Zkus neuhnout!

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: úterý 1. březen 2022 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Stojím v jednom příjemném slunečném únorovém dni uprostřed lesa a řítí se na mě pes. Stojím v jakémsi skafandru a na hlavě něco, co se z velké dálky může podobat přilbě hokejového brankáře. A proti mně se žene pes.  Jeho oči jen zaměřují, kam se zakousnout. Ten pes se chce zakousnout do mě. V tom skafandru se nemohu moc hýbat, nemohu se moc pohybovat, nemohu utíkat, ale kolegové říkali, že prý jde jen o zvyk. Dech se  mi krátí, nemůžu dýchat, v hlavě mám úplně prázdno. A pak se ten belgický ovčák s velkými ostrými tesáky a špičáky a jánevímjakýmivšemidalšími zuby v tlamě odrazí od země, skočí – a zakousne se do mě.

Před tímto okamžikem jsem samozřejmě absolvoval bezpečnostní školení, dostalo se mi patřičného poučení, dostal jsem dýchnout a vyfasoval jsem všechny bezpečnostní pomůcky. 

Přežil jsem. Proto můžu napsat tenhle článek. Ale přiznávám, několikrát to se mnou málem šlehlo. Děkuji všem zúčastněným psovodům i svému andělu strážci. Všichni se zapotili

Útvar psovodů naší městské policie je jedním z  takzvaných celoměstských útvarů. Pražský strážník tak nějak tuší, že psovodi existují, občas se s nimi potká na nějakém bezpečnostním opatření, součinnostní akci, při fotbalovém utkání nebo u nějakého squatu. Drtivou většinou je bere jako samostatnou jednotku. Jenže, jak mi říká jeden kolega z tohoto útvaru: „My jsme tady kdykoliv pro každého strážníka, pro každého okrskáře, pro každou hlídku. Každému můžeme pomoci v jeho obvodu nebo okrsku. Vždyť jsme parťáci. Všichni jsme strážníci a není důvod si jet jen po vlastní linii. Trochu nás mrzí, že nás strážníci z obvodů někdy nepočítají mezi sebe a nevyužívají nás, jak by mohli. Myslím, že můžeme být nápomocni například nejen u rvaček, ale i při různých rušeních nočního klidu, při kontrolách bezdomoveckých sídel, zkrátka a dobře tam, kde by mohlo dojít k jakýmkoliv problémům pro zasahující hlídku.“

Na sídlo útvaru byste narazili při procházce Klánovickým lesem. V několika objektech vzdálených asi kilometr od Klánovic, od civilizace. Není se co divit, protože náhodný kolemjdoucí už zdálky slyší hlasitý štěkot psů, a to by se majitelům klánovických honosných prvorepublikových i moderních vilek asi moc nezamlouvalo. Ono to štěkání a občasné hlasité povely by byly asi častým předmětem stížností i v jiných hustě obydlených lokalitách… Ze všech stran štěkot a zase jen štěkot. Tenhle útvar jinde než na osamělém místě sídlit nemůže. Tady si mohou stěžovat leda veverky a strakapoudi.

❞ Ze všech stran štěkot a zase jen štěkot. Tenhle útvar jinde než na osamělém místě sídlit nemůže...

Podle tabulkových stavů by se tady mělo vystřídat v průběhu několika dnů celkem pětadvacet psovodů. Šest záchranářů, devatenáct hlídkových. A v průběhu několika dnů také hrubým odhadem kolem 35 psů. Skoro každý psovod má totiž zcela určitě dva psy, spíše víc. Představa, že všichni psovodi se svými psy jen tráví čas na základně, hrají karty, sledují televizi s nohama na stole, chytají lelky a vedou řeči o sympatických nedostupných dívkách a otravných dostupných partnerkách a jen tak tady čekají na pokyn k zásahu, který přijde odněkud shůry, je realitě hodně vzdálená.

Jak vlastně vypadá takový obyčejný pracovní den psovoda? Vzhledem k odlehlosti pracoviště sem drtivá většina kolegů musí jezdit autem. V případě, že je výcvik naplánovaný na delší dobu, nesmí si zapomenout svačinu a oběd s sebou, v okolí nikde nenakoupí.



I psovodi jsou rozděleni do hlídek, které projíždějí pražskými ulicemi. Záchranářská hlídka drží jen denní službu, v noci pak už pouze pohotovost na telefonu. Hlídkoví psovodi staví většinou dvě hlídky, ať už přes den nebo noc. Každá hlídka má určeno několik sousedních obvodů, které projíždí a ve kterých vykonává tzv. „běžnou hlídkovou činnost.“

S hlídkou, se kterou dnes budu trávit většinu času, strávím dopoledne při výcviku v Klánovicích, odpoledne pak na obvodech Praha 8, 9 a 14.

Když se člověk někdy ocitne na kynologickém výcviku, maně ho napadne, jaké to je, být oblečený v ringo obleku, na hlavě ochrannou helmu a neohroženě se postavit služebnímu psu. Psu, který nedaleko poštěkává, a možná se pletu, ale vypadá, že už se těší, jak do mě zaryje své tesáky. Jaké to je, zažívat pocit, kdy se na člověka řítí pes, o kterém víte, že zařvat „Fuj! Domů, domů!“ na něj nefunguje. Nelekne se a neposlechne mě.

Fajn, kolegové z útvaru mi vycházejí vstříc. Jak jsem zmínil na začátku, nejdříve  školení o bezpečnosti, školení o tom, jak se mám jako figurant chovat, dostávám dýchnout do Drägeru a teprve potom se můžu začít soukat do speciálního „ringo“ obleku.

Další kolegové? Vypadá, že se těší na to, až za ně práci figuranta někdo vezme. Náhoda a rozpis služeb tomu chtějí, že se nás v instruktážní místnosti schází víc. A tak si domlouvám, že na mě poběží dva belgičtí ovčáci, Bar a Chris, jeden německý ovčák Wolf a nakonec rotvajler, jehož jméno jsem raději zapomněl. Trochu mě zarazí odpověď kolegyně Šárky ze záchranářské skupiny, když se jí mezi řečí ptám, zda už dělala figurantku dnešním psům: „Ještě ne. Barovi bych jí dělala, ale třeba Chrisovi nebo Wolfovi ani náhodou, nejsem sebevrah.“ Do mysli se mi vkrádají první pochybnosti, jestli dělám dobře… Hm, asi dělám pěknou… Pěknou… No, pěknou hloupost. Hrdina ve mně se někam vytrácí.



Soukám se do ringo obleku. To je ten oblek, který má mít na sobě člověk, který dělá figuranta. Člověk může mít o spoustě věcí falešné a mylné představy. Když jsem někdy viděl ringo oblek, nevěděl jsem, co to obnáší, mít ho na sobě. Netušil jsem, že na sebe navěším třicet kilo. Nemůžu se moc hýbat, a když na sebe natáhnu kalhoty, nemůžu si ani zavázat tkaničky. Ležím na zádech jak želva, plácám se sem a tam, jsem středem vtípků všech kolegů široko daleko. Nemůžu vůbec nic. I brýle z očí mi musí sundat kolega. Neohnu se. Tkaničky mi musí zavázat. Svědí mě za uchem, nemůžu se podrbat. Musím to vydržet. „To je jen zvyk, až se budeš oblékat podesáté, půjde ti to úplně samo,“ konejší mě kolega. Nemůžu se pohnout, neohnu kolena, neohnu lokty, neohnu ramena. I ze země mě musí kolegové zvednout. Padají otázky: „Ó, princezno, můžu vám zavázat střevíček?“ Ano, můžeš! „Ó, princezno, můžu vám pomoci na nohy?“ Ano, jasně, už aby to bylo! „Ó, princezno, můžu vám navléknout ringo blůzku?“ Dělej, navlíkej! Na hlavu dostávám koženou helmu, která má vpředu jakousi mříž. No, je ze mě úplný hokejový brankář. Ale letět puk vedle mě, nechytím ho, nepohnul bych se.

❞ Nemůžu se moc hýbat, a když na sebe natáhnu kalhoty, nemůžu si ani zavázat tkaničky. Ležím na zádech jak želva...

Nějakým divným způsobem doskakuji na tréninkové místo. Honza s belgickým ovčákem jménem Bar už je na mě nachystaný. „Vem ho, vem ho!“ rozlehne se lesem. Ani se nestačím vzpamatovat a mám maliňáka zahryznutého v lýtku. I přes výplň ringo obleku jeho zuby cítím velmi dobře. A znova a znova: „Vem ho, vem ho!“ Uf, nepříjemné, ale dalo se vydržet. Možná proto, že Bar na mě běžel z několika metrů a já se ani nestačil psychicky připravit. Než jsem se vzpamatoval, měl jsem psa zakousnutého v noze. Co mě překvapuje, že pes ihned reaguje na povel „Pusť!“ Opravdu mě pustí. Bar si to užívá, dokonce při útoku vrtí ocasem. Pro Bara legrace, pro mě příprava na další.     

Druhá lekce. Další belgický ovčák, maliňák, jménem Chris. Větší vzdálenost. Nějakých pětadvacet třicet metrů. Bohužel, mám tak čas vnímat všechno kolem. A tak mám možnost zažít to, co jsem snad ani zažít nechtěl…

Stojím, psovod Franta na mě křičí: „Stůj rovně, koukej se na mě, na mě se dívej, na mě se dívej! Stůj rovně!“ To se mu to řekne, když na něj neběží žádný pes. Jenže na mě běží maliňák, 30 kilo, otevřená tlama, vyceněné zuby, stříkající sliny. Běžel na někoho z vás velký pes s otevřenou tlamou a vyceněnými zuby? Nechtějte to zažít… Fakt ne… Nedá se to popsat… Nemůžu dýchat… Přestože jsme na téma útok psa a jak se bránit před několika měsíci vydali článek s vyjádřeními několika odborníků… Měl jsem za to, že jsem teoreticky vzdělán… Nedá se popsat ten pocit, když na vás běží pes, o kterém stoprocentně víte, že se do vás chce zakousnout...

❞ Nedá se popsat ten pocit, když na vás běží pes, o kterém stoprocentně víte, že se do vás chce zakousnout...

Chris skočí, zakousne se mi do paže a nepustí. Mám co dělat, abych neupadl, třicet kilo kinetické energie je znát, takový malý vagón. Když Chris konečně dostává povel „Pusť!“, pouští mě a já se Franty ptám, jakou odměnu teď pejsek dostane. Piškot? Granuli? „Žádnou odměnu nedostane, pro něj je odměna, že si do tebe může kousnout.“ Pánové, děkuji za povzbuzení!

Chris už mi nejde po nohou jako Bar, Chris mi jde po rukou. Franta ho na mě pouští dvakrát. Své pocity jsem popsal v úvodu článku, nemíním je opakovat. Někteří lidí dávají velké peníze za to, aby mohli zažít adrenalin. Já ho měl zadarmo. Adrenalin mi tekl z uší. Ještě deset minut poté, co mi Franta „sundal“ Chrise z ruky, jsem jen stál, ruce opřené o kolena, vydýchával se, ruce se mi třásly, z čela mi teče pot, ale spodní prádlo neznečištěné… 

„Jdeme? Mám tady Wolfa. Můžeme?“  Ne, nemůžeme, už nemůžu. Už bych to nedal. Proti mně německý ovčák, ve frontě za ním rotvajler, ale vrtím hlavou. Kluci, už fakt ne. Mám dost. Děkuji za vstřícnost, ale mám dojem, že by mi prasklo srdce. Když se o něco později dívám na Go-Pro kameru a hodinky, napočítám si při útoku Chrise tep 186 úderů srdce za minutu. Obvykle mívám kolem třiapadesáti. Modřiny z nohou a rukou zmizely za několik dnů.

Když se konečně vydýchám, vyrážíme do ulic. Volkswagen Transporter, vepředu dva strážníci, jako spolujezdec moje maličkost a vzadu čtyři kotce, čtyři psi. Jak mi říká Franta: „Psi vědí, že tady mají odpočívat, že tady můžou spát. Dokud neotevřeme dveře, nic se neděje.“ Prostor vzadu tedy zabírá mně dobře známý Chris, k tomu další ovčák Argo, který je cvičený na záchranařinu. Zvláštní, ještě před chvílí mě Chris chtěl zakousnout a teď dělá, že mě nezná, v životě mě neviděl a vlastně ho vůbec nezajímám. Oplácím mu stejnou mincí, nevšímám si ho. Kolega Zdeněk má v nástavbě také dva psy – Wolfa a tříměsíční štěně Easy. Jakožto bývalý okrskář, který chtěl být se všemi psy široko daleko v okrsku zadobře, se samozřejmě k malému Easymu hned vtírám do přízně a snažím se, aby si zapamatoval můj pach. Jednou si tě štěně načmuchá, navždycky si zapamatuje, že jsi kamarád. „Easy, no jo, hodnej pejsek, pojď ke mně, hodnej, hodnej…“ Doufám, že má Easy dobrou paměť.

Kolegové na vysílačkách ladí frekvence obvodů, ve kterých dnes mají působit. „Když víme, že se v obvodě zdržíme déle, pak na příslušném OPESu ohlásíme svoji přítomnost.“ 

Oznámení z tísňové linky 156? Kdepak, to dostávají psovodi jen výjimečně. Ale velmi často vyslechnou radiovou relaci, určenou místní hlídce a vyrazí jim pomoci. Mimochodem, psi podobné akce berou jako výcvik a jsou rádi, že mohou vypadnout z těsných kotců v nástavbách vozidel a předvést se. Psi se alespoň jednou za hodinu potřebují proběhnout, chtějí se napít a hlavně potřebují a chtějí pracovat.

Zdeněk vytahuje notes a dohaduje s kolegou za volantem: „Šestadvacátého mělo vypršet povolení k pobytu tomu Moldavanovi z ulice… Tak si ho zkontrolujeme, ne?“ Dovídám se další taktické pokyny: nestát přímo za autem. „Nestůj nám tady, protože jakmile pes vyskočí z auta, uvidí tě a může si myslet, že jsi pachatel, do kterého se má zakousnout.“ Po dopolední zkušenosti bych tohle už fakt nechtěl. Takže ponaučení i pro ostatní kolegy: jakmile psovodi vypouštějí psa z nástavby, nestůjte psovi v cestě.

Další taktická zkušenost: do jakéhokoliv objektu jde nejdříve psovod se psem. Kolega strážník jde až za ním. Proč? Protože jakmile se kdokoliv ocitne mezi psem a psovodem, může být z pohledu psa považovaný za útočníka a pes na něj může zaútočit. Procházíme jakýsi objekt. Na pokyny občas zapomínám, takže Franta mi je občas připomíná: „Neblbni, běž za mě, může to špatně skončit.“

Nějaké další dobré rady pro strážníky, kteří by někdy spolupracovali se psovody? Psovod si psa někdy takzvaně „odloží“. Znamená to, že pes leží nedaleko psovoda, nepracuje, je v jakémsi polopracovním módu. Zdeněk mi k tomu říká: „Odložím si psa, jenže strážník mi na něj mlaská, chce si ho hladit… Jindy mám pachatele, pes mi ho hlídá a najednou mi kolega prochází mezi psem a pachatelem…“

Jakou vůbec mají psovodi spolupráci s obvody? „Na některých obvodech si nás volají celkem pravidelně. Je to spíš o osobním kontaktu. Ale máme služební mobil, autohlídka ho má neustále u sebe. Když nám jakýkoliv strážník zavolá, pomůžeme. Kdokoliv ze strážníků nám může zavolat a požádat o spolupráci a součinnost. Přes naše operační středisko si ověříme, že to není nějaký vtípek a můžeme pomoci. Na druhém konci Prahy můžeme být na majáky za pár minut.“ Jako bývalý okrskář tuto informaci oceňuji a všem kolegům chci říci: kdybyste se ocitli v prekérní situaci a měli byste dojem, že vám psovodi mohou jakkoliv pomoci, volejte jejich operační středisko, kontakt najdete na intranetu.



Procházíme několik squatů na osmém a devátém obvodě. Pořád musím dávat pozor, abych se neocitl mezi psem a psovodem. Psi se „ve službě“ střídají, protože jak mi říká Franta: „I pro pejsky je to svým způsobem zábava a oni si to chtějí užít. Takže kdybychom brali jen jednoho, dost by žárlili.“ V jednom squatu narážíme na ohromnou hromadu hadrů. Na první pohled jen hadry. Ale Wolf u té hromady stojí a vyštěkává. „Tady městská policie. Je tam někdo?“ Ano, během několika minut se z ohromné hromady hadrů najednou vysune ruka, pak se ozve chraplavý hlas: „Jo, jsem tady, chvíli vydržte.“ O něco později mi Zdeněk říká: „Takhle je to docela často. Na první pohled si myslíš, že je to jen hromada hadrů. A pak koukáš, kolik je tam lidí. Nedávno se kolegům z útvaru stalo něco podobného, jenže v tom prapodivném shluku a balíku oblečení spalo tříleté dítě. Nebýt psa, přešli by možná bez povšimnutí. Prostě jen hromada hadrů.“

V jednom squatu narážíme na Všeználka. „Jak to, že máte psa? A máte to někde v zákoně? Fakt, jo? A vy je máte na drogy? A máte je na zbraně? Nebo proč vlastně máte psy?“ Chlapík jde stále blíž a blíž. Kolega ho důrazně upozorňuje, aby dodržoval bezpečnou vzdálenost, ale chlapík jako kdyby ho neslyšel. Když se muž přiblíží asi na metr, Wolf startuje. Zdeněk ho musí chytit za obojek a držet zkrátka. Muž snad z půl metru křičí kolegovi do tváře: „Můžu si stát, kde chci, abyste věděli. Můžu si lehnout, kam chci. Můžu si spát, kde chci. Máme svobodu, vy sráči…“ Že spí ve vybydlené a zdevastované vile, která mu rozhodně nepatří, nejspíš také patří ke svobodě. Bohužel chybí důkaz, že je ve vile bez souhlasu a vědomí majitele.

Ve vysílačce se ozývají relace z obvodů, které má autohlídka dnes projíždět… I procházet. Ale nic důležitého se neděje, noc bude možná rušnější. U metra Černý Most zastavuje Franta auto, otevírá zadní dveře a vyskakuje Wolf. Ano, ten si do mě taky měl dneska kousnout. „Mohli bychom strávit den jenom v autě. Ale teď se projedeme metrem. Pejskové jsou na to zvyklí.“ Nastupujeme na Černém Mostě, sjedeme na Hloubětín, na Českomoravské projdeme stanici metra kolem dokola. Začíná se smrákat, objevují se různé existence. Na každé zastávce vystoupit, projít stanici kolem dokola a počkat na další vlak. Být obyčejným cestujícím, byl bych rád, že vidím uniformu. Obyčejná kontrola z Černého Mostu na Českomoravskou a zabere nám skoro dvě hodiny.

❞ Být obyčejným cestujícím, byl bych rád, že vidím uniformu. Obyčejná kontrola z Černého Mostu na Českomoravskou a zabere nám skoro dvě hodiny...

Při zpáteční cestě nás na Rajské zahradě zastavuje další chlapík a chce si povídat: „Hele, chlapi, já sloužil na čáře, taky jsem byl u psů.“ To už je dnes třetí muž, který sloužil u pohraniční stráže jako psovod. Třetí, který má zkušenosti se psy, který ví, jak se s nimi zachází a hlavně si chce Wolfa pohladit. Kdybych to měl brát čistě statisticky, pak by u té Pohraniční stráže musela sloužit půlka republiky (ne, já byl u spojařů).

S kolegy se po několika hodinách loučím. Vzpomínám na různé ukázkové akce, na různé dny s policií, na všelijaké předváděčky. Kolegové z Útvaru psovodů tam předvádějí všechno možné a co všechno psi dokážou. Dneska to nebyla žádná předváděčka, dneska to byla jen taková obyčejná služba. Nebylo potřeba pejsky pouštět do nějaké větší akce, vzbuzovali respekt už jen svou přítomností.

PS: V příštím životě figurantem nebudu.

Zobrazení: 1143