Zlativka podivná

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: středa 6. listopad 2019 Autor Vojtěch Gabriel Vytisknout E-mail

  Touha po penězích ponižuje velké mistry, ba i umělecké řemeslníky,na obyčejné chamtivce... (Leonardo da Vinci)

  Pod pojmem umění si asi každý představí něco jiného. Někdo krásný obraz, někdo východ slunce, někdo fotografii zachycující krásu něžného pohlaví, někdo devátou symfonii, někdo dokonale vyladěný motor dvanáctiválce. Co člověk, to jiná představa a jiný názor. Jak říká staré české přísloví: „Někdo má rád holky, jiný zase vdolky.“ V současném světě je dosti složité poznat, kde začíná hranice kýče a kde je umění, když například mezi nejdražší sochy světa patří kráva v nálevu či vypreparovaný pes, nebo pozadí se zipem. Být co možná nejvíce extravagantní patří dnes k tomu nejdůležitějšímu, takže nemá smysl se hádat se sprejerem, který v noci pokreslí nesmyslnými klikyháky národní památku UNESCO – podle něho to prostě umění je a vy můžete dupat do země jak blázen a tvrdit opak. Jsou ovšem věci, na kterých se shodne naprostá většina společnosti, že jsou krásné a je zapotřebí se o ně starat. V tuto chvíli mluvím o naší matičce Praze, která patří mezi nejpohlednější města Evropy, i když už ji poslední doba uštědřila nejednu ránu v podobě skleněné krychle, nevzhledného činžáku či rakety s miminky. Ovšem nejen budovy tvoří tvář města. My, jako chodci, obdivovatelé, návštěvníci, samozřejmě vnímáme jiné věci, než je ozdobná fasáda domu v Celetné v pátém patře. Vnímáme ruch metropole, to, co se děje přímo před námi, kolemjdoucí a prostředí cest, které nám vytyčují směr našich kroků. Vnímáme umění, prostředí a atmosféru ulic. To, co máme hlavně v úrovni očí a tím si utváříme obrázek o tváři města. Můžete mít sebekrásnější budovy a náměstí a nebude to k ničemu, když se lidé budou brodit povalujícími se odpadky a budou na ně neustále dorážet prodavači cetek. Vjem onoho krásna musí být jaksi komplexní.

Pozor, klouže…

  Je něco málo po poledni a já přicházím na Staroměstské náměstí. Je krásný podzimní den, který vylákal mnoho turistů do historického centra. Než projdu na samotné prostranství, musím se protlouct davem japonských návštěvníků a jejich touhou udělat snímek orloje s pohybující se smrtkou, vrazím do červeně oděného mladíka s velkým deštníkem s reklamním poutačem, trochu se zapomenu a ležím na dlažbě vedle žluté cedule – Pozor, kluzká podlaha! Když se proberu z nečekaného, zaostřím a proti mně stojí podivně vypadající individuum s klackem a podivně zamotaným provazem, ze kterého kape divná tekutina. Přes slunce pozoruji jeho snahu vyrobit z těchto propriet mýdlové bubliny a pobavit tak kolemjdoucí, kteří měli větší štěstí než já a na chvíli si zde neustlali. Samozřejmě občas doprovodí své umění naučeným gestem, kdy mu prst ukáže na podivně vypadající misku postavenou vedle oné žluté cedule, tak dobře mi známou z prostředí fastfoodu. Bubliny a bublinky se občas povedou k radosti dětí, které nadšeně přihlížejí a občas i zatleskají. Když vstanu a uvedu svůj zevnějšek do lepšího stavu, než má tvůrce bublin, padne můj pohled na zadky několika chlupatých stvoření, které se nakrucují před objektivy již přemístěných japonských turistů. Zezadu nejde moc poznat co to vlastně je za tvory a tak hnán zvědavostí se přemisťuji na opačnou stranu. Když procházím kolem třímetrové gorily, s krásnou šerpou v barvách Prahy a nápisem Miss Prague, všimnu si technického výdobytku těchto kostýmů – zadkového větráku. Asi je v tom vedro a působí to jako teplotní ochrana cizojazyčného nosiče mláděte King Konga. Vedle stepuje obrovská panda a poblíž lední medvěd, který zřejmě v důsledku globálního oteplování severního pólu a tání ledovců emigroval do střední Evropy.

  Atrakcím ovšem není konec. Očkem po mně hodí zlatá socha, která zvedá palec k obloze a zve, společně se svým druhým zlatým kamarádem, mezi sebe další osoby chtějící mít nevšední pražskou fotografii. Když se tak trochu zaměřím na sochy samotné, je mi divné, jak se mohl dát dohromady římský voják s dřevěným mečem, se, zřejmě, dvořanem doby Rudolfa II. Takový pelmel mi moc nejde dohromady, ale očividně to nikomu nevadí. Je naprosto normální potkat v barokně-gotickém centru římského vojáka. Situace mi nedá a chci si udělat snímek dvou umělců na plastových piedestalech – přece jen, taková přehlídka kreativity se jen tak nevidí. Jakmile se mi dotkne prst spouště, cvičené oko Zlativky podivné (latinsky Aurumus paradoxis) se otočí mým směrem a hned se začíná mračit. Pohled mi jasně naznačuje – Nejdřív zaplať, člověče! Tak trochu tuto hrozbu přehlížím a pořizuji drze několik snímků. Zlativka podivná sice své místo neopustila, ale vztyčeným prostředníčkem mi dala jasně najevo, že takto to tak dál rozhodně nepůjde. Nevadí, snímek mám a raději rychle opouštím lokaci, než se vystavovat riziku napadení dřevěným mečíkem.

  Toto panoptikum města pražského je soustředěno do prostoru několika málo desítek čtverečních metrů. Otáčím se na podpatku směr národní řeka a málem vrazím do něčeho divného, převážně černého, mající diplomatický kufřík a k tomu obří uši, oči a divný výraz. Omluvím se za pošlapání žlutých bot velikosti 68+ a uháním raději pryč. Cestou mi pořád vrtá hlavou, proč na mě ta myš mluvila východoasijským dialektem a proč jsem cítil lehký opar alkoholu.

Bezprizorní myš

  Je něco málo po půl desáté a já stojím se svým kolegou na stejném místě u Staroměstské radnice. Je 15. 10. 2019 a město svou vyhláškou vyřešilo onen problém pražského panoptika. Obří pandy zřejmě prodal jejich majitel i s obsahem do cirkusu, lední medvěd došel k názoru, že s tím globálním oteplováním to nebude zas tak horký a miss gorila zřejmě rozšířila sbírku muzea hrůzy. Bublinkáře odvál vítr a zlaté sochy potkal osud podobný osudu zvonů za druhé světové války. Jen ta myš zůstala. Zřejmě byl opar alkoholu natolik silný, že ušák s velkými botami zapomněl následovat svého Krysaře. Stačilo pár minut a tento hlodavec, provozující již zakázaný druh buskingu musel odejít s hlavou v podpaží a s tisícikorunovou pokutou. Ta byla jen na začátek, protože mohl klidně dostat desetkrát tolik. Focení se v kostýmu za peníze opravdu není žádný druh umění!

  Porozhlédnu se po ploše náměstí a musím si říci, že se zde mnohem lépe dýchá. To panoptikum bylo opravdu nevkusné a za hranicí všeho. Sem patří opravdové umění, ne kýč, který se snaží za každou cenu jen vydělávat. Cestou zpátky přemýšlím o tom, jak by bylo krásné, potkávat dobově oděné muzikanty hrající Hašlerovy písničky či potkat Rudolfa II. s jeho družinou alchymistů. Místo toho, málem šlápnu do koňského koblížku a ve výloze vidím beranice s rudou hvězdou – jo, nic není úplně dokonalé, ale někde se začít opravdu musí! Jen tak dál.

 

Foto: DS MP Praha

Zobrazení: 1303