Vyvolávači deště

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: úterý 25. srpen 2020 Autor Vojtěch Gabriel Vytisknout E-mail

Abychom měli zajímavý a dostatečně vzletný úvod tak bych mohl napsat toto: Voda – životadárná tekutina, ve které život vznikl a bez které by nemohl ani pokračovat. Pro nás samozřejmost, kterou dostaneme otočením kohoutku. Samozřejmost, která časem nemusí být tak samozřejmá a jistá. Ostatně pro mnoho lidí na světě je onen kohoutek pouhým nesplnitelným snem. Domnívám se, že toto ví téměř každý a inteligentního čtenáře bych trochu urážel. Patetické fráze v subsaharské Africe asi moc nezabírají a více než tlachání potřebujeme činy a správnou vizi. Podívejme se ve stručnosti na problematiku úbytku srážek a vody v krajině, která nejen naši zem trápí již po delší dobu.

Sucho – pokud bychom se chtěli držet odborného členění a kategorií, tak u nás nastává při nedostatku srážek v období týdnů až měsíců (záleží na předcházejících srážkách a ročním období, teplotách a výkyvech deště). Dle jednotlivých projevů sucho dělíme na čtyři základní druhy: meteorologické (to vyznačuje záporná odchylka srážek od normálního stavu za určité zvolené období), zemědělské (kdy mají rostliny nedostatek vláhy a výnosy by výrazně klesly bez umělého zavlažování), hydrologické (výrazné snížení hladin řek oproti normálu) a socioekonomické sucho (zde již dochází k výrazným dopadům nedostatku vody na život lidí).

Podíváme-li se na současný stav, tak od roku 2015 v České republice kontinuálně pokračuje výraznější srážkový deficit, který se pohybuje za pět let již na 400mm (tedy 400 litrů na jeden metr plochy). To znamená, že v průměru každý rok naprší o 80 litrů vody méně – samozřejmě se jedná jen o průměr, takže jsou místa, která deficitem netrpí, ale na druhou stranu jsou lokality, které mají úbytek mnohem razantnější.

Takovéto periody střídání srážek nejsou však v historii naší země ničím výjimečné. Ovšem na jedno ale. Dříve se vždy jednalo o nedostatečné deště, dnes je sucho spíše dáno zvyšující se teplotou a rovněž nás dohání špatné krajinné hospodářství. Je zcela logické, že vzrůstající teplota zvyšuje i podíl výparu vody z půdy a tak dochází k rychlejšímu a intenzivnějšímu vysušování. Obecně lez říci: srážek máme dost, ale hospodařit s nimi moc neumíme!



Můžeme se setkat s velmi pestrou paletou názorů, proč k takové klimatické změně dochází a proč čelíme poklesu srážek a vzrůstajícím teplotám. Nejčastějším a převažujícím názorem klimatologů je teorie globálního oteplování zapříčiněná antropogenním, tedy lidským faktorem. Dlouhodobé vypouštění skleníkových plynů, především oxidu uhličitého, postupné uvolňování metanu z tajícího permafrostu (trvale zmrzlé půdy) a další jevy vedou k tomu, že si nad hlavami  stavíme pomyslnou skleníkovou střechu, která nám zde pozvolna zvyšuje teplotu o desetiny či dokonce o celé stupně. To pak vede ke změnám rozložení teplot a proudění vzduchových mas, které se tak začínají odchylovat svým chováním od dlouhodobého normálu a přinášejí více extrémních projevů či naopak mění své působení do jiných oblastí. Mezi klimatology a vědci obecně jsou však i ti, kteří této teorii příliš neholdují a snaží se vysvětlit změny klimatu jinou teorií – dosti častou je změna v působení intenzity slunečního záření, či jen prosté vysvětlení, že v minulosti země takové periody byly a tudíž nejsou ničím výjimečným. Vzpomeňme na nedávného prezidenta Klause, který si na popírání teorie o globálním oteplování udělal PR. Dalších odpůrců bychom našli celou řadu, především z řad politiků a populistů. Nebudeme hodnotit teorie, proč ke změnám dochází, i když základní pochopení by nám dosti pomohlo. Pohled do studny mnoha lidí je nesporným faktem, který popřít rozhodně nelze.

Sedlák je lepší než holding

Dle našeho předního klimatologa Václava Cílka dochází k proměně charakteru srážek a jejich spadu. Zatímco dříve bylo normální, že první část vegetačního období byla vlhká a časté byly mírné, ale dlouho trvající srážky, tak poslední období nám ukazuje opačný ráz. Tzv. zahradnické deště se mění v intenzivní srážky s rychlým průběhem, které mohou snadněji rozvodnit povrchové toky,  a první část vegetačního období je suchá a druhá naopak. To v praxi znamená, že zasejete do sucha a sklízíte z mokré půdy – tedy nic ideálního, jak pro výnosy, tak pro zemědělce samotné.  

Ostatně zemědělství patří k velkým odběratelům vody obecně – především na závlahy a také na napájení živočišné výroby. Primárně závlahy a jejich systém patří k problémům, kterým by se měla věnovat zvýšená pozornost. Někde chybí úplně a někde jsou zastaralé. Tyto systémy jsou dosti neefektivní – stačí se podívat na pole a zjistíte proč. Závlaha stříká na jedno místo, na kterém se za chvíli objeví větší jezírko a to začíná při určitém sklonu stékat – v horším případě se udělají sadbové řádky směrem po spádnici a na účinné zalévání můžeme rovnou zapomenout. A řešení? To už dávno znají v Izraeli v podobě kapénkové závlahy (jednoduše řečeno – máte trubku s malými otvory, kterými protéká voda a ta cíleně zásobuje rostliny bez výraznějších ztrát). A pokud bychom propojili moderní technologie, tak by se celá situace ještě zlepšila – stačí vlhkostní čidla, použití satelitního snímkování a můžete celý systém nazvat inteligentním.

Závlahy však nejsou jediným problémem. Další je budování a ponechávání rozlehlých lánů, nadměrný osev jedním druhem plodiny či protěžování plodin na základě dotací. Již dnes jsou naštěstí legislativní návrhy, které upravují velikost polí na určité maximum, jinak hrozí finanční ztráty. Dalším důležitým bodem je i budování a tvorba remízků, které přirozenou cestou oddělují plochy od sebe, zadržují vodu, zvyšují druhovou pestrost a jsou neocenitelným útočištěm mnoha druhů živočichů, nehledě na jejich estetickou roli v krajině. Správný hospodář vnímá půdu jako dar, o který se musí náležitě starat, aby ho mohl v dobré kondici předat následujícím generacím. Asi to zní v dnešní době trochu zvláštně, ale chybí nám vztah k půdě a krajině obecně. K tomu rovněž přispívají velké agrární společnosti, jejichž přístup ani nemůže mít jakousi osobní vztahovou rovinu – jednoduše se z toho stává business. Ten nemusí být zákonitě špatný, ale pokud bych si měl osobně vybrat mezi holdingem a sedlákem, vybral bych si sedláka.

Asi to zní v dnešní době trochu zvláštně, ale chybí nám vztah k půdě a krajině obecně. K tomu rovněž přispívají velké agrární společnosti, jejichž přístup ani nemůže mít jakousi osobní vztahovou rovinu...

Živočišná výroba má problém s vodou posunutý na jinou úroveň. Je to v množství vody, které se ve výsledku spotřebuje na jednotku hmotnosti zvířete. Jen pro ilustraci – dojdete-li si pro kilo hovězího na dobrý gulášek, odnesete si s sebou i pomyslných patnáct kubíků vody, které se spotřebují na pitné vodě a závlahách na prožvýkaném krmivu. Dalším nesporným a trochu i úsměvným faktem je smradlavá skutečnost ve střevech  krav – ty produkují metan a ten je jak známo mnohem více efektivním skleníkovým plynem než démonizovaný oxid uhličitý.

Strašlivý lesa pán

Nejen pole pokrývají naší krásnou středoevropskou domovinu, ale z jedné třetiny i lesní porosty. Díky zalesňování toto číslo snad poroste výše a začne se k lepšímu měnit i druhová skladba lesů. Asi nejhorší možná situace je však v současné době v plném rozkvětu, nebo lépe řečeno, v rozletu. Tou škodnou, kterou jen velmi obtížně myslivec postřehne vlastním okem je onen šumavský zlatý brouček – laicky řečeno kůrovec (Lýkožrout smrkový). Špatné zimy, vyšší teploty a sušší začátek jara jsou ideálními podmínkami pro množení tohoto dřevokazného šestinožce s obrovským apetitem. Ten si  pochutnává především na smrkových porostech a dává tak další ránu již suchem postiženým lesům.



Smrkové monokultury jsou možná za ideálních klimatických podmínek   pěkná podívaná pro ekonomicky smýšlejícího majitele lesa.  Pro ekologa se jedná o otřesný pohled, lesák zapláče, ale brouček slaví úspěch. Možná si říkáte, co to má společného s vodou, ale jak již bylo řečeno, za tento stav může velkou měrou právě vodní deficit. A  takový smrkový les je pěkný prevít. Má mělké kořeny,  kterými vysává vodu a do hlubších částí půdního profilu se toho moc nedostane. Dalším problémem je i spadané jehličí, které tvoří krásnou izolaci. Poté přiletí brouček, provrtá lýko a vesele pokračuje v dalším náletu. Stromy uschnou, je potřeba je pokácet, zpracovat a vytvoří se holina. Ta se musí okamžitě zalesnit, aby zde opět něco rostlo a hlavně, aby nedocházelo k větrné a vodní erozi. To pak přijde větší déšť a vesnice pod lesem, kam ještě všichni chodili před pár lety na houby, má ve svých ulicích vodu až po kolena a staří nadávají, že nic takového nepamatují.

To pak přijde větší déšť a vesnice pod lesem, kam ještě všichni chodili před pár lety na houby, má ve svých ulicích vodu až po kolena a staří nadávají, že nic takového nepamatují...

Naštěstí je tento šestinožec druhově svou stravou dost omezený. Takže nám nesežere všechny lesy, ale jen některé. Tam, kde mají buky, duby, jasany, modříny či jedle, mají také pokoj. Sice existují i jiné šestinohé potvůrky, ale ne v takové míře. Lesy obecně působí jako houby na srážky, nasávají obrovské množství vody, které v sobě zadržují a zásobují tak povrchové i podpovrchové zdroje. Člověk svou hospodářskou činností výrazně narušil jejich přirozenou existenci a tak omezil i tuto funkci.

Současné lesní hospodářství má již hodně daleko k těžařskému zlobru?? a používá naprosto jiné metody. Po loňské kalamitě se vysazuje pestřejší skladba lesů a formují se tak porosty mající vyšší odolnost i budoucnost. Výsledek v plné síle však uvidí až další generace, která nás snad za tuto iniciativu pochválí.

Odvod vody z lesa může mít i jiné důvody. Nedávno vyšel článek o moravském lesníkovi, který celý život hospodaří a snaží se udržovat stromy v dobré kondici. Přišel na zajímavý poznatek ohledně těžebních svážecích cest. Ty totiž působí jako odtokové koryto. Proto cesty nepoužívané ke svozu začal upravovat způsobem, že na nich začal vykopávat jámy asi půl metru hluboké a hlínu dal vedle nich. Takové tůňky v sobě dokáží zachytit stovky litrů vody a zkypřená půda dá prostor pro nové rostliny a nálety semenáčků, nemluvě o možnostech pro živočichy. Samostatnou kapitolou jsou pak mokřady, které v sobě dokáží zadržet více vody než celá vltavská kaskáda.

Lesy a stromy obecně mají rovněž obrovský význam ve městech. Asi se nenajde nikdo, kdo by nevyměnil rozpálenou betonovou plochu za stín stromů. Obecně snižují teplotu, čistí vzduch a působí krásným estetickým dojmem a hlavně zadržují vodu. S tím se města potýkají neustále – zaasfaltované, zabetonované či vydlážděné plochy vodu neudrží – strašně rychle odteče do odpadního systému a je pryč. Při větších deštích pak kanalizace nestíhá a dochází k lokálním záplavám. Kdyby bylo více přírodních ploch, tak by tento problém nebyl tak markantní. Jenže vysvětlete to developerovi!

Velká ďura a v ní voda

Jakým způsobem vodu v krajině zastavit? Na téměř geniální řešení se můžeme podívat do jižních Čech. Systém a soustava rybníků zabraňuje povodním, má hospodářský i krajinný charakter, ovlivňuje pozitivně místní klima a navíc přitahuje turisty. Vodní plochy lákají i takové druhy živočichů, které jinde u nás nepotkáme (např. orly). Propojení jednotlivých děl a jejich napojení na řeky umožňuje efektivně pracovat s vodní masou – jak při nedostatku vody, tak při jejím záplavovém nadbytku.

Dalším velkým dílem je samozřejmě již jednou zmiňovaná vltavská kaskáda, kterou sice někteří krajinní ekologové v lásce příliš nemají, ale co si budeme povídat, její role je nezastupitelná především v udržování průtoku řeky a držení povodňových stavů. Funkce rekreační je spíše doplňkovou a z hlediska vodního hospodaření valného významu nemá.

Před velmi krátkou dobou uveřejnilo Ministerstvo zemědělství svou vizi nové výstavby vodních děl. V plánu je více než třicet přehrad, které by měly pomoci udržet vodu v krajině...

Před velmi krátkou dobou uveřejnilo Ministerstvo zemědělství svou vizi nové výstavby vodních děl. V plánu je více než třicet přehrad, které by měly pomoci udržet vodu v krajině a některé by svou plochou měly přesahovat 200 hektarů. Podle studie mohou zadržet až 273 milionů metrů krychlových vody – číslo na první pohled budící nadšení, ale když jej srovnáme s naší nejhlubší přehradou Orlík, zjistíme, že se jedná jen o třetinový objem tohoto vodního díla. Takže krok asi správným směrem, ale rozhodně nás nespasí. Slovo asi je a bylo na místě – výstavba takové přehrady není rozhodně levnou záležitostí a také je to běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem.  

Co ovšem smysl má a v současné době se nastartovalo je výstavba malých lokálních retenčních nádrží a rybníčků. Vedle polí malá jezírka, v lesích a na jejich okrajích. I když nemají příliš velkou kapacitu, tak dokáží lokálně  udržet srážkovou vodu a pomoci tak v období sucha. Nabalují na sebe vhodný ekosystém, který účinně navyšuje množství zadržené vody a pomáhá i hospodaření lidí tím, že zvyšuje druhovou pestrost např. hmyzu.

Přehradní nádrže jistě smysl mají. Ať již z hlediska povodní, udržování hladiny toků, výroby elektrické energie, turistického ruchu nebo zásob pitné vody. Jako jedinou záchranu je však vidět nemůžeme. Doplňkovou funkci zajisté mají, ale spíše se jedná o jednu část dobře promyšleného fungujícího celku. Lidé je také na svém území moc nechtějí – asi málokdo si nechá dobrovolně zaplavit dům, kde žila jeho rodina po více generací. To by si snad přál jen hastrman.

Z gruntu

Asi je každému jasné, že problém sucha nejde vyřešit jedním opatřením či  vyhloubením českého moře. Systém řešení musí být komplexní a jednotlivé kroky na sebe musí navazovat. Není a nebude to nic jednoduchého. Možná bychom se však divili, kdybychom do naší doby přenesli hospodáře z předminulého století. Ten by se na všechno podíval svým pohledem a hned by řekl, kde jsou chyby. Lidé dříve krajině více rozuměli. Byli s ní více ve spojení a moc dobře věděli, co mají a co naopak nemají dělat. My dnes vidíme celou situaci spíše z odstupu a z pohledu webových grafů a obrázků. Oni v té krajině skutečně žili a potřebovali ji ke svému každodennímu životu.

 Cesta směřující k pozitivnímu výsledku bude znamenat zásah téměř do všech významných oblastí lidského konání. Masivní investice do zemědělství, zalesňování, obnova starých a již zaniklých rybníků, výstavba nových, udržování stávajících, podpora členění krajiny a ústup od velkých polí, druhová pestrost, ochrana volně žijících živočichů, podpora šetrných technologií v průmyslu, recyklace a čištění odpadních vod, výraznější legislativní podpora ochrany podpovrchových vod, výstavba vodovodů a kanalizací, podpora dešťové vody (viz program Dešťovka), osvěta lidí, ochrana a podpora mokřadů a nivních ekosystémů, změna uvažování domácností a další.

Osobně vidím cestu ve výrazné změně krajiny. Tu je zapotřebí upravit takovým způsobem, aby byla schopná zadržet co největší množství vody a věřte, že ani sebevětší kaskáda přehrad nezadrží zlomek toho, co zadrží zalesněná a dobře hospodářsky vedená krajina. Možná takové pole, louky a lesy nejsou tak ekonomicky výtěžné a ziskové, ale nechceme snad vytvořit systém, který je tzv. trvale udržitelný? Nebo je vidina rychlého zisku nadřazena dlouhodobému správnému směřování? To bychom se pak mohli po několik desítek let  dívat, jak poslední zbytky úrodné půdy odnáší vítr a jak nám mizí řeky před očima.

Severoameričtí indiáni, a nejen oni, měli a mají své šamany, kteří oplývají nadpřirozenou schopností vyvolávat v období sucha déšť. Za zvuku bubnů, zahaleni v kouři předvádějí podivné tance v kruhu a zpívají při tom své písně. Mají důvěru svých lidí, že toužebně očekávaná voda nakonec dorazí. Doufám, že my je potřebovat nebudeme.

Zobrazení: 138