Pravidla směšného chování?

Rubrika: Kultura Zveřejněno: čtvrtek 31. srpen 2023 Autor Radka Rüsterová Vytisknout E-mail

Když jsem byla malá, rodiče mne učili třeba to, že na chodníku se chodí vpravo, když pozdraví oni, mám pozdravit i já (tady jsme měli zpočátku trochu problém), mám mít vždycky v kapse kapesník, v obchodě, kině, ve vlaku mám nechat ostatní nejprve vycházet, teprve potom mohu vstoupit/ nastoupit a mnoho dalšího. Když jsem byla starší a vyrážela ven sama, říkávali: „Dobře se bav a nezapomeň na slušný vychování.“ V překladu to znamenalo: Přijď domů včas,a chovej se tak, abychom se za Tebe nemuseli stydět.  Dnes a denně jsem svědkem různých situací a mám pocit, že na „slušný vychování“ mnozí zapomněli.

 Soubor pravidel zdvořilého či slušného chování, nebo také „dobrých mravů“ se nazývá ETIKETA. Jedním z prvních souborných pravidel slušného chování je kniha Příručka slušného chování pro děti a vydal ji roku 1530 Erasmus Rotterdamský, známý nizozemský myslitel. Autorem velkého množství publikací o společenské výchově v českých zemích byl ceremoniář prezidenta Masaryka pan Jiří Guth-Jarkovský. V současné době je asi největším propagátorem dobrých mravů Ladislav Špaček, mimo jiné bývalý pedagog, televizní moderátor, mluvčí prezidenta Havla.

Říkám si, že když se nenaučíme základním pravidlům slušného chování v rodině, která na nás má vliv od narození, potom už bude těžké to dohnat. Mám na mysli ty nejzákladnější věci, jako je pozdravit, poděkovat, umět říct s dovolením, promiňte, omlouvám se. Za „vyšší level“ považuji například vědět, jak správně jíst neloupané krevety nebo šneky – „ty svině klouzavý“. Předpokládám ale, že všichni víme, že oblizovat nůž nebo mlaskat tak, až to ostatním spolustolujícím způsobuje nechutenství, je zapovězeno.  Jednoduše by se dalo říct, že bez některých znalostí se určitě obejdeme a vystačíme s obecně známými základy, pokud je ovšem ovládáme. Ocitneme-li se v situaci, kdy nebudeme vědět co dělat, někdy pomůže chvíli sledovat lidi kolem sebe a jejich chování okoukat.

Zdvořilost je vznešená vlastnost. Je to vystupování, kterým vyjadřujeme druhým respekt a úctu. Původně vznikla při královském dvoře a odtud se nápodobou šířila mezi šlechtou a lidem.

Stále myslím na základy. To, že se na chodníku chodí vpravo, a že když proti mně jdou tři kamarádi vedle sebe (klidně i čtyři kamarádky mého věku), a i když je známo, že v jednotě je síla, není mojí povinností jim uhnout.  To, že v hromadném dopravním prostředku neposadím své dvě malé děti každé na jednu sedačku a sama si sednu také a vzhledem k tomu, že sleduji velmi důležité zprávy ze světa celebrit na mobilním telefonu, mi unikne fakt, že všude okolo stojí lidé, ale rovnou si je vezmu „na klín“ a tím uvolním 2 místa k sezení. To, že když na chodbě v budově, kde pracuji, potkám jiné lidi, pozdravím je, ačkoliv je zatím neznám, ale předpokládám, že jsou to kolegové a bylo by nezdvořilé je minout beze slova. Pozdravím jako první i mladého muže, protože mu tím naznačím, že se vůbec ničeho nemusí bát a může příště pozdravit první on. A třeba se i usmějeme.

Věděli byste?

První zdraví: a) muž b) žena c) starší mladšího

Odpovědět na pozdrav je: a) slušnost b) projev zdvořilosti c) povinnost

Ženě vždy projevujeme galantnost, prokazujeme jí čest tím, že ji stále máme po své pravé straně. Dáváme jí přednost do známých prostor a vcházíme před ní do prostorů neznámých.

Většinou vás ve svých článcích pod titulkem „kultura“ zvu na výstavy, do kina či na divadelní představení. I odtud bych měla pár postřehů, co se chování týče. Návštěva divadla i kina má také svá pravidla. Do divadla bychom se měli určitě více „vyfiknout“, na rozdíl od kina bychom neměli při představení nic konzumovat (můžeme mít v kabelce plastovou lahvičku s vodou a hlavně s uzávěrem). Řadíte se do skupiny diváků typu: „když do kina, tak jedině s popcornem“, nebo vás tito návštěvníci bia svým chroustáním, šátráním v papírových boxech a nezřídka i sypáním bílých pukanců na sedačku a zem přivádějí k šílenství a jste šťastni, když začne film a jeho hlasitost sousedovo chroupání přehluší? Jak v kině, tak v divadle je slušností nastavit mobilní telefon na tichý režim (bez vibrace). Vzpomínám si, když jeden z diváků přijal hovor při představení a ačkoliv jej chtěl rychle ukončit, ještě oznámil volajícímu, že je právě „na Bohdalce“. Ta zprávu zaslechla, zakomponovala ji do své repliky a pánovi se potom právem smálo celé hlediště. Po několika letech práce v divadle a po stovkách návštěv divadelních představení stále nechápu ty diváky, kteří vstupují do řady čelem k jevišti a tudíž pozadím v ústrety těm, kteří jsou již usazeni na svých místech. A není to jen výsadou mladých, o kterých mnozí tvrdí, že jsou nevychovaní. Zapamatujme si jednou provždy, na svá místa se jdeme posadit zásadně čelem k těm, kteří již v řadě jsou.

Pokud byste chtěli vzdělat své ratolesti a sami se také ještě něčemu přiučit – kdo komu podává první ruku, kdo v zaměstnání nabízí první tykání, jak správně představit nově příchozí a mnohé další – pak doporučuji knihu Ladislava Špačka „Etiketa pro holky a kluky“. Kniha je o tom nejzákladnějším, co bychom měli každý znát, příjemně se čte a určitě se i zasmějete. „Pan Etiketa“ mi odpověděl na několik dotazů, vybrala jsem dva:

Co Vám osobně přijde jako největší prohřešek, kterého se někteří z nás dopouští a který Vás dokáže nejvíc rozzlobit?

Právě nedostatek ohleduplnosti vůči okolí. Žena jde po chodníku, proti ní tři mladíci zabraní do družného hovoru. Častý obrázek: žena raději uhne sama, než by čekala, zda se s nimi bude muset srazit. Chlapec s dívkou přicházejí do restaurace, on usedá ke stolu s baseballovou čepicí na hlavě, vytáhne mobil a začne si číst. Dívka si zatím přisunuje židli, aby si mohla sednout taky. Sedím v luxusní restauraci na večeři a vidím, jak přichází hezky oblečená žena s mužem v kraťasech, sandálech a v upoceném tričku bez límečku, ve kterém strávil celý den. V tramvaji mladý muž usilovně hledí do mobilu, aby se nemusel podívat do očí starší ženě, která se kymácí nad ním. Takových případů najdeme desítky. Kde je příčina takového chování? Začíná to výchovou v rodině, ale výchovou nemyslím, že tatínek se vztyčeným prstem mentoruje děti. Rodiče se mě často ptají: A jak máme dětem vysvětlovat tu etiketu? Říkám jim: Nic jim nevysvětlujte, to děti neberou. Dělejte to tak. Když se budete chovat doma tak, jak chcete, aby se jednou v životě chovaly vaše děti, uděláte pro jejich život víc, než když jim koupíte bůhví co. Nejsilnějším výchovným nástrojem je nápodoba, na to nezapomínejme.

Dokážete nevnímat chování lidí kolem sebe na nějaké společenské akci alespoň 10 minut nebo jste stále „v pohotovosti“?

Jsem stále v pohotovosti, nedá mi to, sleduji profesním pohledem lidi kolem sebe, v restauraci, na ulici, na večírku, na konferenci, v divadle. Mám tisíc chutí někdy vstát a zasáhnout, ale musím se ovládnout, nejsem etiketní strážník. Občas jsem se neudržel v tramvaji, když jsem viděl, jak mladá dívka uvolnila místo starší dámě, a ta říká: Ne, ne, jedu jen dvě stanice. Pak tam stojí obě vedle sebe, dívce je trapné si znovu sednout a nechat dámu stát, je celá červená a je jasné, že už nikdy místo nikomu neuvolní, aby neriskovala ten trapas, který musí prožívat. Pak popojdu a řeknu dámě: Ale paní, vy už si musíte sednout a poděkujte té slečně za její ušlechtilost, aby cítila, že to udělala správně.

 

Na závěr mne napadají slova Dr. Cocteau z filmu Demolition Man: „Buď dobrý!“

Díky panu Špačkovi za příjemnou komunikaci a dodávám, že příklad o ženě a třech mladících, jsme uvedli nezávisle na sobě.

Zobrazení: 519