Karel je vůl!

Ahoj lidi. Pro začátek bych se měl asi představit. Jmenuji se Karel… no, tak mi vlastně říká jen můj majitel. Kdyby mě viděla má vlastní máma, tak by mě asi pojmenovala trochu jinak. U nás doma jméno Karel nepatří mezi ta rozšířená, spíše bych řekl, že u nás se tak nikdo vůbec nejmenuje. Trochu mě zaráží, že majitel se jmenuje úplně stejně. Taky Karel, a pokud vám to něco připomíná, nějaký film, tak se pletete. Jsem totiž o dost starší než ti dva autobusáci, co jedou společně do Chorvatska.

Karel je tak trochu vůl… odpusťte mi to slovo, ale jiné vhodné jsem pro něj nenašel. To, že je to vůl, vyplyne z následujícího příběhu, který vám budu vyprávět. Ale na začátek vám dám malou hádanku – budete tipovat, kdo já vlastně jsem. Rovnou uvádím na pravou míru, že pes rozhodně nejsem a dost by mě uráželo, kdyby si to někdo myslel. Kočka taky ne, to už bych byl raději tím raťafákem, co na mě občas štěká a tváří se strašně důležitě. Jednou Karel mě, Karla, venčil venku, a to byla docela sranda. Přiběhlo nějaký bojový plemeno, co slintalo za roh a myslelo si, že mě kousne. No nekousl, to mi věřte. Kousnul jsem ho já do ocasu a tak trochu prohnal, aby si ten namyšlenej krátkosrstej pesan nemyslel, že mě bude otravovat. Pak přiběhl zpoza rohu asi jeho páníček, co vypadal jako ten pokousanej pes, ale jakmile mě viděl, tak zkrotl a zmohl se jen na nadávky tomu druhému Karlovi. Já během té hádky dělal, jakože nic. Ale vraťme se k té hádance – rozhodně nežiju u vás v Evropě, protože tady by mi moc dobře ve volné přírodě nebylo. Je tady zima a tu já tuze nerad. Každý si o mně myslí, že jsem hrozně líný zvíře a čekám jen na to, co mi přistane v tlamě. Tak to by vám mohl ten pes vyprávět. Kdybych neměl vodítko, tak bych ho prohnal na druhou stranu za rybník. Taky se na mě dívají dost mile nafintěný paničky, co kolem projdou. Nevím proč, ale nějak je přitahuju. Asi by si mě chtěli pohladit, ale na to nemají odvahu. Pokud ještě nevíte, tak přihodím další indicii – zubů mám dost, lezu po čtyřech a doma jsem za oceánem. Mám rád teplo, vodu tuze miluju a taky žeru ryby a nejen je. Jednou se mi povedlo chytit i malou čivavu, ale to sem pak dostal klackem po hlavě od Karla. Jo, říkal jsem vám, že je to pěknej vůl? No a jako poslední nápověda by vám mohlo stačit, že po té ráně do hlavy od Karla Karlovi jsem pěkně syčel a znovu opakuju, nejsem pitomá kočka, tu bych ostatně sežral taky.

No a jako poslední nápověda by vám mohlo stačit, že po té ráně do hlavy od Karla Karlovi jsem pěkně syčel a znovu opakuju, nejsem pitomá kočka...

Pokud jste přišli na hádanku, tak víte, že Karel se mnou má docela starosti. Nejsem žádný drobeček a taky toho hodně sežeru, ale protože je Karel vůl, tak bydlím na balkoně. Ano, slyšíte dobře, já kajman brýlový, bydlím na balkoně. Ještě, že ho má zasklený a je tady teplo, ale moc prostoru tady nemám. Když se protáhnu, tak špička ocasu drhne o zeď a málem si na druhé straně vyrazím řadu zubů. Mám tady takovou plastovou vanu a v ní vodu. To je fajn, ale ta vana je mělká asi jako brouzdaliště pro prcky té rodiny, co bydlí pod námi. Já se tam ani nevejdu celej a pod vodu se jen tak neponořím. Tak jsem si jednoho dne řekl dost! Když můžou stávkovat traktory, tak já budu taky. Nejprve jsem zahájil protestní jedlovku, tak, abych Karla pořádně naštval. Žral jsem jak divej, pořád mlátil ocasem do okna a dveří, a když mě bral do bytu, tak jsem zaútočil na ledničku. No, zase jsem dostal ránu do kebule klackem a byl jsem vytažen na zpátečku ocasem napřed.  Jo, už jsem vám říkal, že je Karel vůl?

Když nezabrala jedlovka, jal jsem se přemýšlet o emigraci. Znáte to, jste někde nespokojení, tak odejdete pryč a oni se vás někde ujmou. Dají nažrat, dají pelech, dají klid a hlavně nedostanu ránu po hlavě. Když jsem někdy Karla naštval, tak něco říkal o tom, že půjdu do ZOO. Nevím, co ta zkratka znamená, ale asi je to místo, kam se odkládají nepotřební kajmani a podobná havěť. Toto slovo jsem si nevymyslel, ale tímto slovem mě označovala Karlova partnerka Pepina. Ta vzhledem připomínala hrošici, co čeká hroší školku. Na mě se chodila dívat jen tehdy, když si chtěla zakouřit z okna. Za to ji dost nesnáším a proklínám do desátého hrošího kolena!

Emigraci jsem chtěl uskutečnit co nejdříve a hned, jak Karel odejde pryč, aby mi nemohl zabránit překročit demarkační linii. Jak jsem říkal, balkon byl zasklený, ale taková okna toho moc nevydrží. Stačilo trochu zahrabat a strkat čumákem, a šoupací stěna byla otevřená. Svoboda, freedom, libertad, freiheit… chyba lávky. Sotva jsem vystrčil čumák přes zábradlí, tak se mi zamotala hlava… no jo, pátý patro, je pátý patro. Takže tudy cesta nevede. Dlouhou dobu jsem potom přemýšlel, jak na to. Dokonce jsem to vyzkoušel i po dobrém. To v mém případě znamenalo nesyčet na těhotnou hroší samičku, ale nic. Nakonec se nade mnou Karel slitoval a sám od sebe mi začal vykládat, že je to tady pro mě malý a bude mi muset sehnat něco jiného. Sláva! Bude lepší hnízdo. To bych však nesměl znát Karla.

Ten vykastrovanej samec od krávy nakonec přišel na to, že před bytovkou je malý jezírko, a to bude pro mé potřeby dostatečné. Většího blbce by svět pohledal. V rámci šetření se rozhodl mě, mě kajmana, v půlce dubna přemístit do malého venkovního jezírka. Copak o to, svoboda se mi samozřejmě líbí, ale víte jaká je teď venku pro mě kosa? Já myslel, že ho sežeru. A protože nejsem vůl, jako on, tak se mi tam nechtělo. Jenže on mě zase chytil za ocas a zpátečkou čumákem pozadu mě pět pater táhl dolů po schodech. Věděl jsem, že není tou nejostřejší tužkou v penálu, ale on není žádnou tužkou, ale gumou a to ještě pořádně vygumovanou.

Copak o to, svoboda se mi samozřejmě líbí, ale víte jaká je teď venku pro mě kosa? Já myslel, že ho sežeru.

Na konci jeho snažení mě dotáhl k večeru k jezírku a dal do vody. To nebyla voda, to byl led! V tu chvíli mi ztuhly nohy a já začal trnout. Možná si říkáte, že nějací bráškové v přírodě by to dali v pohodě, to asi jo, ale já volnou přírodu neznám. Já jsem kajman Pražák se vším, co s tím souvisí. Já jsem Pražák jak řemen, tak jsem tam jen nehybně ležel a koukal se na to, jak Karel děla jakousi provizorní ohrádku kolem jezírka a potom mizí. Co naplat, budu tady muset vydržet do doby, než se trochu oteplí, nebo než ten blb postaví vyhřívaný bazén uprostřed obýváku.

Co však náhoda nechtěla! Globální oteplování zapůsobilo a noc byla mimořádně teplá. Strkám nozdry z vody a najednou mám pocit, že mi někdo vlil novou teplou krev do žil… Paráda. Jedna noha, druhá noha, třetí, čtvrtá a ocas. Jsem venku. Trochu nevěřícně se dívám na provizorní ohrádku, co Karel, ta ne moc ostrá tužka v penále, udělal. Vlastně to vypadá jako zábrana, kterou dělají každé jaro ochránci zvířat, v rámci migrace žab. Takže dřevěný kolík a na něm je plastová fólie vysoká asi půl metru. Tak to mě Karel fakt nepřekvapil. Jedna noha, druhá, třetí, čtvrtá a ocas… chachá, svoboda! No jo, jenže i krátká hibernace stojí spoustu energie a ta se musí někde doplnit. V jezírku nic neplave a žrát kameny fakt nehodlám…

„Co to však cítí nozdry mé?“ Nedaleko musí být voda, rybník, bažina a tam budou ryby a jiné potvory, co mi bodnou. Takže přímá cesta za nosem!

Mezitím, ve tři hodiny ráno, vstává na svou pravidelnou procházku paní Mašková. Taková vitální osmdesátnice, co má moc ráda kočičky. A protože její manžel je na ně alergický, tak je chodí alespoň krmit do nedalekého lesíka k rybníku, kde jich je dost a mají, chudinky, pořád velký hlad. Vezme s sebou plnou igelitku konzerv, kapsiček a ještě přibalí krabici granulí, které měli v supermarketu ve výrazné slevě. Ať si holky dají do nosu. Po zimě budou mít jistě hlad a minulý týden byla nemocná, a tak jim chodil dávat manžel. Jenže, jak později paní Maškové prozradil pohled do tašky, co mu vždy dala, nikam nakonec nedošel a skončil za rohem na lavičce, kde drbal s ostatníma chlapama u cigarety a piva. No nic, nadávat mu nechtěla, protože jinak je hodnej a chodí s ní na nákupy.

Paní Mašková na sebe hodí teplé oblečení, do jedné ruky igelitku se žrádlem a do druhé baterku. Raději chodí takto brzy, protože stejně nemůže spát a ráno je venku největší klid. Sjede do suterénu výtahem, a pak šup za kočkama. Venku je krásně teplo, pomyslí si a rozepne si bundu. Tu po pár krocích nakonec odloží úplně a dá ji do igelitky.

Karel je chlapík, a tak mu stačí pár minut a je u vody. Paráda, bude mňamka… sklouzne do vody a začne rejdit. Rejdí, rejdí, plave, noří se, zase plave, rejdí, zkoumá, čenichá, sleduje, ale nic… Sakra, co je tohle za rybník, za bažinu, vždyť tady nic není… jen jedna malá mřenka propluje kolem něj. Ta je tak malá, že nestojí ani za otevření huby. Karlovi dost kručí v břiše a začíná být nevrlým kajmanem. Vtom ale smysly zavelí k pozornosti!

Sakra, co je tohle za rybník, za bažinu, vždyť tady nic není… jen jedna malá mřenka propluje kolem něj. Ta je tak malá, že nestojí ani za otevření huby.

Čiperná osmdesátnice již dorazila na místo a svým tempem překonala hladového plaza. Moc dobře ví, kam dala misky a kam dá další konzervy pro kočičí strávníky. Otevírá konzervy jednu za druhou a plní misky. Pak popojde a dává další mňamky. Nakonec vysype granule na hromádku tak, aby byla krásně symetrická a pěkná. Chvilku oddychuje a zaslechne od misek šramot. „Holčičky si dnes pospíšily, to mám radost,“ pomyslí si. Zamíří směrem k prvním miskám a posvítí baterkou. To, že se v noci kočkám lesknou oči, to moc dobře ví, ale tahle je má nějak daleko od sebe a hrozně mlaská. Dokonce na ni zasyčela! „No, to se dělá, potvoro?“ V šeru paní Mašková špatně vidí, tak ještě udělá pár kroků, aby toho drzouna viděla!

Pak již následuje výjev, který by popsal nestranný pozorovatel asi takto. Čiperná osmdesátnice vyráží rychlostí Usaina Bolta z lesíku pryč. Za ní, výrazně nižší rychlostí, vyráží plaz, pro tuto krajinu zcela netypický. Po pár metrech se zastavuje, hází ocasem a otáčí své kroky zpět. Pak se od vody ozývá mlaskání, šramocení, hrabání, funění, mňoukání, syčení a vše je završeno žblunknutím do vody. Pak nastává úplně ticho…

„Zaútočila na mě velká ještěrka, nebo něco podobného, možná to byl krokodýl… nebo varan, leguán… syčelo to na mě a chtělo mě to sežrat,“ tak asi tímto způsobem vypadala úvodní věta seniorky poté, co se ji podařilo doběhnout domů, zabouchnout za sebou všechny dveře, zamknout je na všechny západy a zatarasit bezpečnostní vchod pořádným stolem ze stoletého dubu. Paní Mašková neváhala, vzala telefon a zavolala na linku 156, kde se svěřila se svým otřesným zážitkem. Nebudeme rozebírat myšlenky strážníka, který byl v tu dobu u telefonu. Když se vám někdo v půl čtvrté ráno ozve s tím, že ho honí krokodýl a snaží se ho zakousnout, tak spíše než o odchytové službě přemýšlíte o opileckém svozu a o tom, zda má ještě Bulovka volno! Možná myšlenky zaplují i do Bohnic. Seniorka však působí velmi přesvědčivě, a tak je rozhodnuto – odchytová služba!

A jak to dopadlo s Karlem? No, ono záleží na tom, kterého myslíme. Karel plaz byl odchycen. Mezi incidentem a odchytem se mu podařilo sežrat všechny konzervy, kapsičky, granule, dvě ryby a ke smutku paní Maškové mu z huby lítaly kočičí chlupy… a bylo jich docela dost! A druhý Karel, málo ostrá tužka v penále? Ten se tvářil, jako že Karla plaza nezná a vůbec netuší, která bije. Nakonec ho však udala rodina bydlící přímo pod ním, protože Karel plaz je několikrát vytopil a jeho přítomnost prostě nešlo ututlat!

• Předchozí
• Následující