Úvodník září 2020

Rubrika: Úvodníky Zveřejněno: čtvrtek 1. říjen 2020 Autor Irena Seifertová Vytisknout E-mail

Milé kolegyně, milí kolegové,

události posledních dnů mi připomínají scénku z jedné české pohádky … „Trubte na poplach! Zrušte poplach! Trubte na poplach! Zrušte …“ Přestože tuhle scénku miluji a vždy mě donutí k úsměvu, teď ve mně vyvolává smíšené pocity. Máte můj čím dál tím větší obdiv. Vstřebat tolik změn v tak krátkých časových intervalech, do toho nervozita, agresivita, někdy naopak ignorace všude kolem … Nezbývá, než Vám popřát pevné nervy.

Věřím, že nejen pro mě jsou inspirativní lidé, kteří něco dokázali, pořád zkouší něco nového, vzdělávají se, prostě neustrnuli na jednom místě a posouvají se dál. Každý chce být úspěšný, byť pro každého má úspěch jinou podobu. A je jedno, jestli je to kariéra, sport, umění nebo touha po dokonalé rodině či nejkrásnějších růžích.  Ale nic z toho není možné bez sebevzdělávání. Sebevzdělávání, které nás naučí dalším schopnostem, díky nimž budeme spokojenější, zdravější a svobodnější. Snad se shodneme, že pracovat sám na sobě je to nejtěžší. Rozhovor s ředitelem pražské zdravotnické záchranné služby MUDr. Petrem Kolouchem mezi ty inspirativní rozhodně patří. Alespoň pro mě, vřele doporučuji.

Přestože je práce strážníka baví a naplňuje, pražské řady opustí a jdou jinam. Důvody jsou různé – únava z dojíždění, péče o stárnoucí rodiče nebo výzva. Výzva zkusit známou práci v neznámém, dát se novou, neprošlapanou cestou. Na tuhle známou x neznámou cestu se vydal náš bývalý kolega Honza, který sloužil na „šestce“. Jaká je služba v obci, kde vás všichni znají, jaké to je být odkázaný jen sám na sebe? Více se dočtete v článku „Strážníkem mezi poli“.

Kolegů se zajímavými zálibami a koníčky máme mezi sebou hodně. Velká škoda, že se s námi o ně dost často nechtějí podělit. Mezi čtyřma očima se pak dovídáme, že třeba i proto, aby s ostatními vydrželi na služebně. Trochu mi to připomíná mateřskou či základní školu. Závist nepatří zrovna ke kladným lidským vlastnostem. Nemusí být vždycky ale k neprospěchu. První, co v nás tahle emoce totiž vyvolá, je to, čeho bychom chtěli sami dosáhnout. Stačí tuhle negativní vlastnost využít ve svůj vlastní prospěch… a třeba, třeba budeme mít rubriku „Naši lidé“ obsazenou na celý příští rok. Teď si ale o to víc vážíme těch, kdo se nebáli a dovolili nám nahlédnout do svého soukromí. Tentokrát jsme si povídali s kolegyní Jarkou Pošvicovou z Prahy 14, která si svůj život bez vody a kajaku neumí představit.

Tak na čtenou zase za měsíc

Irena Seifertová

P. S. Ještě se musím vrátit k současnému dění … nikdy mě nepřestane bavit lidská tvořivost … a i když není situace úplně růžová, je skvělý, že nám humor stále nedošel.

Zobrazení: 88