Záchranář bud leží, nebo běží

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: čtvrtek 1. říjen 2020 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Jsou profese, které jsou spojovány s ročním obdobím více než jiné. Topič se neuživí v letním kině, lyžařský instruktor má v létě volno, plavčík se může na zamrzlém venkovním bazénu taky leda tak klouzat…

Jednou z takových profesí je i záchranář Horské služby České republiky. Co si budeme povídat, i v dnes již klasickém filmu „Jak vytrhnout velrybě stoličku“ je záchranář horské služby spojován jen se zimou, sněhem a lavinami. Jako kdyby neměl v letních měsících co dělat. Léto je pryč, zima za rohem, tak se vkrádá na jazyk otázka: vážení záchranáři, až se vás zima zeptá, co jste dělali v létě, copak odpovíte?

Ondřej Zeman, Dis. je pracovníkem Horské služby České republiky, profesionálním záchranářem. Jeho působištěm je jižní část Šumavy, ať už stanice Kramolín (896 m. n. m.) nebo Nová Pec (792 m. n. m.) na pravém břehu Vltavy na Prachaticku. Jen nedaleko odsud se nachází Plešné jezero, třetí největší v Česku nebo nejvyšší hora české části Šumavy vrch Plechý. Co by člověk kamenem dohodil, začíná vzdutí přehradní nádrže Lipno a jen o kousíček dál už se stýkají hranice Rakouska, Německa a Česka, tzv. Trojmezí.  

Právě za Ondrou, na stanici Nová Pec jsme vyrazili, abychom se zeptali, co obnáší práce horského záchranáře v létě. Je-li tedy přes léto vůbec nějaká práce… Třeba se jen tak nudí…


Návštěva začíná dobře, dostáváme kafe. A pokračuje více než skvěle, ocitá se před námi úžasný, fantastický a na jazyku se rozplývající štrůdl od Ondrovy manželky. Sem budeme jezdit častěji.

Stanice HS Nová Pec působí příjemným a útulným dojmem už při pohledu zvenku. Z mého pohledu architekti, stavbaři i investor respektovali nejen klimatické podmínky, ale především místní prostředí a atmosféru. Přestože je dům dřevěnou novostavbou, působí, jako by tady stál od nepaměti a časem se na něm provedly jen drobné opravy a úpravy. V přízemí je kromě kanceláře i prostor, který slouží jako garáž a sklad v jednom. Kolem nás je všelijaké záchranářské vybavení, transportní pomůcky, horolezecká výstroj, lana, sekery, motorové pily, zdravotní a lékařský materiál... V patře menší skromné ubytování, venku před domem VW Transporter a terénní Landrover Defender. Kde je čtyřkolka, snad nejlepší dopravní prostředek v kopcovitém terénu? Aha, tak prý jen v opravě, za pár dnů je zpátky.



Je horký srpnový den. I tady na horách je vedro. Ani se nedivím, že ve stinném garážoskladu je i kotec s belgickým ovčákem, fenkou Enigmou. Tady jí musí být lépe než venku. Protože se s Eny znám už od loňského března, kdy probíhal výcvik záchranářských psů  v Krkonoších pod sněhem, jdu ji pozdravit a pohladit. „Ahoj, Eny, jak se pořád máš?“ Ani nemusím mít v kotci celou ruku, když se ozve nekompromisní zavrčení a objeví se vyceněné zuby. Dávám Eny ještě chvilku, aby si vzpomněla, že jsme přece dávno staří známí. Mazlivým, vlezdoprdelkovským hlasem to zkouším dál: „No, Eny, vždyť se známe, vždyť jsme přece kamarádi...“ Její opětovné zavrčení mi dá najevo, že kamarádi teda rozhodně nejsme a že tulit se k sobě taky nebudeme. Ondra se trochu baví: „Ty jsi jí úplně lhostejný. A teď ještě narušuješ její prostor. Tak si holt na tebe zavrčela, aby dala najevo, co si o tobě myslí.“ Aha, něco podobného znám z domova od manželky. I když... ta umí vrčet ještě víc a líp. Ondra mi říká, že Eny je fixovaná jen na něj a dodává: „Ty bys ji zajímal, jen kdyby tě měla najít v terénu. Nic ve zlém, ale teď jsi pro ni vzduch.“ Hm, dík, čím dál tím líp, to jsem chtěl dneska slyšet, že jsem vzduch, to mi fakt zvedlo náladu… Raději přejdu na jiné téma... Pojďme k práci, to zase zvedne náladu našemu hostiteli.


Jaká je vlastně pracovní doba záchranáře? Zjednodušeně by se dalo říci, že od nevidím do nevidím. Na jižní Šumavě se točí pět pracovníků na dvou základnách. Ondra dnes ráno (26. srpna) začíná šestidenní cyklus a končí až prvního září ráno v osm hodin. Na pracovišti musí strávit nepřetržitě 144 hodin, rozumím tomu dobře? Ano i ne. Pracovní doba horského záchranáře tady na Šumavě je deset hodin, od osmi do půl sedmé večer. V tu dobu se musí zdržovat na stanici a v blízkém okolí, popřípadě je na zásahu, věnuje se výcviku nebo údržbě materiálu. Od 18:30 je záchranář v režimu tzv. pracovní pohotovosti – musí být na telefonu, musí se zdržovat v pracovním obvodě. Kdyby Ondřej bydlel v Nové Peci, mohl by v době pohotovosti domů. Chaloupku tady ale nemá – musí spát na stanici.

Protože podobné případy nejsou ojedinělé, je každá stanice zařízená obdobně. Zaměstnanec a jeho rodina mají v podobných případech na výběr. Buď se obě strany smíří s tím, že se třeba několik dní nevidí, nebo rodina dorazí na stanici. Tohle musí být hodně „o srdíčku.“


Mimochodem, jak se člověk dostane k horské službě? Prestižní organizace, prestižní povolání... S těžkým povzdechem říkám, že je rozhodně větší váha říci, že jsem záchranář z horské služby než říci, že jsem strážník městské policie... Tady nás všechny strážníky bez rozdílu čeká ještě mnoho práce, abychom si v očích veřejnosti vydobyli podobnou důvěru a prestiž...

I Ondra mi tenhle názor nepřímo potvrzuje: „Když jsem ještě v předchozím zaměstnání před mnoha lety absolvoval takzvanou základní školu horské služby a dostal certifikát, byl jsem na pracovišti za poloboha. Když jsem o něco později prošel výběrovým řízením a z pozice dobrovolníka přešel k profesionálům... Bylo příjemné slyšet gratulace, že jdu k takové organizaci.“

V terénu musíš ukázat, že třeba na lyžích umíš skoro všechno, co si představíš. Podobně s horolezectvím...

Co bych měl udělat, abych se mohl stát pracovníkem nebo dobrovolníkem u Horské služby? “Úplně nejdříve musíš zvládnout už zmíněnou základní školu horské služby. Všechny možné činnosti a dovednosti. Zkoušky jsou ústní a praktické. V terénu musíš ukázat, že třeba na lyžích umíš skoro všechno, co si představíš. Podobně s horolezectvím... Musíš předvést, že umíš všechno, co by se v horách při záchranařině mohlo jakkoliv hodit. Je toho hodně. Od meteorologie přes horolezectví, techniku záchranných prací, poskytnutí zdravotní pomoci, topografii... Zkouška má letní a zimní část.“ Ondřej mě při letmém pohledu na moji lehce plnoštíhlou postavu ještě upozorní: „A úplně základním pravidlem je zvládnout fyzickou prověrku, kdy v létě musíš v horském terénu uběhnout deset kilometrů s převýšením 400 metrů do jedné hodiny. V zimě musíš dát podobnou trať s lyžemi na nohou. Mimochodem, tyhle fyzické prověrky se odbývají každý rok znovu a znovu. Každý rok běháme, každý rok lyžujeme.“

Je ale pravdou, že doba se pomalu mění. Zatímco ještě relativně nedávno bylo problémem se k Horské službě ČR jako kmenový zaměstnanec vůbec dostat a na volné místo se čekalo i několik let, dnes je několik míst volných.



Strážník, který pracuje u HS jako dobrovolník, mi k tomu říká: „Ono se to liší oblast od oblasti. Chceš dělat záchranáře v Krkonoších? Tam si musíš počkat, až někdo odejde. Ale v jiných horských oblastech je opravdu několik volných míst. Finance? Dříve podle tabulek nebyly až takové. Mnoho profesionálů třeba vedle práce provozovalo vlastní penzion a horská byla „jen“  srdcovkou.“ To se však v posledních letech změnilo. Sám Ondra říká, že v současné době si záchranáři na důstojné peníze rozhodně stěžovat nemůžou a nemají zapotřebí nějaké přivýdělky.

Na první pohled se Šumava jeví jako místo, kde se nic moc neděje. „Děje, neděje, jak kdy. Přiznávám, že někdy jsou dny, kdy nevíš, co dělat. Technika zkontrolovaná, seřízená, promazaná. Lana a jiný materiál přezkoušené, žádný speciální výcvik nebo zkoušky na obzoru. A jindy máš období, kdy nevíš, kam dřív skočit. V letních měsících patří Šumava k nejvytíženějším oblastem  z pohledu horské služby, kdy se počtem zásahů dotahujeme na Krkonoše. V závěsu za námi jsou Jeseníky.“

Zaznívá úžasná věta: „Záchranář buď leží, nebo běží. Co si budeme nalhávat, je to tak. Jsi sice v práci, ale máš klid, dokud nezazvoní telefon nebo se neozve vysílačka. A pak nevíš, kam dřív skočit.“

V paměti mi vytanul obrázek z knížky mého tehdy pětiletého syna. Čtyři muži v červeném oblečení sedí kolem stolu a mastí karty. Pod obrázkem text: „Hasiči čekají na požár.“ Ležet, nebo běžet - přesné vystižení podstaty práce nejen záchranářů nebo hasičů, ale i řadových policistů nebo nás, strážníků. Nevytváříme nic aktivně, čekáme na událost.

Co kolega, užívá si po deseti letech u horské služby raději klid, nebo adrenalin? Tak prý raději akci a co největší frmol a co největší a pořádný adrenalin! Jako letos při několika pátracích zásazích… Aktivace dobrovolníků, výjezd kynologů, pátrací rojnice, psi v terénu, nad hlavou záchranářský vrtulník Kryštof… I jeho pejsek Enigma, Eny, si podobné akce užívá víc než jen „obyčejný“ výcvik, natož vyvalování v kotci. Jako nedávno, kdy se hledal pacient z vimperského pečovatelského centra. Muž bez telefonu, nikomu nesdělil bližší informace, kam se vlastně chce vydat, prý jen na recepci centra pronesl „jdu na výlet.“ Nebo pětasedmdesátiletá žena, která si vyrazila na houby a do pátrání se zapojili nejen členové a dobrovolníci horské služby, ale i policisté a hasiči. Pátrání do dvou v noci, ráno od šesti hodin.

Nejvíce pátracích akcí je na podzim. Ondra uvádí: „Babí léto, svítí sluníčko, rostou houby. Taky se krátí dny a brzy se stmívá. Chlap se trochu zatoulá, nechce se mu volat záchranáře, protože přece není možné, aby se ztratil… Nemůže si přiznat, že potřebuje pomoc. V šest sedm hodin večer je tma a chlap neví, kde je. Pak chce vyzkoušet zkratku… A už je náš, už ho hledáme!“ Náš hostitel dodává: „Tenhle scénář se opakuje každý rok několikrát. Zatím všechny tyhle příběhy měly šťastný konec.“ Když už se na našich horách ztratíte, volejte číslo horské služby v mezinárodním formátu, takže +420 1210. V horách u hranic byste se totiž nemuseli dovolat. Dobrá rada: ať už na houby nebo na krátkou procházku s sebou na horách noste nabitý mobilní telefon. Čert nikdy nespí…

Jiné akce během léta? „Výjezdy k úrazům na kolech a elektrokolech, úrazy turistů, obtíže místních obyvatel. Takže odřeniny a zlomeniny, u alergiků pokousání hmyzem, uštknutí zmijí. Ale i výjezdy na různé samoty, kde mají stálí obyvatelé nějaké zdravotní problémy. Vědí, že jim pomůžeme, než dorazí odborná pomoc. Nebo zhodnotíme stav pacienta a zajistíme nejvhodnější transport do zdravotnického zařízení, pokud je to potřeba.“ Nějaká zajímavost? „Nevím, jestli zajímavost… už jsem zmiňoval, letos bylo více výjezdů k případům uštknutí zmijí. Nejen člověka, ale i psa. Chudák pejsek, tlapka celá oteklá… Přežil.“ 

Horská služba pomáhá i v situacích, které v jiných podmínkách spadají do kompetence zdravotnické záchranné služby. Zvlášť problematický je ze záchranářského hlediska pravý břeh Vltavy, resp. Lipna. Tam je dostupnost záchranky minimální. Záchranka má sídlo ve Volarech a Horní Plané. Při nějakém úrazu v některých částech Šumavy se vám tedy může stát, že k vám přijede jak zdravotnická záchranná služba, tak horská služba. A výjimečně i strážci národního parku.

Babí léto, svítí sluníčko, rostou houby. Taky se krátí dny a brzy se stmívá. Chlap se trochu zatoulá, nechce se mu volat záchranáře, protože přece není možné, aby se ztratil...

Koneckonců, kvalifikaci zdravotnického záchranáře má i Ondra Zeman. Jak říká: „Když jsem nastoupil před několika lety, byl divný rok, kdy bylo akcí pomálu. Přečetl jsem několik desítek knih. A další rok jsem raději začal studovat Vyšší zdravotnickou školu v Českých Budějovicích.  Bylo mi líto nechat plynout čas jen tak kolem sebe…“


 A co tedy dělal náš hostitel a jeho spolupracovníci během léta? Co odpoví, až se zima zeptá…?

„Letos vyvrcholily práce a testování na projektu Pátrač. Má za cíl pomáhat při pátrání po ztracených osobách. V projektu jsou zapojeni i vaši pražští strážníci a policejní záchranáři. Běží už čtyři roky.“ Co je podstatou? Česká firma DogTrace přišla s obojky, ve kterých je zabudovaný GPS lokátor. Zatím nic světoborného, ale co je mnohem zajímavější, to je navazující mobilní aplikace, využitelná pro záchranářské a vyhledávací práce. Pomocí aplikace každý kynolog vidí nejen svého psa, ale vlastně i všechny ostatní psy v systému. Rozpozná, co ten který pes zrovna dělá. Může kontrolovat, ve kterém kvadrantu se pes nachází, jestli štěká, jestli je unavený, jak ho může dále nasměrovat a trasovat.

Ondra vysvětluje: „Účast kynologů horské služby na dalším vývoji představuje právě všelijaké testování a zkoušení přímo v terénu. Aplikace je dost propracovaná. Po zadání údajů o pohřešované osobě dokáže s určitou pravděpodobností spočítat prostor, kde by se mohl hledaný člověk pohybovat. Tenhle prostor dokáže rozdělit do sektorů a podle satelitních snímků určit, kde by měli hledat psi nebo kde by měl hledat spíše vrtulník. Zároveň spočítá, kolik je potřeba lidí do rojnice, kolik psovodů či případně potápěčů atd. Tyhle obojky od DogTrace a aplikace Pátrač by mohly splňovat naše představy ve všech směrech, jejich vývoj jde dál a nacházíme další možnosti využití.“

Když nám Ondřej ukazuje jednotlivé kroky, které museli záchranáři a jejich psi v rámci projektu podstoupit, chápu, že letošní léto bylo trochu hektické. Takže dříví na letošní zimu se teprve bude štípat? – „Jasně, budeme štípat dříví… A neopírej se nám tady o ten elektrokotel.“

Zobrazení: 118