Komunikace bez bariér

Jak tak stojím u automatu v čekárně našeho malého vesnického nádraží a snažím se rozhodnout, kterou karcinogenní dobrotou si zpříjemním cestu do práce, nápojový automat hned vedle obsadí člověk pohybující se na vozíčku. Slušně pozdravím a už na první pohled vidím, že k horním tlačítkům to pán bude mít asi daleko. Váhám, mám nabídnout pomoc? Neurazí se? Počkám, až jestli si nevybere z dolních tlačítek a pak se případně nabídnu? Co když si vybere z dolních právě díky nedostupnosti horních? I když stojím jako solný sloup, hlava zmatkuje a chrlí desítky otázek. Ještěže to kupující vyřešil za mě, prostě si ukazovátkem „zmáčkl“, co chtěl, a vydal se na nástupiště. Upřímně se za sebe stydím. O několik minut později se setkáváme podruhé. K nástupišti přijíždí vlak a já opět zmatkuji. Bude potřebovat pomoci při nástupu? Nádraží by mělo být bezbariérové. Ale co když ne? Mám se alespoň zeptat, jestli nechce podržet tu velkou tašku s nákupem? Když já vážně četl článek, že nabídnutou pomocí člověka pohybujícího se na vozíčku urazím, ale zase bůh ví, kdo to psal. Sakra, nesnáším tyhle situace. Pán opět pomoc nepotřeboval a já se můžu sám před sebou hanbou propadnout. Ještě ve vlaku jsem se rozhodl, že příště už tak nemožný nebudu. Najdu si potřebné informace, poptám se a příště se zachovám tak, jak se patří. To jsem však ještě netušil, do čeho se pouštím. Netušil jsem, že nejdříve bude nutné rozpříst jemné nuance samotného názvosloví, abych se stejně dostal ke klasickému „co člověk, to názor“. Přes to všechno se pokusím nastínit alespoň pár základních rad do služby i běžného života, neboť věřím, že ochotu pomáhat nikdo z nás s uniformou neodkládá.

Aby byly moje rady a názory opřené o víc než jen o texty, ve kterých i sami autoři dodávají, že se jedná o věc dosti individuální, dovolil jsem si oslovit několik lidí z druhé, někdy bohužel ne z pomyslné, strany barikády. O svoje komentáře a názory se s námi postupně podělí 28letý Honza, který nejdříve vystudoval obchodní akademii pro tělesně postižené v Brně. Následně využil možnost studovat v rámci programu Škola bez bariér na Metropolitní univerzitě Praha, kde získal nejen vzdělání, ale také velkou zkušenost během pobytu ve speciálně upraveném pokoji na studentských kolejích. Momentálně pracuje na částečný úvazek v distribuci učebnic a školních pomůcek, částečně pak jako instruktor osobní asistence pro zdravotně hendikepované v organizaci Domov pro mne. Volný čas tráví již dvacátým rokem dvakrát týdně v bazénu na plaveckých lekcích s Kontaktem bez bariér.

Druhou respondentkou se uvolila stát třicetiletá slečna Tereza, která je sice na invalidním vozíku také od dětství, ale studovala vždy jen na běžných školách. Na vysoké škole studovala mimo jiné obor Evropská studia, a proto teď bedlivě sleduje dění kolem, zejména pak v Polsku a Rusku. Na jejím facebookovém profilu najdete celkem rozsáhlé zpravodajství. Jo a rovněž ráda plave.

Třetím do party je Tomáš. Je to trochu svéráz, dělá několik sportů a nebýt nešťastné shody náhod, podíval by se i na paralympiádu. Na vozíčku sice není od narození, ale jak sám říká, je na něm tak dlouho, že už si ani nepamatuje dobu bez něj.

Komunikace jako základ

Je asi jen málo oblastí života, kde by toto zlaté pravidlo neplatilo a v případě, že jste se rozhodli vstoupit do světa lidí s hendikepem, platí dokonce dvojnásobně. Možná proto už v samotné komunikaci vzniká nejvíce překážek. Mnoho termínů zastaralo, nebo se díky společenskému vývoji staly nevhodnými. Asi nikoho nepřekvapí, že používat termíny jako debil, imbecil, nebo invalida není zrovna košer. Jen několik měsíců zpět však vydala kancelář Veřejného ochránce práv sborník, ve kterém se mimo jiné můžete dočíst, že nevhodná jsou i označení jako postižený člověk, vozíčkář, hluchý, znaková řeč, slepecký pes nebo slepecká hůl. Pro nezasvěceného člověka to je na první pohled trochu šok. Proč by měl být termín vozíčkář nebo slepecký pes „špatně“? Široká škála autorů se opírá při zařazení slova vozíčkář na černou listinu o čím dál rozšířenější pravidlo „people first“. Lidé s postižením jsou v první řadě lidé, pokud mluvíme o daném člověku, nemusíme na prvním místě uvádět jeho postižení. Tato formulace vyvolává dojem, že v centru pozornosti není osobnost člověka, ale jeho postižení. To dává smysl, že? A co skutečnost, že slepeckého psa používají i lidé, kteří nejsou úplně nevidomí a tak je lepší používat termín vodící pes? Také, že? Podobných termínů i s názorným vysvětlením najdete ve sborníku na tři desítky, doporučuji prostudovat. Bylo by smutné pokazit celou komunikaci jedním nevhodným slovem. A jaký názor na sborník mají naši povolaní respondenti?

• Category Title

©2024 OrdaSoft.com All rights reserved.

Zaznamenali jste sborník vydaný Veřejným ochráncem práv s názvem Jak mluvit a psát o lidech a s lidmi s postižením?

Honza: O tomto sborníku vím jen z doslechu.

Tereza: Něco jsem o tom zaznamenala. Kolovalo to po sociální síti.

Tomáš: Četl jsem ho a několik dobrých tipů tam je.

Ze sborníku vyplývá, že slova jako vozíčkář nebo znaková řeč nejsou vhodná. Přikláníte se k tomuto názoru?

Honza: Osobně vnímám uvedenou oblast tak, že je důležité se vždy na věc koukat optikou konkrétního jedince. Případně se při počátku komunikace zeptat, zda by mu nevadilo, že tato slova použijete, myslím si, že ve většině případů se dozvíte kladné, souhlasné stanovisko k užívání těchto slov. 

Tereza: Pro mě slovo vozíčkář, nebo jinak hendikepovaný člověk není překážkou. Snažím se vést normální, aktivní život za pomoci rodiny a přátel. Jsou ale lidé, kterých se takováto označení více dotýkají, jsou na ně citlivější, protože jim mohou doma říkat, že oni jsou jiní, že potřebují více pomoci, na rozdíl od nehendikepovaných lidí, což je pravda, ale podle mne je lepší běžný přístup, než abych někomu dávala najevo, že je postižený. Ano, určitá omezení tu mohou být a jsou, ale pokud chceme hendikepované začlenit do společnosti, aby také mohli vést běžný život, je třeba se naučit s nimi pracovat a překonávat různé překážky. Někdy je to složité a je to běh na dlouhou trať.

Se znakovou řečí též nemám problém. Ani s jakýmkoli jiným hendikepem.

Tomáš: Tohle bude dost individuální, ale v globále asi neznám moc lidí, kteří by řešili, jestli je označíte jako vozíčkáře, nebo jako lidi pohybující se na vozíku.

❞ Snažím se vést normální aktivní život za pomoci rodiny a přátel. Jsou ale lidé, kterých se takováto označení více dotýkají, jsou na ně citlivější, protože jim mohou doma říkat, že oni jsou jiní...

Jak by podle Vás bylo vhodné komunikovat? Setkáváte se s překážkami v komunikaci?

Honza: Domnívám se, že nejdůležitější pravidlo komunikace, které je důležité dodržet, zní: Komunikujte přímo – z očí do očí s člověkem, kterého se daná věc týká, NIKOLI S JEHO ASISTENTEM DOPROVODEM, PEČOVATELEM, OŠETŘOVATELEM…, což je vcelku dost běžnou praxí i při mé návštěvě úřadů či jiných institucí v doprovodu asistenta. PROSÍM, NEDĚLEJTE TO, MÍ HENDIKEPOVANÍ SPOLUOBČANÉ VÁM BUDOU MOC A MOC VDĚČNI.

Tereza: Nejlepší je člověka normálně oslovit a zeptat se, zda nepotřebuje s něčím pomoci. Hendikepovaní lidé nemají rádi soucit. Za minulého režimu bylo běžné, že se o hendikepovaných nemluvilo, jako by neexistovali. Byli někde v ústavech a prakticky se o nich nemluvilo. Je dobře, že se doba i v tomhle ohledu mění a společnost se je učí přijímat za běžné.

Tomáš: Maximálně, když se jdem s klukama napít. Po pár drinkách občas komunikace a artikulace vázne.

Nebát se!

Byla to velká frustrace. Nejdřív jsem nedokázal nabídnout pomoc pánovi na vlakovém nádraží a hned při prvních pár kliknutích, to vypadalo, že se budu muset učit desítky výrazů, které smím a nesmím použít. Do toho pravidlo people first, které někdo ctí a někdo ne. Ještě, že se Tereza s Markem uvolili a poskytli mi spoustu cenných rad, díky kterým začal nejen sborník dávat větší a větší smyl. Po vstřebání všech informací bych každému poradil, aby zapojil svoji fantazii, a při komunikaci s člověkem pohybujícím se na vozíčku si jednoduše vozíček odmyslel. Nebojte se dotyčného oslovit, mluvte s ním jako rovný s rovným, neprojevujte zbytečnou lítost a hlavně mluvte přímo s osloveným. Klidně zavtipkujte, a když vám nebude něco jasné, prostě se zeptejte. Je možné, že se setkáte s odmítnutím nebo bude komunikace váznout, ale to je běžné všude. Tak jen do toho.

A co praxe?

Komunikační bariéru jsme úspěšně překonali a nyní už stačí jediné, dívat se kolem sebe. Jak jsem se od respondentů dozvěděl, Praha dle jejich názoru není zrovna přívětivé místo pro život lidí s  hendikepem. „Když se jako každý běžný Pražan rozhodne imobilní člověk cestovat po městě MHD z bodu A do bodu B, MUSÍ PEČLIVĚ VOLIT VHODNOU trasu. Z osobní zkušenosti vím, že mnoho zastávek pražské MHD neodpovídá standardům 21. století. Jako příklad uvedu zastávku tramvají Muzeum, kde jsem musel ještě do nedávna pro výstup využít pouze jeden směr, což v praxi znamenalo jet tramvají až na zastávku Bruselská a tam vyčkat na příjezd spoje v opačném směru. Tímto spojem ve správném směru pokračovat do zastávky Muzeum, kde mi byl umožněn výstup,“ uvádí příklad Honza. Tereza, která čas od času spolupracuje s organizací Asistence ops., zaměřující se právě na odstraňování překážek v dopravě a osobní asistenci, také bohužel nemůže říci, že by situace byla zrovna ideální. Všímejte si proto maličkostí. Některé dveře se můžou pro člověka na vozíčku stát opravdu oříškem, jako například ty, se kterými se potýká Tereza na svém oblíbeném plaveckém stadionu, nebo ty které už dlouho hodlá rozmlátit Tomáš v jednom nejmenovaném nákupním centru. Stačí pár vteřin vašeho času a je po problému. Dalších pár vteřin můžete obětovat, při nástupu do výtahu. Někdy trvá dlouhé desítky minut, než přijede výtah, který je dostatečně prázdný, tak aby se do něj člověk na vozíčku vešel. Nechte si proto výtah ujet nebo vystupte o patro dříve a projděte se. Myslím, že by s vámi každý hendikepovaný ihned měnil.

Na závěr nemůžu opomenout otázku na naše strážníky. Přece jenom je uniforma v ulicích jakým si opěrným bodem, na který se kdykoliv můžete obrátit. Zatímco Tereza se strážníky žádnou zkušenost nemá, Honza má zkušenost negativní. Problém vidí hlavně v komunikaci s nimi. Tomáš naopak nedá na strážníky dopustit: „Pravidelně vyhání auta bez povolení z míst pro lidi na vozíčku a jednou mi zavolali záchranku, když se mi cestou na trénink udělalo zle. Pamatuji si, kolik lidí prošlo bez povšimnutí kolem, než mě kluci vysvobodili. Je super, že je v ulicích někdo, kdo má v popisu práce koukat kolem sebe a pomáhat. Díky, strážníci, a se sborníkem si moc hlavu nelamte, důležité je spolu mluvit a zbytek se vyladí.“

• Předchozí
• Následující