SANANIM, pomocná ruka natažená do tmy

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: pondělí 1. březen 2021 Autor Zdeněk Modálek Vytisknout E-mail

„Vybrat si život. Vybrat si práci. Vybrat si kariéru. Vybrat si rodinu. Vybrat si z***ě velkou televizi. Vybrat si myčky, auta, přehrávače kompaktů a elektrický otvíráky na konzervy. Na konci toho pěkně zplesnivět. P***t se v ubohym domku a být na obtíž sobeckejm spratkům, který si zplodil, aby tě nahradili. Vybrat si budoucnost. Vybrat si život. Ale proč bych měl něco takovýho udělat? Rozhodl jsem si nevybrat život, ale něco jinýho. A důvody? Žádné důvody nejsou. Kdo potřebuje důvody, když má heroin.“ Stejně jako Renton z kultovního Trainspottingu si nitrožilní užívání drog vybralo, jen na území Prahy, až 16 000 lidí. Další desetitisíce uvízly ve spárech jiných více či méně společensky diskutovaných závislostí. Avšak věřte, že je jedno, zda jste si zvolili život, heroin, pervitin, gaming, alkohol nebo Subotex. SANANIM si nevybírá. Každý má dveře otevřené a každý si může časem vybrat cestu za světlem.

Na smluvenou schůzku v Kontaktním centru na Praze 5 jsem se dostavil v předstihu. Mohu tak v klidu postávat před vchodovými dveřmi a nechat naplno pracovat svoji fantazii. Nic jiného mi nezbývá. Svět drog je pro mě něco neznámého. Něco co znám jen z filmů a médií, kde je spousta věcí překrouceno, zidealizováno nebo naopak démonizováno. Ale jaká je tedy pravda? To se pro náš časopis svolil přiblížit dlouholetý pracovník a nyní vedoucí Kontaktního centra čili Káčka magistr David Pešek, do jehož skromné kanceláře v zadní části centra, mě přivedl pan Vojtěch Kozlík, který se v SANANIMU stará o média a dnes mi bude průvodcem.

Než se pustíme do díla, můj batoh plní bohatá výslužka. Poslední číslo SANANIMEM vydávaného časopisu Dekontaminace, flash disk s 6 hodinami hudby, které pro SANANIM nahrálo více jak 100 kapel  při příležitosti 30. výročí založení a knihu Sedm plamenů SANANIMU, kterou si zde můžete zakoupit a podpořit tak místní zařízení. Trochu se červenám, přijel jsem s prázdnou a tak doufám, že článek bude dostatečně dobrý, aby vyvážil dary, čas i ochotu místních a nadmíru vstřícných zaměstnanců.

Tak jdeme na něj a já prosím oba pány o úvodní slovo.

D. P. „Organizace SANANIM byla založena v roce 1990. Čili jsme loni slavili 30 let. Zkušeností s léčbou uživatelů drog máme dlouhou, ale stále jsme vlastně na začátku etablování těch služeb samotných, jak vznikaly na začátku 90. let. Jako organizace máme v dnešní době zhruba 15 zařízení, která dělají pro závislé jakési kontinuum. Starají se o toho člověka od chvíle, kdy ještě bere drogy, je ještě třeba na ulici a potřebuje bazální pomoc. Dále také v době kdy se rozhodne léčit a jít do nějaké abstinenčně orientované léčby, vyléčí se, včetně následujícího doléčení a potom pomáhají při zpětném zařazování do společnosti. To znamená hledání práce, řešení dluhů, a tak. Řečí čísel jsme ročně v kontaktu s 10 000 klienty.  Když budu mluvit tady za kontaktní centrum, tak tudy projde ročně skoro 4500 klientů. Jsme nízkoprahové zařízení, to znamená, že pracujeme s lidmi, kteří aktivně užívají drogy. Toto zařízení funguje v kontextu tzv. veřejného zdraví. Veřejné zdraví je takový koncept, který mluví o tom, že je potřeba předcházet nemocem a chránit populaci před různými jevy. Uživatelé drog jsou potencionálně ti, kteří by mohli šířit nějaký druh infekčních chorob. Čili spousta těch věcí, které děláme, je proto, abychom chránili společnost. Na druhou stranu je pro nás důležité pomáhat i těm lidem samotným. Je důležité si uvědomit, že to je obousměrné. Pro představu léčba jednoho HIV pozitivního klienta stojí ročně 1 000 000 korun, což je obrovské zatížení pro veřejné zdravotnictví. Na druhou stranu jeden milion  vložený do prevence, do zařízení jako jsme my, může předcházet velkému množství infekcí, díky tomu, že děláme hodně preventivních opatření. To znamená třeba testování na infekční choroby, zjišťování, jak na tom ten člověk je, jestli je nemocný. V případě, že je pozitivní, tak mu zajišťujeme nějakou léčbu, nejedná se jen o HIV, ale může to být i žloutenka typu C, a jiný infekční onemocnění. Také měníme injekční stříkačky, protože většina lidí užívá drogy nitrožilně. Mluvíme o 43 000 problémových uživatelů v ČR. V Praze je jich mezi 12 – 16 tisíci. Užívají nitrožilně, to znamená, že jim poskytujeme čistý injekční nástroje a tím se předchází rizikům. V České republice se ročně vymění necelých 6 000 000 stříkaček a my jako organizace jich vyměníme 2 000 000.“

V. K. „Já bych rád doplnil Davida v tom, že SANANIM se nevěnuje jen drogově závislým, my říkáme nealkoholovým závislostem. Jinými slovy, spousta klientů u nás má problém s alkoholem, ale nevyhledáváme tu skupinu. Kromě drog jsou i jiné závislosti. Již zmíněné závislosti na hraní, závislosti na užívání léků. To jsou velké fenomény, které si málokdo představí. Může se jednat o závislosti na hraní počítačů, telefonů, gamingu. Není to tak nebezpečné na první pohled, ale je to vážná tématika. A druhá věc, co mě k tomu napadla, je ta nízkoprahovost. Naši klienti jsou na ulici, mají problémy s ubytováním, s jídlem, zdravím. To, čemu David hezky říká veřejné zdraví, v angličtině Harm Reduction (HR) je něco, co je světová snaha. Je spousta závislých, kteří nespadají do této cílové skupiny, to znamená, že nežijou na ulici, není to nízkopříjmová skupina, a přesto mají problém.  A ani této cílové skupině se nevyhýbáme. Jsou lidé, kteří šňupou, a je to úplně stejná závislost. Problematika závislosti je mnohem širší než ta generální představa lidí z nějaké nižší sociální vrstvy, kteří se pohybují po ulici. Pro ty, kdo oceňují diskrétnost a anonymitu máme poměrně nově pražské zařízení Recovery, www.recoveryamb.cz .“

Mluvíte o gamingu a počítačích. To v době vzniku Vašeho zařízení ještě neexistovalo. Jak se tedy proměnila Vaše práce od těch prvních let až po současnost?

D. P. „My na jednu stranu teď popisujeme šíři té závislosti, protože závislost jako taková, se netýká pouze těch 43 000 problémových uživatelů, kteří berou nitrožilně. Ale v České republice je nějakých 300 000 lidí, kteří kdyby byli diagnostikovaní, tak by byli označení jako závislí na alkoholu. Druhé nejzneužívanější látky jsou benzodiazepiny, léky tišící úzkost a na spaní, které může dnes předepisovat každý. Ty léky jsou hodně nadužívaný, jejich problém je, že na ně vzniká závislost a tolerance. Je to celospolečenský fenomén, který se netýká těch, v uvozovkách smradlavých, ošklivých feťáků, kteří se potulují v Sherwoodu. Na druhou stranu u těch problémových uživatelů drog, tak tam zase k tak velkým změnám nedochází. Já když jsem tady před těmi 18 lety začínal, tak jsem zde pracoval s podobnými lidmi. Ale samozřejmě tam vývoj je. Mění se drogovej trh, mění se dostupnost různých látek, ale některé látky zůstávají. Například pervitin. V tomhle jsme země konzervativní. Pervitin se bere od komunismu dodnes, ten se užívá stabilně. V 90. letech byl velký boom heroinu. To bylo před válkou v Afghánistánu, když ty trasy fungovaly. Tyhle cesty už nefungují, čili heroinu je míň a užívají se různé náhražky. Léky typu subotex, suboxon. Nebo se sezónně vyrábí opium a tak.  Spousta lidí také přechází na alkohol, který užívá společně s léky. Vzniká pak křížová závislost, kdy nejde vysadit ani jednu z těch látek. Určité změny jsou. Drogová populace stárne, jsou více nemocní. Častější jsou duševní a zdravotní problémy, umírá víc lidí, než umíralo dříve. Nepřichází tolik mladých lidí do té tvrdé závislosti. Mladí do toho nejsou tak zhurta. Volí spíše počítače, které jim to suplují.“

❞ Mění se drogovej trh, mění se dostupnost různých látek, ale některé látky zůstávají. Například pervitin...

Když se někdo rozhodne a přijde sem, že se chce léčit, co se děje? Jaký je postup?

V. K. „Klient si několikrát přijde vyměnit jehly, a my když s ním hovoříme, tak mu postupně vnukneme tu myšlenku, že se s tím dá něco dělat. Takhle bych tomu rozuměl, než že by někdo rovnou přišel do káčka, hele já se jdu léčit.“

D. P. „Pomoct člověku rozhodnout se v životě něco změnit, je těžká věc. Někoho motivovat ke změně, je obecně těžký. My lidi se moc neměníme, a když si představíte člověka, který je deset let na ulici a vlastně jediné co zná, jsou lidi, kteří berou a takové to potloukání se ze dne na den, bez nějakého cíle, tak pro takového člověka představa, že by třeba šel do léčby, je strašně těžká. Musel by překopat celý život. A na konci po léčbě ten člověk zjistí, že je sám. Musí vypadnout z kruhu závislých a nemá žádný blízký, i když za nic nestáli, ale byli alespoň nějaký. Rodina se na toho člověka už dávno vykašlala. Člověk po léčbě je sám, většinou má dluhy, nemá čistý rejstřík, a tak to není jednoduché. Když se tedy rozhodne s námi do toho jít, tak je třeba naplánovat, do čeho jít a kam jít. Často to může být pobytová léčba. Buď v  nemocnici na psychiatrii, nebo v terapeutickém zařízení. My máme v organizaci také dvě komunity na jihu Čech. Je to radost vidět lidi po 10 nebo 20 letech, kteří se z toho dostali, mají rodiny a jsou spokojení. To je klíč k léčbě. Když člověk v té abstinenci vidí lepší život než s drogami.“

V rámci fenoménu posledního roku se nemohu nezeptat. Komplikuje Vám covid práci?

D. P. „Když to před rokem začalo, tak lidé na ulici byli zmatení, neměli dostatečný přístup k informacím, takže jsme se snažili předávat informace my. Jak se chránit před nemocí a tak. Dneska si dovolím říct, že drtivá většina našich klientů ochranné pomůcky používá. Začali jsme testovat uživatele drog antigenními testy a nutno podotknout, že z nějakého důvodu není covid mezi uživateli moc rozšířený.“

Jakou máte zkušenost s prací na sociálních sítích? S prezentací vaší práce? Tuším, že to nebude snadné.

V. K. „My máme dvě takové linky. SANANIM je veliký a spoustu věcí jsme začínali my. První komunita, první práce s tím a s tím. Káčko začalo vydávat časopis, který slouží pro terénní pracovníky i jinde v republice. A je to vyloženě pro uživatele, pro teréňáky a je to super, ale nedá se to dát kloudně na sociální síť, protože ty hejty tam jsou. Ale my tím pomáháme těm dalším organizacím. Druhá linka je, že my se musíme držet nějaké etiky. Aby se mohli klienti vrátit skutečně do toho života, tak je musíme chránit a nemohou se nikde objevit. Teď jsme vydali rozhovor s jedním naším vyléčeným klientem a je to obrovská výjimka a risk. Je to komplikované. Lidi nám nevěří. Vždyť vy sponzorujete feťáky. My bychom rádi vedli na sítích kampaně se snahou získat příspěvky, ale abyste někomu věřil, že přispíváte na něco dobrého, tak on musí hovořit o tom, co dělá. A to nám dlouho moc nešlo. Také to není snadné pro dárce. Oni s námi tím spojují jméno a to není nic jednoduchého.“

Když Vás vidím, jak zapáleně o problematice mluvíte, musím se zeptat. Co vás přivedlo k téhle práci?

D. P. „Mě přivedla náhoda. Bylo mi 23 a sháněl jsem brigádu. Tak jsem tady začal pracovat na poloviční úvazek, dělal jsem to jako praxi do školy. Studoval jsem psychologii. A už jsem u toho zůstal.“

V. K. „Já to mám tak, že potřebuji pracovat pro nějakou dobročinnou organizaci. Věnoval jsem se 15 let hospicové péči a předtím mentálně postiženým dětem. Pak jsem potřeboval změnu. A protože jsem byl se SANANIMEM v kontaktu před čtvrt stoletím, tak jsem se vrátil s entuziazmem, který snad k něčemu přispívá.“

Krátká exkurze po „Káčku“

Od poutavého vyprávění nás vyruší zaklepání na dveře. Sezení s klientem nepočká. Je to otázka křehké důvěry a ta se nesmí pokoušet. Než pan Pešek odejde, předává mě do rukou sympatické slečny Vladímíry Mollekové, která mi blíže představí zdejší Kontaktní centrum. Začínáme přímo na recepci. Asi metr za našimi zády čile probíhá výměna injekčního materiálu, jsem z toho trochu nervózní, ale nikdo z příchozích si mě prakticky nevšimne a slečna začíná s  výkladem.

„Zaměřujeme se na minimalizaci šíření infekcí a nemocí, primárně tedy po Praze. To znamená, že tady sbíráme infekční materiál klientů. U nás to probíhá tak, že klient přijde, do sterilního propadla vysype to množství stříkaček, které má připravené a dostává za ně čisté. Fajn na té službě je to, že když klient přijde a špinavé stříkačky nemá, tak je nemusí shánět venku. Čistou mu i tak dáme. Krom toho, že dostane čistou jehlu, tak je tu kompletní nabídka HR služeb.

Základ, který  nabízíme, tvoří čistá stříkačka, pánvička, mastičky, sterilní voda na aplikaci, filtry a dezinfekce před aplikací. Dál je to přizpůsobené podle látek, které klient aplikuje. U opiátů je to trošku jiné. U těch se vydává kyselina, protože opiáty se nerozpouští ve vodě, ale musí být spojeny s kyselinou. Vydáváme i kondomy. Všechny služby jsou spojeny s HR poradenstvím. Když třeba klient přijde opakovaně a nechce filtry. Tak se ptáme, proč je nechce. Jak látku aplikuje. Zaměřujeme se na to bezpečí. Dále máme různé druhy stříkaček, podle toho kam se aplikuje. Do krku, do třísel. S tím je také spojené poradenství. Například, že do krku je potřeba jiný úhel a tak.

Plus sociální poradenství. Klientům sem také může chodit pošta. Vše je anonymní. Každý tu má svůj kód. Nepředáváme informace ani policii.

Zde je ordinace, kde provádíme základní ošetření. Nejčastější je situace, kdy si klient nepřesně píchne a vytvoří se mu absces. To je taková ta velká bulka plná hnisu a krve. Pak další kožní problémy. Máme tu dva mediky, díky kterým můžeme poskytovat i složitější úkony. Dále zde poskytujeme testování na hepatitidu typu B a C, dále syfilis a HIV. Spolupracujeme s Ikemem, kde se mohou klienti léčit. Teď jsme přidali testování na covid. Máme tu také psychiatra, který sem přichází každou středu.

❞ Dále zde poskytujeme testování na hepatitidu typu B a C, dále syfilis a HIV. Spolupracujeme s Ikemem, kde se mohou klienti léčit...

Další ze služeb, kterou nabízíme, je komunitní práce. Monitorujeme okolní park, sbíráme odpad, komunikujeme s lidmi. Nikdo kontaktní centrum za souseda nechce, přitom je okolí čistější než jinde. Denně nás navštíví 80 -120 lidí.“ Také na slečně Mollekové je vidět, že práce je pro ni posláním, ale nemáme dostatek času vyslechnout vše, o co by se s námi chtěla podělit. Musíme stihnout sanitku.

V terénu

Mimo kontaktních center, terapeutických skupin a dalších zařízení, provozuje SANANIM, také terénní programy. A právě tam, na závěr, míří naše kroky. Konkrétně do Washingtonovy ulice. Ze sanitky vytvořený kontaktní stánek je již hojně obestoupen lidmi. I zde, stejně jako v Káčku, probíhá čilá výměna injekčního materiálu a informací. Dlouholetý „teréňák“ pan Aleš Termer, nemá času nazbyt, ale i tak nám neváhá tuto službu okomentovat.

„Terénní služby SANANIMU jsou jedny z těch nízkoprahových. Klienti mohou využít službu v „terénu“ a nemusí docházet například do kontaktního centra. Naší cílovou skupinou jsou uživatelé drog, kteří se pohybují převážně na ulici. Jsme v místě, kde se pohybuje těchto lidí nejvíce. Spojnice Václavák, Muzeum, Hlavák jsou dopravní uzly, kde se klienti potkávají, domlouvají se a tak. My se jim postavíme „do cesty“. Hlavní náplní je výměna injekčního materiálu, distribuce zdravotnického materiálu, zároveň tam máme i nějaké prostředky pro ošetření drobných neduhů. Uvnitř je ambulance, kde probíhá testování na infekční choroby, Hepatitidu B, C, HIV a Syfilis. Při záchytu některé z chorob pak spolupracujeme s dalšími zařízeními. Například Remedis. Denně obsloužíme kolem 100 klientů. Sanitka zde stojí 3 dny v týdnu, další dny jdeme jen s brašnou a poskytujeme podobné služby pěšky.“

❞ Denně obsloužíme kolem 100 klientů. Sanitka zde stojí 3 dny v týdnu, další dny jdeme jen s brašnou a poskytujeme podobné služby pěšky...

Po návratu do kanceláře pouštím darovanou hudbu, listuji čtvrtletníkem Dekontaminace a snažím se všechno vstřebat. Bylo inspirující sledovat tolik zapálených lidí, kteří pomáhají druhým, vykonávají obecně prospěšnou činnost bez větší šance na nějaké díky či uznání a mnohdy za to ještě sklízejí urážky. Nepříjde Vám to povědomé, strážníci? Vlastně myslím, že s tím ani nikdo nemá problém. Stejně jako jejich klienti zvolili drogy, oni zvolili cestu do tmy za světlem. Každý den znovu a znovu, už 30 let.

Zobrazení: 2570