Dnes se už na většinu dotazů a reportáží těším

Rubrika: Rozhovory Zveřejněno: úterý 1. březen 2022 Autor Vojtěch Gabriel Vytisknout E-mail

„Svoboda tisku!

„Svoboda tisku: lidé se dovědí všechno, co noviny otisknou.“

„Jediným cílem žurnalistiky má být služba.

„Svoboda tisku končí u jeho vlastníků.“

„Jen proto, že je to v tisku, neznamená, že je to evangelium.“ „Nechce se věřit, že lež existovala před vynálezem tisku.“

Tak toto jsou první věty, které na mne vypadly, když jsem zadal do vyhledávače citát o tisku. Je to velmi zajímavá směsice toho, co si lidé představí a vybaví, když se řekne tisk, novináři či média. Samozřejmě bych mohl být poplatný masám a okamžitě začít hlásit, jak jsou média špatná, snadno ovlivnitelná a zavádějící. Nahnal bych tak vodu na mlýn těm, kteří mají rádi spiklenecké teorie všemožného druhu. Těm se omlouvám, ale toto dělat nebudu. Na druhou stranu si nedělám žádné iluze o tom, že práce dnešního novináře je vždy kvalitní a věrohodná.

Vše chce svůj čas. A v této oblasti to platí dvojnásob. Média jsou hlídacím psem demokracie, který, doufejme, štěká, kouše a nenechá se uplatit kdejakou kostičkou. Musíme na to spoléhat, protože ověřit každý zdroj informací je nereálné.

Téma Média v dnešní době by vydala na knihu o rozsahu středověkých kronik a to bychom byli velmi struční. Osobně si velmi vážím novinářů, kteří nejsou poplatní moderní uspěchané době a snaží se své téma rozvést do hloubky a objektivně zpracovat. Slovo objektivita může být opět trochu zavádějící, neboť kdo je vlastně objektivní? Asi nikdo. Každý má svůj pohled na věc. To bychom se však nakonec mohli dostat do fáze, že vše je pravda, jen záleží na tom, kdo ji říká či píše.

Pro Městskou policii hl. m. Prahy je její obraz v očích veřejnosti nesmírně důležitý, ne-li klíčový. Dělat PR složce, která nejen pomáhá, ale i pokutuje, není zrovna snadnou záležitostí. A koho jiného se na toto téma zeptat a dovědět se více než Ireny Seifertové. Tiskové mluvčí, vedoucí kanceláře ředitele a zároveň šéfredaktorce našeho časopisu Pražský strážník.

Otázky:

Máš za sebou již řadu let na pozici tiskové mluvčí u MP Praha. Pohybuješ se v prostředí médií. Pozoruješ dnes nějakou změnu oproti době, kdy jsi začínala?

Strašně velkou. Fakt. Hlavně, co se týká přístupu a vnímání. I když ono to spolu souvisí. Upřímně? Ty začátky byly děsivé. Vlastně jsme řešili převážně samou špínu a problémy. A je nepodstatné, jak se ty prvotní informace k novinářům dostaly. Na deset negativních věcí, přišla jedna obecná, neutrální. Přestože jsme se snažili jezdit s televizními štáby do terénu, ukazovat práci strážníků v realitě, vždycky nakonec přišlo něco negativního, co všechno, když už ne vyloženě hezké, tak normální, jednoduše přebylo. Dostat k veřejnosti něco pozitivního bylo takřka nemožné. Za těch téměř deset let vidím obrovský posun. Posun v tom, že městská policie má svoje místo i mediální prostor mezi bezpečnostními složkami. Že dneska 90 procent naší práce tvoří prezentace práce strážníků, vysvětlování jednotlivých problematik, které řešíme a nikoli skandály. Nikdy nešlo o to, že bychom chtěli něco tajit. Jsme organizace s téměř 2 300 zaměstnanci, a to automaticky předurčuje možné problémy. Je to o tom, jak se ty informace podají. To je strašně důležité. Osobně to vnímám tak, že se nám (mám na mysli celý tým, který se na tom podílí) s drtivou většinou novinářů a reportérů podařilo vybudovat profesionální vztahy, kdy jde o spolupráci s objektivním výsledkem. Ale ať to nějak hezky zakončím …dneska se na většinu dotazů a reportáží těším. Dříve mě děsilo, co „zase přijde“. 

Jaký je tvůj osobní názor na současná média? Ať již ta elektronická nebo tištěná.

Tak jednoznačně vládnou ta elektronická. Té rychlosti, se kterou se k nám informace prostřednictvím serverů dostávají, nemohou tištěná média vůbec konkurovat. Mnohdy bývá pomalejší i televizní zpravodajství. Navíc v době s chytrými telefony se k nim dostanete kdykoli a kdekoli. Ale pokud mám odpovědět čistě za sebe, já občas miluju koupit si časopis a listovat jím a pít u toho kafe. A co se týká knížek, asi mě dokonale vykreslí jedna historka. Jeli jsme na tři týdny do Thajska a dostala jsem za úkol sbalit si to nejnutnější, protože budeme cestovat jen s batohem a na letišti bez odbavování. Sbalila jsem si 5 knížek. J A fakt jsem ráda, že třeba náš interní časopis Pražský strážník také vychází v tištěné podobě. Ohledně informací ale určitě preferuju on-line média.

V podstatě každý den vydáváte tiskové zprávy z prostředí městské policie. Jak vypadá příprava takové zprávy od samotného začátku až po vydání?

Příprava začíná už ráno, kdy máme každý den poradu vedení. Přestože máme přehled o zásadních událostech za 24 hodin, vedoucí Centrální operačního střediska nás s nimi ještě podrobněji seznámí a následuje diskuse, co by mohlo být mediálně zajímavé. Pak už je to na nás, zjistit si k danému případu všechny okolnosti, někdy je zapotřebí si i něco upřesnit, takže voláme na útvary, sháníme video či foto záznamy, zjišťujeme, jestli neexistují i záznamy z městského kamerového systému, protože pokud je ke zprávě jakýkoliv obrazový či zvukový doprovod, má daleko větší dosah. Je pravda, že nyní, díky novým osobním kamerám, máme k záznamům daleko rychlejší přístup, což nám ohromně ulehčuje práci. U těch ostatních potom záleží na psaném textu.  Ještě musím vyseknout velkou pochvalu a poděkování dozorčím na operačních střediscích, stejně jako některým kolegům, kteří nám sami dávají tipy a posílají zajímavé věci k prezentaci. Jedná se především o ty případy, ke kterým neexistuje úřední záznam, tedy banálnosti. Ale mnohdy právě tyto příspěvky mají největší dosah u veřejnosti.

❞ Tréma a adrenalin přicházejí v živém vysílání, tam žádná druhá dobrá prostě neexistuje...

Když vystupuješ před kamerou, máš trému? Vládne jistá nervozita?

Práce před kamerou máme minimálně. Na rozdíl od tiskových kolegů ze státní policie, záchranky či hasičů. U nás skutečně převažuje klávesnice a telefon. S tou trémou bych to asi oddělila. U předtočené reportáže například pro Krimi zprávy si to dneska už jdu tzv. užít. Vím, že když nemám svůj den, a i to se občas stává, dá se vše zastavit a říct znovu. Někdy se u toho i dost zasmějeme. U vyjádření k různým kauzám musíme naprosto jasně vědět, co a jak chceme říct, aby se obsah nedal případně nějak sestříhat v náš neprospěch. Ale klasický přebrept se dá samozřejmě také opravit. Tréma a adrenalin přicházejí v živém vysílání, tam žádná druhá dobrá prostě neexistuje. Paradoxně ten stres a adrenalin člověka dostane do stavu naprostého soustředění. Ale těchto výstupů před kamerou máme vážně minimálně.

Někteří novináři mají tendenci zahnat lidi do kouta svými nepříjemnými otázkami. Dá se na takovou situaci připravit?

Za těch deset let jsem měla vyloženě negativní zkušenost asi se třemi či čtyřmi novináři. Jeden to dohnal až k  vyhrožování. Nakonec to skončilo tím, že ten dotyčný dostal výpověď. Párkrát jsme také bojovali s titulky. Titulek je pro celou zprávu zásadní a má přitáhnout čtenáře, většinou není ani dílem redaktora, ale editora. Když jsme informovali o tom, že podporujeme Movember, titulek jednoho deníku „Strážníkům zkontrolují prostatu a strážnicím prohrábnou prsa“ byl vážně dost za hranou. Ale abych odpověděla. Jediná příprava na nepříjemné dotazy je mít všechny informace k danému tématu, mít od vedení určené hranice od  do, být pohotový a nenechat se zatlačit do kouta.



Hodně zpráv prezentujete prostřednictvím sociálních sítí. Ty mají obrovskou výhodu v okamžitém dosahu, ale zároveň dávají prostor i pro kritiku v podobě nejrůznějších komentářů. Převažují na profilu MP Praha pozitivní nebo negativní příspěvky?

Sociální sítě mají obrovskou sílu a moc, která se dá jak pozitivně využít, tak velmi jednoduše zneužít. My ze sociálních sítí využíváme hlavně Facebook, tady se blížíme k 40 tisícům sledujících a  Instagram, na kterém nás sleduje téměř 7 tisíc lidí. Máme i Twitterový účet, ale zde máme pořád trochu mezery. Věřím ale, že i v této oblasti se jednou posuneme. Mezitím samozřejmě může přijít nějaká další nová platforma. Jinak co se týká Instagramu, zde máme vesměs pozitivní reakce. Na Facebooku jsou lidé více zvyklí diskutovat a vyjadřovat svoje názory, což je v pořádku. Nebráníme se kritice, naopak, posouvá nás dál. Ale kritika by měla být konstruktivní a hlavně slušně vedená. Což mnohdy není. Jde jen o vybití vlastního vzteku a agresivity, která velmi často nemá ani s dotčeným tématem nic společného. Pokud bych to měla nějak číselně vyjádřit, tak je to cca 70 % pozitivních ohlasů ku 30 % negativním. Samozřejmě záleží na tématu. Negativně se vyjadřují především dva typy uživatelů. Ti, kteří nás z principu nemají rádi, ale přesto nás sledují. Příspěvky o záchraně života jednoduše přejdou. A pak ti, kteří mají s danou problematikou nějakou osobní negativní zkušenost.

Jaká témata ty sama osobně nejraději prezentuješ?

Tak jasně, že ty, kdy se nám něco povede, kdy máme možnost ukázat, že se nám podařilo chytnout nějakého lumpa, nebo když někomu pomůžeme. Ale největší radost mi dělá, když si téma odprezentují sami kolegové, kteří u toho byli. To má prostě zcela jiný rozměr, když situaci popisuje někdo, kdo ji na vlastní kůži zažil. Mně fakt dělá strašnou radost, když se mi je podaří přemluvit. Ti, kteří do toho šli, už vědí, že je v tom nikdy nenecháme. Jsme tam s nimi, ať už jako „odborná pomoc“ nebo jen psychická podpora. S kolegou Radkem, který zachránil lidský život, jsem například jela do živého nočního vysílání České televize. A byl skvělý. Doufám, že těchto případů bude časem víc a víc.

Práce tiskové mluvčí nespočívá jen v tom, že si občas stoupne před kameru a přečte předem připravený text. Co je všechno zapotřebí dělat tzv. „mimo záběr“?

Prvně bych Tě opravila, my ty texty nečteme. Máme v hlavě nějaký rámec, co chceme říct a pak to prostě podle typu otázky zformulujeme. Jinak na to, jak se chovat mimo záběr, na co si dát jednoduše pozor, jsou mediální školení. Jedno z nejzákladnějších pravidel je, dát si pozor na zapnutý mikrofon. J Samozřejmě i vysvětlit redaktorovi dané téma, protože někdy přijede dělat reportáž reportér, který se standardně bezpečnostní tématikou nezabývá, téma mu nic neříká, ale natočit to musí. Mně třeba strašně pomáhá mít něco v ruce. Mám pocit jistoty.

Stalo se ti někdy, že ti zavolali kvůli vyjádření ohledně například nějakého zásahu a ty jsi jednoduše vůbec netušila, o čem mluví?

No jéje. A kolikrát. Jedná se hlavně o tzv. živá témata, nebo témata, kdy mají redaktoři informaci dřív než my. Třeba zavolá redaktor a říká … „teď jedu zrovna Seifertovou J ulicí a děje se tady …“, nebo … „my jsme viděli z okna redakce“. Také nemám tušení, kde pochoduje kdejaká labuť a podobně. V rámci organizace máme nastavený nějaký informační systém, ale stává se, že zprávu o dopravní nehodě, kde jsou naši strážníci, se dovíme, až ex post.

V PR a médiích jdou vývoj a trendy značně dopředu a nedá se vyjít jen například s webovými stránkami. Jak probíhá takové mediální školení a jak často jej potřebujete?

Nejen dopředu, ale ten vývoj je hlavně neskutečně rychlý. Takže jsme rádi, že nám zaměstnavatel umožňuje si čas od času vybrat školení, které nás posune dál. Ale jako v každé oblasti, i tento segment nabízí velkou řadu školení a je důležitý výběr. Jednou, dvakrát do roka nějakého školení využijeme.

Někdy nastane situace, kdy je potřeba podat vyjádření nejen k zásahu, ale například k veřejným zakázkám, nákupům a podobně. Jak intenzivně konzultuješ vyjádření s vedením MP Praha, tedy především s panem ředitelem Šusterem?

Už z podstaty naší činnosti musí být tiskový mluvčí v úzkém pracovním kontaktu s vedením organizace. Nejinak je tomu u nás. Naše spolupráce s panem ředitelem začíná každé ráno, jak už jsem říkala. J
Asi 80 % běžné agendy vyřizujeme sami, pana ředitele pouze informujeme o tom, co novináře zajímalo, aby měl přehled. A pak jsou přesně témata, jako veřejné zakázky, právní novelizace či personální problémy, kdy se bez konzultace a stanoviska vedení neobejdeme.

Jak dlouho se buduje dobré jméno, dobrá značka, kterou veřejnost vnímá pozitivně?

Práce na budování dobrého jména je dlouhodobá a v podstatě nekončící. Jedním jediným přešlapem ho můžete okamžitě ztratit.

Stalo se ti před kamerou nějaké faux pas?       

Klasické faux pas se mi úplně nevybavuje. Ale stalo se mi, že jsem měla podat vyjádření k docela vážnému tématu a redaktor Michal Čoudek chtěl navodit „příjemnější situace“ a odboural mě tak, že jsem se smála a nedokázala se uklidnit. Vyjádření bývá dílem několika minut, my jsme tenkrát na té ulici stáli snad půl hodiny. I od něj přišla nabídka, že ten mikrofon dá nějakému kolemjdoucímu, abych se na něj nedívala. J Jo a nedávno jsem si u vyjádření chrochtla, takže vlastně asi faux pas. 

Zobrazení: 490