Úvodník únor 2021

Rubrika: Úvodníky Zveřejněno: pondělí 1. únor 2021 Autor Irena Seifertová Vytisknout E-mail

Milé kolegyně, milí kolegové, vážení čtenáři,

znáte ten pocit, že někomu něco dlužíte? Teď nemám úplně na mysli klasický dluh v podobě financí, ale spíš takový ten, kdy jste něco nevysvětlili, nebo se úplně jasně a srozumitelně neomluvili, nebo třeba nedostatečně poděkovali? Pár takových dluhů si vůči některým lidem nesu už pár let. I přesto, že jsem s některými v téměř denním kontaktu, nikdy jsem nenašla vhodnou chvíli, abych svůj dluh vyrovnala.

Letošní rok pro mě začal úklidem. Ne teda skříní, byť v těch bych to také potřebovala, ne, že ne. Ale úklidem ve vztazích, kde cítím onen dluh. Vypustit z pusy slovo pozitivní, je dneska v kontextu toho co se kolem nás děje, trochu problém. Přesto pro mě začal nový rok v tomto ohledu pozitivně. Protože ten dobrý pocit je nade vše. Nikdy si nedávám žádná předsevzetí, nemá to smysl, nikdy se mi nepodařilo je dodržet, ale letos věřím, že se mi tenhle pozitivní začátek udržet podaří a zkusím napravit, co se mi úplně nepovedlo. Je pravda, že jsem zatím měla velké štěstí i na tu „druhou stranu“, která je k tomu pozitivnímu výsledku potřeba. Tak snad mi to vydrží …

Únor je sice nejkratší měsíc v roce, mně ale každý rok ubíhá strašně pomalu. Navíc ta zima, málo životabudiče v podobě slunečních paprsků … prostě pro mě všechno špatně. Ještě, že jsem nezažila tu abnormálnost, kdy historicky třikrát měl únor 30 dní. Nevím, jak bych ty dva dny navíc přežila. J Na druhou stranu letos i Praha zažila takovou tu hezkou ladovskou zimu, kdy mrzlo, až praštělo, rybníky zamrzly a dalo se na nich bruslit. Stejně tak sněhu byl dostatek, takže radovánkám na něm nic nebránilo.

Zima prostě nepatří k mému oblíbenému ročnímu období. Jen o ní píšu, už mi naskakuje husí kůže. Vám všem, kolegyně a kolegové, kteří ji trávíte na ulici, vyslovuji uznání a také poděkování. Především Vám okrskářům a pěším hlídkám!

Jestli jste na tom ale stejně jako já, třeba Vám k jejímu přežití pomůže náš časopis. Nebudu zapírat, i moje maličkost sledovala westernové filmy a milovala všelijaké hlášky -„Hej, hombre...!“. Kovbojové, koně, pach kožených sedel... jooo, to byla část mého dětství. Tedy na obrazovce či plátnech kin. Jinak mám k těmto velkým zvířatům neskutečný respekt. A taky se jich maličko bojím. Ale to už jsem tady myslím taky psala … Věta „Hej, hombre, tvůj ksicht mi plaší koně!“ z reportáže o jednom obyčejném pracovním dnu u koňáků v Troji, mě rozesmála. Představila jsem si, jaké ksichty by ty koně mohly  opravdu splašit … Třeba se při čtení téhle reportáže pousmějete i Vy.

Ale myslím, že zajímavých článků najdete v našem časopise více... Prolistujte, začtěte se... únor má jen 28 dní, tak snad si s naším časopisem aspoň chvíli vystačíte.

Na čtenou zase za měsíc

Irena Seifertová

P.S.: Samozřejmě vím, že je únor přestupný měsíc a že může mít i 29 dní.

V tomto vydání si můžete přečíst:

Zobrazení: 289