2019-30
Stát se fotoreportérem není snadné rozhodnutí. Je mnoho oborů fotografie, které jsou více v klidu, nespotřebují tolik času a jsou mnohem lépe placené. Před nedávnem jsme vás zvali na výstavu Helmuta Newtona – ikony módní a portrétní fotografie světové úrovně. Ještě předtím jsme vás zvali na výstavu dalšího světového fotografa – Josefa Koudelky. Ten sám o sobě v dokumentu říkal, že jej práce natolik pohltila, že jeho soukromý život šel úplně stranou. Půl roku na cestách, další půl rok vyvolávat filmy a připravovat se na další velké téma. Spaní pod širým nebem, chlad, zima, déšť a hlavně absolutní nejistota toho, co bude zítra. Vyjíždět do válečných konfliktů a vozit z nich naprosto perfektní fotky pro světové agentury umí i Antonín Kratochvíl, který sám byl nucený emigrovat a prožít si několik let v uprchlickém statutu. A po bok jeho a dalších bych rád zařadil českého fotografa – Jana Šibíka.
Možná vám bude jeho práce mnohem bližší, než práce těch ostatních zmíněných fotografů. Možná, že jeho snímky znáte, ale neznáte autora. Možná si jej vybavíte z časopisu Reflex, kde působil dlouhou dobu, již od roku 1993. Je nám, jednoduše řečeno, blízký. Narodil se v roce 1963 a zachycuje události, které sami prožíváme nebo je prožívají jiní lidé na jiném místě tohoto světa.
Abychom učinili statistice za dost, tak Jan Šibík je držitelem třetí ceny World Press Photo v kategorii sportovní příběhy, je dvakrát držitelem hlavní ceny Czech Press Photo (a dalších desítek ocenění v rámci stejné soutěže) a za svou kariéru podnikl více než dvě stě výprav do všech koutů světa. Zachytil Sametovou revoluci v Československu, pád berlínské zdi a pád režimu v Rumunsku. Jeho objektiv se stal svědkem mnoha válečných konfliktů – Afganistán, Bosna, Kosovo, Čečensko, Náhorní Karabach, Irák… stejně tak zachycuje i utrpení civilních obětí, které jsou do konfliktu násilně vtaženy a vyhnány z vlastních domovů. Uprchlíci v jeho tvorbě dosti rezonují. Nechce však zůstat jen němým svědkem událostí, které jej obklopují. Sám je autorem dvou veřejných sbírek (Podejte ruce dětem ze Sierry Leone a Chci ještě žít na pomoc lidem postiženým AIDS), které vynesly přes dva miliony korun.
My se však podíváme na jeho práci z roku 1989. Pro mne byly tyto snímky prvním poznáním jeho reportážní tvorby. Sametová revoluce se samozřejmě objevuje u řady dalších výborných českých fotografů, ale Šibíkovy fotky patří, dle mého názoru, k nejlepším. Řekl bych, že je dostatečně blízko na to, aby snímky byly opravdu kvalitní a vypovídající. A tím být blízko nemyslím hlavně fyzickou vzdálenost. Být si vědom toho, co se děje, proč se to děje, jak to lidé a jejich okolí vnímají, umět se vcítit do fotografovaných lidí a vystihnout ten pravý okamžik, to je to důležité, co dělá dobrý snímek opravdu dobrým a odlišným od těch průměrných.
Na výstavě s názvem 1989 najdeme nejen snímky z listopadových pražských ulic, ale také již zmiňovaný Berlín a Rumunsko. Já sám nemám takový věk, abych si zcela přesně pamatoval události roku 89, ale věřím, že mnoho lidí si rádo zavzpomíná a možná se i na některých snímcích pozná. Stačí se jen podívat na stránky Jana Šibíka, kde uvidíte několik snímků s ním a s lidmi, kteří jsou na jeho fotografiích. Ostatně velmi často sám autor v prostorách působí, diskutuje s lidmi, pořizuje si další snímky a i prodává vstupenky či své publikace. Takže není problém si odnést výborný vánoční dárek i s věnováním autora – vřele doporučuji, protože publikace nesoucí stejný název jako výstava je krásným kouskem domácí knihovny.
Nemá cenu popisovat všechny snímky. Ostatně, toto je pozvánka, ne popis samotné výstavy. Vřele ji doporučuji navštívit. Potrvá do 14. listopadu na Staroměstské radnici, otevřeno je denně od 11:00 – 19:00 a poté bude pokračovat venkovní expozicí na Mariánském náměstí, takže ji stihnete v naprostém klidu i po práci. Bude to určitě dobré navození nálady ke třicátému výročí pádu komunismu u nás.
foto z výstavy: DS MP Praha, foto © Jan Šibík
Zobrazení: 1048