Tak trochu na hraně...

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: neděle 1. září 2019 Autor Michaela Peterková Vytisknout E-mail

  Za rohem na chodníku u tramvajové zastávky stály dvě elektrické koloběžky. Přišli k nim dva mladíci, kterým ještě  na tváři nevyrašily první vousy. Z kapsy svých upnutých roztrhaných džínsů vytáhly chytré telefony, pár kliknutí, chopili se koloběžek, odrazili se a vyjeli. Líně se projížděli tam a sem po chodníku mezi lidmi čekajícími na tramvaj. V jednu chvíli přidali na plynu, v té další zas ubrali. Tak to střídali do doby, než k nim zanedlouho přijel další mladík, který si svou koloběžku ulovil o pár bloků dále. Tři mušketýři se poté na osedlaných strojích vydali směrem do nedalekého parku. Po tomto výjevu mi má paměť připomněla písničku ze známé pohádky o chytré dceři rybáře, která na zámek přijela/nepřijela za králem: „Dospělí to neocení, pro ně koloběžka není. Nemáte však ponětí, co to bude pro děti.“

 

  Elektrické koloběžky, bílo-zelené peklo nebo nepochopený marketingový tah směřující k ekologičtější přepravě, která kromě životního prostředí nezatěžuje dopravu na vytížených pražských silnicích? Jde o neustále diskutovaný problém s reflexí mnoha názorů, úhlů pohledu jak odborníků, tak veřejnosti. Jedni křičí ano, druzí ne, třetí strana si hledá jiné protipóly. Nic naplat, tento „jev“, nebo pro někoho „zjev“ bude v Praze brzy už rok. Nechci hodnotit, jak se podařilo nebo nepodařilo naplnit cíle projektu, zdali uživatelé pochopili onu myšlenku „zdravé přepravy“. Do Prahy tak přibyl další sdílený dopravní prostředek, a protože nic není růžové a bez chyby, společně s ním se kromě mnoha četných stížností zvýšila i činnost strážníků dohlížejících v ulicích na veřejný pořádek.

  Představa, že se po pražských silnicích budou prohánět ukáznění uživatelé elektrických kolobrnd, se chvíli po zahájení provozu stala naprosto mylnou. Ruku v ruce se tu drží netolerance zákona, byť někdy z důvodu jeho neznalosti, společně s vlastním ohrožováním jezdce i bezprostředního okolí. Sdílené bicykly se s takto vysokou nelibostí občanů nikdy nepotýkaly. „Mnoho turistů, co si elektrické koloběžky přes aplikaci zapůjčí, je využívá více jako atrakci. A to je ten velký problém,“ říká Ladislav Kašpar, strážník okrskář sloužící v centru Prahy. „Lidé si neuvědomují, že jezdci na koloběžkách jsou podle zákona o provozu na pozemních komunikacích posuzováni  jako cyklisté, a  tím  mají za povinnost,  se chovat jako cyklista. Tedy nejezdit na koloběžce ve více lidech, osoba mladší 18ti let musí mít helmu, při jízdě užívat vozovku a ne jezdit po chodníku a dodržovat všechna ostatní dopravní značení. Bohužel nerespektují zákazy vjezdu, jezdí v protisměru jízdy a především na chodníku…,“ dodává. Faktem je, že jízda po chodníku je pro úzká malá kolečka mnohem pohodlnější a z pohledu řidiče koloběžky bezpečnější s ohledem na konstrukci tohoto dopravního prostředku, než se drkotat po kočičích hlavách, které jsou častým povrchem silnic zvláště v centrální části Prahy.  

❞ Lidé si neuvědomují, že jezdci na koloběžkách jsou podle zákona o provozu na pozemních komunikacích posuzováni  jako cyklisté...

  Ačkoli na začátku zahájení první jízdy musí uživatel odsouhlasit, že dosáhl věku 18 let a vlastní řidičský průkaz, vybízí dále aplikace i k prevenci. Doporučuje užití cyklistické helmy a informuje, že se nesmí jezdit po chodnících, že je dopravní prostředek určen pouze pro jednu osobu a ta má jízdu zakončit ohleduplným zaparkováním. Máte z toho dojem, že je to návod, jak věci dělat přesně opačně? Statisticky se nedá určit, kolik procent uživatelů tohoto typu koloběžek se chová správně a kolik naopak. Ani městská policie na tuto otázku nedokáže odpovědět a to z důvodu, že se zjištěné přestupky koloběžkářů evidují jako přestupky cyklistů. Každý však ze své zkušenosti asi může potvrdit, že se setkává více s těmi, kteří daná pravidla nerespektují. A protože jsme národ kverulantů a více umíme mluvit o negacích nežli o pozitivech, tak ti, co jezdí, jak mají, ti vlastně nejsou vidět takřka vůbec a jsou házeni do jednoho pytle.

  Další problém, který nebývá tak výjimečný je ten, že tyto samy o sobě nevinné přístroje, dostupné pro kohokoli, bývají často použity k sebeprojekci pouličních „hrdinů“. A tak veřejnost často naráží na polámaná torza přístrojů, poházená nebo zanechaná na možných i nemožných místech pro chodce, nechodce i plavce. Tím je společnost více popuzena vůči těmto strojům, které paradoxně za chování svých  jezdců nemohou.

  Že je téma koloběžek po jejich téměř ročním působení stále v kurzu, o tom svědčí i neustálé dotazy novinářů směrem k městské policii. Jak strážníci vnímají tento problém, co nejčastěji řeší a jak to řeší, jaké bývají reakce přestupců, zda jsou stejné problémy i se sdílenými koly apod. Městská cyklistika je běžnou součástí dopravy. Cyklisté své povinnosti, které jim ukládá zákon, vesměs znají. I kdyby tak na kolo usedl člověk neznalý pravidel, ve svém podvědomí ke své cestě užije zpravidla silnici a ne chodník, jelikož tento „jev“ ve svém životě viděl už tolikrát. U koloběžek se to dá vnímat malinko odlišně. Nejsou tu zavedené jako dopravní prostředek pro dospělé až tak dlouho, jako kola a hlavně nejsou tak hojně rozšířené. Možná i proto, že jízda na nich je o dost fyzicky náročnější zvlášť při delších trasách. Ostatně, ještě před dvaceti lety se na koloběžkách proháněla vesměs pouze děcka po parcích. Že jezdec na koloběžce má stejné povinnosti jako cyklista, ví opravdu málokdo. Dosvědčuje to statistika nedávného ukončení prázdninové cykloprevence ze strany městské policie. Z téměř tisícovky oslovených lidí tento fakt nevěděl téměř nikdo. A tak koloběžkářů se správnou výbavou, jedoucích po silnici a cyklostezkách, je jak šafránu. Problémy jsou ale i na silnicích. A to zejména, když jezdci nejezdí podle pravidel. Netolerují zákazy vjezdu, přednosti zprava, profrčí si to v protisměru jednosměrkou apod.

  Dotazy ale nepřichází pouze ze strany tisku, ale i ze strany veřejnosti. Nedávno jeden Pražan vznesl dotaz, proč strážníci nechávají jezdit opilé turisty v nočních hodinách na elektrokoloběžkách po chodnících. Na naši otázku, zdali u tohoto jednání byli přítomní strážníci, pán odpověděl: „Ne, strážníci u uvedených skutků nebyli. Stačilo by, kdyby o víkendových nocích chodili po Václavském náměstí.“ To pak jeden může mít pocit, že vlastně za všechny problémy s elektrokoloběžkami můžou právě a jen strážníci. Stejně, jako můžou strážníci za to, že se vykrádají automobily, které špatně hlídají. Také strážníci můžou za problém s přeplněnými parkovišti na sídlištích, se skládkami haraburdí u přístřešků bezdomovců, o autovracích ani nemluvě. Zkrátka, strasti a neduhy celé Prahy padají na naši hlavu. Tak jako není možné v rámci běžných kontrol odradit zloděje od vykrádání aut, protože pokud chtějí svůj čin spáchat, počkají si přirozeně na to, až bude čistý vzduch, tak není možné odchytit všechny „zlobivé“ cyklisty a koloběžkáře, projednat s nimi jejich přestupky, poučit je a zamezit jim v dalším jejich pokračování. I když nestojíme na každém rohu a nečíháme na každou koloběžku frčící po chodníku, záchytů je v rámci běžné hlídkové činnosti víc než dost. Zvláště pak v centru, kde je tento fenomén velice rozšířený. Kde domluvy nestačí, padají pokuty. Lidé se diví, lidé se i vztekají. Někteří se nechají poučit, někteří pár metrů za zády strážníka, mimo jeho zorný úhel, pokračují ve stejném stylu. Problém v centru je ale o trochu větší. Zatímco v širším centru koloběžky už nejsou takovou atrakcí a trvalým obyvatelům Prahy už jejich výjimečnost nepřijde tak výjimečná, čímž nepatrně kleslo užívání strojů k street riderové zábavě, v centru je to stále dokola. „To poučíte desítky cizinců, kteří třeba ani netuší, že by měli respektovat nějaká pravidla. Především mladí turisté si jedou Prahu užít jako lunapark, kde je hojnost levného alkoholu a dalších atrakcí. Ať už je to stříkání sprejem po zdi, lezení a pořizování fotek na historických sochách nebo zběsilá jízda na elektrické koloběžce. Zkrátka činnosti, které si doma nedovolí. Jedna skupina turistů odjede a přijede další se stejnou myšlenkou, a tak je to stále dokola,“ říká Ladislav Kašpar. Nepřipomíná Vám to tak trochu boj s větrnými mlýny?

❞ Především mladí turisté si jedou Prahu užít jako lunapark, kde je hojnost levného alkoholu a dalších atrakcí...

  Z tohoto koloběhu vede cesta  několika směry. Jedním by mohla být dostatečná informovanost vůči veřejnosti včetně turistů. Ladislav má o tom svou představu: „Převážná většina cizinců si myslí, že jezdit s elektrokoloběžkama po chodníku je dovolené. Vidí to u jiných a tak napodobují. Je jisté, že my jako strážníci nedokážeme zabránit všemu protiprávnímu jednání těchto neukázněných osob. Nějakému odkliknutí ikonky v aplikaci s pravidlem, že po chodníku se jezdit nesmí, nevěnují pozornost. A jinde se s pravidly už nesetkají. Myslím si, že by nebyly špatné letáčky v různých jazycích, které by na tuto problematiku Prahy upozorňovaly. Ty by byly dostupné v infocentrech, na hotelech, v průvodcích Prahou, ale i na sociálních sítích. Spousty turistů si o Praze určité věci zjistí dopředu, tak proč k tomu nepřidat i to, jak správně jezdit na elektrické koloběžce.“ Což by jistě nemalý význam mělo, protože obecně už cizinci ví, že si v naší metropoli, převážně v jejím centru, mají dávat pozor na kapsáře, podvodné taxikáře, směnárny a jsou upozorňováni i na jiné informace. Je-li toto dalším aktuálním pražským neduhem, tak proč nerozšířit osvětu. Pak tu ale máme další problém a tím je lhostejnost vůči ostatním. Já si prostě jedu a okolí mě nezajímá. Ohleduplnost je vlastnost, která by měla být přirozená a samozřejmá. Tu nám ale do vínku nevloží ani strážník městské policie,  ani informační letáček a neurčí ani zákon.

  Není třeba zatracovat přímo samotné koloběžky. Ani ty tradiční, ani ty elektro. Jde jen o to, aby jejich „řidiči“ nevytvářeli zbytečné bariéry, ať už se pohybují kdekoli. Jak zpívá Dagmar Patrasová v podání královny Koloběžky první: „Kdo má hlavu těžkou, těžkou, ať to zkusí s koloběžkou. Štěstí se mu vrátí zpět…“  Ale opatrně, na chodníku to může být až za dva tisíce.

Zobrazení: 1084