Ocas se mihne

Rubrika: Kultura Zveřejněno: čtvrtek 31. srpen 2023 Autor Vojtěch Gabriel Vytisknout E-mail

Zima se dostává do své druhé poloviny a v kalendáři se objevil měsíc s druhým pořadovým číslem. Podle statistik meteorologů patří mezi ty nejmrazivější v roce, s průměrem někdy i pod bodem mrazu. V našich podmínkách je prostě zima jako řemen. My se nacházíme na okraji Prahy a to v brzkých ranních hodinách. Slunci bude ještě dlouho trvat, než opustí svůj úkryt za obzorem a pomalu začne ohřívat svými paprsky ztuhlou zemi a dodá alespoň trošku tepla prokřehlým stvořením, které se pomalu sunou směrem k nejbližší autobusové zastávce. Ještě předtím, než dorazí první osoby na první ranní housenku, která otevře svá ústa a spolkne vše, co do ní nastoupí, přijíždí z nedalekých polí auto. Takový malý nenápadný kombík, neurčité barvy, snad světle hnědé, mající svá nejlepší léta dávno za sebou. Znalec by jistě poznamenal, že tento model snad svá nejlepší léta ani neměl.

Za kombíkem se objevuje hustý kouř značící nezahřátý motor a dýchavičným krokem téměř doskáče nedaleko autobusové zastávky. Chvilku řidiči trvá, než získá důvěru v ruční brzdu a pomalu vystupuje z auta. Postava se hbitým pohybem dostane ke kufru a snaží se jej otevřít. Následuje lamentování, nadávání, sykot a jedna rána pěstí mezi panty dveří. Po tomto rituálu víko kufru vyskočí jak nastartovaný čertík a málem bouchne postavu do obličeje. „Sakra, blbý dveře, to je snad za trest,“ vyhrkne řidič do mrazivého rána a nacvičeným pohybem vytahuje pytel se svázaným uzlem. Lano pro jistotu kontroluje a provaz ještě dotáhne. Následuje rychlý pohled kolem sebe, kontrola perimetru, jak by poznamenal vojenský nadšenec a hodí celý pytel i s obsahem do škarpy. Po pár vteřinách není po dýchavičném majiteli s dýchavičným autem ani památky.

Nestranný pozorovatel by soudil, že v pytli budou odpadky, nějaký ten vyjetý olej a řidič je blb, který neví, kde má nejbližší sběrný dvůr. Omyl, přátelé. Po bližším ohledání a soustředěném pohledu se pytel zdá být trochu podivnou zásilkou s ještě podivnějším obsahem. Prvních pár minut se nic neděje, ale po chvíli se pytel začne hýbat. Pomalu, ale jistě. Trochu sebou mele ze strany na stranu, posune se dopředu, pak dozadu, udělá úkrok a trochu začne i funět. Starší juta a nedůslednost řidiče pomůžou uvolnit provaz i s uzlem. Chvilku se nic neděje, jen letmé zaškrábání… mráz je opravdu nepříjemný. Obsah se snaží uvolnit a získat svou svobodu… na malou chvilku se objeví špička ocasu a za další chvilku nozdry a zvláštní rozeklaný jazyk…

Marta vycházela jako každý všední den brzy ráno do práce. Pracovala na druhém konci města a čekala ji dlouhá cesta. Nejprve autobusem, pak vzhůru dolů do krtka na trasu A, přestup, vzhůru nahoru na světlo boží a zase cesta autobusem. Už dlouhou dobu přemýšlí o tom, že tuto nudnou kancelářskou práci, ještě tak daleko, musí vyměnit za něco zajímavého, nebo ji z toho jednou, jak se lidově říká, praští. Začala svůj každodenní rituál – koupelna, hygiena, příprava snídaně pro celou rodinu, svačina dětem, manželovi oběd do krabičky, sobě také, rychlé ranní kafe, aby nemusela pít tu břečku z automatu… Pohledem na teploměr pak zjistila, že ji jen bunda nebude stačit a tak sáhne ještě po svetru, aby se cesta do open office nestala ještě větším utrpením.

Pár kroků po venkovních schodech ji dává za pravdu, že volba svetru byla naprostou nutností. Cestou téměř nikoho nepotkává. Stává se takovým prvním člověčím ranním poslem tohoto všedního omrzalkou pokrytého dne. Vykonává vše téměř automaticky. Sto metrů rovně, deset doleva, projít kolem samoobsluhy, pak sto rovně a dojít na konečnou autobusu. Zde si trochu počkat a nasednout. Nepatřila mezi ten typ lidí, co dobíhají na každý spoj a pak nemohou popadnout dech. Raději je všude dříve. Tak jako teď. Je zde úplně sama, mráz štípe do obličeje a svět jako by byl úplně ztlumený. Vtom se však ozve podivné zaškrábání nedaleko zastávky. Nejprve tomu nevěnuje sebemenší pozornost, ale když se to opakuje již po páté, tak trochu zpozorní… že by nějaké zvíře, nebo snad opilec? Do míst odkud přichází ranní škrábání, nedosáhne pouliční osvětlení. Tma jak v pytli a zase to škrábání. Marta je od přírody zvědavá, tak jí to nedá a pomalými kroky dojde k záhadnému místu. Jaké překvapení, jen potrhaný špinavý pytel a vedle něj kus provazu.

Odchází zpátky na zastávku, když se zvuk opakuje, jen malý kousek od místa nálezu starého pytle. Zapřemýšlí, koukne na hodinky, aby jí náhodou spoj neujel, a obrátí se zpět. Z kabelky vytáhne mobil, zapne baterku a zkoumá okolí. Nejprve narazí na menší táhlé stopy v mrazem ztuhlé trávě. Pak následuje špička ocasu a nakonec celé, mrazem ztuhlé tělo takové zvláštní velké ještěrky. Proboha, kde se to tady bere? Vůbec se nehýbe, jen tak trochu funí a je úplně tuhá… Marta si vzpomene na hodiny přírodopisu a tuší, že taková zvířata ke svému životu potřebují teplo, jinak zmrznou, a nedej Bože, chcípnou (čtenář mi jistě toto slovo odpustí).

V nálezkyni se probudí mateřský instinkt a láska ke všemu živému. „Musím jej zachránit, nebo chcípne (čtenář mi toto slovo opět odpustí).“ Marta bere ztuhlou ještěrku do náručí, pomůže si nalezeným pytlem a kráčí zpět. Ani jí nevadí, že pár metrů za ní se právě zavírají dveře prvního ranního spoje směr metro A. Kráčí rychle, co to jde. Cestou nikoho nepotkává, jen udivenou sousedku ve výtahu, která se zvláštním výrazem prostor opouští a něco říká o tom, že dnes půjde po schodech, aby udělala něco pro své zdraví.

Marta odemkne dveře, ještě všechno spí a míří do obýváku, kde je největší topení. Pomalu pytel s ještěrkou dává pod topné těleso a otáčí ventilem na nejvyšší stupeň. „Bude ti teplo, neboj!“ Ale trvá celou věčnost, než teplota v pokoji stoupne o pár stupňů výš. Začíná být nervózní, snad nebude pozdě. Pak ji napadá nápad. „Sakra, proč mě to nenapadlo hned jako první, koupelna!“ Pytel i s obsahem se přemisťuje do vlažné vody a vypadá to, že ještěrka snad trochu ožívá. Když Marta noří zvíře do vody, tak si všimne, že zase tak malé, jak se jí potmě zdálo, opravdu není. Ten ocas není skoro kam dát… kouká z vany. Nevadí, otáčí kohoutkem ještě více a přidá teplou. Chvilku se dívá na tekoucí vodu a pak odejde do vedlejší místnosti, aby si o zvířátku něco zjistila na internetu.

„Tento to není, tohle taky ne, tohle by snad mohlo být ono, ale… asi jo, to bude on, ale tenhle má jiné zbarvení, možná je trochu jiný tím mrazem. Tak bych jej mohla vyfotit a poslat dotaz do ZOO… ale ne, to zvládnu, tohle je on, paráda!“ Jak si tak Marta čte informace o novém členovi rodiny, tak začíná ztrácet úsměv ve tváři. „Sakra, co jsem to přitáhla domů?“ Trochu začne panikařit, když si všimne světla na chodbě. „Že by už vstali, takto brzy? To ne!“ Pruh světla z koupelny se pomalu zvětšuje …Marta zpanikaří, pustí mobil na zem a pod tíhou získaných informací ji nenapadne nic jiného, než se zavřít na balkoně a vzniklou situaci uvnitř pozorovat oknem.



To si už ještěr vykračuje chodbou a zanechává za sebou mokrou stopu. Pokukuje po obývacím pokoji a láká jej pohovka. Ještěrka totiž není takovou ještěrkou, jak se zprvu zdálo. Jedná se o mladého varana komodského, který v dospělosti klidně sežere i krávu. A asi tak si Marta připadala. „Bože, já jsem kráva, co jsem to přitáhla za dinosaura?“ Varan, říkejme mu pracovně Egon, má docela apetit. Po mrazivé dávce potřebuje rozproudit krev nejen teplou vodou, ale i stravou. A k jeho překvapení mu nová paní majitelka přichystala snídani a to hned v trojím provedení. Šunka chutná nejlépe, zeleninový salátek není od věci, ale hodilo by se něco většího a výživnějšího. Pohled Egona zamíří k balkonu a Martě s vyděšeným výrazem v očích.  Aha, tak tady je můj hlavní chod, pomyslí si varan.  Možná měla Marta zvláštní dar, o kterém doposud nevěděla – číst zvířatům myšlenky. Ve stejný okamžik ji totiž napadlo to samé! Instinktivně sevřela kliku dveří a ani jí nevadilo, že je bosa a v tričku při mínus deseti. Egon ale není hlupák… „Sklem neprojdu, ale počkám si za gaučem, jednou vyjít musí!“

To se nám ale čas trochu posunul a v prvním pokoji zazvoní budík. Rozespalý manžel si v trenkách vyjde z ložnice, zamíří na toaletu a potom do koupelny. Trochu jej překvapí voda na podlaze, světlo a napuštěná vana. „Asi Marta spěchala do práce a na tohle zapomněla, říkala včera, že má dost papírů k vyřízení a ten její šéf je pěknej blbec!“ Jeho teorii potvrzují i tři prázdné talíře na jídelním stole. „Nevadí, nevadí, snídaně je na mě. Šunka, salátek, dáme trochu sýra, aby děti měly energii do školy…“ Marta mezitím mrzne na balkonu a drkotá zubama, zatímco Egon číhá pod rozpáleným topením. Je zajímavé, jak se tak velké zvíře dokáže schovat za rozkládací pohovkou.

„Ta vůně, ta vůně, co to je?“ Pomyslel si Egon na novou snídani. „Ha, stolečku prostři se, paráda…“ Ocas se mihne a varan jde zpět na gáblík. Kuchyně prázdná, jen nějaké zvuky v ložnici. Tak bude mňamka… šunka mizí, salátek mizí, všechno mizí… Ocas se mihne. Manžel si na sebe bere oblek a směřuje na ranní porci energie. „Sakra, že by děti už vstaly?“ Ocas se mihne a máme dalšího obyvatele na balkonu! Jaké překvapení, když manžel na balkonu uvidí Martu, jak drkotá zubama a má omluvný výraz ve tváři.

Egon si nemůže situaci vynachválit, další mňamka v lednici, jen kdyby věděl, jak se ty balkonové dveře otevírají. No nic, počká si, oni přijdou, třeba se mezitím znovu prostře stoleček. Aktovka s mobilem zůstala v předsíni a to je již čas vstávat do školy. Malá Marta vstává první, je starší a také musí dodělat jeden úkol. Je hladová jak vlk, ale co to? Snídaně nikde! To se často nestává, aby nebyla připravená, ale co naplat, lednice je za rohem. Šunka, salátek, trocha toho sýra a pro bráchu taky. Malá Marta zmizí v pokoji brášky… „Ta vůně, ta vůně, co to je?“ Pomyslel si Egon na novou snídani. „Ha, stolečku prostři se, paráda…“ Ocas se mihne a varan jde zpět na gáblík. Kuchyně prázdná, jen nějaké zvuky v dětském pokoji. Šunka mizí, salátek mizí, všechno mizí… Ocas se mihne.

Malá Marta a Šimon vejdou do kuchyně a koukají na prázdné talíře. Ocas se mihne a máme další obyvatele balkonu! Jaké překvapení, když děti vidí rodiče na balkonu s omluvným a nechápavým výrazem. „To budou hody, v lednici mám další dva kousky, pomyslí si Egon,“ a ustele si u balkonových dveří…

Čtenář jistě promine, když historku trochu zkrátím. Egon měl celkem osm snídaní a topení nad hlavou. To by usnul každý, to mi věřte, i takový varan, jakým byl on. Nechal si něco moc pěkného zdát. Možná se mu zdálo o vzdálené domovině, ale když se probral, tak už nebyl pod radiátorem, ale v teráriu nějakého pána. To se totiž hlava rodiny po dlouhém přemlouvání a morální podpoře zbytku osazenstva balkonu nechala ukecat pro odvážný krok do obýváku a zavolala odchytovou službu. Egon mezitím s vyplazeným jazykem pochrupkával za gaučem a nevšiml si toho, že mu mizí obsah lednice.

    

Zobrazení: 215