Úvodník únor 2022

Milé kolegyně, milí kolegové, vážení čtenáři,

s kolegou Augustinem Tarabášem jsem se seznámila teprve nedávno. Konkrétně v listopadu loňského roku. Hned mi naskakuje v hlavě film „Marečku, podejte mi pero“, protože to bylo na Olšanech. I vzkaz před prvním setkáním byl v podstatě stejný … „sejdeme se na hřbitově“. Přiznám se, že setkání to bylo, alespoň pro mě, strašně milé. Na natáčení pro Českou televizi se mi moc nechtělo, protože, co si budeme … dušičky točíme každý rok a už mám trochu pocit, že jsem jako obehraná dlouhotrvající deska. Naštěstí jsem se hned u vchodu potkala právě s kolegou Augustinem. Ten životní elán, optimismus a radost ze života z něj zářily na všechny strany. Věřím, že na Vás dýchnou i z rozhovoru, který s ním do rubriky „Naši lidé“ připravila Jiřina Ernestová.

Když jsem si přečetla perex a první odstavec k článku „Jak se rodí strážníci“, trošku mě přejel mráz po zádech. Jsem ráda, že už mám prolongačky na neurčito. Upřímně? Nervozitu jsem měla stejnou poprvé, jako potřetí. Možná,že čím jsem tady byla déle, o to větší. Zbytek článku už ve mně vyvolal jen úsměv na tváři a milé vzpomínky. Možná bych s kolegou Zdeňkem trošku polemizovala v jedné věci. Není jedno, kolika lidem pomůžeme. Ano, pro část lidí budeme vždycky představovat budižkničemy, které si platí ze svých daní, a proto přeci mají právo nám to v osobním či telefonickém jednání dát jasně najevo. Přesto si myslím, že se na nás, strážníky, pohled změnil a stále mění. K lepšímu. Aspoň tak to vnímám za těch dvacet let, co jsem zde, já. A jsem za to vážně ráda.

Poslední článek, u kterého se dneska zastavím, je o lidech a práci na operačních střediscích. Ty totiž veřejnost nevidí. Jejich prací je telefon, vysílačka, počítač a kamery. Když jsem poprvé přišla na centrální operační středisko (slengově COSku), byla jsem v sedmém nebi. Hned vysvětlím proč. Sama sebe nazývám kavárenskou povalečkou, za hezky strávené odpoledne mimo jiné považuji sedět na zahrádce kavárny (sluneční brýle nutnost), popíjet kávu nebo sklenku prosecca a civět na lidi. Na COSce jsem si přišla dost podobně. Byť bez sklenky a slunečních brýlí, civěla jsem na kolegy s neskrývaným zájmem. Ten cvrkot, to, že se pořád něco děje, mě prostě strašně bavil. Jo a došlo i na moje „oblíbené“ … my si vás platíme. Nejen o tom je „Jeden obyčejný všední den na OPESu“.

Ať se Vám únorové číslo dobře čte a
na čtenou zase za měsíc

Irena Seifertová

• Předchozí
• Následující