Poblouzněna ve Vršovicích

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: pondělí 1. březen 2021 Autor Radka Rüsterová Vytisknout E-mail

Prahu 10 tvoří celé Vršovice a části katastrálních území Strašnice, Malešice, Záběhlice, Michle, Vinohrady, Hrdlořezy, Hloubětín a Žižkov. Sčítání lidu v roce 2011 potvrdilo cca 109 000 obyvatel. 

Od srpna loňského roku jsem toužila po „vycházce“ se strážníkem, abych si mohla udělat obrázek o tom, co vše má takový štramák v uniformě na starost. Potom to přišlo! Úkol zněl jasně, napsat článek z výkonu služby. Zajásala jsem, jenže... Opatření ohledně coronaviru byla zase o něco přísnější, potom jsem se sama nakazila, ale SVÉ služby jsem se vzdát nechtěla. Díky vstřícnosti ředitele MP Prahy 10 i jeho zástupce a zejména díky strážníku - okrskáři Mgr. Jaromíru Krédlovi (ještě vám o něm povím), jsme skutečně vyrazili. S mým negativním testem v kapse, samozřejmě. Pravdou je, že se tak stalo v nejmrazivějším únorovém týdnu, ale když si nezapomenete vzít teplé prádlo, jde to.

S mým průvodcem jsme se vydali po Vršovicích. Záměrně jsem si vybrala tuto část Prahy, protože zde pár let žiji a služebnu MP mám hned za rohem. Přála jsem si poznat jak další vršovické uličky, tak místní strážníky.

Během naší první procházky jsme se sice zaměřili zejména na špatné parkování, abych viděla, jak to funguje v praxi, ale také jsem poslouchala vyprávění o tom, co vše k práci strážníka patří. Vám, pro které je hlídková činnost denním chlebem, to asi přijde směšné, ale já jsem žena z lidu, na uniformu se dívám s respektem a s nadějí, že když bude zle, pomoc je na dosah, nicméně o práci v terénu se dočtu tak maximálně z úředních záznamů nebo tiskových zpráv. Proto to pro mne byla zkušenost k nezaplacení.

❞ ...o práci v terénu se dočtu tak maximálně z úředních záznamů nebo tiskových zpráv. Proto to pro mne byla zkušenost k nezaplacení...

Ale zpět k výkonu. Jedno auto jsme zahlédli zaparkované na chodníku. Trojice dělníků z něho vykládala tvárnice určené k rekonstrukci bytu. Naprosto jsem chápala, že si chtěli práci zjednodušit a auto postavili blíže vchodu do domu. Ani nikomu nepřekáželi, nicméně, dělat se to nesmí, na to pamatujte. Vyřešeno na místě.

Další vůz jsme kontrolovali jen ze setrvačnosti. Špatně zaparkován tu stojí již delší dobu. Zapsáno, nafoceno, a jde se dál.

Ve chvíli, kdy mluvíme o vozidle, které je před námi a stojí tam, kde by nemělo, přichází naším směrem sympatická mladá žena nesoucí odpadky. „To je naše auto, omlouvám se, nebylo kam ho postavit,“ říká s mírným úsměvem a omluvou v očích. „Můj“ strážník se zachová tak, jak bych čekala. Žena slíbí, že to auto přeparkuje a on potvrdí, že přijde ještě jednou na kontrolu (později mi hlásí, že mise byla úspěšná). „Když je vůle domluvit se, nemám důvod dělat problémy. Tahle slečna byla milá a nesnažila se vymlouvat. Svou chybu uznala a napravila.“

Cestou ještě narazíme na lehce arogantního řidiče, který zaparkoval na chodníku, když si šel vyzvednout oběd do jedné v vršovických hospůdek, přestože parkovací místa byla volná. Sice brblal (někdy je lepší neposlouchat), ale auto z chodníku zmizelo.

Cestou semeleme páté přes deváté. O tom, kde se scházejí „místní“ před obchody s potravinami a sdružují se v popíjejících partičkách, o tom, kam asi teď v zimě chodí spát bezdomovci, o tom, jak někdo zavolal MP na pomoc s přemnoženým hmyzem, protože deratizátorovi se nechtělo přijet, o tom, kde všude lze nalézt použité injekční stříkačky, o tom, na co všechno jsou lidé schopni se vymlouvat, jen aby nedostali pokutu, o tom, jak je možné se se strážníkem domluvit na fungujících opatřeních...

Vracíme se k služebně v Litevské ulici a já jsem téměř poblouzněna jako Bridget Jones při rozhovoru v případě Aghani - Heaney, zatímco pan fotograf je vymrzlý na kost. Naše vycházka trvala necelé tři hodiny. Loučíme se a mně to nedá a domluvím si na druhý den návštěvu služebny. Třeba se ještě něco dovím.

Udělala jsem dobře. Vyprávět by se dalo dlouho a dlouho. Na chvíli k nám přisedne i vedoucí služebny Bc. Jiří Tvardek. Připadám si jak v jiném světě. Oba pánové (omlouvám se, jako žena jsem nikdy neřešila tituly a nerozuměla hodnostem) jsou milí, sdílní, inteligentní a evidentně mají o svou práci zájem a mají ji rádi. Měla bych už odejít, ale nechce se mi. Za těch pár hodin, co tu jsem, přešlo okolo nás několik hlídek vracejících se nebo naopak vyrážejících do terénu. Opravdu zde nikdo nezahálí. Pan komisař (tenhle titul mi poradili) mne vyprovází, ještě se na chvilku zastavíme „na rohu“ a on mi povídá o svém působení Na Slatinách a v přilehlém okolí. (Musím se tam zajít podívat.) Nemohu se dočkat další vycházky, kterou jsme si domluvili na příští týden.

Sedm dní, sedm nocí uběhlo. Nastává obleva. Slunce má nečekaně velkou sílu. Po ulicích tečou čůrky tajícího sněhu. Někde to sice ještě stále pekelně klouže, ale já se nebojím, „můj“ strážník je vždy připraven podat mi pomocnou ruku. Dnes budeme kontrolovat pejsky a jejich čipy. „Neznalost zákona neomlouvá“. Tudíž každý, kdo psa má, nebo si ho pořizuje, by se měl zajímat o to, co je jeho povinností a tou je od 1. 1. 2020 právě čipování.

Potkali jsme 2 francouzské buldočky, jednu kavalírku (majitelka nám prozradila, že slaví právě 8měsíční narozeniny) a 2 křížence (já bych řekla německý ovčák). Jeden z nich byl dokonce z našeho útulku v Troji. Všichni pejsci byli přítulní, očipovaní, jejich páníčci bez problému spolupracovali, prostě idylka. Škoda, že tentokrát s námi pan fotograf nešel, fotky se zvířátky zabírají, mohli jsme mít krásné obrázky.

Cestou jsme registrovali několik pěkných dávek sněhu sesunutých ze střech místních domů. Jedna taková padla přímo před nás v blízkosti tramvajové zastávky. Při pohledu na střechu bylo jasné, že se to dříve či později bude opakovat. Sníh byl namrzlý a ohrožoval kolemjdoucí. Stačil jeden telefonát a za chvíli přivezla autohlídka pásku „zákaz vstupu“, která by – správně natažená  – měla zabránit chodcům ve vstupu na „nebezpečné území“. Na zvoncích u domu nebyla žádná jména, ani informace o tom, kdo dům spravuje a koho bychom mohli ihned kontaktovat.

(Druhý den se dovídám, že strážník ihned po naší vycházce majitele domu vyhledal a ten mu slíbil, že uvede vše do pořádku). Z místa odjíždíme tramvají, všichni cestující mají vzorně nasazené roušky, není třeba někoho napomínat.

O důležitosti nebo významu MP se stále diskutuje. Setkáme se s názorem, že strážníků není třeba, že jen „prudí“, že nejsou tam, kde by být měli, že nám bude stačit PČR. Na druhou stranu pochvalné dopisy, maily i vzkazy ohledně činnosti strážníků stále přicházejí. Mnozí občané jsou jim velmi vděční, jejich práce si váží a vědí, že když bude ouvej, zavolají 156 a pomoc přijde. Jedni budou říkat: „Zase otravujou s těma rouškama. No, nemám ji. Sakra, pokuta dvě stovky!!!“ Jiní řeknou: „Pokuta jen dvě stě za to, že nemá roušku? Tisíc jim dejte, ať si to zapamatujou.“

❞ „Zase otravujou s těma rouškama. No, nemám ji. Sakra, pokuta dvě stovky!!!“ Jiní řeknou: „Pokuta jen dvě stě za to, že nemá roušku? Tisíc jim dejte, ať si to zapamatujou.“...

Jedni považují strážníky za klauny, kteří rozdávají pokuty za špatné parkování, druzí jim vděčí za záchranu života. Ti první si pravděpodobně neuvědomují, že když postaví auto tam, kam se nemá, nemusí se potom dostat na místo třeba záchranka. Že když budou parkovat na chodníku, může se poškodit natolik, že se propadne. Že očipovaného pejska musí mít jak mladý, tak starý a pokud strážník narazí na psa bez čipu, nemusí jeho majitel hned dostat pokutu z nejvyšších, ale zákon čipování nařizuje, tak se zkusme domluvit. Inu, není na světě člověk ten, … Znáte to.

Pro ilustraci několik názorů mých vršovických sousedů:

Když je zápas na Slávii, za normálních nepandemických okolností, policajti tam sice jsou, ale velmi málo. Hluk, odpadky, pyrotechniku, močení na okolní domy moc neřeší... (K. M.)

Já mám naopak dobrou zkušenost, ať už jsem v minulosti řešila mobil, ukradený mi na ulici nebo teď kolo, ukradené z domu. Přijeli rychle, jednání fér. (Z. Z.)

Než jsme tu měli modré zóny a nebylo přes noc kde zaparkovat, byli měšťáci velmi tolerantní. (T. V.)

Zrovna nedávno jsem u nás jednoho viděla, pokutoval nějakou babičku, že neměla očipovaného psíka... (M. Ž.)

Já mám super zkušenost, našli mou peněženku, dohledali mě, zavolali a byli super milí (K. R.)

Mělo by se to ztransparentnit, strážníci se představit, aby lidi znali ty tváře, vybudovali si důvěru a hlavně by neměli prudit za blbosti, ale být vidět v ulicích. (A. T.)

Sama za sebe, a možná je to i proto, že mám služebnu opravdu blízko, strážníky ve Vršovicích vídám často. Všímám si jich i v jiných částech Prahy. Když se totiž jednou na něco zaměříte - žlutá bunda je nepřehlédnutelná.

A jak vidí činnost MP na „desítce“ starostka Prahy 10, paní Renata Chmelová:

Sdílím s Vámi úctu k Městské policii, na kterou se bohužel někdy v kontextu složek IZS zapomíná. Její činnost je přitom velmi důležitá, pro nás, úřady měst a městských částí dokonce klíčová. Svým nasazením strážníci velmi výraznou měrou přispívají ke zkvalitňování veřejného prostoru a k tomu, že občané se v něm mohou cítit bezpečně. S naší městskou policií mám velmi dobré zkušenosti, v "koronavirové" době jsme spolupráci ještě zintenzivnili, pan ředitel Ridl se pravidelně účastní jednání našeho krizového štábu. Komunikace s ním a jeho kolegy je naprosto bezproblémová, jsou schopni velmi promptně reagovat na rozličné aktuální situace, a velmi dobře zvládali a zvládají i momenty, kdy počet akceschopných strážníků vynuceně klesá důsledkem karanténních opatření. Oceňuji velmi dobrou koordinaci jak s mými kolegy z oddělení bezpečnostního managementu, tak s příslušníky „státní“ policie. Práci městských policistů pravidelně oceňujeme také finančním darem, který jim udělujeme prostřednictvím našeho Zastupitelstva a prostředky jdou na odměny strážníkům.

❞ Sdílím s Vámi úctu k Městské policii, na kterou se bohužel někdy v kontextu složek IZS zapomíná. Její činnost je přitom velmi důležitá, pro nás, úřady měst a městských částí, dokonce klíčová...

Pro nezasvěcené: nahlídla jsem do „Rukověti strážníka“, malé to knížečky, a nestačila se divit, co všechno by absolventi „školáku“, jak se říká základní odborné přípravě strážníka, měli znát. Zákony o přestupcích, o občanských průkazech, o odpadech, tabákový zákon, trestní zákoník, vyhlášky o požívání alkoholu, o čistotě, o veřejné zeleni, o užívání pyrotechnických předmětů a dále, a dále. My, civilisté, většinou nevíme, co všechno může strážník kontrolovat a pokutovat. I proto se někteří z nás při setkání s MP hájí něčím, co vůbec není pravda, ale někde to zaslechli a tak to zkouší.

Závěrem: Mým super průvodcem byl strážník - okrskář Mgr. Jaromír Krédl, muž na svém místě (mimo jiné i zastupitel v Chotěboři, účinkoval například v soutěžích Caruso Show a DO-RE-MI).U MP je již patnáctým rokem, z toho 13 let jezdil s autohlídkou, 2 roky je teď okrskářem. Své práci rozumí, zajímá se o dění okolo sebe. Zákony má nastudované a každou novelu si osvojí. Jak jsem poznala, s lidmi jedná mile, je-li to potřeba, tak přísně, ale nepovyšuje se. Má skutečný zájem o to, ne, aby bohatým bral a chudým dával, ale aby lidem pomáhal, a trestal ty, kteří si to zaslouží, a to bez jakékoli buzerace. Tak, jak mu velí jeho měšťácká čest. Srdečné díky za tohle setkání. 

Strážníky v ulicích obdivuji a budu je chválit až glorifikovat a věřím, že když se bude dít něco špatného mně, taky mi pomohou. 

Zobrazení: 1812