Úvodník leden 2021

Milé kolegyně, milí kolegové, vážení čtenáři,

jak začal nový rok Vám? Vstoupili jste do něj „tou správnou“ nohou? Osobně jsem se o to snažila, ale problém bude nejspíš v tom, že stále netuším, která to ta „správná“ vlastně je. Můj rok 2021 začal odtahem auta. Hned na úvod podotýkám, že zcela oprávněným. Někdy je lepší se podívat, zda vedle stojící auto typu tranzit čirou náhodou nezakrývá dopravní značku, která cosi upravuje. Naposled mi bylo auto odtaženo asi před 15 lety a to jsem si naivně myslela, že mi ho někdo ukradl. I když už dávno vím, že je krádež nejméně pravděpodobná, přesto jsem se párkrát ulicí proběhla sem a tam. J Reakce okolí byly vesměs tři. No, konečně na tebe taky došlo.  Pro tebe asi žádný problém, to si snad vyřídíš … Většinou už nemám sílu vysvětlovat, že není jak. Že pravidla platí pro všechny stejně a je jedno, kde pracuji. Třetí milá … hmm, takže žádné nové botičky … Alespoň jsem pobavila své kolegy na operačním středisku, kteří mi vyhledali odtahové parkoviště, a poté i ty na přestupcích. Toť můj vstup do nového roku.

Teď trošku zvážním. Určitě nejsem sama, kdo je všemi informacemi týkajícími se covidu přesycen, unaven. Abych si zachovala aspoň trochu zdravý rozum, začala jsem je jednoduše bojkotovat. Přestala jsem pravidelně sledovat zpravodajství, zprávy tohoto typu na webu přeskakuji. Nejsem na sebe pyšná, nechlubím se tím, prostě konstatuji. Přes to všechno, co jsem napsala, je jedno téma s tím související, které musím zmínit. Očkování. Když by se mě kdokoli před dvěma měsíci zeptal, zda se nechám očkovat, moje odpověď by zněla ne. Nikdy. Jakmile bylo jasné, že přijde další omezení, první se mi honilo hlavou … zase, na jak dlouho, takhle omezeně žít nechci. Dokud jsem neznala svobodu pohybu, nesvobodu jsem neřešila. Snažím se být zodpovědná, omezila jsem svoje kontakty, ale nežiju v izolaci. Chci zase normálně žít. Kdykoli se sebrat a odjet za rodiči, kamarády, jít do kavárny, najíst se do restaurace, chodit cvičit, když už jsem si já, kavárenská povalečka, pořídila permanentku, jít do kina, divadla. Bože, jak já chci jít za kulturou! Naplánovat si dovolenou a pak na ní taky odjet … Jo, tohle zase všechno chci. Ne, nejsem stádoidní ovce, ani ji být nechci. Ale pokud nechci žít v neustálé nejistotě, jinou cestu, než se nechat naočkovat, prostě nevidím. Pokud nás solidárních ale nebude většina, zůstaneme uzavřeni v kruhu, ze kterého není cesty.

Lednové číslo jsme nemohli ochudit o rozhovor s ředitelem organizace Eduardem Šusterem, stejně tak jsme nemohli nepřipomenout hrdinské činy kolegů, kteří zachránili lidské životy. Máme mezi nimi i jednoho rekordmana, který za 13 let služby u městské policie zachraňoval už čtyřikrát –  krátký rozhovor jsme připravili také s ním, kolegou Honzou Urbánkem sloužícím na Praze 1. A protože není nic důležitějšího než lidský život, lednovým číslem začíná také náš nový seriál o první pomoci.

Tak na čtenou zase za měsíc

Irena Seifertová

P. S. A nezapomeňte, že bez špatných roků by nebyly ty dobré. Tak věřme, že jsme právě do takového vstoupili. Přeji zdraví, nadhled, optimismus, dobrou náladu a úsměv na tváři.

• Předchozí
• Následující