišťuji, že ač notně vyděšený, žiju. Aby také ne, pád z postele ještě nikdy nikoho nezabil, ale srdce mi buší, jako by to nebyl jen sen. Sedám si na postel ve svém příbytku a přemýšlím, co se mi to vlastně zdálo. Před dnem nula jsme ve službě naháněli opilé nebo zfetované řidiče každou chvíli, ale ani jednou jsme nenabourali. Kolega na to byl fakt machr. No, hlavě neporučíš, co ti má v noci promítnout. Až na ten konec to bylo vlastně fajn, zase letět s větrem o závod se zapadajícím sluncem v zádech. Obloha mi chybí.

Můj služební byt se nachází přímo na hlavním nástupišti stanice Florenc. Říkám tomu sice byt, ale jde o napůl plechovou a napůl plátěnou boudu nalepenou na ostatní podobné kóje. Mám tam sice jen postel, skříň a stolek, ale jsem tam sám, bez plísně a krys. To je víc, než má většina lidí. Aby také ne, strážníci jsou tady velmi vážení, udržujeme pořádek, nasazujeme krk v tunelech a jako jedni z mála máme vybavení a kuráž na průzkumné výlety na povrchu. Je to trochu paradox, že až jaderný armagedon ukázal lidem, že by si měli vážit toho, kdo brání sousedovi, aby je přetáhl klackem a prostě si vzal, co chce. Trochu si poklidím a zajdu si do vývařovny na snídani. Nechci raději vědět, z čeho se tam ty jídla připravují. Je mi jasné, že okolní drobné farmičky poptávku plně neuspokojí a že se v tunelech prohání pěkná stáda krys, tak snad alespoň nezpracovávají ty zmutované. Zatímco jím to, čemu oni říkají guláš, vzpomínám, jak jsme o pauze nevěděli, co si dát dřív: kebab, čínu, hambáč, nebo trochu té svíčkové. Všechno je pryč, jediné co až nápadně připomíná staré časy, jsou modré přídělové poukázky. Já jim říkám stravenky, ale koupíte za ně cokoliv. Někteří lidé si je šetří, ale já viděl povrch a myslím, že nemá cenu hledět dál než do dalšího dne.



Na služebně je dnes živo jako málokdy a není divu. Hlídka Metro 13 zahlédla Stompery v tunelu u Depa Hostivař. Dokonce po nich i několikrát vypálili, než se spakovali. Kluci teď byli jako celebrity. Všichni se překřikovali s otázkami a viseli na každém jejich slovu. Jak už jsem říkal, není divu. Stompery nikdo nikdy pořádně neviděl zblízka, vlastně se jeden čas ani nevěřilo, že opravdu existují. Pozorování tmavých postav v dálce, které rychle a beze stopy mizí, bylo přičítáno tunelové psychóze, halucinacím, nedostatku spánku nebo stresu. Až když dva roky zpátky zbyla po jedné z hlídek jen vesta s rozmazaným záznamem na služebním axonu, začalo velení hrozbu brát jako reálnou. Vznikla zvláštní skupina, která shromažďovala vše, co se problematiky mohlo týkat. A  právě pracovníci téhle skupiny přerušili naše pokřikování, odvedli třináctku z místnosti tak rychle, že se nikdo nezmohl ani na pozdrav a zavládlo ticho, které rozštípl až velitel: „Nemusím snad nikomu připomínat, že vše ohledně Stomperů je tajné, a kdo nechce příštích pár měsíců natírat služební drezíny, bude mlčet.“ Dál už instruktáž probíhala jako obvykle. Rozdělení úseků, priorit a zvláštních úkolů. Moje hlídka dostává úsek Zličín – Radlická. S kolegou nasedáme na jednu z novějších drezín a vyrážíme. Každá obydlená stanice metra má svoje „domovské“ strážníky. Ze zvyku jim říkám okrskáři. A pak jsme tu my, kteří pravidelně jezdíme od stanice ke stanici, kdyby nás bylo zapotřebí. Dnešní úsek mám rád. Na Lužinách dělá okrskáře kamarád, se kterým jsem jezdil dlouhé roky před katastrofou. S ním jsem přežil den nula a  jezdil i na drezínách. Pak ale uviděl v tunelu něco, po čem už odmítal do jakéhokoliv dalšího vstoupit, a tak z něj udělali okrskáře. Těším se, až ho zase uvidím.

Dnes máme štěstí, přidělili nám novější typ drezíny. Jsou lehčí a díky převodníkům třetí generace stačí, když „pumpuje“ jen jeden z hlídky. Jako  obvykle se budeme střídat po hodině a první jsem na řadě já. Asi nemá cenu obzvlášť zdůrazňovat, s jakou láskou vzpomínám na proklínané vozy Hyundai, zatímco moje ruce pumpují nahoru a dolů. Značně ošuntělý nadpis Radlická docela vítám. Ne, že bych neměl fyzičku, za ty léta jsem na drezíny zvyklý, ale zápěstí trochu zlobí. Asi zánět. Tak začínáme, postupně projdeme všechny stanice. Je to hodně rutinní záležitost. Přijet do stanice, projít jí od jednoho konce k druhému, zeptat se okrskáře, jestli je vše v pořádku, namátkově zkontrolovat osoby před „domy“, sem tam si vyslechnout, proč raději nejsme na povrchu a vyrazit dál. I stanice vypadají prakticky stejně. Na nástupišti splácané budky ze všeho co je po ruce, malá tržiště, houbové farmy. Prostory stanice holt neumožňují nějaký větší  výkřik designového umění. Jediné, co je patrné, je zvětšující se chudoba s narůstající vzdáleností od centra. Střípky starého světa nám tu bohužel zbyly. Zbyly a nejvíc je to asi vidět na konečných stanicích jako jsou Letňany, Háje nebo Zličín, které máme dnes v úkolech. Díky svojí poloze se z nich stala řekněme ghetta. Anarchisté neuznávající novodobý systém, narkomani olizující hlavičky těch divně světélkujících tunelových hub, lidé skrývající se před spravedlností. Pěkná směsice, už se na ně moc těším.

Díky svojí poloze se z nich stala řekněme ghetta. Anarchisté neuznávající novodobý systém, narkomani olizující hlavičky těch divně světélkujících tunelových hub...

Příjezd do Zličína se neobešel bez klasického tisíckrát omílaného vtipu. Jen co jsme zastavili, z nástupiště se ozvalo: „Konečná stanice, prosím vystupovat“. Pobavená skupinka trhanů už nás očekává. Na tuhle komunitu opravdu není hezký pohled, ale většina si to vybrala. V metru je práce dost a dost. Trochu je „proklepneme“, zabavíme pár pytlíčků s houbami a víc se snažit asi nemá cenu. Já osobně poznávám několik osob v pátrání, většinou za držení drog nebo nesplacený dluh v kantýně či nemocnici. Můžu je z fleku sebrat, ale co z toho. Odvezu je na stanici, sepíšeme to, ale stejně si na nich nikdo nic nevezme. To před válkou, to byla jiná. Existovaly velké databáze, měli jsme na to techniku a pěkná útulná vězení. Pamatuji si, jak jsme s kolegou za jeden rok pochytali necelou stovku frajerů v pátrání. Prakticky každou čtyřku jednoho. To byly časy.

Pamatuji si, jak jsme s kolegou za jeden rok pochytali necelou stovku frajerů v pátrání. Prakticky každou čtyřku jednoho. To byly časy...

Na Lužinách jdu navštívit Máru. Jak už jsem řekl, spolu jsme sloužili před výbuchem, spolu jsme měli hlídku, když to bouchlo a spolu jsme se dali i k nově vzniklým strážníkům. Jenže pak nám jeden zlodějíček vběhl do tunelu, Mára se za ním vydal, a když se vrátil, už nikdy nebyl jako dřív. Těžko říct, co se stalo. Vím jen, že se pak beze slova nechal přeložit k okrskářům a vydupal si služební brokovnici. Nevím, jak to dokázal, ve sboru jsou použitelné asi dvě, ale dokázal. Tahle krasavice byla také to první, co mě upoutalo, když jsme vešli na oficiální služebnu Lužiny. Moc pěkně se na zdi vyjímala. „Tak co je nového?“ zeptal se s úsměvem Mára. Chtěl jsem mu začít vyprávět o Stomperech a jak zrovna včera hlídka po jednom vystřelila, ale včas jsem se zabrzdil. Raději jsem přešel na klasická témata. Jak máme problém s náborem, o kolik přídělových poukázek se budou zvedat platy a jaká je situace podél linek. O osobních tématech jsme nikdy nemluvili. Většinou spíš vzpomínáme. Jak jsme asistovali revizorům v nočních tramvajích, k ránu vyháněli bezdomovce ze zastávek nebo se snažili přechytračit sprejery. Nebyla to sranda, byli hodně vynalézaví. Pamatuji si, jak si sehnali uniformy pracovníků dopravního podniku a pak posprejovali snad každou soupravu v Depu Hostivař. Dostat se mi tak do ruky. Nechal jsem se tak unést vzpomínkami, až jsem zapomněl na kontext a ujelo mi: „To byly super společné časy, nechceš se k nám vrátit?“ V tu chvíli se věčný Márův úsměv vytratil a zbyly jen hořící oči, které vypadaly, že mě propíchnou. Mlčel dlouho, asi se potřeboval uklidnit. Pak začal: „Kamaráde, víš, že jsem měl vždycky pro strach uděláno. Pamatuješ na toho 190 kg vážícího boxera, který nechtěl vystoupit na konečné z autobusu? Ani vteřinu jsem nezaváhal. Nebo ten výsadkář, co utekl z blázince? V jedný ruce držel vlastní nádobíčko, v druhý žiletku a nevypadal, že dá kůži lacino. Taky ani jednu moji buňku v těle nenapadalo, že by se měla bát, ale to, co jsem viděl v tunelu… Ten zloděj mi neutekl, dostalo ho to. Já do toho střelil a nic. Jen polechtání. Jednou jsem u ohně slyšel vyprávět, že jsme atomem zničili nebe a teď nás nemá kdo chránit před peklem a je jen otázka času, než si pro nás démoni přijdou. Už tomu věřím, kamaráde.“ Bylo mi hodně divně, když jsem se vrátil na drezínu. Tunely byly až do konce směny temnější než kdy jindy a já už se moc těšil do postele.

Asi jsem tu směnu navíc neměl brát. Těch sto procent přídělových poukázek je super, ale přísahal bych, že za mnou něco proběhlo a nikdo z celé průzkumné skupiny Povrch se mi nehlásí. Spojení nebývá nic moc, ale tohle ticho už je podezřele dlouhé. No nic, seberu odvahu, dokončím svůj úkol a půjdu na shromaždiště. Hlavně žádnou paniku. Můj cíl je naše bývalé velitelství na Korunní. Sídlila tam s námi i záchranka a zdravotnický materiál má cenu zlata. Sice pochybuji, že ještě něco zbylo, ale půjdu patro po patru a třeba se zadaří. Budova je hodně pobořená, ale stojí. Některé kanceláře jsou až zázračně netknuté. Na jednom ze stolku leží náš vnitropodnikový časopis. Na notně zaprášené obálce je strážník s nasazeným respirátorem. Jasně si na to vzpomínám, byla pandemie a všichni museli nosit roušku. Spousta lidí to štvalo, ale asi by ji brali všemi deseti, kdyby věděli, že za pár let půjde chodit na povrchu jen v plynové masce a s radiometrem v ruce. Jo, časy se mění. Když procházím druhé patro, najednou mi přejede odporný mráz po zádech. Zastavím se a doslova fyzicky cítím pohledy zabodávající se do mých zad. Pomalu se otáčím a nevěřím vlastním očím. První co mě napadne, je, že mi v masce došel filtr a mám halucinace z nedostatku kyslíku. Rychle mrknu na kontrolku a nic, tím to nebude, prostě tam ty postavy stojí. Kůži mají jako spálenou a oči nekonečně hluboké. Stompeři. I když mám strach, chci o tom jednou vyprávět vnoučatům a tak tasím zbraň. Nejdřív varovný výstřel, ale ani se nepohnou. Naopak se rozvážnou chůzí vydají ke mně. Vyprázdním jejich směrem celý zásobník a nic. Až při druhém jeden z nich padne. Mají tuhý kořínek a já nemám dost nábojů. Můžu zdrhnout, ale co když půjdou za mnou, nemůžu přece ohrozit metro. Oči mi sjedou na dva granáty pověšené na vestě. Asi to tak bude nejlepší. Počkám, až se dostanou co nejblíž ke mně, odjistím a zavřu oči. Tohle je prostě moje metro a jak už jsem řekl, vždy jsem ho chránil a vždy budu.

Zobrazení: 1089