Velkého psa ukecáte

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: neděle 1. září 2019 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

  O psu se říká, že je to nejlepší přítel člověka. Ti, které pes napadl, si to ale rozhodně nemyslí. A média nás o napadení psem informují relativně často. Přitom se věnují jen těm případům, které končí vážným zraněním nebo smrtí. Je zajímavé, že ve většině případů útočí psi, kteří do okamžiku útoku byli – podle vyjádření majitele – hodní a přítulní...

  Téma přitáhne pozornost, vysoká sledovanost a návštěvnost webových stránek zaručeny. Zvláště, je-li objektem útoku malé dítě a následky jsou fatální.

  Ve studii, kterou realizoval Státní zdravotní ústav na vybraných pražských školách, téměř 40 % žáků uvedlo, že do svých dvanácti let bylo pokousáno psem, často i vlastním nebo známým. Čtvrtina těchto zranění vyžadovala lékařské ošetření. Každý rok jsou v Česku napadeny psem necelé čtyři tisíce lidí. Toto číslo však nezahrnuje případy, kdy dojde jen k drobnému zranění a majitel psa se s napadeným dohodne na odškodnění. O takových případech se úřady ani nedozví a ve statistikách se neobjeví.

  S útokem psa na svou osobu mají zkušenost i někteří pražští strážníci. Při posledním takovém útoku dvou německých ovčáků ve čtvrtém pražském obvodě byla začátkem letošního roku v mezích krajní nouze použita i služební zbraň. (Všechno nakonec dobře dopadlo: žádný pes nebyl zasažen, vylekaní psi se stáhli a oba napadení a pokousaní strážníci přežili.)

  Mimochodem, škodu způsobenou zvířetem řeší i nový občanský zákoník. Podle paragrafu 2933 je za zvíře za všech okolností zodpovědný majitel a této povinnosti se nemůže žádným způsobem zprostit. A když ho majitel někomu půjčí, pak případnou škodu hradí oba společně a nerozdílně. 

  Stanislav Beníšek, soudní znalec v oboru kynologie a dlouhodobý spolupracovník našich psovodů, mi k útokům psa, ať už na člověka nebo na jiného psa, říká: „Viníkem je opravdu většinou nezodpovědný majitel. V Rakousku a Německu musíte složit zkoušku před komisařem, že jste schopni chovat psa určitého plemene. Že psa zvládnete, že pes je socializovaný a nedělá mu problém být mezi lidmi. V Česku si lidé bez zkušeností často pořizují psa dominantního plemene, kdy roztomilé štěňátko postupem času ovládne celou domácnost. Majitel se pak stává jeho sluhou a poskokem.“ A pokračuje dál: „Mezi psy jsou kliďasové a flegmatici, stejně jako nerváci, cholerici, ale také psychopati. Nervózní pes mě kousne z leknutí, pes psychopat úplně bezdůvodně.“

   Na téma „útoky psa na člověka, jak jim předcházet a jak se bránit“ jsem oslovil několik odborníků – kolegu strážníka Jaroslava Součka z Útvaru psovodů Městské policie Praha, Ing. Lenku Vlachovou z Kynologického oddělení HZS a psího psychologa Rudolfa Desenského.

  Zdaleka ne vždy se všichni oslovení jednoznačně shodli. Však mě Lenka Vlachová už na úvod našeho setkání upozornila: „Neexistuje nějaký jednotný manuál, který by platil za všech okolností, jak se zachovat při útoku psa. Některý pes je rváč od přírody a je si sebou jistý. Jiný je třeba nejistý, nevěří si, pouští hrůzu jen tak preventivně a útok z naší strany ho může odradit. Ale také vyprovokovat. Každá situace je jiná, stejně jako je jiný každý pes. To, co bude platit v jednom případě, nemusí platit v případě druhém.“

❞ Neexistuje nějaký jednotný manuál, který by platil za všech okolností, jak se zachovat při útoku psa. Některý pes je rváč od přírody a je si sebou jistý...

  V čem se všichni oslovení shodli, to je prevence. 

  Jaroslav Souček spolupracoval mj. s Českou televizí na pořadu Stav ohrožení, které se podobným tématem zabývá. „Při setkání, které by mohlo být nebezpečné, je dobré na toho psa mluvit: „hodnej, hodnej pejsek,“ ukázat mu dlaně, jako bys mu něco dával – ale zase ne nějak přehnaně, nedávat ruce nějak daleko od těla, aby se necítil ohrožený. Zároveň si jimi vykrývat měkké části těla, jako například břicho. Když už kousne, tak ať se nedostane na měkké části nebo na hlavu. Rozhodně nepanikařit, nechodit k němu blíž.“

  Podle Součka by si člověk prostě neměl všímat cizích psů. Nikdy prý totiž nevíme, jak je pes vychovaný a vycvičený, takže člověk může být nakonec kousnutý od psa, který ani nijak agresivní není, jen je nervózní a sám má strach z neznámého člověka. A ve strachu je pes schopný udělat cokoliv. Navíc nevíme, zda pes není nemocný, nemá nějakou kožní nemoc, jestli nemá blechy a jiné parazity.

  Ing. Lenka Vlachová je dlouholetou cvičitelkou záchranářských psů, lektorkou kynologie na České zemědělské univerzitě a výcvikem psů se zabývá i v Hasičském záchranném sboru. „Prevence? Vždy se vyhýbat očnímu kontaktu. Periferně je nutné si psa hlídat, ale jít si svojí cestou. Nikdy bychom se ke psu neměli točit zády, abychom pak neztratili úplnou kontrolu.“

  Rudolf Desenský je autor několika knih o psím chování a psí duši, provozovatel mikroazylu Vlčáry pro velké psy s problémovým chováním, spolutvůrce televizního pořadu „Kočka není pes“ a psí psycholog. „Existují psi, kteří jsou pohodáři, ale také jsou psi, se kterými je lepší jít na dohodu. Kdykoliv potkám cizího psa bez majitele, chovám se k němu přátelsky. Pozdravím ho „Nazdar, pejsku, co ty tady děláš, nedal by sis buřta?“ Normální hlas, bavím se s ním jako s kýmkoliv jiným. Musím ukázat, že se ode mě nemá čeho bát. Rozhodně nebudu křičet „lehni!“ – to už je určitá agrese, já potřebuji navázat kontakt. Ale nedívám se mu do očí.“ I v dalším souhlasí s ostatními: „Při setkání, které by mohlo skončit špatně, se ke psu netočím čelem. Natočím se bokem, periferně si ho hlídám, pozor na ty oči. Takže buď jde dál svojí cestou, nebo mě očuchá, zjistí, že nejsem nebezpečím a jde dál.“

   Vlachová upozorňuje, že problém může nastat, potkáme-li nějakého pasteveckého psa. „Slovenský čuvač, kavkazský pastevecký, středoasijský, moskevský strážní, šarplaninec… Ti prostě mají něco střežit, často ani nebyly ty louky ohrazené. Majetek, ovce, prostě ochrana proti vlkům. Ale tihle psi jsou trochu jiní – oni mají ten svůj prostor a zřetelně dávají najevo, abychom jim do něj nevstupovali. Zaštěkají, stojí na cestě, vycení zuby, dávají najevo, že vás dál nepustí. Doporučuji poslechnout a najít si jinou cestu. Hlídaný prostor může být v jejich očích cokoli, nejen zahrada u domu, ale i zahrádkářská parcela, neohraničená pastvina či louka.“ Desenský doplní: „Ano, tady dochází k problémům. Majitel si pořídí kavkazana, který má hlídat jeden malý dvorek, na něm dvě túje. Pak se pes začne nudit, občas se dostane s majitelem do vesnice a začne mít pocit, že má hlídat celou ves. Když náhodou uteče, je průšvih na světě. Neodporovat, zvolit jinou cestu, není zbytí.“

  Desenský zmiňuje jeden aspekt, a to jsou velcí kříženci: „Nevhodným křížením můžeme vytvořit psa, který nebude charakterově a povahově vyrovnaný. Typickým příkladem je například nějaké pastevecké plemeno a na druhé straně československý vlčák. Pastevec má jít proti vlkům, ale vlčák vychází z vlka – a rázem je ze psa Jekyll a Hyde. Chvíli je to jeden, pak druhý, prostě určitá schizofrenie. Nebo mám sice dva stejné psy, ale bázlivou a ustrašenou fenu pokryje agresor, z toho pravděpodobně vznikne labilní pes.“ A přidává ještě jeden svůj názor: „Chovatelské svazy hlídají exteriér psa, nehlídají povahu. Nebo se často zastává názor, že nikdo cizí by neměl sahat na mého psa, já nebudu sahat na cizího. Ale proč vlastně? Vždyť zvlášť ve městě by měl být pes socializovaný. To pak budu jen trnout, kdy si pes do někoho kousne. Není lepší být v klidu a vědět, že mého psa jen tak něco nerozhází? K čemu mi je, že pes má tři zkoušky, když si s ním nemůžu zajít na zahrádku na pivo? S tím se musí začít už u štěněte.“

  Kdy můžou při setkání se psem nastat problémy? Souček říká: „Může se stát, že kolem mě půjde pes, všechno bude v klidu a najednou, zničehonic, po mně vystartuje. Nejspíš jsme udělali něco, co ho vystrašilo, vystresovalo, vylekalo. Třeba může mít dojem, že vzdálenost mezi námi je menší, než kterou pokládá pro sebe za bezpečnou.“ Navíc přidává upozornění přímo ze strážnické praxe: „Často se dostáváme do situací, kdy mluvíme s přestupci, kteří u sebe mají psa. Někteří voříška, jiní ovčáka. Ve veřejném prostoru je požádáme, aby si psa vzali na vodítko a drželi ho zkrátka. V různých slumech, pod mosty by ho měli uvázat. Někdy se situace s přestupcem může vyhrotit, mění se tóny hlasů a pes dostane pocit, že má svého majitele aktivně bránit. Povídáš si s přestupcem a najednou můžeš mít v noze zakousnutého psa.“

  Poznám psa, chystajícího se k útoku? Souček odpovídá: „Laik to asi nepozná. Pes může krčit uši a dávat je dolů, může nakrčit čumák, až se mu na něm vrásky udělají, sleduje nás – jenže můžeme natrefit na psa, který je nejistý a s tímhle vším jen blafuje. Sebevědomý pes nás přejde stylem „ty mi za to nestojíš“.

  Desenský přidal svoje zkušenosti: „Úplně první parametr, který mě u psa zajímá, to je jeho dýchání. Když pes nedýchá, resp. zatají dech, znamená to, že se mu něco nezdá, nejspíš my. Něco chystá. Když pes něco řeší v hlavě, přestane dýchat! Psovi, který přestal dýchat, vylétla hladina adrenalinu. To samé je i u člověka, proto pes pozná, že tzv. z něj „máte strach“. Jak bych se měl zachovat člověk na druhé straně? „Dýchat! Když nedýcháte, nemyslíte! Psi mají jiné světelné vnímání. Když člověk přestane dýchat, pes ho začne vidět trochu do modra, a to je pro ně nepřátelská barva. Také proto dříve bývali dost pokousaní pošťáci, chodili v modrém oblečení. Jdu kolem domu, kde kolem plotu na mě vystartuje pes – nadechnu, vydechnu, fuj, to jsem se lekl… Nadechnu, vydechnu… Nesocializovaný pes nedokáže rozlišit adrenalin ze strachu a adrenalin jako přípravu k boji. Socializovaní psi jsou schopni tohle rozlišit a neřeší to.“ A člověk by měl opět nasadit přátelský tón hlasu: „Nazdar pejsku, co ty tady děláš…?“ Psi nám sice nerozumí, ale sledují intonaci. Desenský pokračuje: „Velkého psa ukecáte, velcí psi totiž většinou přemýšlejí. Ať už je to rotvajler nebo doga. Geneticky byli velcí psi určeni k činnosti, u které museli přemýšlet. Kdežto menší hysterky nepřemýšlejí, bojí se o sebe a rovnou kousnou. Z mého pohledu jsou nevyzpytatelní třeba kokršpanělé.“

❞ Velkého psa ukecáte, velcí psi totiž většinou přemýšlejí. Ať už je to rotvajler nebo doga. Geneticky byli velcí psi určeni k činnosti, u které museli přemýšlet. Kdežto menší hysterky nepřemýšlejí...

  Vlachová zmiňuje ještě jeden aspekt: „Agresivita je hodně široký pojem, velmi často se nedá říci o psu, že by byl agresivní. On jen vykazuje znaky predačního chování. Klasický příklad je, kdy kolem psa někdo proběhne nebo projede na kole. V psovi se probudí instinkt lovce. Chce ulovit všechno, co se pohybuje. I obyčejný míček nebo utíkající dítě. Může se stát, že pes vystartuje po cyklistovi, ten mu ujede, proti psovi vyběhne někdo úplně jiný a pes vlastně jen pokračuje ve svém „lovu“. Vystartuje po člověku, který ani neví, oč jde a co se děje.“

  Co dělat v takovém případě? Podle Desenského nepanikařit. „Běžec i cyklista by si měli všimnout, že pes není na vodítku, že ztuhl, že si je měří… Jasně, měl by tam být majitel, ale svět není dokonalý. Běžec by měl zpomalit, přejít do normálního kroku, cyklista může zastavit, slézt z kola a postavit ho mezi sebe a psa.“ Kolega Petr, vášnivý cyklista, oponuje: „Ani náhodou! Jakmile po mně pes startuje, šlapu do pedálů, co to dá! Však oni to po nějakých padesáti metrech všichni psi vzdávají, ještě žádný nebyl rychlejší než já!“

  Když už začínáme mít silný a neodbytný pocit, že se psovi nelíbíme a chystá se z nás udělat svoji svačinu… Tady zastává každý ze zpovídaných jiný názor. Vlachová to komentuje: „Neexistuje jednotný mustr. Jako jdeš na každého člověka jinak, tak podobné je to u psů. Žádný jednotný manuál se nedozvíš. Navíc existuje velká škála útoků a také situací, které tomu útoku předchází. Jsou i meziplemenné rozdíly, jsou vazby na velikost zvířete, na jeho temperament, na jeho chování.“

  Desenský v takovém případě radí: „Když už vidím, že bych se mohl stát cílem útoku, pak úplně první pomoc je, že seškrábnu nějaký písek, prach, štěrk, kamínky nebo jiný materiál, který se válí vedle obrubníku. Vezmu, hodím mu to do očí, a co nevidí, to nemůže řešit. A že mě nevidí s pískem v očích, to je jasná věc. Zatím můžu zmizet nebo ho odchytit na vodítko, podle situace.“ Okrskář z okrajové čtvrti Prahy, který v místních lesoparcích občas potkává psy, jejichž majitelé nikde poblíž nejsou, má jiný názor: „Vytahuji pepřák, schovám ho do dlaně. Naštěstí jsem ho ještě použít nemusel, ale kdo je připraven, není překvapen.“ Souček je trochu na pochybách a nevidí to tak jednoznačně: „Pepřák? Ano, měl by fungovat. Zvláště při použití těsně před samotným střetem. Ale máš to jako u lidí, když je někdo nasypanej perníkem, taky je účinek pepřáku dost potlačený. To samé u psa, kterému stříká adrenalin z uší.“ Jaký je názor Desenského na použití slzotvorného prostředku? „Tam je problém ve větru, rychle se orientovat. Navíc písek nebo prach hodím a už mám ruku volnou, u pepřáku musím mířit a pořád mám ruku obsazenou.“

   Budeme-li si povídat o útoku velkého psa, pak si lze občas přečíst názor, že když už na člověka pes zaútočí, pak by ze sebe měl člověk udělat „želvu“ – rychle na zem, udělat klubíčko, chránit si krk a hlavu a pes by prý člověka měl nechat být. Souček na to má jiný názor: „Osobně si myslím, že tenhle postup nebude stoprocentně účinný, protože velký pes si člověka rozbalí a dosáhne svého. Dokážeš být v téhle poloze, když ti pes rve odhalené stehno?“ Co na to Desenský? „Ano, u dospělých to bude kontraproduktivní. Fungovat to bude u dětí, ty jsou v jiné výšce. U dětí půjde v takovém případě o minimalizaci škod. Když tam bude ležet dospělý, má úplně jiný objem a pes se bude pokoušet rozbalit ho jako ježka.“

  Jaroslav Souček mi o aktivní obraně povídá: „Všechno se lehce říká. Ale v té situaci se musíš rozhodnout během okamžiku, musíš mít setsakra rychlé reakce. A netrénovaný člověk to nejspíš nebude schopný zvládnout. Můžeš se trochu připravit, když se k útoku schyluje už nějakou dobu.“

❞ Všechno se lehce říká. Ale v té situaci se musíš rozhodnout během okamžiku, musíš mít setsakra rychlé reakce...

  Pokud v sobě nalezneme dostatek duchapřítomnosti a rozvahy, pak je první rada jednoduchá. Minimalizovat škody na svém zdraví. Psovi nabídnout ke kousnutí předloktí své slabší ruky. Znamená to v posledním okamžiku útoku aktivní výpad, abychom ruku doslova vrazili do tlamy co nejhlouběji. Tak, abychom předloktí dostali až dozadu na stoličky. Stoličky jsou ploché a ruku jen pohmoždí. Modřina za pár dnů zmizí. A máme-li na sobě zimní bundu, nemusí být zhmoždění ani moc velké. Kdybychom ruku jen nastavili, pes by ji skousl tak, jak mu to vyhovuje nejvíce, takže jen špičáky. A když pes chytne špičáky, už může rvát naši ruku sem a tam. Neměli bychom se snažit ruku ze sevřených zubů vytrhnout. V obou případech by došlo k velké devastaci tkáně. Naší tkáně. V ruce jsou šlachy, které zajišťují naši pohyblivost. Při kousnutí je vyvíjený takový tlak, při kterém často dojde až ke zlomení kosti.

  Ruka, vražená hluboko v psí tlamě má ještě jeden, pro nás pozitivní efekt: pes nemůže pořádně dýchat. Když nemůže dýchat, raději nás pustí. Můžeme situaci napomoci, pokud má pes obojek – můžeme ho obojkem přiškrtit ještě víc, zvláště je-li obojek kožený. 

  V dalším postupu se naši hosté už shodnou jen v některých bodech. Podle Desenského by napadený člověk měl jít přímo proti němu, povalit ho na zem a sednout mu na břicho. Vlachová zastává názor, že nejúčinnější postup je v ráně pěstí do čenichu, co nejblíže nosu, popřípadě rovnou mezi oči. Můžeme volnou rukou popadnout kámen či větev a psa mlátit do čumáku, do hlavy. Pomoci by měl i kop, vedený do oblasti slabin, tedy tam, kde končí hrudní koš. V tomto místě už nejsou vnitřní orgány nijak chráněny a psa to tady bolí taky. Slabiny, respektive třísla, jsou dalším bolestivým místem pro psa. Jenže to už by nám musel přijít někdo na pomoc a zarýt mu do slabin prsty, sami až tam nedosáhneme. Má to velké ale… Je totiž velmi reálné, že pes pustí nás, ale svůj další útok bude směřovat po původci jeho bolesti.

  Způsob obrany může být také, když chytneme psa za nadočnicové oblouky a vrazíme mu palec nebo palce do očí a snažíme se mu je zamáčknout. Člověk se ale nesmí bát a musí si zachovat chladnou hlavu, protože takovému dobrmanovi nebo rotvajlerovi se to určitě nebude líbit. Je to bolestivé až příliš. Nejspíš uvolní stisknutí, ale pak může některý pes v útoku nejspíš pokračovat.

  Co funguje na sto procent? Nůž nebo střelná zbraň. Bohužel. Prošlo by nám to jako strážníkům? Lenka Vlachová upozorňuje: „Násilí vůči psům je v naší společnosti méně akceptovatelné než násilí proti lidem. Přitom si jen málokdo umí představit, jak velká devastační zranění to jsou. Pes si nevybírá, kam kousne. A případné jizvy zůstanou do konce života. Navíc psi mají plnou tlamu bakterií – takže rozkousnutá nebo roztržená tkáň od psa, resp. od všech zvířat se hrozně špatně hojí.“

  Co dodat závěrem? Snad zmínit slova Rudolfa Desenského: „Vždycky se snažte jít na dohodu. S velkým psem se domluvíte, s malým si poradíte.“ Jarda Souček přidává postřeh z praxe: „Víš, kynologii dělám spoustu let, hromadu věcí teoreticky znám, hodně věcí zkoušíme při výcviku…  Ale nedovedu si představit, že se efektivně bráním útočícímu velkému psu.“

Poděkování všem zpovídaným!

Zobrazení: 1908