Neletální zbraně aneb Zbraně nesmrtící, část druhá

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: sobota 1. červen 2024 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

V dubnovém čísle našeho časopisu Pražský strážník jsme se věnovali tématu tzv. „neletálních“ zbraní. Pro osvěžení paměti: neletální zbraň by měla být zbraň nesmrtící, měla by pouze na určitou dobu vyřadit z činnosti buď jednotlivou osobu, popřípadě skupinu osob, aniž by kohokoliv ohrozila na životě. 

Pozornost byla v dubnu věnovaná kubotanům, taktickým perům, teleskopům, slzotvorným sprejům, ale hlavně pepřovým pistolím Piexon, které používají  strážníci u mnoha obecních a městských policií.

Přestože jsou výše zmíněné zbraně a jiné donucovací prostředky všeobecně řazeny do této kategorie, stejně může při jejich použití dojít i k úmrtí. Buď souhrou nešťastných náhod nebo vinou absolutního nerespektování jakýchkoliv rizik ze strany pachatele či přestupce. A úplně nejčastěji pak vlivem momentálního zdravotního stavu samotné osoby, proti které se zakročuje. 

Z hlediska státního zástupce a někdy i z pohledu veřejnosti je tenká hranice mezi oprávněným použitím donucovacího prostředku a těžkým ublížením na zdraví. Nebo mezi oprávněným použitím donucovacího prostředku a trestným činem usmrcení z nedbalosti.

Státní zástupce jasně ví, že policista nebo strážník musel na první pohled vidět, že ta agresivní osoba pod vlivem drog, která tady vyhrožovala zabitím každému kolem, má nějaký zdravotní problém. A že takovou osobu měl jen slušně požádat, aby „zanechala svého protiprávního jednání“ a odložila ten nůž, baseballovou pálku či jinou zbraň.

A pak najednou policista nebo strážník stojí před soudem.

Dovolte krok stranou a krátkou osobní úvahu: co po nás společnost a stát vlastně chtějí? Máme chránit veřejný pořádek? Máme přispívat k ochraně bezpečnosti osob a majetku? Máme povoleným a zákonným prostředkem eliminovat přestupce, pachatele, který „neuposlechne výzvy, aby zanechal svého protiprávního jednání?“

Pak téměř každý náš zákrok, při kterém dojde k jakémukoliv zranění přestupce, bude „pro jistotu“ přezkoumáván soudem?

Nebo máme působit v reflexních tričkách jen preventivně, a ať už jsme policisté nebo strážníci, pak téměř každý náš zákrok, při kterém dojde k jakémukoliv zranění přestupce, bude „pro jistotu“ přezkoumáván soudem? Přezkoumá soud a rozhodne celou situaci za několik dnů? Ale kdepak! A rozhodne-li soud ve prospěch strážníka či policisty? Pak se státní zástupce následně „pro jistotu“ odvolá k dalšímu a dalšímu soudu... Státní zástupce má přece času dost... 

Tři lidé v různých soudních senátech poté v lepším případě několik měsíců, spíše však několik let, s odstupem a chladnou hlavou pročítají a zvažují protichůdné znalecké posudky, poslouchají měnící se svědecké účelové výpovědi a zkoumají dopad rozhodnutí, na která měl policista nebo strážník v reálu a ve stresu několik okamžiků... 

Spěje společenská situace k tomu, že se příště budeme ve vyhrocených situacích dívat na druhou stranu? Budeme předstírat, že jsme nic a nikoho neviděli, nic neslyšeli? Pojedeme třeba ke rvačce tak, abychom přijeli až ve chvíli, kdy se situace vyřeší sama? Budeme raději zajišťovat „místotrestnéhočinu,“ místo abychom trestnému činu použitím donucovacích prostředků zabránili? 

Několikaleté soudní jednání (ať už dopadne jakkoliv) kvůli údajně chybnému vyhodnocení situace a prý nesprávnému použití donucovacích prostředků, bude pro nás totiž z dlouhodobého hlediska sociálně, psychicky, finančně i existenčně více ohrožující než nějaká sankce za porušení pracovních nebo služebních povinností. 

Zůstaňme u neletálek: kolega strážník z jedné obecní policie, který v srpnu roku 2021 použil schválenou pepřovou pistoli Piexon, po jejímž použití zemřel čtyřiadvacetiletý opilý mladík, se chvíle, kdy spravedlnost zvítězila a soud ho zprostil obžaloby, dočkal po téměř dvou letech. Kdo z nás by chtěl být v jeho kůži?

Podle příslušných zákonů je strážník i policista povinen dbát, aby použitím donucovacích prostředků nezpůsobil osobě újmu „zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání.“ A možná, že právní hnidopich bude v budoucnu hledat, zda jsme někomu citlivějšímu už jen pouhou hrozbou použití donucovacích prostředků nezpůsobili ohromnou újmu psychickou… 

Je tady mnohem menší právní ochrana oproti definici nutné obranyHm, jakým donucovacím prostředkům tedy odpovídá například přestupek „neuposlechnutí výzvy úřední osoby?“ Snad aby státní zastupitelství vydalo nějaký srovnávací žebříček... 



Pojďme snad raději k těm neletálním zbraním. 

Protože vývoj jde neustále dopředu, nedělá si tenhle článek vůbec žádný nárok na úplnost. Nesmrtících zbraní je velké množství a popsat je v jednom krátkém článku je nemožné.

Jako trochu odlehčující prvek si pojďme uvést alespoň dva prostředky, vzbuzující možná na první pohled úsměv. Z hlediska zařazení by se daly popsat jako mechanické zbraně mechanicky omezující pohyb.

Rychle tuhnoucí pěny

Tenhle prostředek se zatím zkouší pouze pro potlačování davových nepokojů. Princip spočívá v tom, že se na dav aplikuje větší množství roztoku tvořícího bohatou pěnu. Ta velmi rychle tuhne, což znemožňuje pohyb jak osobám, tak vozidlům. Po takovémto zpacifikování a dalších úkonech je pak dav postupně vysvobozován pomocí další chemické látky. Výsledkem je volně tekoucí, ekologicky nezávadná kapalina, která může odtéci dešťovou kanalizací. Pěna by se snad mohla na nepřátelský dav stříkat pomocí vodních děl na obrněných transportérech, popřípadě i z policejních helikoptér. 

Při vývoji těchto pěn však stále nejsou uspokojivě vyřešeny všechny problémy, například spolehlivé neohrožení zdraví osob (především zadušení).

Vystřelovací sítě

Ačkoliv máme použití sítí spojeno především s lapáním zvířat, mohou být použité i proti lidem. Sítě jsou vystřelované buď pomocí speciálních síťových pušek, nebo z univerzálních granátometů. Cíl je jasný: polapení osoby do sítě a zamezení jejímu útěku nebo dalšímu nebezpečnému jednání z její strany. Síťová puška je výborná pro použití v otevřeném prostoru. Možné použití je i z helikoptéry nebo jedoucího vozidla. Síť o ploše několika metrů čtverečních se za letu rozvine a po dopadu se do ní prchající zaplete. Zbraň účinkuje asi na vzdálenost deseti metrů.

Obdobná síť v menším provedení by snad měla být součástí policejních dronů, a měla by sloužit k odchycení jiného dronu, který například naruší střežený prostor (letiště, chráněné budovy, elektrárny apod.).

Vodní dělo

Vodní dělo, toť bezesporu jeden z nejstarších prostředků na potlačení a pacifikaci demonstrací! Někteří z nás ho zažili na vlastní kůži. Takže z osobních sentimentálních důvodů si ho tady dovolím zmínit. A to navzdory tomu, že tímto prostředkem nebude žádná městská policie asi ještě dlouho disponovat. 

Jeho účel? Zvládnout dav bez použití střelby a bez ztrát na životech. 

K prvnímu použití vodního děla došlo snad v Německu v roce 1930. Historie v Československu? Už v roce 1931 vyšel v časopise Policejní služba článek s názvem: „Stříkačka jako nová zbraň policejní.“ V textu se mimo jiné píše: „...užívá jich policejní správa k rozehnání srocených davů … Horké hlavy se ochladí a situace často napjatá promění se v situaci více méně komickou a demonstranti zchlazení studenou vodou odcházejí... Věc má vadu tkvící v omezenosti délky hadice. Za dosahem vodního proudu mohou se demonstranti opět nerušeně srotiti a mohou si tam pak nerušeně tropiti posměch z úředního zákroku.“ Tehdejší stroj byl totiž napojen na veřejný hydrant, a proto hrála délka hadice zásadní roli.

První stříkačku vyrobily Hasičské závody v Čechách pod Kosířem. Nádrž na vodu měla obsah 3500 litrů a prostor pro posádku 6-9 policistů chránila nástavba z pancéřovaného plechu. Okénka, průzory a reflektory krylo vrstvené sklo, odolávající úderům i střelám z lehčích ručních zbraní. 

Konkurence ČKD Praga v roce 1934 přišla s typem pro tříčlennou posádku, s nádrží na 5000 litrů a proud vody podrážel dospělé osoby na deset metrů. Osádka vozidla mohla také za jízdy vypouštět z lahví slzotvorný plyn nebo vyhazovat slzotvorné ruční granáty.

Už tenkrát bylo možné obarvení vody nějakým barvícím roztokem, což umožnilo dodatečnou identifikaci účastníků demonstrací.

Přeskočíme-li několik desetiletí, můžeme zmínit užití obrněné verze cisternové stříkačky východoněmecké značky IFA v roce 1969 na Václavském náměstí při protestech proti sovětské okupaci.

Následně jsme si v Československu „vystačili“ s vlastními verzemi vodních děl. Vodní děla se montovala na podvozcích Tatry 138 a Tatry 148. Užíval je Pohotovostní pluk SNB. Na vozidlech byly otočné plechové nástavby s průhledy z drátěného pletiva, které chránily obsluhu dvou vodních stříkačů na střeše cisterny před házenými předměty. V praxi je viděli třeba demonstranti v rámci tzv. Palachova týdne v lednu 1989. Policie je použila také v roce 1990 při potlačení vězeňské vzpoury v Leopoldově. K hromadnému nasazení vodních děl došlo v roce 2000 při zasedání MMF.

Současnost? Inu, vodní děla se hodí vždycky… Dnešní policejní složky využívají především vozidla Mercedes BenzAtego 1823 AK. Každé auto je osazeno kamerovým systémem, který monitoruje chování davu i mimo zorný úhel pohledu osádky vozidla. Osádka vozidla může usměrňovat chování davu směsí vody a slzotvorného prostředku o různé koncentraci do prostoru 360° kolem vozidla. Osádka je chráněná nejen vůči střelám z lehkých ručních zbraní, ale také proti slzotvorným prostředkům, protože ve vozidle je použitá filtroventilace. Každá pneumatika může být skrápěna tlakovou vodní mlhou, která silně snižuje možnost jejího zapálení při použití zápalné láhve, tzv. „molotova.“ Vzdálenost dostřiku dosahuje 20-50 metrů, tlak 10 barů. Vpředu je vozidlo vybaveno radlicí pro vytlačování davu. I tato vozidla mají své mouchy, které tady ale nebudeme prezentovat.

Tlak vody je příliš silný na to, aby byl namířen přímo na těla osob, mohl by způsobit vnitřní zranění nebo zranění očí. Proud vody by měl směřovat nepřímo tak, aby se odrážel od zpevněného povrchu.

Další druhy neletálek

Před několika měsíci rezonoval mezi fotbalovými fanoušky záběr, kdy zakuklený policista mířil jakousi zbraní na odcházející diváky po ukončení utkání. Pravidelní návštěvníci fotbalových zápasů nemohli být překvapeni, tohle vybavení vidí u připravených policistů zápas co zápas. O co jde? Jedná se o tzv. vrhač míčků. 

Jedním z prvních byl typ Kraken, který doposud vyrábějí Poličské strojírny. Zbraň vystřeluje tenisové míčky, mířená střelba je možná až do vzdálenosti 30 metrů, využití ať už proti násilníkovi nebo proti zvířeti. Výrobce doufal, že tahle zbraň bude zavedena do výzbroje PČR, ale ta důvěřuje podobným zbraním z produkce firmy Heckler-Koch. Ty vystřelují speciální míčky o průměru 40 milimetrů. Kraken se dodnes prodává v armyshopech, ale stále víc se jeví jako slepá ulička. Představa, že zásahová jednotka s sebou tahá ohromný pytel s tenisovými míčky, je poněkud úsměvná. 

Další neletálky? Například „zbraně“ se zvukovým účinkem. Jsou to technické prostředky, které vytvoří hluk o vysoké intenzitě, cca 90-150 decibelů. To je pro lidské ucho velmi bolestivé. Donutí tak zasažené osoby opustit inkriminovaný prostor, popřípadě v kombinaci s intenzivním světlem (zvukovo-zábleskové granáty) osoby ochromí a zneschopní na dobu potřebnou k dalšímu zákroku. Pro srovnání: 120 decibelů dosahuje startující stíhačka na vzdálenost dvaceti metrů. Policie ČR má k dispozici cca 12 kusů těchto zařízení, která jsou ve výbavě speciálních pořádkových jednotek.

Mezi neletálky patří i pásy k zastavení vozidel. V současné době používá PČR zastavovací pás s označením Police RoadBlock.  Odolné plastové díly jsou sestaveny do mříže. Na nosné konstrukci jsou umístěny otvory, do kterých jsou vsazeny duté kovové hroty. Délka pásu je 4,7 metru a hroty mají délku 4,5 cm, takže postačují pro použití i proti nákladním vozidlům. Pás lze rozvinout bezprostředně před přijíždějící vozidlo, kdy je vhozen kolmo do dráhy vozidla. Následný únik vzduchu je pozvolnější, takže vozidlo zůstává po dobu asi dvaceti sekund ovladatelné, čímž se snižuje riziko nehody. 

Konstrukce pásu umožňuje jeho roztažení do několika sekund a následně uvolnění komunikace ve velmi krátkém časovém úseku. Jeho nevýhoda? Použití na nerovném podkladu.

Velkým tématem v posledních letech je použití taserů. A to nejen ve světě, ale i u nás. Je to neletální zbraň, která se u české policie stává relativně běžnou. V posledních letech se do českých statistik vepsaly již desítky případů použití taseru

Za určitých okolností by tasery mohli používat i strážníci. Zatímco u Policie ČR se používané tasery počítají na stovky kusů a je předpoklad jejich dalšího rozšíření u policejních hlídek, pak u obecních policií panuje jakási váhavost… Protože jde však olegislativně poněkud komplikovanější záležitost, bude snad možnost se přímo taserům věnovat v dalším pokračování.

Zobrazení: 185