Žižkovem nocí i dnem

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: úterý 25. srpen 2020 Autor Zdeněk Modálek Vytisknout E-mail

Žižkov není čtvrť, ale životní styl. Vidět Žižkov a zemřít.  Neřeš to, to je prostě Žižkov.  Je velmi pravděpodobné, že jste se s podobným heslem nebo přímo „domorodcem“ z této specifické městské části již setkali a vždy to ve vás vyvolalo řadu otázek. Je čtvrť ve stínu nezaměnitelného vysílače opravdu tak výjimečná, nebo jde o dobře mířené PR či zažitou satiru? Možná napoví obrázek pracovního dne jednoho z městských strážníků, který ve zdejších ulicích čelí syrovému žižkovskému životu již dvacet let. Tak poslední doušek čaje a hurá do akce.

Dveře služebny rozrážím už dvacet let pravidelně v 6:45. Směna sice začíná až za 45 minut, ale zvyk je železná košile a já si den bez prolistování novin koupených cestou do práce neumím představit. Kolegové s chytrými telefony se mi sice smějí, ale novinám nikdy nedojde baterka nebo data a zkuste telefonem nacpat promočené boty. No nic, poslední doušek čaje, poslední odstavec, převléknout a zvesela na instruktáž. Dnes se na Vítkově nekoná žádná mimořádná akce a ani Úřad městské části nepotřebuje asistenci při vyklízení bytů či černých skládek. Což je trochu škoda. Především do akcí na Vítkově se vždy rád zapojím. Na poslední rekonstrukci vyhnání křižáků z Vítkovského vrchu dorazilo bezmála 11 000 lidí. Byl to sice celkem šrumec, ale lidé se přišli bavit a ne dělat problémy, takže kromě dopravy jsme neřešili nic závažného. Dokonce zbyla chvilka i na trochu zábavy a to, když mě nějaký zbrojnoš zatáhl do svého představení. Chvíli jsme pro pobavení dětí šermovali, on mečem a já svým teleskopickým obuškem. Zábava prostě musí být. Druhou větší akcí, u které asistujeme, je výročí Pražského povstání. V tomhle případě jsem trochu rozpolcený, na historické okamžiky a hrdiny by se nemělo zapomínat, ale stačí pár řádků o hrůzách, co se děly a je mi nedobře po těle. Proto se v tomto případě raději soustředím na práci. Jak jsem řekl, dnes žádné speciální úkoly.

Někoho by mohlo napadnout, že se jedná o zbytečnou činnost, ale těch magorů, co to zašlápnou na poslední chvíli, i když tam jsme, je hromada...

 Čeká mě tedy běžný den v žižkovských ulicích a ten začíná ranním dozorem na školních přechodech. Náš obvod hlídá celkem 11 přechodů a já dostal na starost ten před Základní školou Lupáčova. A musím říct, že mě to celkem baví. Hlídat prvňáčky nesoucí tašky větší, než jsou oni sami, deváťáky se znuděnými obličeji zapíchnutými do telefonů a sem tam si plácnout s kamarády, co jsem si tu za ty roky udělal. Někoho by mohlo napadnout, že se jedná o zbytečnou činnost, ale těch magorů co to zašlápnou na poslední chvíli, i když tam jsme, je hromada. Jsem si na sto procent jistý, že nebýt nás, tak minimálně jednou do roka začíná vyučování minutou ticha. S prvním zvoněním však tahle ranní „rozcvička“ končí a nás čeká běžná hlídková činnost.



Nejvíc samozřejmě řešíme dopravu. Neoprávněná parkování na zóně placeného stání, hlášená auta blokující výjezdy z domů a pořád dokola. Chápu, že míst je nedostatek, asi jako všude po Praze, ale to jak někteří dokážou svoje voňavky odstavit, je až zarážející. Druhý věčný skoro neřešitelný problém jsou bezdomovci. Ti dělají problémy už jen tím, že jsou. Volají nám lidé, kterým na ně vadí už jen pohled, a chtějí, abychom je vykazovali ze zastávek, parků a laviček. Pak je tu druhá strana mince, kdy ty problémy opravdu dělají. Opilé a agresivní je pak vyvádíme z pošty, obchodů nebo dopravních prostředků. Poměrně zajímavé je sledovat progres těch, kteří jsou tu delší dobu. Pamatuji si jednoho, který sem přijel z nějakého menšího městečka, protože slyšel, že v Praze se mají bezdomovci nejlépe. I přes naše snahy mu to vymluvit, se tu usadil a už to jelo. Vídali jsme ho stále špinavějšího a špinavějšího, jednou měl monokl, podruhé rozbitou hlavu a do roka ho vezli havrani. Holt Žižkov není pro každého. Jak tak jdeme dál a já si dovolím na minutu ztratit pozornost přemýšlením pro koho vlastně Žižkov je a není, stihne mě zasloužený trest. Doslova šlápnu do dalšího velkého místního problému. Psí exkrementy kam se jen podíváš. I když se to poslední dobou hodně zlepšilo, tak prostě psů je hodně, ale i těch, kteří v naší přítomnosti jsou schopni sebrat „dáreček“ od svého mazlíčka i holou rukou, ale jak tam nejsme, dělají, že tam jejich chlupáč snad sází kytičky. No, stačí se rozhlédnout. Když už jsme u těch dárečků, jdeme se s kolegou ještě podívat na nedaleké hřiště kvůli jehlám. Žádnou nevidíme, a protože školáci už odpočítávají poslední minuty do konce vyučování, vracíme se na od rána známý přechod. Musím říct, že je tu o hodně veseleji. Děti mají asi radost z nově nabitých vědomostí. J Než se pustíme do odpoledních povinností, čeká nás na služebně svačina a zasloužená pauza. V kuchyňce potkáváme kolegy, kteří dnes hlídkují na Jarově. To je taková klidná část, kde si připadáte jako na vesnici. Obrovský protiklad spodní části Žižkova plné barů a hospod. Dnes mám první denní v systému dvě denní, dvě noční a čtyři dny volno. To znamená, že pozítří mě čeká noční a to bude hukot. To budu řešit, ale až za dva dny. Teď je teď a já musím až do 19:00 plnit svoje povinnosti a doufat, že nebudu muset z italsky mluvícího turisty lámat, který ze čtyř kolem pobíhajících psů ho pokousal, nebo sprejerství nějakého umělce. No, Žižkov vždy něčím překvapí, tak uvidíme.

Na noční chodím také pravidelně s předstihem, ale dnes ne. Zastavil se u mě kamarád, se kterým jsem sloužil před dvaceti lety. Dlouho jsme se neviděli, přiženil se na Moravu, a tak se mu tam zalíbilo, že dal výpověď v práci a přestěhoval se tam. Do nějaké vesničky k Mikulovu. Bylo ale vidět, že na společnou službu dost vzpomíná. Hodně se ptal co je nového, co se změnilo a pěkně jsme zavzpomínali. Po téměř hodince rokování jsme se shodli, že problémy jsou plus mínus pořád stejné, jen je všeho prostě víc. Víc aut, víc turistů, víc psů, víc bezdomovců a tím úměrně roste počet přestupků, konfliktů a prostě tak všeho. To, že se vytrácí i lidská soudnost, selský rozum a slušnost, jsem mu nevyprávěl. Myslím, že chlápkovi, který bydlí desetiletí ve vesničce, kde každý je teta a strejda, to nemá moc smysl. Možná jsem ho měl vzít na dnešní noční, je teplo, pátek, nudit se rozhodně nebudeme.

Po téměř hodince rokování jsme se shodli, že problémy jsou plus mínus pořád stejné, jen je všeho prostě víc. Víc aut, víc turistů, víc psů...

 Páteční večer startujeme něčím, čemu říkám „kluci pro všechno z MP Praha“. Převážně senioři nám volají doslova se vším. Vyměňujeme bomby u sporáků, dolujeme jejich mazlíčky zpod gauče, nebo taháme kartony sodovek do třetího patra bez výtahu. Nějak extra mi to nevadí, když nemají na koho se obrátit, tak co mají dělat. Ale to, co řešíme dnes, mě dráždí nehorázným způsobem. Zvedáme seniora v ošetřovatelském domě. Firmy si nechají zaplatit péči a pak svěří celý chod drobné ošetřovatelce, která na to prostě nemá sílu. Ta pak zoufalá volá nám. Pro mě je to druh hyenismu a doufám, že za to brzo někoho klepnou přes prsty. Nejraději bych si dal na uklidnění jedno z piv, která se lesknou na stolech žižkovských zahrádek. Ať si říká, kdo chce, co chce, Žižkov má svoje kouzlo a v takový krásný večer dvojnásob. Dnes je poměrně klid. Jestli měla corona nějaké pozitivum, tak je to ochromení Airbnb pařeb. Za normálního stavu, bychom teď pravděpodobně řešili stížnost na rušení nočního klidu, snažili se dobouchat na byt plný opilých cizinců, kteří by si z nás následně stejně moc nedělali. Musí to být hrozné bydlet v sousedství něčeho takového a ještě třeba mít malé děti. Na to je ale krátké i město, natož my. Stejný problém si pamatuji, že byl s dánskými turisty. Nic si z nás nedělali, a když pak přijeli vyřešit situaci policisté od nich, tak si z nich dělali ještě větší legraci než z nás. Tyhle dánské vejlupky, teď vystřídali cizinci z východu. Mají tu už i svoje kluby, kam chodí jen oni a ti, když se servou, to je pořádná mela. To pak musí kolegové z PČR nasadit psy a všechen svůj um. No nic, šlapeme dál. Před jedním barem upozorníme skupinku kouřících, aby se ztišili, a pomalu to stáčíme na sváču. Baštím svoji rajskou od manželky a přemýšlím, jestli už není po 20 letech na čase jí říct, že vařit opravdu neumí. Asi zvolím i nadále variantu klidné domácnosti a odpustím si to. No, možná jí přece jenom něco řeknu, málem jsem nedoběhl. Ale málem je málem a jak tak romanticky sedím a koukám malým okénkem na hvězdy, vybaví se mi bezpečnostní opatření na Olšanských hřbitovech. Bývají pravidelně na dušičky a mám je celkem rád. Neříkám, že mi občas z rozsvícených náhrobků neběhá mráz po zádech, nebo že se občas neleknu, když se někde mihne stín, ale ta atmosféra plná bázně je úchvatná. Doufám, že mi na ně zase vyjde směna.



 Do rána řešíme už jen drobnosti. Pobavil mě pán, který šel ve čtyři ráno venčit pejska a zavolal nás na auto, které podle jeho odhadu nemá zaplacené parkování. Jen si to myslel, ale stejně nás zavolal. No, co k tomu dodat. Ze služby kráčím Žižkovem, který se probouzí do sobotní kocoviny. Tady se prostě žije naplno a já bych to nevyměnil za nic na světě.

Stejně, jako to dělá bezejmenný autor předchozího textu již 20 let, vyrazil do žižkovských ulic také starosta této specifické městské části. Pan Jiří Ptáček strávil po boku strážníků celých 8 hodin, nahlédl pod pokličku četnického řemesla a v krátkém rozhovoru se s námi neváhal podělit o svoje nové pocity a zkušenosti.

1) Jaké jsou Vaše pocity (dojmy) z první hlídky po boku žižkovských strážníků?

 Není to žádný med a po Praze 3 lze za noc nachodit solidní dávku kilometrů.

 2) Je něco, co Vás příjemně, nebo naopak nepříjemně, překvapilo?

 Bavilo mě to. Prožili jsme spolu osm hodin a byl to dobře strávený čas. Strážníci mají za ty roky ve službě perfektní znalost prostředí a jsou to profesionálové, kteří se nenechají jen tak někým rozhodit. Nepříjemné překvapení bylo ryze osobní –   překvapivě mě po službě vůbec nebolely nohy, ale příšerně mě rozbolela záda. A to strážníci nosí navíc ještě těžký opasek s výzbrojí a dalšími věcmi.

 3) Když jste zažil noční Prahu 3 po boku strážníků, jaký problém se Vám po této zkušenosti jeví jako nejpalčivější?

 V takové věci asi nemá smysl vycházet z jedné noční hlídky. Přeci jen tady v Praze 3 žiji 40 let. Nicméně mezi nejpalčivější problémy Prahy 3 řadím dodržování nočního klidu. Žižkov je známý svými hospodami a bary a za zábavou sem jezdí lidé z celé Prahy. Dalším problémem je udržení pořádku. Radnice každoročně investuje desítky miliónů korun do úklidu. Každý den likvidujeme desítky černých skládek a v ulicích máme pracovníky s vysavači na psí exkrementy. Stále tu máme hodně neukázněných lidí, kteří žijí v přesvědčení, že lze dělat nepořádek beztrestně. No, a samostatnou kapitolou jsou lidé bez domova, kteří svoji situaci často řeší konzumací absurdních dávek levného alkoholu. Všiml jsem si, že strážníci se s řadou z nich už oslovují jménem, protože se s nimi potkávají takřka každodenně. Mnoho z nich má nějakou zdravotní diagnózu, a tím nemyslím jen závislost na alkoholu či drogách, ale například různé duševní poruchy nebo epilepsii. Samospráva dokáže poměrně dobře řešit problémy těch, kteří pomoci chtějí, ale nefunguje u těch, kteří pomoc odmítají. Tohle je věc, u které mám navíc pocit, že tady v Praze 3 trochu graduje.

Samospráva dokáže poměrně dobře řešit problémy těch, kteří pomoci chtějí, ale nefunguje u těch, kteří pomoc odmítají. Tohle je věc, u které mám navíc pocit, že tady v Praze 3 trochu graduje...

 4) Každý strážník je něčím specifický. Kdybyste se stal pražským strážníkem, čím si myslíte, že byste ve sboru vyčníval Vy osobně?

 To je těžké říci a musela by to ukázat praxe. Víte, já si nejsem jistý, zda bych na to měl dostatečně pevné nervy.

 5) Dokážete si představit Prahu  bez přítomnosti hlídek městské policie?

Představit si to vůbec nedovedu.

 6) Čím myslíte, že je služba  v Praze 3 specifická v porovnání s jinými městskými částmi?

 Nějaké rozdíly určitě jsou, ale v podstatě jsme typickou centrální městskou částí. Na relativně malém území zde žije velké množství obyvatel, máme zde hodně nočních podniků a čas zde tráví i řada zahraničních turistů, kteří sem přijeli za zábavou a levným pivem. V tomto ohledu mi přijde důležité hájit potřeby místních obyvatel, kteří zde chtějí spokojeně a v klidu bydlet. Trochu specifický je pochopitelně Olšanský hřbitov, který je největším pražským pohřebištěm v Praze a rozsáhlý areál Nákladového nádraží Žižkov. Strážníci mají úlohu dohlížet i na tato místa.

7) Máte kouzelný proutek a jednu možnost. Jak byste ho využil po dnešní noci?

 Praha 3 má 75 tis. obyvatel. A městská policie s ohledem na personální možnosti zde nasazuje do jedné směny kolem šesti dvojčlenných hlídek. Z pohledu starosty je to málo. Takže bych tím mávnutím rád přinejmenším zdvojnásobil Vaše řady. A pak bych si proutkem mávnul ještě jednou. Z pohledu strážníka musí být frustrující fakt, že v některých případech má velmi omezené pravomoci. Máme tady například bar, kde se již 46krát řešilo rušení nočního klidu. Je to stejný podnik a stejný provozovatel. V tomto ohledu mám dojem, že jako samospráva selháváme. 

8) Co byste vzkázal strážníkům do jejich dalších pracovních dnů?

 Otevřeně říkám, že ten nápad absolvovat noční službu přišel již v prosinci během vánočního večírku. Ulehčil jsem si to tím, že jsem  s hlídkou vyrazil až teď v létě. Tímto bych rád poděkoval všem strážníkům, kteří si nic ulehčovat nemohou a vyráží do služby za každého počasí po celý rok. Bohumil a Pavel, ke kterým jsem se dnes mohl přidat, tak činí tady v Praze 3 už 25 a 20 let. Nemáte to snadné a smekám před Vámi. Díky za tu zkušenost. Mělo to pro mě velký smysl.

Tak jaký je Váš názor na Žižkov po hlídce s místním strážníkem a řádcích od pana starosty? Pořád si nejste jistí? Pro více informací můžete častěji chodit na procházku do zdejších parků, odebírat Radniční noviny Prahy 3 nebo do toho skočit po hlavě a stát se žižkovským strážníkem. Zaručujeme Vám, že po pár měsících budete znát zdejší čtvrť a její problémy lépe než kdejaký starousedlík. Víme, bude to těžké, bude to unavující, stresující, krásné, bude to prostě Žižkov.

Zobrazení: 258