Zrození divočiny

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: úterý 1. prosinec 2020 Autor Vojtěch Gabriel Vytisknout E-mail

Slunce pomalu vychází nad obzor. Obloha je vymetená do posledního koutu a začíná mít barvy palety velmi nadaného malíře. Mráz vymaloval na trávě i na stromech omrzalku a ztvrdlá půda lehce křupne pod každým krokem, který se snažím silou celé své vůle utajit. Malé zavrzání zde působí jak výstřel, který neměl zaznít. Pomalu přicházím k první stezce a snažím se rozpoznat alespoň obrysy toho, co mě má obklopit. Narušit tuto chvíli světlem baterky by byl neskonalý hřích. Snažím se pozorovat každý detail, aby mi nic neuteklo. Hlavou se mi honí vzpomínka na známého, který mi v podobných chvílích říkal: „Nechápu, proč lidé staví kostely. Asi jen proto, že jsou líní chodit ven z města. Musí dostat Boha až k nim a přitom nechápou, že Bůh stvořil nejkrásnější a nejopravdovější kostel právě tady – v přírodě.“ Měl pravdu. To ticho proniká až do morku kostí. Snažím se  trochu si to užít, protože vím, že civilizace je blíž, než bych si přál. Za pár minut jistě uvidím první světlo v dálce, uslyším startování motoru či nedaleko projede osvětlený vlak s  několika ospalými lidmi jedoucími do práce. Ale teď ještě ne.

Zaposlouchám se a začínám mít pocit, že jej slyším. Otáčím hlavu snad správným směrem a snažím se nedýchat. Nic, snad jen… Popojdu blíž k dřevěné ohradě, do které málem vrazím vlastní nešikovností. Trochu klouže a dotek mrazí. Pokud půjdu kousek podél ní, měl bych je vidět. Ty, kterým to tady již dlouhou dobu patřilo, pak byli vyhnáni a teď jsou zase zpátky. Ale nic… Musím se obrnit trpělivostí.

První paprsky slunce začínají ozařovat vrcholky nejvyšších stromů. Kloužou níž a níž až se do jejich náručí dostanou i první keře. Zase jej slyším. Musí být opravdu nedaleko a možná i o mě ví. Možná má škodolibou radost z toho, jak jsem bezradný a říká si něco o tom, jak mohl podobný druh vůbec přežít. Začínají být vidět první obrysy vysokých travin a mezi nimi… Dívá se na mne, vydechuje bílou páru a já mám pocit, že ta civilizace, která je opravdu za humny, tu prostě není, neexistuje a nikdy tu ani nebyla. Tak trochu si s ním povídám, než pomalým a důstojným krokem zmizí z dohledu. Až vyjde slunce, uvidím jich desítky, ale to už si se mnou povídat nebudou.

Ztráta

Než přišel do současných českých zemí člověk, krajina vypadala úplně jinak. Byla zde divočina, kterou si asi málokdo z nás umí úplně přesně představit. Některé oblasti našich národních parků by mohly alespoň vzdáleně tuto divočinu přiblížit, ale jedná se jen o ostrůvky v moři přírody, které můžeme říkat lidská. Tato krajina ztrácela svůj původní přírodní charakter a začala se z ní stávat krajina zemědělská, městská či jinak člověkem využívaná. Mnoho živočišných i rostlinných druhů ztratilo své místo a musely ustoupit těm, které přinášely užitek a prospěch člověku. Některé byly úplně z našeho území vytlačeny, jiné vyhubeny a  dalším se podařilo přežívat na hranici vyhynutí na malých lokalitách, co nejvíce vzdálených vesnicím a městům. Čím dál, tím líp. A tak se postupem plynoucího času stalo, že naše druhová rozmanitost klesala až do bodu, kdy se v lese dal najít jen smrk či borovice, jediným motýlem, kterého člověk na louce mohl vidět, byl bělásek či žluťásek, v lese a na polích žil zajíc a na nebi létali jen čmeláci práškující pole chemií. Samozřejmě, je to trochu přehnané, ale cesta k takovému stavu byla téměř bez překážek. Naštěstí přišla sametová revoluce a kormidlo péče o přírodu nabralo zcela jiný kurz.

Abychom mohli pokračovat dál, je zcela nezbytné si uvědomit, že žádný člověk není ostrovem sám pro sebe (to ostatně uvádí, ve svém románu Komu zvoní hrana, i Ernest Hemingway). Lidstvo není ostrovem samo pro sebe a tak také musí ke své roli přistupovat. Jednoduše i oklikou – je potřeba pomoci naší krajině k tomu, aby se dostala do dobré formy, a k tomu bez lidské ruky již asi nedojde. Naštěstí existuje celá řada nadšenců a organizací, včetně těch státních, které svou pozornost zaměřily ochranářským směrem. A jednu z nich si trochu blíže představíme.

Česká krajina

Pokud vám obecně prospěšná společnost Česká krajina nic neříká, nemusíte si hned říkat o doučování v oblasti ekologie či ochrany životního prostředí. Pokud vám ovšem nic neříká návrat divokých koní či zubrů do české přírody, pak by stálo za uváženou občas sledovat i veřejnoprávní média přinášející zprávy nejen z oblasti sportu či ze života rádoby slavných. Necháme-li o sobě hovořit samu organizaci,  pak najdeme toto:

„Obecně prospěšná společnost Česká krajina je celostátní nezisková organizace působící v oblasti ochrany přírody, krajiny a životního prostředí. Naším hlavním cílem je ochrana biologické rozmanitosti (biodiverzity) a zmírňování dopadů klimatických změn na přírodu i člověka a adaptace krajiny na změny klimatu. Součástí těchto snah je vytváření sítě nestátních přírodních rezervací, které umožní přežití ohrožených druhů rostlin a zvířat, případně jejich návrat do oblastí, kde byly v minulých staletích vyhubeny.“

Abych použil jednoduchého příkladu. Jednu rezervaci můžeme považovat za lidskou nervovou buňku – tzv. neuron. Ten má mnoho spojů, kterými se chce propojit s dalšími neurony a těmito spoji jsou nově vytvořené biokoridory (pro jednoduchost: to jsou v podstatě jen takové cesty, kudy můžou živočichové i rostliny putovat, chodit, migrovat… přirozeně se křížit a rozmnožovat). Myšlenkou je tedy vytvoření nových rezervací, které by se přírodní cestou propojily a vytvořily tak jeden krajinný celek. Samozřejmě v ideálním případě. A pokud možno co nejlevněji a neefektivněji.

Česká krajina začala razit v našich podmínkách zcela průkopnickou myšlenku: Dejme do volné přírody velké kopytníky, kteří zde tvořili nedílnou součást ekosystému, dokud si člověk nepostavil hlavu, a nechme další kroky na samotné přírodě. Ta se pak postará o malý zázrak. Zvířata začnou přetvářet krajinu takovým způsobem, že se nám o tom může jen zdát. A ano, ono to skutečně funguje.

A kdože jsou těmi velkými kopytníky? Zubr evropský, divoký kůň, pratur a los evropský. Losa dokonce dnes potkáte přímo ve volné přírodě a stačí k tomu zajet jen na Šumavu. Osobně jsem jej zde několikrát viděl a musím uznat, že se jedná vskutku o impozantní zvíře. Ostatně impozantní je i pratur, kterého můžete potkat v přírodní rezervaci v Milovicích nedaleko našeho hlavního města. Samec může vážit téměř jednu tunu. Tento praděd dnešního skotu byl, i přes své nemalé zásluhy a pomoc nám lidem, vyhuben. Přesto se jej podařilo v trochu osekané verzi, jak by řekli počítačoví nadšenci, zachovat. V Evropě zůstala některá primitivní plemena mající svou genetickou podobu velmi blízkou jejich přírodnímu předku, tedy praturovi. Jednotlivým křížením se pak snaží chovatelé o plemeno, které by mu bylo co nejvíce podobné. To se daří a tak se můžete jet podívat na pratura vlakem z Prahy.

❞ Koní tohoto druhu je v současnosti méně než 1500 kusů, a proto jsou vzácnější než panda velká, kterou Čína zneužívá k politickému boji a propagaci...

Vzácnější než panda

Asi nejzajímavějším zvířetem z vyjmenované řady kopytníků je divoký kůň. Ten na rozdíl od pratura přežil v Evropě ve své „přírodní“ podobě na Britských ostrovech v oblasti Exmooru. Koní tohoto druhu je v současnosti méně než 1500 kusů, a proto jsou vzácnější než panda velká, kterou Čína zneužívá k politickému boji a propagaci. V Milovicích můžete vidět jediné stádo nejen u nás, ale v celé střední Evropě. Nepotřebují žádnou zvláštní péči a tak vydrží celoročně ve volné přírodě. Spásají drsnou vegetaci a umožňují tím návrat některých druhů rostlin a na ně navázaných např. druhů hmyzu.

Abychom získali ucelenou představu o fungování a významu České krajiny, zeptal jsem se člověka na tuto problematiku nejpovolanějšího – pana Mgr. Dalibora Dostála, zakladatele a tahouna všech aktivit této společnosti v oblasti ochrany přírody.

V roce 2007 jste se stal zakladatelem České krajiny a nyní působíte jako její ředitel. Co bylo pro Vás prvotním impulzem pro založení takové organizace?

Řadu let jsem působil jako novinář a často jsem psal články o tom, jak se v České republice zhoršuje stav přírody, vymírají motýli. Vzpomněl jsem si, že už v době mého dětství, když jsem trávil prázdniny u babičky na malé vesničce obklopené loukami a lesy, jsem o hejnech modrásků a žluťásků slýchal jen z vyprávění rodičů. Já jsem na louce viděl jen bělásky a několik nejběžnějších druhů motýlů. I tyhle vzpomínky mě pak vedly k tomu, abych o neradostném stavu krajiny jen nepsal, ale zkusil něco změnit k lepšímu.

Mohl byste našim čtenářům z Vašeho pohledu přiblížit činnost České krajiny?

V ochraně přírody využíváme chytrá řešení známá ve vyspělých zemích. Tam se pro péči o velká území, tedy plochy o desítkách nebo stovkách hektarů, používají velcí kopytníci. Ti totiž po celá tisíciletí utvářeli významným způsobem českou i evropskou krajinu. Zabraňovali jejímu zarůstání a vytvářeli tak prostředí pro květiny a na ně vázané motýly. Jejich roli na několik století zaujal člověk-zemědělec, ale i činnost armády ve vojenských prostorech. Poté, co zemědělství proměnilo používání chemie a armáda omezila cvičení ve svých újezdech, stali se velcí kopytníci jedinou smysluplnou alternativou k záchraně rozsáhlých krajinných celků.

Na našem území máme celkem dost lokalit, které mají zvláštní ochranu danou zákonem – ať již to jsou notoricky známé národní parky, či jednotlivé chráněné krajinné oblasti a mnoho dalších maloplošných chráněných území. Má význam zřizovat nové?

Určitě ano, jsou u nás místa, jako například oblast soutoku Moravy a Dyje, která si to zaslouží. Kromě toho je ale velmi důležité zlepšovat ochranu přírody na územích, která již chráněná jsou. I tam například v lesích stále dominují smrkové monokultury, šíří se nepůvodní druhy. Další oblast, které je třeba věnovat pozornost, je propojování chráněných území biokoridory, tak, aby mezi nimi mohly jednotlivé druhy migrovat.

Mnoho lidí ví, že např. takový rys je chráněný druh a na našem území jich je velmi málo, ale co se týká ochrany např. hmyzu, je informovanost mizivá. Zaujal mne váš projekt „SOS motýli“. Jaká je jeho náplň?
První, hlavní část tvoří právě využití velkých kopytníků k záchraně motýlů. Velcí kopytníci spásají agresivní druhy trav a tím vytvářejí prostor pro vzácné květiny. A s nimi získávají místo pro život i motýli. Kromě toho vracíme do krajiny méně běžné původní druhy květin, které z ní v předchozích letech vymizely kvůli zarůstání agresivními druhy trav. Tím motýli získají další zdroje nektaru. A snažíme se také propagovat takovou péči o zahrádky, aby na nich vznikalo vhodné prostředí pro motýly. Tedy nekosit celou zahradu na nízký trávník, vysévat místní druhy květin, ale třeba i původní druhy keřů.

Asi nejznámějším projektem České krajiny je návrat zubrů a divokých koní. Dostali jste za něj celou řadu ocenění. Mnoho lidí navštívilo Milovice a bývalý vojenský prostor, aby je mohli pozorovat. Přesto jste donedávna bojovali o záchranu rezervace. Jak je to možné?

Náš projekt má potenciál výrazně zlevnit péči o krajinu. To, co jsme považovali zpočátku za jeho hlavní výhodu, se někdy ukazuje být jeho největší nevýhodou. I když má tento způsob péče o krajinu podporu čelních představitelů klíčových resortů a institucí v ochraně přírody, na nižší úrovni se někdy setkáváme s tím, že úředníci v konkrétním místě dávají přednost méně účinným a výrazně dražším projektům. A divocí koně u nich pak nutně vzbuzují negativní reakce. Ale věřím, že i české prostředí se v tomto ohledu postupně zkultivuje a nebudeme muset bránit a obhajovat způsob péče o krajinu, který je obvyklý v ochranářsky vyspělých zemích.  

❞ Náš projekt má potenciál výrazně zlevnit péči o krajinu. To,co jsme považovali zpočátku za jeho hlavní výhodu, se někdy ukazuje být jeho největší nevýhodou...  

Proč jste vybrali právě divoké koně, zubry či pratury? Mají opravdu tak velký vliv na utváření krajiny?

Lidé se nás často ptají, jestli by stejnou práci neodvedla domácí zvířata. Bohužel ne. Jsou totiž mnohasetletým šlechtěním ze strany člověka „rozmazlená“ a nežerou různé druhy plevelů. Ty pak na pastvinách přibývají a vytlačují vzácné druhy. Kromě toho domácí krávy, koně nebo ovce nedokáží obvykle na pastvině přežít bez vysokých dávek různých léčiv a hlavně antiparazitik. Ta jsou ale jedovatá pro mnoho druhů brouků. Pastvina domácích zvířat tak často dokáže spolehlivě otrávit celé okolí. Proto divocí kopytníci dosahují v péči o krajinu výrazně lepších výsledků.

Máte ambice dostat tato zvířata i mimo rezervace, do volné krajiny?

V nejbližších desetiletích je reálné vrátit do přírody jen jeden druh, a to zubry. Jsou to velmi teritoriální zvířata s poměrně malým domovským okrskem. Na liduprázdných územích, jako jsou vojenské prostory Doupovské hory nebo Libavá, by mohli žít, aniž by to komukoliv vadilo.  

Máte celou řadu výborných projektů, spolupracujete s odborníky a máte pod sebou velké rezervace. To jistě vyžaduje nemalé náklady. Jakým způsobem je Česká krajina financována? Stačí jen dary od veřejnosti?

Dary od veřejnosti tvoří velmi významnou, ale zatím ne dominantní část našich příjmů. Určitě bychom takto velký projekt nemohli realizovat bez různých dotací, případně i sponzorských darů od firem. Všem, kdo rezervaci podpořili a podporují, patří naše velké poděkování.  

Návratem divokých zvířat dochází k tomu, že dlouhá léta člověkem pokřivená příroda nabírá druhý dech. Máte představu, kolika druhům jste pomohli k návratu do míst, kde dříve dlouhá léta nežily?

Našim prvním cílem bylo zastavit úbytek vzácných druhů rostlin a živočichů, který by bez příchodu velkých kopytníků pokračoval. Prvním velkým úspěchem pro nás je, že z osamocených květin nebo jejich izolovaných trsů jsou dnes desítky rozkvetlých hektarů. Druhy, které v minulosti v těchto místech vyhynuly, a nyní se vracejí, jsou spíše jednotlivé. Nemají totiž už často odkud přijít. Jejich současná místa výskytu jsou příliš daleko. Ale i tak se do rezervace vrátil například motýl modrásek jetelový, letos se objevil nový druh žáby skokan zelený, rezervaci využívají jako zdroj potravy dudci nebo vlha pestrá.    

Jste vy osobně spokojen s vývojem české krajiny a její ochranou? Kde jsou rezervy a jaký by měla být podle Vás role státu?

Stát by se měl určitě zaměřovat na přírodě blízká řešení. Velkým tématem je zadržování vody v krajině. Ale přehrady toho moc nevyřeší. Vodu je třeba zadržet především v půdě. A pokud je v řekách a potocích, neměla by odtékat napřímenými a vybetonovanými kanály rychle pryč. Řekám a potokům je třeba vrátit přirozenou podobu, umožnit jim rozlévat se v místech, kde nebudou škodit. Voda si zaslouží mnohem větší úctu.

Rezervaci v Milovicích se někdy říká České Serengeti – neplánujete časem takové české safari?

S otevřením safari jsme několik let čekali na dokončení rezervace. Teď se ale zdá, že o toto atraktivní využití rezervace nemají některé instituce zájem. Ale ještě o tom chceme určitě jednat. Oslovují nás svazky obcí nebo kraje z jiných částí České republiky s tím, že chtějí podobné safari vytvořit. Vždycky jsme věděli, že vznik obdobných projektů budeme inspirovat. Ale předpokládali jsme, že náskok Milovic nepůjde dohnat. Tím, že se vývoj v této pilotní rezervaci na několik let zastavil, je možné, že nás nakonec nově zakládané lokality předběhnou. Byla by to škoda, především pro podnikatele v okolí. Ale jsou věci, které nemůžeme ovlivnit.    

Jaké máte plány do budoucna?

Založení rezervace a především několikaletý boj o její záchranu mě stály hodně sil. Musel jsem pracovat 15 až 19 hodin denně, často jsem několik měsíců neměl volný víkend. Můj nejzákladnější současný pocit je naprosté vyčerpání. Až se nám podaří rezervaci dokončit, budu si potřebovat především pořádně odpočinout. Pak uvidím. Míst, která by mohli velcí kopytníci v Česku zachránit, je ještě celá řada. Ale už se nebudeme pouštět do žádného projektu, kde nebude jasná perspektiva a dlouhodobá podpora.

Myšlenka jakési „superrezervace“ (abych použil moderního vyjádření) je naprosto skvělá a hlavně, je přírodě nejbližší. Již dávno neplatí základní mechanizmus ochrany uplatňovaný v minulých obdobích, kdy stačí oplotit vybrané území a tvářit se, že jej tak chráníme. Myšlenka, že rostliny, živočichy, ale i vodu a celou krajinu spoutáme v jednom území bez vzájemné interakce s okolím, je hloupá a krátkozraká. Proto budování biokoridorů umožňujících migraci druhů je naprosto klíčové. Páteřní dálnice a silnice přírody a krajiny by měly propojovat celé naše území jako tepny naše tělo. Život je pulzující a potřebuje neustálou obměnu.

Asi nenapíši nic nového, když uvedu, že každá organizace, která se snaží působit v oblasti ochrany přírody, potřebuje finanční pomoc. Česká krajina není výjimkou. Chápu, že současná doba plná omezení ze strany vlády nás spíše nutí myslet na sebe a na své existenční problémy. Ale až bude lít, a věřte mi, že bude, tak si vzpomeňte na divoké koně v Milovicích. Můžete se na ně jet podívat s celou rodinou, poobědvat v místní restauraci a poslat například dárcovskou DMS, která podpoří nejen divoké koně u Prahy. Díky

foto: DS MP Praha, Michal Köpping

Zobrazení: 761