Služba na Vltavě

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: čtvrtek 1. říjen 2020 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Vltava... Naše nejdelší řeka. Řeka, o které se zpívá. Řeka, která patří k naší zemi. První tóny symfonické básně od Bedřicha Smetany si vybaví snad každý. Od šumavských pramenů po soutok s Labem celkem 430 kilometrů.

Nejužší místo v Praze? V Modřanech, pouhých čtyřicet metrů, zatímco kousek od Mánesa je nejširší – 330 metrů. Pod Vyšehradem je Vltava nejhlubší, udává se kolem deseti metrů. Naopak pod druhým pilířem Karlova mostu je hloubka jen necelý metr. V Praze její protilehlé břehy spojuje osmnáct mostů... Zbraslavský, Závodu míru, Radotínský, Branický, Barrandovský, Železniční, Palackého, Jiráskův, Legií, Karlův, Mánesův, Čechův, Štefánikův, Hlávkův, Libeňský, Holešovický, Barikádníků, Trojský...

Vítejte na Vltavě a vítejte u Poříčního  útvaru pražské městské policie.

Rok 2002... Velká voda zaplavila Radotín, Zbraslav, Malou Stranu, Karlín, Holešovice... Na události toho léta nebyl připravený skoro nikdo. Tehdy se ukázala nutnost speciálního útvaru, který by byl na podobné události připravený a vybavený vším potřebným. A tak jen rok poté, co část

Prahy smetla tisíciletá voda, vznikl Poříční útvar Městské policie Praha.

V kursu základní odborné přípravy jsem zaslechl fámu, kterak práce u Poříčního útvaru MPP je úžasná a skvělá. V Lahovicích je prý zahrada, na které se dá po celou dobu směny opalovat, občas si zaplavat a jen tak se poflakovat. Jaká je tedy pravda?

O „Poříčáku“ jsem si povídal s jejich vedoucím, Bc. Jaroslavem Netroufalem.

Poříční útvar dnes, to je celkem dvaadvacet strážníků. Z toho v přímém výkonu jich je dvacet, na každou směnu tak připadá pět pracovníků městské policie. Většinou se staví jedna hlídka. Podle počtu lidí ve směně se pak určuje plavidlo, které vyrazí toho dne na Vltavu. Klasické operační středisko tak, jak ho známe z obvodů, tady neexistuje. Strážníci na lodi mají služební telefon, jehož číslo je na našem intranetu a jehož prostřednictvím přijímají pokyny a úkoly, předávané ze stopadesátšestky.

Směnu sice naši kolegové začínají v sídle útvaru v Lahovicích, kde si převezmou zbraně a vyslechnou instruktáž, ale následně se vozidlem přesunou na Císařskou louku.

Tady má každý strážník z Poříčního útvaru svoje vybavení a výstroj, kterou si pak podle situace bere i na loď. Protože být strážníkem v Poříčním útvaru, to znamená být i potápěčem a lezcem po všech možných  površích a ve všech možných podmínkách. Strážníci v Poříčním útvaru absolvují snad všechny možné výcviky – záchrana tonoucích na vodě všeho druhu, pohyb na divoké vodě, lezení na kdejakých stěnách... A ty výcviky absolvují několikrát ročně, protože opakování je matka moudrosti. Snad žádný jiný útvar nemá přes rok tolik výcviků... 

Co je úkolem strážníků z  Poříčního útvaru? Nejen ochrana břehů řeky před nelegálními skládkami a hlídkování na březích, především v  kotvištích, zda nejdou vykrádány zakotvené lodi. Ale především  dohled nad dodržováním lodního provozu, protože i na vodě platí podobná pravidla jako na silnici. Takže kontrolují vplouvání do nebezpečné blízkosti jezů přes bójky označující konec volné vody, plavbu v zakázaných místech, kontrolují i kempy, čistotu břehů i vodních ploch.

❞ Bludnej Holanďan? Ne, žádnej Holanďan. Jen kapitán měl v krvi přes dvě promile...

Přes třicet kilometrů má tok Vltavy v katastrálním území Prahy, od Zbraslavi po Suchdol. A že tenhle tok je zvláště v letních měsících mimořádně rušný. Vltava není nafukovací, skifaři, veslaři, malá plavidla, šlapadla, parníky, paddleboardy, plavci, rekreanti – ti všichni chtějí Vltavu pro sebe. V poslední době vyrostly jak houby po dešti půjčovny vodních skútrů a motorových člunů. A navíc každou chvíli nějaká akce – nejen závody, ale i kultura. Koncerty na pontonech, ohňostroje... Musí se najít kompromis. 

Rákos, Rákos, tady Rákos 50...

Nemá cenu jezdit do Lahoviček, s kolegy si dáváme sraz na Císařské louce. Osobně se musím podívat na mapu, abych zjistil, kde Císařská louka vlastně je... Aha, kousek od Smíchovského nádraží. Zajímavý ostrov – šířka necelých sto metrů, zato délka téměř dva kilometry. Část ostrova je pro veřejnost uzavřena, tu spravuje společnost České přístavy a slouží především pro sportovně rekreační účely. U břehu jsou nejrůznější plovoucí i pevná mola a loděnice sportovních jednot.

Služebna na vodě... To zní dost romanticky. Služebna je opravdu ukotvená na pontonu, na pevnou zemi nezasahuje ani kousíčkem konstrukce. Rád bych si vyzkoušel houpavou námořnickou chůzi, o které jsem v dětství četl v dobrodružných románech, ale není to třeba. Ponton je tak těžký, že se ani nehne. Prostory ještě září novotou. Kuchyňka, místo pro odpočinek, sprchový kout, šatna pro každou směnu, toaleta, sklad pro nejrůznější potřebné vybavení, kóje na potápěčskou výstroj, sušárna...

A ponton v sobě obsahuje i nádrž na odpadní vodu. Když se rozhlížíme kolem, jak se na vlnách pohupují jachty a hausboty, říká mi kolega: „Na spoustě jachet a hausbotů bydlí lidé celoročně nebo alespoň přes léto. Ale myslím, že tady na maríně jsme jedni z mála, kdo dodržuje hygienické předpisy. Snad jenom na našem pontonu se odčerpávají odpady, jinak jsem to nezaregistroval. Už jsme na to psali i hezkých pár úřeďáků. Bohužel, výsledek se nedozvíš. Můžeš si domyslet, kde ty jejich odpady asi tak končí.“ No, fujtajbl, chudáci ryby. Ještěže se zúčastňuji otužileckých akcí v zimě na Vltavě jen nahoře proti proudu v Braníku a třeba na Tříkrálovém plavání v centru mě nikdo neuvidí.

Protože je dneska několik kolegů na potápěčském výcviku na Slapské přehradě s Vodní záchrannou službou, budou zajišťovat denní službu na pražské Vltavě jen dva strážníci. Mými hostiteli jsou Kamil a Rudolf. Kterou lodí dneska vyrazíme? Na vybranou jsou celkem tři plavidla. Malý otevřený záchranářský člun Pioner a postarší Delfín v duchu vylučuji a vyrážím k novému, modernímu a impozantnímu Nord Staru. Těším se na pořádnou jízdu a pohodlí. Loď, která udělá i osmdesát za hodinu a na vodě budí respekt. Aha, zmýlil jsem se, vyrážíme věkovitým Delfínem. „Jsme dneska jen ve dvou, to bychom celý den na Nord Staru nedali, tam musíme být aspoň tři.“ Hm, fajn, holt se budeme v maličké kajutě tlačit. Vždyť se tady není ve třech ani kam pořádně posadit. No nic, budu stát. A stojím celou plavbu, v Delfínu si ten třetí vážně nemá kam sednout.

Ovládací panely jako kormidlo, rychlostní páka, spousta dalších čudlíků a přepínačů nebo sonar dna, jsou na pravé straně jako u anglických aut.

Vyplouváme hodně pomalu. Nacházíme se totiž v zóně, kde je povolen pouze tzv. „výtlačný režim“. Je to způsob jízdy, který nedovolí jet vysokou rychlostí a nezpůsobuje vlny. A protože jsme v téhle zóně prakticky celou dobu, pořád se jen tak kodrcáme tak ohromující rychlostí, že nás na přilehlých březích předhánějí rekreační běžci.

Romantika na lodi? Romantika na vodě? Něco společného s vodními záchranáři? Pobřežní hlídka, David Hasselhoff, Pamela Anderson a Erika Eleniak? „Pamela a Erika určitě ne, ženská na palubě přináší smůlu, kdybys nevěděl. A Hasselhoff? Krásní, svalnatí, okouzlující jsme tady všichni.“ No, dobrá... Kolega navazuje už trochu vážněji: „Pocit romantiky tě brzy přejde. Tak, jako ty jsi znal v okrsku každý kámen, tak my tady už po letech taky známe každý hausbot, každou kachnu nebo nutrii.“ Oba kolegové mi říkají, že na začátku své profesní dráhy to opravdu za romantiku a dobrodružství považovali. Ruda mi od kormidla říká: „Když jsi na lodi dvě nebo tři hodiny, je to fajn a užíváš si to. Ale tady jsi ve frekventovaných úsecích, musíš pořád dávat pozor, co se děje kolem tebe, pořád nějaká loď, pořád nějaký veslař, nemůžeš si dáchnout. Jsi tady celý den, celou noc, pere sem slunce, nemáš se kam schovat.“ A Kamil doplňuje: „Taky si všimni, že se pořád dívám do toho prostoru za lodí, kam Ruda nevidí, kdyby se něco dělo.“ Hele, pánové, mám dotaz, když jste tady ve dvou, ve třech, ve čtyřech lidech na směně, nelezete si poslední čtvrtou směnu už na nervy? Odpovědí mi je dlouhá chvíle mlčení: „No, to víš, někdy je to těžké. Ponorková nemoc občas nastoupí. Ale nikoho jsme ještě přes palubu nehodili a neutopili.“ Po chvíli následuje dovětek: „I když někdy k tomu nebylo moc daleko.“

Nikdy by mě nenapadlo, kolik je na Vltavě vlastně ostrovů, zátok, zátočin, kotvišť, přístavů. A kolik je v oněch kotvištích a přístavech lodí všelijakých plavidel a výtvorů lidové tvořivosti. Teprve s kolegy se dostávám na místa, kam se obyčejný chodec nedostane. Ať už projíždíme kdejakou marínou, každý přítomný majitel zamává nebo alespoň zdvihne ruku. Je příjemné vidět, že si lidé přítomnost našich kolegů považují.

Proplouváme zátokou, kde podle Kamila snad každý hausbot patří nějaké známé osobě. Jako na potvrzení jeho slov vidím na jednom molu známou televizní osobnost s hrnkem kafe v ruce. Napadlo vás právě teď, že byste takhle mohli vyřešit svou bytovou krizi? Hausbot na první pohled musí být lacinější než byt v dnešní době. Máte asi smůlu, správci přístavů zvyšují poplatky každým rokem, moc byste neušetřili. Ale bydlení to musí být pěkné. Mnoho hausbotů má prosklené stěny, asi aby se obyvatelé budili hned při svítání. Vidíme mnoho rodinných snídaní na terasách... Jen ta údržba, většina konstrukcí je totiž ze dřeva, takže nátěry každý rok... Jen občas nerezové výjimky.

❞ Vyplouváme hodně pomalu. Nacházíme se totiž v zóně, kde je povolen pouze tzv. „výtlačný režim“. Je to způsob jízdy, který nedovolí jet vysokou rychlostí a nezpůsobuje vlny...

Moje kochání přerušuje zvonění mobilního telefonu. Přes linku 156 nám neznámý oznamovatel vzkazuje, že v řece poblíž sloupu veřejného osvětlení nějakého čísla máme sebrat uhynulého bobra. Cože, bobra? Tady v Praze? K tomu Kamil podotkne: „Zase jeden, který nerozpozná bobra od nutrie.“ Unisono se shodujeme, že lidé jsou čím dál víc odtržení od přírody a tak nerozpoznají i viditelně odlišné druhy zvířat, jako v tomto případě nutrii od bobra. Bude to nutrie. Koneckonců, nutrie jsou v Praze skoro všude. Samé nutrie. Připlouváme na místo. Je to bobr. Vážený pane oznamovateli, na dálku se omlouváme, byl to opravdu bobr. Poprvé v životě vidím bobra evropského a hlavou mi prolétnou slova jedné pracovnice z Lesů hlavního města Prahy, která mi už před několika lety říkala, že je jen otázka času, kdy tenhle živočišný druh dorazí do metropole. Škoda, že tenhle kousek to má za sebou. Bobra schováváme do křoví, aby nebyl na očích, orientační body předáváme na stopadesátšestku pro kolegy z útulku, aby kadavér našli a chystáme se opět vyplout.

Kdepak, není nám přáno. Všiml si nás postarší muž, který na nás zuřivě gestikuluje a mává rukou kamsi do dáli. „Prosím vás, támhle sedí racek, celý zapletený do vlasců a nemůže odlétnout. Můžete se na něj podívat?“ Můžeme. Ruda zůstává za kormidlem, s lodí pobublává po hladině, s Kamilem vystupujeme a oznamovatel nám ukazuje: „Vidíte, támhle ten chudák sedí a nemůže odletět.“ Vidíme. Na kameni u břehu opravdu sedí racek. Ale když se přiblížíme, racek se zvedá, mávne párkrát křídly a mizí směrem po proudu někam ke Karlovu mostu. Senior rozhodí rukama: „Teď se musel osvobodit! Teď, teď! Ještě tady ty vlasce musí být!“ Věříme, ačkoliv žádné vlasce nenacházíme.

Co každý z kolegů tady na vodě řešil v poslední době? Kamil se dlouho nerozmýšlí: „Hledali jsme motor. Rybář si na člunu nějak špatně připevnil závěsný motor, a než se nadál, seděl na člunu bez motoru. Motor za sedmdesát tisíc kdesi na dně. To docela zabolí.“ A našel se? Předvedl se kolega? „Našel. Ale dalo to zabrat. Vltava je tady tak špinavá, že nevidíš na dvacet čísel. A to můžeš mít baterku, jak chceš silnou. Na dně máš vrstvu bahna... To nehledáš pohledem, ale pohmatem. Nic nevidíš, jedeš nad dnem a jen tak šmátráš rukama.“ A Ruda přidává svůj příběh: „Jenže občas šmátráš, šmátráš... až narazíš na mrtvolu.“ Kolega dodává, že to sice není z poslední doby, ale že tenhle zážitek v něm pořád rezonuje. A když se má vrátit k poslední akci? „Lovení koloběžek, to už je takový normál a standard. Ale za noční směny najednou před námi ve tmě temná, neosvětlená loď. Bludnej Holanďan? Ne, žádnej Holanďan. Jen kapitán měl v krvi přes dvě promile.“

Příjemné povídání přerušuje Kamil: „Bacha, támhle je nějakej paddleboard!“ Přímo uprostřed řeky nějaký chlapík zkouší, jak mu to půjde na dnes tolik populárním prkně. Opatrně se k němu přiblížíme a upozorníme ho, že je přímo uprostřed plavební dráhy a támhle se na něj řítí asi stometrový parník. Muž nám vysvětluje, že je na paddleboardu poprvé v životě a ještě s ním neumí. Když mu znovu připomínáme stometrový parník, který se na něj za chvíli přiřítí, pronese: „Snad by se mi mohl vyhnout, ne? Když jsem tady první, měl bych mít přednost i před parníkem.“

 

Na shledanou na Vltavě. A dávejte tam na sebe pozor.

Zobrazení: 917