Okrskářem na Starém Městě pražském

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: čtvrtek 1. říjen 2020 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Josefov, to je městská čtvrť, která je dnes spolu s Pražským hradem nejnavštěvovanějším místem v Praze. Od středověku tady bývalo tzv. “židovské město” – Judenstadt – část města, kterou obývali naši tehdejší spoluobčané izraelitského vyznání. V roce 1729 došlo k soupisu židovského obyvatelstva a domů ghetta. Bylo zaznamenáno 333 obytných domů, v kterých žilo 2335 rodin. Sedm rodin v jednom domě. A podobné to bylo až do roku 1850, kdy bylo území ghetta oficiálně připojeno k Praze novým názvem Josefov (na počest Josefa II.). V bývalém ghettu pak zůstali jen obyvatelé chudí nebo ortodoxní židovské rodiny. Židovské město se měnilo v chudinskou čtvrť.

V rámci tzv. „pražské asanace” byly zbořeny úzké a křivolaké uličky. Zmizely vetešnické krámky, kde bylo k dostání vše, nač člověk pomyslel. Zmizely architektonicky nenahraditelné románské domy. Zmizely domy, které měly přímý vztah k našim dějinám (například Stará kolkovna, někdejší dům krále Václava IV.). Ale také zmizely kašny a pumpy se zdravotně závadnou vodou, lokalita bez kanalizace, přelidněnost, všemožné zdroje epidemií. Zbořeno bylo přes šest set domů. Zachovány zůstaly jen ty nejvýznamnější památky, některé synagogy, židovská radnice, starý hřbitov.

Josefov, to je nejmenší pražské katastrální území o rozloze necelých devíti hektarů. A když se píše o hektarech, mají se prý přepočítat na fotbalová hřiště... Takže rozloha Josefova činí jedenáct fotbalových hřišť... (Omluva všem zastáncům jednotek SI!)


Jak se pracuje a žije okrskáři v tomhle specifickém okrsku? Jak se pracuje a žije „Astře 53?“

Naším průvodcem je kolega Josef, který je místním okrskářem dva roky. Josef nastupuje svoje služby v osm hodin ráno na služebně Lodecká, poblíž Petrského náměstí. Tady mají své zázemí všichni okrskáři z prvního obvodu. Končit bude v osm večer, během směny musí podle zákoníku práce čerpat jednu hodinovou přestávku v práci.

“Dříve jsem pracoval jako okrskář v okrajové části Prahy. Skoro vesnice. Tam jsem si občas mohl psychicky odpočinout v přilehlém lese. Taková procházka mezi stromy po vypjatém jednání o přestupku, to byl lék na nervovou soustavu. Tady nemůžu vypnout, nesmím si to dovolit. Jsem neustále na očích. Nejen místních, ale i turistů. Nechci dělat ostudu ani sobě, ani městské.” 

Při cestě ulicí Širokou nám říká: “Kdybych chtěl, vyberu si nějakou ulici a strávím celý den řešením dopravy v téhle jedné jediné ulici. V okrsku mám třeba ulici, která je označená jako obytná zóna. Každý den bych tam mohl rozdat desítky parkovaček. Ale k čemu by to vedlo? Zlepšil bych tu situaci? Ne, jen by tam druhý den parkovaly desítky jiných řidičů. V téhle lokalitě se většinou nedá normálně zaparkovat. Všude kolem nějaké omezení. Kdybych měl řešit každý prohřešek proti třistašedesátjedničce, nedělal bych nic jiného.”

Když procházíme ulicemi a uličkami Josefova, je přece jen znát, že turistická sezóna je ovlivněná epidemiologickou situací. Poloprázdno. Josef mi k tomu říká: “Za normálních okolností se tady sotva proderu. Kolem sebe slyším všechny jazyky světa, češtinu jen výjimečně. Teď je to ale naopak.Obracejí se na tebe turisté často? Dokážeš jim poradit třeba v angličtině? „No, znám jen pár slovíček...” Během dne nám Josef tohle tvrzení při dalších setkáních se zahraničními turisty několikrát vyvrátí. Rozhodně zná mnohem víc než jen pár slovíček...

V ulici U Starého hřbitova míjíme dlouhou řadu stánků s různými suvenýry. Tam, kde se obvykle mačkají davy, nemáme dnes problém si v klidu prohlédnout veškerou nabídku prodejců. Občas přilétne od prodejců upozornění nebo prosba: „Josefe, všiml sis, že ti tady ve vedlejší ulici stojí auto ve druhé řadě?” – Všiml, myslel jsem, že je to někdo od vás se zásobováním. Za pět minut to zkontroluju a uvidím.” Přilétá další upozornění: Josefe, tamhle jsem musel postavit auto na žlutou, ale slibuji, že za chvíli odjedu, jen vyložím zboží, díky.” – Jo, jo, pamatuj si svůj slib, za deset minut půjdu znovu kolem, tak to koukej stihnout.” Při další obchůzce dostává auto ve druhé řadě parkovačku, zatímco prodejce opravdu dostál svému slibu. Josef k tomu poznamenává: „Pořád je lepší řešit podobné situace dohodou než jít na sílu. Jsme lidé a měli bychom se domluvit.“

...měl bys vidět ten hukot, za chvíli je tady všechno prázdné a policajt každých pár metrů...

Lokalita má také několik specifik. Židovská obec si třeba najímá vlastní bezpečnostní agenturu. Takže každou chvíli  potkáváme členy této ochranky. A další: téměř na každém rohu je kamera. Josef k tomu poznamenává: „Zažil jsem, že tady jeden zloděj něco ukradl a utíkal. Jenže díky kamerám jsme hned viděli, kde se nachází a kam běží. Kdepak, tady se pouliční kriminalita nevyplatí.” Místní kamery nejsou jen součástí městského kamerového systému. Kamery monitorují i dění kolem významných židovských památek a výstupy z nich jsou svedeny na pracoviště bezpečnostní agentury. Význam se ukazuje i v případě, že se na místě ocitne batoh či taška bez majitele. „Taky se to občas stává, měl bys vidět ten hukot, za chvíli je tady všechno prázdné a policajt každých pár metrů. S místní sekuritkou je to o vzájemné spolupráci, občas si předáme nějaké informace. Musíme si vycházet vstříc.“



Když procházíme Maiselovou ulicí, dáváme se do řeči s pracovníkem Židovského muzea. Když slyší, že potřebujeme nějaké reprezentativní fotky, doporučí nám Starý židovský hřbitov. „Kde jinde byste chtěli dělat reprezentativní fotky z Josefova než na tomhle hřbitově?“ Ocitáme se tam, kam obvykle míří davy turistů z celého světa, dneska pár lidí. „Sloužím tady přes dva roky a vlastně jsem na tomhle hřbitově ještě ani jednou nebyl. Jak se říká, všechno je jednou poprvé,“ glosuje to Josef.

Všichni strážníci na obvodě, okrskáře nevyjímaje, mají osobní PDA s aplikací na zjištění, zda vozidla mají uhrazený poplatek za parkování na populárních modrých čárách. „Teď ti předvedu svůj strážnický instinkt,“ říká Josef a hned na první pokus se mu na displeji objeví zpráva, že řidič kontrolovaného vozidla nic nezaplatil. Žasnu, divím se. Jak mi ale kolega prozrazuje, instinkt v tom zase takovou roli nehrál. V ulici si totiž po ránu vylustruje všechna vozidla a odtah nařizuje jen výjimečně podle počtu recidiv. „Samozřejmě vypíšu parkovačku, ale odtah nařizuji, jen když vidím, že parkovačky nemají žádný efekt. Myslím, že odtah by měl být opravdu jen krajní řešení.“  

Zatím se u nás zastaví řidič, který nechává stát auto na blikačkách na chodníku. „Jen na chvíli, tady něco předám a během chvíle odjíždím. Tak abyste mi nedal za stěrač nějaký pozdrav.“ Kolega bez přemýšlení odpovídá: „Však myslím, že už jste ode mě za stěračem párkrát něco našel. Vy přece obvykle parkujete támhle v křižovatce, ne?“ Překvapený řidič začne překotně vysvětlovat důvody, které ho k tomu vedou a které každý z nás slyšel mnohokrát. Josef si nechává předložit doklady, řidič odchází s domluvou. Jako poděkování od něj dostáváme vizitku a pozvání k návštěvě zdarma kulturní instituce, kde pracuje. Děkujeme, musíme odmítnout.

I druhý kontrolní dotaz na uhrazený poplatek za parkování lustrovaného vozidla přináší stejný výsledek.

Přivolané odtahové vozidlo a úkony kolem auta způsobují zázrak: najednou se odkudsi vynoří doposud neviditelný majitel...

Přivolané odtahové vozidlo a úkony kolem auta způsobují zázrak: najednou se odkudsi vynoří doposud neviditelný majitel. Je poněkud nerudný, slušně řečeno. Nelíbí se mu, že se odtahuje zrovna jeho vozidlo. Nelíbí se mu, že bude muset platit započatý odtah. Nelíbí se mu, že jeho vozidlo bylo vyfotografované. Nelíbí se mu, že řidič odtahovky si jeho vozidlo natáčel na kameru. Nelíbí se mu sto dalších věcí. Josef zachovává klid, situaci s přehledem zvládá. Řidič platí započatý odtah i pokutu tisíc korun. Závěrem nás řidič trochu šokuje: „Tak já si teda zajedu do garáže. A jsem hodně moc zvědavý, jestli ještě někoho odtáhnete.“ Nasedá, dálkovým ovládáním si otevře vrata garáže a zajíždí. Člověka tak napadne, proč si do garáže nezajel hned zrána, ušetřil by… No jo, lidé jsou různé.

Když kolega chvíli poté rozměňuje bankovky hned v prvním obchodě, neubrání se srovnání: „Vidíš, taky výhoda centra. Dříve bych po lese s tisícovkou běhal do večera. Tam by mi ji rozměnila leda veverka.“

Poděkování Židovskému muzeu v Praze za možnost fotografování a publikaci.

Zobrazení: 208