PŘEDSTAVUJEME: Útvar řešení přestupků

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: sobota 1. únor 2020 Autor Redakce Vytisknout E-mail

V našem časopise se snažíme informovat o práci strážníků z různých obvodů a útvarů v tzv. přímém výkonu. Možná je naší chybou, že jen málokdy se věnujeme těm oddělením a skupinám, které nejsou tolik na očích. Leckdy pak máme o práci spolupracovníků neúplné nebo zkreslené představy. Pojďme tento dluh vůči jejich práci alespoň částečně odčinit, protože i oni jsou pevnou součástí Městské policie Praha. Zatímco nedávno jsme si povídali s pracovníky Oddělení veřejných zakázek, tentokrát jsme zašli na návštěvu ke kolegyním a kolegům na Útvar řešení přestupků.

Nejsou to ti, kteří by byli „v první linii.“ Nejezdí tísňové linky 156, nepůsobí v terénu, nemají noční směny, nejsou tolik vidět, sedí pod střechou, neprší na ně a není jim zima. Avšak pro mnoho lidí jsou těmi, kteří možná už napořád budou reprezentovat městskou policii. Strážníci, jejichž „zbraněmi“, a zároveň pracovními nástroji a prostředky jsou počítač, klávesnice, propiska a přístup do téměř všech databází.

Strážníci z Útvaru řešení přestupků. Ti, kteří během pracovního týdne mají pro většinu příchozích návštěvníků jen špatné zprávy... Vždyť kdo z nás by s úsměvem a potěšením přijal zprávu, že má platit pokutu za přestupek, který už možná dávno pustil z hlavy? Nebo si ho ani neuvědomil?



Někdy jsou dny, kdy máme více či méně oprávněný pocit, že většina lidí, které ten den potkáme a něco s nimi řešíme, má na nás z nějakého důvodu zlost nebo přímo vztek. Ano, přiznejme, někdy jsme tím důvodem my sami, resp. naše snaha řešit jeho přestupek. Ale většinou máme tohle jednání během několik minut za sebou. Někdy v sobě pak máme nahromaděnou určitou míru agrese… Pak nasedneme do služebního auta, mezi zuby procedíme své oblíbené slovo a pustíme si oblíbenou písničku. Nebo zajdeme za roh, mezi zuby procedíme své oblíbené slovo a mimo dosah cizích očí si zapálíme cigaretu. Můžeme sednout na kolo, mezi zuby procedit své oblíbené slovo a šlápnout do pedálů. Napětí pomine, stres za chvíli odezní... Všichni už víme, jak upustit páru. Nebo také přijdeme na místo přestupku, přestupce nikde, zůstalo jen špatně zaparkované vozidlo. Přestupek se zaeviduje, ať už písemně nebo digitálně a tím „případ“ končí. Jaký stres?

Nic z toho neznají kolegyně a kolegové ze skupiny řešení přestupků. Je to pracoviště ÚŘP, které nemůžete minout, ani kdybyste se snažili. Procházíte kolem něj, sotva vstoupíte do objektu našeho ředitelství na ulici Korunní. Je tím nejviditelnějším z celého útvaru. Každý pracovní den sem přicházejí lidé, kteří jsou často přesvědčeni o tom, že žádný přestupek nespáchali. A pokud ano, byl zanedbatelný, byl spáchán z vážné příčiny a nemusel by se řešit. A pokud už se řeší, tak by pokuta měla být v symbolické výši. A svůj názor někdy dávají najevo dost hlasitě.


Ale pojďme představit Útvar řešení přestupků od začátku. Slovo má jeho vedoucí Mgr. Eva Bartoňová, která je u naší organizace téměř od počátku, tzn. už pětadvacet let: „Jsme tak trochu kombinací přímého a nepřímého výkonu. Je nás tady čtyřicet pracovníků celkem ve třech skupinách. Kolem té jedné chodíte každý den, skupina řešení přestupků. Ta řeší přestupky přímo s občany. Z očí do očí, tváří v tvář, první na ráně. Jestliže občan má snahu řešit svůj přestupek, je velmi pravděpodobné, že se setká s kolegy v této skupině. A Bartoňová pokračuje: „Kromě ní tady máme další dvě skupiny, je to skupina administrativně dopravních činností a konečně skupina exekucí.“

Co si pod jednotlivými pojmy představit? „Zjednodušeně: kolegyně a kolegové ze skupiny administrativně dopravních činností (dále jen ADČ, pozn. red.) vyhodnocují přestupky z kamerových záznamů a jiných automatizovaných kontrolních systémů. Skupina exekucí... Uznávám, název neinformovaným lidem asi trochu nahání hrůzu... Kdo by se nelekl slova „exekuce“? Ale je to skupina šesti pracovníků, kteří zpracovávají neuhrazená bépéenka neboli pokuty na místě neuhrazené.“

Základní představení útvaru bychom měli za sebou. Pojďme na jednotlivá pracoviště.


Souhlasíte s přestupkem?

Dvanáct kolegů, devět přepážek a čtrnáct tisíc pozvaných k podání vysvětlení za rok.

Jaké přestupky se tady řeší, když z pohledu nezaujatého člověka by těžiště téhle činnosti mělo ležet na obvodech? Své přestupky sem chodí vyřešit ti, kteří dostali parkovačky kdekoliv v Praze. Na každé „parkovačce“ je sice informace, že ji mají vyřešit do pěti kalendářních dnů na obvodě, ale mnoho řidičů míří rovnou sem. Dále jsou to ti majitelé, kteří za stěračem našli „parkovačku“ od strážníka z některého útvaru s celoměstskou působností. A nakonec ty přestupky, které během pěti kalendářních dnů nejsou vyřešené na obvodě.

A charakter přestupků? Vše, co může na základě právního názoru Ministerstva dopravy řešit městská policie sama: parkování v zákazech vjezdu, od B 1 až po B 29 a odpovídající vodorovné značení. Vše ostatní se oznamuje správním orgánům. Velký přelom v řešení přestupků znamenalo zavedení institutu objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla.

Velký přelom v řešení přestupků znamenalo zavedení institutu objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla...

Po zanesení údajů do počítače (ručně v případě parkovaček, online v případě tabletů a PDA) dochází po avizovaných pěti dnech k lustraci vozidla. A následně je téměř vše věcí použitého softwaru. Šestý den je už automaticky sepsána výzva majiteli vozidla k podání vysvětlení, systém určí i termín a čas, kdy se má přestupce dostavit. Automaticky se zjistí, zda majitel vozidla má datovou schránku (ta má vždycky přednost před písemným doručením), tiskárna ve spojení s obálkovacím strojem vše vytiskne, výzvu složí do určeného rozměru a zalepí do obálky. To vše bez zásahu lidské ruky. Laik žasne, odborník se diví... Tak jako Elon Musk sestrojil vozidlo bez řidiče, tak na ÚŘP používají předvolávací systém, ke kterému nepotřebují jediného úředníka. I když… na podatelnu tu hromadu zásilek musí přece jen nakonec někdo donést…

Kolega za přepážkou mi říká: „My tady jsme svým způsobem výkladní skříní MP. Ať se nám to líbí nebo ne, pro mnoho lidí reprezentujeme samotnou městskou policii. Řidiči třeba během cesty zaregistrují pěší hlídku v reflexním oblečení, naši autohlídku, ale nijak s nimi nevstoupí do jednání. Pražští chodci také nemají důvod dávat se s našimi strážníky do řeči. Kontakt s městskou policií tak pro ně představujeme až my.“

Kolegyně mi pak vysvětluje zdejší systém: „My tady, jeden vedle druhého, jsme úplně závislí na dobře odvedené práci kolegů na ulici. Musíme každému přestupci pečlivě ukázat a  prokázat, že strážník na ulici měl pravdu. Že strážník na ulici přestupek správně definoval a určil. Důkazy jsou ale teď na nás a hlavně na podkladech, které od přestupkových pracovníků na obvodech dostaneme.“

Slovo si opět bere kolega: „Celý den řešíme jen přestupky, jen problémy. Lidem říkáme, že mají platit pokutu. Chceme po nich peníze. Ano, dopustili se přestupku, ale mnoho z nich to neuzná. V jejich očích jsme poslové špatných zpráv. Jeden z přestupců zvedne hlas a rázem je to slyšet po celé místnosti. Už to strhává pozornost nejen ostatních kolegů, ale i dalších lidí, kteří tam jsou pozváni. Není to příjemné. Nepředstavitelný nápor na nervy. Nesmíš oplatit stejnou mincí. Spoustu věcí dusíš v sobě…“ A s povzdechem dodává: „Každý den jednáme s jedním přestupcem za druhým, mezi námi jen skleněná přepážka, posloucháš jeho řeči, ale jsme vedeni jako nepřímý výkon. Přestupce si zanadává a nakonec odejde. Kdežto tady se jen málokdy můžeš projít nebo se pár minut vydýchat. Během chvilky musíš zmáčknout tlačítko „další, prosím.“ A třeba tě čeká to samé v bledě modrém.“

Den u fotografií a videa

Pojďme k další skupině, k takzvané „ádéče,“ skupina administrativně dopravních činností. Patnáct kolegyň a kolegů, pracovní čas trávený před monitory. Přes noc se do počítačů automaticky stáhla data ze všech možných systémů, jako z radarů na měření rychlosti, kamer na průjezd na červenou a kontrolních vozidel firmy Eltodo na stání na placených zónách a tak každý pracovník od rána zpracovává přidělený adresář.

Dívám se přes rameno kolegyni, která dnes dostala za úkol zkoumat záběry z jedné frekventované křižovatky, průjezdy na červenou. Snímky jsou ze dne, kdy se v Praze válela mlha. Fotografie zepředu, zezadu. Pořízené obrázky jsou nezřetelné a špatně čitelné. Algoritmus rozeznává registrační značku i další údaje, ale konečná kontrola je na samotném pracovníkovi. Stal se přestupek, nebo došlo k technické chybě? Odsouhlasit, či opravit nabízené znění erzety, mezinárodní značku, tovární značku vozidla, typ vozidla, uzavřít… A naskočí další zaznamenané vozidlo, další fotografie, další přestupek, další zkoumání, další nápor na zrak… Dostávám pozvání, abych se přišel podívat na snímky z noci nebo z období smogu. Děkuji za pozvání, stačila mi tahle ukázka.

Po několika minutách mi jdou oči šejdrem, každou chvíli je musím na okamžik zavřít a nechat jim odpočinout. Ale prý si člověk zvykne…

Trochu mě překvapuje, když v jednom případě zaznamenávám na snímcích projíždějící sanitku a kolegyně ji posílá v systému dále k řešení. Jak je tomu v případě vozidel IZS? „Když jakékoliv vozidlo integrovaného záchranného systému použije výstražné zařízení a projede křižovatkou na červenou, tak bohužel většinou platí zákon schválnosti. To znamená, že při sekvencích majáku je auto vyfotografované zrovna v okamžiku, kdy rozsvícené majáky nejsou vidět. Kamera to prostě netrefí,“ a pokračuje ve vysvětlení dalšího postupu: „Osobně se můžeme domnívat, co chceme, ale my tady nemáme pravomoc rozhodovat, jak to bylo. Nemůžeme si říci, že tenhle případ porušení zákona nebudeme nahlašovat. Musíme do správního řízení postoupit všechno a situaci musí zhodnotit někde jinde a někdo jiný.“

Při pohledu na statistiku se zdráhám uvěřit, že během roku v Praze projelo na červenou neuvěřitelných pětatřicet tisíc řidičů. Co proboha vede tolik řidičů k tak nebezpečnému a nepochopitelnému jednání? Čert vezmi body, pokutu a možnost zadrženého řidičského průkazu, ale opravdu někomu stojí pár ušetřených vteřin za možnost zranění nebo i ztrátu života?!? Nebo si takový řidič jen potřebuje něco dokázat?

Nejspíš není v silách státu  zjišťovat konkrétního řidiče. Jak se píše na různých diskusních fórech, dnes se nehledá skutečný pachatel přestupku, ale provozovateli vozidla je  rovnou zasílána výzva k zaplacení patnácti set korun. Těmto výzvám se mezi pražskými řidiči přezdívá „odpustek“ – zaplať určenou částku, zůstane ti řidičák a nepřijdeš o body. Mnohý řidič pak může lehce nabýt dojmu, že jízda na červenou je vlastně společensky přijatelná a za patnáct stovek i odpustitelná…



Vraťme se však od osobních úvah na téma nezodpovědnosti pražských řidičů zpět na Útvar řešení přestupků.

Podobné procesy jako ve zmíněných průjezdech na červenou se odehrávají i v případech jiných přestupků, které ADČ ÚŘP vyhodnocuje a posílá k řešení na městské části nebo magistrát. Nejčastěji se to týká parkování v zónách placeného stání. Nepovolené stání na všech možných barevných čárách bylo v roce 2019 suverénně nejčastěji postoupeným přestupkem – přes devět set tisíc neoprávněně parkujících vozidel! I tady se zkoumá fotografie za fotografií, údaj za údajem…

Nejčastěji se to týká parkování v zónách placeného stání. Nepovolené stání na všech možných barevných čárách bylo v roce 2019 suverénně nejčastěji postoupeným přestupkem...

V těchto případech se navíc zjišťuje, zda nedošlo k zaplacení a někde se nestala chyba. Občas se stávají případy, kdy systém vyhodnotí registrační značku špatně a lehce se stane, že v tom okamžiku za parkování vozidla nebylo zaplaceno. Jenže po opravení registrační značky pracovníkem ADČ se najednou ukáže, že je všechno v pořádku. Záměna trojky za osmičku, pětky za šestku, šestky za osmičku… Stává se. A zase je povinností kolegy ověřit, že druhé kontrolní vozidlo projelo až po více než třech minutách, doplňuje značku auta, MPZ… I tyhle případy se uzavřou, připraví k odeslání do centrálního registru vozidel se žádostí o lustraci, druhý den po automatickém přirazení údajů o majiteli ke konkrétním vozidlům se věc postupuje na příslušný správní orgán.

Další velikou skupinou přestupků je překročení rychlosti. Tenhle přestupek byl loni zaznamenán automatickými systémy téměř ve dvou stech tisících případů (194 tisíc)! Téměř patnáct set řidičů si to uhánělo pražskými ulicemi rychlostí vyšší než sto kilometrů v hodině!

Bartoňová k tomu říká: „Mnoho procesů se děje automaticky. Ve chvíli, kdy náš pracovník případ uzavře, systém z toho sám udělá přestupek, sám připraví žádosti o lustraci na základě registrační značky, samy se stáhnou lustrace provozovatelů a majitelů, ke každému vozidlu a přestupku se přiřadí ta správná lustrace a přestupek je připravený k odeslání na obvod. I to se děje automaticky – tak jako my tady stáhneme data z registru, tak je pak odesíláme na úložiště magistrátu a jednotlivé městské části si je stahují. Jenže ten kontrolní lidský prvek je nenahraditelný.“

Zjistili kolegové na ÚŘP, jestli patří lustrované vozidlo nějaké známé osobnosti? Nestalo se, že by majitelem lustrovaného vozidla byl všeobecně známý člověk, který se objevuje ve společenských magazínech? Objevili jsme „celebritu“ v roli silničního piráta? Odpovědí mi jsou překvapené pohledy: „Proč by nás to mělo zajímat? My nevidíme, komu auto patří. Přijde lustrace, přestupek uzavřeme, pošleme na úložiště magistrátu, tam se automaticky překlopí na jednotlivé obvody.“ Průměrně šest sedm tisíc lustrací denně - parkovačky, vyrozumění, zóny placeného stání, kamerové systémy, měření rychlosti, jízda na červenou…

Zaplatili jste složenku?

Skupina exekucí je třetí a poslední součástí ÚŘP. Připravuje podklady k vymáhání zhruba pět tisíc pokut na místě neuhrazených.

Jak celý systém vlastně funguje? Složenka je splatná do 15 dnů od vystavení. Fakticky se ale čeká dalších třicet dnů. Teprve po 45 kalendářních dnech od uložení pokuty se může předat celníkům k vymáhání. Jen pro zajímavost tady uveďme, že nejnižší částka na příkazovém bloku byla ve výši padesáti korun, naopak jeden celoměstský útvar několikrát uložil pokutu v maximální výši – 10.000 korun.

A zase: kontrola každé čárky, každého údaje, každého podpisu, rodného čísla, kontrola úplně všeho. Objeví se chyba? Někdy je opravitelná, jindy je potřeba k pokutě ještě napsat úřední záznam, výjimečně se blok vyřadí. Zapomene se podepsat strážník, obviněný z přestupku se podepíše tiskacím písmem, občas nesouhlasí datum vystavení a datum přestupku, zdůvodnění a popis přestupku se neshoduje s aplikovanou právní normou…

Každý měsíc od nás odchází na čtrnáct celních úřadů kolem tisícovky nezaplacených pokutových bloků.


Na závěr výmluvy

Na závěr se kolegyně ptám, jaká je nejčastější výmluva řidičů. Přemýšlí jen okamžik: „Každému se chtělo hrozně moc čůrat. Skoro si říkám, že ohromné procento řidičů jsou prostatici, kteří neudrží tělesné potřeby déle jak pár minut. Další velkou skupinou jsou lidé se zlomenou nohou. Mají nohu v sádře, vůbec nevím, jak ovládají pedály, ale potřebovali si dojet k doktorovi.“

Zdravé oči, pevné nervy, psychickou odolnost, VZÁJEMNOU ohleduplnost přeje redakce

PS: Aby kolegyním a kolegům na obvodních přestupkových pracovištích nebylo líto, že je opomíjíme, pak připomenu článek v únorovém čísle PS z roku 2017. A problematice exekučních příkazů jsme se věnovali v loňském srpnovém čísle. Více na www.mppraha.cz/ps

Zobrazení: 1035