Severská dvojkombinace

Rubrika: Cestování Zveřejněno: pátek 23. červen 2023 Autor Vojtěch Gabriel Vytisknout E-mail

Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že na mnoho rodinných výletů jezdí část rodiny z donucení, zatímco ta druhá si to užívá. Někdo by rád vytáhl manželku či manžela na kola a jel by desítky kilometrů. To se ovšem nemusí setkat s patřičně náležitou kladnou reakcí, kterou by člověk čekal za svoji dobrotu a ochotu udělat ostatním radost. Na druhou stranu známe otrávené pohledy při prohlídce zámků, hradů a jiných pamětihodností, které si lze zpříjemnit snad jen pobytem v místní krčmě. To se pak rodinný výlet stává spíše utrpením a na jeho konci jsou jen poražení. Co ovšem vymyslet něco, co by zaujalo všechny do posledního i nejmenšího člena rodiny? Ano, to jde a nebude to žádný problém. Pokusím se vám nabídnout alternativu na jeden jednodenní rodinný výlet, a to v dostupné vzdálenosti od metropole. V dostupné? Ano, v dnešní době dálnic a automobilů nepovažuji cestu kolem jedné a půl hodinky za tak dlouhou, aby se vzdálenost stala nepřekonatelnou překážkou.

Pojedeme na sever po mladoboleslavské dálnici, mineme automobilové srdce Česka, pak bránu skalního města Turnov, poté zcela nový sjezd na Jablonec nad Nisou, až se dostaneme na vrchol kopce, ze kterého uvidíme dominantu severočeského centra Liberce – Ještěd. Sklouzneme z kopce do města, to projedeme po magistrále a kousek za koncem města bílých tygrů sjedeme směr Mníšek. V tomto krásném městečku odbočíme doprava na Oldřichov v Hájích. A sláva jsme tam – začátek naší cesty nese název Oldřichovské sedlo.

Zde nalezneme menší parkoviště, a pokud nepřejedeme výběrčího, tak budeme mít krásný začátek z příjemné cesty lesem. Výběrčí si řekne za celodenní postávání auta příjemných padesát korun. Pokud jste ovšem škrti, jako já, tak zaparkujete na kraji lesa, zhruba sto metrů před sedlem, a na něj dojdete lesní pěšinkou. To ovšem budete míjet zázemí místní restaurace. Pokud v této větě cítíte trochu ironie, pak jste dosti vnímaví a máte pochvalu. Ostatní nechám na vás… Kdo si chce dát smažák a hranolky s vlaječkou (tu letos nemohu potvrdit, ale dříve ji do jídla dávali celkem pravidelně) a oblohou, kterou tak miluje Zdeněk Pohlreich, ten bude samozřejmě spokojen. Ovšem kdo čeká gastronomický zážitek, tak jej nenalezne. Škoda.

Nyní jsme na začátku vlastní cesty, kterou můžete modifikovat dle libosti. Můžete jít po zelené na skalní hrad (spíše kopec), nebo můžete jít po stejné barvě, ale na opačnou stranu hřebenovkou. Pokud ovšem nejste zdatní turisté, pak bych vám tuto cestu nedoporučoval. Šel jsem po ní před pár lety s dětmi a musel jsem je hodně uplácet, abychom vůbec došli. My dnes půjdeme nejprve po modré, ale poté ji opustíme a celou dobu se budeme držet NS Viničná cesta. Ta je totiž zajímavá sama o sobě – hned po vstupu do krásného listnatého lesa narazíte na informační ceduli o ptačí rezervaci. Zpěváčků zde uslyšíte celou řadu. Hned na vstupní závoře visí žlutá plachta s nápisem, že vstupujete do říše mloků. Ano, mloků… Nebojte, nejedná se o potvory z literární předlohy pana Čapka, ale o ty skutečné, žlutočerné chráněné „ještěrky“. Po stezce najdete více vtipných cedulí, které nabádají k pozornosti především cyklisty.

❞ Jsou přístupné bez omezení, některé jsou opravené a všechny jsou v obdivuhodně perfektním stavu...

Myslím, že ptáci ani mloci by nebyli dostatečnou motivací pro pány. Tak pro ty jsou zde bunkry z meziválečného období. Ano, je jich celá řada napravo a nalevo od cesty. Jsou přístupné bez omezení, některé jsou opravené a všechny jsou v obdivuhodně perfektním stavu. Kdo si chce zahrát, může. Není problém. Taková pomyslná bitva s dětmi dokáže celý výlet jen zpestřit. Díky lesu je zde i v nejvyšších vedrech příjemný a ochlazující stín.

Cesta je po celou dobu šotolinová, příjemná a vlastně pořád mírně z kopce dolů. Po stranách najdete bezpočet příležitostí k posezení na skalách s krásným výhledem na kopce Jizerských hor. Je vidět i nejvyšší Smrk. Poetiku pak posouvají na vyšší úroveň místa jako Hausmannova či Svobodova smrt a větší počet málo nápadných křížků. Nejsem historik, ale drsné prostředí Jizerek se nezapře.

Taťkové si zablbnou s dětmi, prozkoumají bunkry, provětrají nohy a zbytek cituje slavnou českou komedii Slavnosti sněženek: „To je dost, že jsi nás taky jednou vyvezl.“ Ano, vyvezl a bude ještě lépe. Tato příjemná cesta totiž směřuje do Ferdinandova a ten je, jak známo, kousek od Hejnic. A to je místo, kde si zase užijí ti, co mají rádi kávu, historii a dobrý trdelník.

Hej, Hejnice na obzoru

Z Oldřichovského sedla budete mít už trochu unavené nohy, a proto nebude na škodu trochu usednout a zaposlouchat se do historie města. Nebudu se tvářit, že znám vše a raději toto téma přenechám zdrojům ověřeným a snad ještě netroleným.

Hejnice (německy Haindorf) jsou město na severu České republiky ve Frýdlantském výběžku. První písemná zmínka sice pochází z roku 1381, avšak pověst místo zmiňuje již ve 13. století, kdy zde mělo dojít k zázraku uzdravení rodiny sítaře ze sousední obce odměnou za jím zakoupenou a sem donesenou sošku Panny Marie. Z lokality se stalo poutní místo, na němž později vznikl kostel. Po několika staletích přibyl františkánský klášter a kostel byl přestavěn v barokním stylu a zasvěcen Navštívení Panny Marie.

Během 19. století v obci vznikaly průmyslové továrny (porcelánky, papírny a textilky), dále škola a od roku 1900 je do Hejnic přivedena železniční trať. Rozvoj obce zapříčinil 31. července 1917 její povýšení na město. Během první republiky Hejnice dále prosperovaly a panoval zde čilý kulturní ruch. Po druhé světové válce a odsunu zdejšího německého obyvatelstva však počet obyvatel i přes sestěhovávání rodin z československého vnitrozemí klesal. Během dubna 1950 došlo v rámci Akce K k přepadení místního kláštera, z něhož byl vytvořen internační tábor pro řeholníky nucené pracovat v blízkých továrnách. Chátrající klášter po roce 1989 prošel obnovou a roku 2001 se opětovně otevřel coby „Mezinárodní centrum duchovní obnovy“. Během léta roku 2010 však město postihly záplavy, které poničily jeho část.(Wikipedia.org, staženo 15. června 2023)

❞ Chátrající klášter po roce 1989 prošel obnovou a roku 2001 se opětovně otevřel coby „Mezinárodní centrum duchovní obnovy“...

Kostel Navštívení Panny Marie je opravdu nádherný. Je to dominanta viditelná z dalekého okolí jizerských kopců a vrcholů. Působí tak trochu jako malé zjevení. Když totiž jedete cestou do Hejnic, tak povětšinou míjíte jen domky, občas starou továrnu, řeku Smědou a její jezy. Najednou se však nečekaně objeví tento barokní zázrak.

Dobrá zpráva pro toho, kdo by chtěl pobýt delší dobu – klášter nabízí poměrně zajímavé ubytování ve svých zrekonstruovaných prostorech. Neříkám, že se jedná o pětihvězdičkový hotel, ale člověk, který si tuto lokalitu zamiluje, není asi tím typem člověka, co hledá zbytečný a okázalý luxus.

My se však spokojíme s jednodenní návštěvou. Můžete si projít náměstí, sednout si v menším parčíku před kostelem, podívat se na historický most a zajít na prohlídku. Ale pozor, kostel není otevřený permanentně, a pokud máte zájem o jeho prohlídku, tak je dobré se předem domluvit. Je to škoda a osobně nechápu tento nešvar a hrozný zlozvyk českých kostelů – proč nejsou otevřeny pořád? Jako by člověk hledal duchovní útěchu podle nějakého jízdního řádu.

Na náměstí najdete příjemnou kavárnu i restauraci a u autobusové zastávky pak stojí malý stánek, kde prodávají výborný trdelník. My jsme si museli nějakých dvacet minut počkat, než nakynulo těsto, ale vyplatilo se. A ani cena nebyla přemrštěná. Posedět, odpočinout, prohlédnout a už je čas vyrazit zpět. V tuto chvíli máte několik možností. Buď půjdete stejnou cestou, či využijete místní autobusové linky, které staví na Oldřichovském sedle, nebo zbytek rodiny nechá vyrazit silnější část, a ta pak přijede autem na místo.

Ať tak či onak, myslím, že všichni budou na konci dne spokojení. Příjemně unavení s pocitem fajn prožitého dne. Přeji krásné a pohodové cestování.

Zobrazení: 664