Ahoj kamaráde

Rubrika: Naše téma Zveřejněno: úterý 1. srpen 2023 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Stojím u koňského boxu a velký černý kůň se mi tře hlavou o rameno. Všude kolem mě létají vlaštovky, jejich štěbetání se ozývá ze všech stran, z hnízd u stropu si mě prohlížejí zvědavá vlaštovčata. A občas se do mě snaží trefit svými hovínky. Zatímco já úspěšně uhýbám, koník už tak šikovný není.

Vůči koním chovám respekt, ale tady jsem se naučil být jim nablízku. V našich stájích dokážu vzít koně za ohlávku, zacloumat s ním, zatahat ho za hřívu, podrbat ho na nose nebo za ušima. A nebát se u toho. Tady vím, že mě nekousnou.

Tohoto konkrétního velkého černého koně už navíc znám. Viděl jsem ho před několika týdny v úplně jiném prostředí, v jeho předchozím životě. Viděl jsem ho už i tady, ve stájích v Troji. Netuším, jestli si na mě vzpomíná a jestli jsem pro něj „starý známý“ stejně jako on pro mě. Ale rozhodně se ke mně chová hodně přátelsky.

Kůň oficiálním jménem SOLO CARROZA XXIX-40. Ahoj kamaráde.

Na jaře letošního roku se ke mně dostala informace, že pražská městská policie kupuje několik nových koní. Nejlepší příležitost dozvědět se něco nového o našich koních! Jak se vůbec takoví koně kupují? Jak celý proces probíhá? Dokážu si představit koupi mobilu přes webový portál, koupi psa, koupi papouška, ale kůň pro služební potřebu?

A tak jsem oslovil kolegu Luboše Kožíška. V naší organizaci bych těžko hledal osobu povolanější, co se koní týká. Všechno kolem koní má prostě pod palcem.

„Není to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Nákup koně pro potřeby naší městské policie podléhá určitým pravidlům a vnitřním vyhláškám. Rozhodně to není otázka několika dnů nebo týdnů,“ říká kolega na úvod našeho rozhovoru. „I na nákup koně se vztahuje zákon o veřejných zakázkách. Nejdříve si řekneme, že zase chceme kladrubáky. Pak oslovíme několik chovatelů, aby nám předložili své nabídky. V Česku chová kladrubáky více chovatelů, nejen klasicky Kladruby a Slatiňany.“

A pak mi předkládá nabídku, kterou nelze odmítnout: „Do Kladrub a Slatiňan jedeme pro koně příští týden. Jestli chceš, pojeď tam s kolegyněmi z Troje, pak se budeme bavit dál.“

(Návštěva národního hřebčína Kladruby nad Labem byla jedním z témat tradičního prázdninového červencového čísla v roce 2017, k přečtení na našem webu.)

Úvodní informace zní, že v Kladrubech budou kolegyně Šárka s Laďkou mezi desátou a jedenáctou hodinou. Jenže když do Kladrub v 10:04 hodin přijíždím, grošovaný valach už je v návěsu. Kolegyně Laďka ho uklidňuje několika mrkvemi, prý to na něj zabírá. Šárka mi k tomu říká: „Promiň, že jsme na tebe nečekaly, ale u zvířat nikdy nemůžeš odhadnout reakci a chování. Mohl by být nervózní, protože s dopravou v návěsu prý nemá moc zkušeností. Koník byl připravený, takže jakmile to šlo, zavedly jsme ho do návěsu, teď jedeme do Slatiňan. Pojedeme hodně opatrně, nechceme ho vystrašit.“   

Kolegyně jedou s naloženým návěsem opravdu hodně opatrně, ploužím se za nimi nejvýše šedesátkou. Ve Slatiňanech jen krátká zastávka, jedeme dál, do odchovny Slavice. Prý je tam připravený tříletý hřebec.

Déja vu. Tady už jsem přece někdy musel být. Tenhle statek, tenhle dvůr, tahle alej… Tohle všechno už jsem přece někde viděl… Nějaký minulý život? Aha, mylný dojem, už vím! Seriál Dobrá voda. Tenkrát mě seriál nijak nezaujal, nebyla to žádná sláva, nad hladinou zapomnění ho držela jen krása koní… Ale dnes najednou před očima vidím pana Hanzlíka, jak tesá „náhrobek“ kobyle jménem Odeta. Ten kámen najednou vidím před sebou na dvoře statku.

Místní šéf odchovny, pan Černoch, mi k tomu říká: „Samozřejmě, že pod tím kamenem žádný kůň neleží a nikdy neležel. Televizní fikce. Ale turisti mají tyhle historky rádi. A ten kámen byl taky úplně jinde. Jenže na pastvině zarůstal kopřivami, tak jsme ho přemístili sem na dvůr.“ Když v řeči odbočíme od televize ke koním, Černoch viditelně pookřeje: „To víte, že mi na stranu jednu dělá radost, když prodáme koně na dobrou adresu. Vím, že se u vás bude mít dobře. No, ale je to hřebec, takže s ním trochu soucítím, když slyším, že ho brzy čeká kastrace. Co si budeme my chlapi povídat…“ A se smutným úsměvem se na mě otočí: „Nebo vám by se to snad líbilo?!? Vyměnit některé věci za dobré bydlo?“ Nééé!!! Nelíbilo by se mi to!!! Fakt ne. Vůbec. Ani náhodou. Ne, ne, ne a ještě jednou ne! To bych raději třel bídu s nouzí!!!

Pojďme raději k jinému tématu. Kdo jsou hlavní kupci černých kladrubáků ze Slatiňan? „Hlavně české městské policie, ti jsou největšími odběrateli.  Ale nedávno tady byli Izraelci, kteří sondovali možnosti využití u jejich státní policie. Docela nás to potěšilo. Už jen to, že přijeli…“ Pokračování? „Nevíme, uvidíme. Tyhle nákupy jsou běhy na dlouhou trať.“

V tuhle chvíli se (ještě) hřebec v návěsu vydává vstříc novým dobrodružstvím… S valachem z Kladrub se ještě před cestou trochu očichají, trochu si vzájemně vymezí prostor, jeden do druhého trkne hlavou, každý spolkne dvě tři mrkve a pak se z nich stanou kamarádi. Kolegyně Laďka je sice připravena strávit cestu do Prahy v návěsu, oba koníky uklidňovat, v ruce připravený celý košík mrkve…

Kolegyně z jízdní skupiny z Prahy 7, Šárka a Laďka, se vydávají na cestu a já se svojí starou, dvacetiletou plechovkou zapadám zadní částí auta do příkopu. Zatímco mám oči jen pro sympatické kolegyně (obě v kraťasech), vůbec jsem si nevšiml příkopu za sebou… Trochu čekám, že mi pomůžou… Že mě třeba nějak vytáhnou… Nějak, nevím jak… Kam mě vede slepá vášeň… Nepomohly, ještě se smály… A dělaly, že mě nevidí… Holky, tohle vám nezapomenu! Ty vaše rozesmáté obličeje… No, nakonec jsem vyjel, ale málem jsem zavařil motor. Ten dým z motoru jste, milé kolegyně, musely vidět!

Moje druhé setkání s hřebcem s oficiálním jménem SOLO CARROZA XXIX-40 bylo trochu zvláštní… Divné. Hřebec ležel v narkóze na zádech, u něho klečely dvě kolegyně a veterinářka. Veterinářka si občas utřela ruce od krve, kolegyně do tepny na krku občas vpravily anestetikum. Na konci toho všeho už z krásného bujného černého hřebce byl poklidně mžourající valach. Asi nikdo nestojí o podrobnosti…

A teď, po několika dnech, se tady ten valášek SOLO CAROZZA tře o moje rameno. No jo kamaráde, oba jsme měšťáci, oba jsme strážníci, ahóóój kamaráde, vždyť už se přece dávno známe, jen já mám na rozdíl od tebe něco navíc…

Laďko, jak mu vlastně tady na služebně říkáte? – „Zatím nemá ustálené oslovení, já mu říkám Zaza, zdvojená poslední slabika.“

Na našem intranetu se občas objevují nabídky na odkup vyřazených skútrů, motocyklů nebo jiných vozidel. Ale četli jste tady někdy nabídku na odkup služebního koně? Já tedy nikdy! Důvody mi prozradí kolega později. Každý nákup v podstatě začíná tím, že nějaký kůň odchází do penze. Kus za kus, kůň za koně.

Momentálně máme šestadvacet koní a tenhle početní stav je víceméně neměnný. Šest koní je plemene český teplokrevník, dalších dvacet koní jsou koně starokladrubští. Starokladrubáci, velcí, majestátní koně, důstojného vzezření, vyšlechtění především do tahu v kočáru. Koně, kteří svého majitele museli patřičně a přiměřeně reprezentovat.

Starokladrubáci jsou sice původní české plemeno, ale přesto – proč jsme „sáhli“ právě po nich? „Jako první se nabízeli čeští teplokrevníci, ale jejich vývoj šel v posledních letech spíše sportovním směrem. Na policejní práci se z mého pohledu přestali hodit, protože my potřebujeme koně, kteří jsou klidní, vyrovnaní a kteří se moc nebojí. Prostě flegmatiky,“ říká Luboš Kožíšek. A pokračuje: „Kladrubáci se nám líbili vzhledově, exteriérově plemeno vypadá velmi působivě. Dospívají později, trochu déle jim trvá, než se něco naučí, ale o to déle jim to v hlavě vydrží. Další věc: když je nějaký strážník na nemocenské nebo dovolené, tak kladrubáka může osedlat i někdo z kolegů, to u jiných plemen moc nejde. Kladrubák je prostě ve službě spolehlivější. Kladrubský valach je klidný, nemá potřebu se nějak vydovádět.“

A kolega ještě dodává: „Každá policie, ať už městská nebo státní, využívá svoje národní plemena. Takže například německá policie používá hannoverské koně. Maďaři mají svoje plemena. Poláci mají svých plemen úplnou hromadu…“

Nasazení a využití služebních koní konzultovali naši kolegové především se strážníky z Pardubic a Ostravy. Ti totiž byli úplně první, kteří se ke koním v devadesátých letech opět po několika desetiletích vrátili.

Mimochodem, proč se pořád motáme kolem valachů? Kožíšek odpovídá: „Ze začátku jsme hřebce také zkoušeli. Stejně jsme skončili u valachů. Prostě jsme si přidělávali problémy. Na hřebce nebylo spolehnutí. Městská policie nechce koně chovat a rozmnožovat, ona je chce využívat! Mít pod sedlem hřebce nebylo pro strážníka bezpečné. Hřebec si pořád chce poměřovat ego a ukazovat, kdo je tady pánem. Proč si zbytečně zadělávat na problémy? Není lepší se problémům předem v klidu vyhnout?“ Co klisny, ty jsou ovladatelnější? „Ale kdepak! Ve službě nemáme ani klisny! Klisny mají periody a výkyvy nálad! Klisny jsou prostě ženské, a co si budeme povídat, asi víme, jaké to je vyjít se ženskými… Těžké!!!“ (smích) Zkrátka a dobře: všichni naši služební koně jsou valaši.

Jak je to vůbec s výcvikem služebních koní? Kupujeme „hotové“ koně, nebo si je cvičíme sami? Kolega mi odpovídá: „Jak kdy. Koně můžeš koupit už vycvičeného, s certifikátem, že umí pod sedlem nebo v zápřahu. Tam je bodový systém, takže při koupi vidíš, který kůň se na co hodí více. Čím více bodů, tím je kůň dražší. Fajn, někomu to vyhovuje, koupí koně, hodí na něj sedlo a jede. Jenže u městské policie je to trochu jiné, takhle to u nás úplně nefunguje.“

Kolega Kožíšek dále říká, že přece jen raději saháme po koni se základním výcvikem, protože může jít dříve do služby. Ale: „Finanční rozdíl mezi vycvičeným a nevycvičeným koněm není zanedbatelný. Ušetříme, koupíme koně bez výcviku a vychováme si ho k obrazu svému. Tak na služebně musí být někdo, kdo jeho výcvik zvládne po všech stránkách. Časově i odborně. Nemůžeš dát na nezkušeného koně nezkušeného jezdce, to skončí špatně. Zkrátka a dobře, tady musíš vážit na lékárnických váhách.“

Kolega mi vysvětluje, jak začátkem devadesátých let tvořili staronovou metodiku: „Jen na okraj: jak se koně v padesátých letech vytratili ze služby, tak se vlastně ztratila i metodika policejního výcviku. Tehdy nikoho nenapadlo, že by se kůň mohl ve službě opět objevit. Pro nás to znamenalo prolézt archivy, začíst se do starých vojenských knih… Kůň je tady s námi už tisíce let, naši předci už metodiku dávno zvládli a tak jsme ji museli jen znovuobjevit a oprášit. Samozřejmě s přihlédnutím k platným zákonům.“ A vzápětí upřesňuje: „Koně třeba nemůžeme podle platné legislativy použít jako donucovací prostředek. Nanejvýše v krajní nouzi.“

Jak mi Luboš Kožíšek ještě říká: „Metodika pro využití v našich podmínkách existuje, ale není to nějaké dogma. Je to živý materiál, který se doplňuje na základě nových zkušeností. Ale na tohle téma bychom se tady spolu mohli bavit tři dny a pořád bychom nebyli u konce.“ Co bychom v onom metodickém manuálu našli? Nejen klasický výcvik, co se týká obsednutí, skoků, přenášení váhy, dotyků holení nebo patou sem a tam, hot a čehý… Také ten speciální, zmíněný policejní. Vyberu jen několik bodů. Naši koně musí zvládnout přechod přes PET lahve, plastové sudy, práce s teleskopem nebo tonfou kolem očí, průchod podhledem, zakrytí očí plachtou… Na první pohled pohoda, jazz, no problem, že? Jenže kůň není žádný predátor, je to zvíře útěkové a tak pro něj podobné činnosti nemusí být zdaleka tak snadné, jak se jeví nám.

Luboš ještě doplňuje: „Do hlídky se většinou zařazuje zkušený kůň s nováčkem. Kůň je prostě stádové zvíře. Jeden se učí od druhého. Například hluk tramvají… Kůň, který cinkání tramvají nikdy neslyšel, z toho může být celý paf. Je to ponaučení – když koni něco dělá problém, zařadíme to do výcviku. Další koně už ten problém mít nebudou.“

Odchod do koňského důchodu? Ačkoliv kladrubáci patří mezi dlouhověká plemena a koně se dožívají kolem třiceti let, jsou ze služby vyřazeni někdy kolem svého dvacátého věku. Většinou se na nich podepisuje služba na tvrdých površích, kdy musí chodit po asfaltu, betonu nebo dlažbě a tak dochází k poškození kloubů a pohybového aparátu. Vyřazení ze služby doporučuje veterinář, ale jak říká Kožíšek: „Znalý člověk už to vidí sám, že koníkovi docházejí síly. Něco jako u lidí, kdy se sice člověk dožije osmdesáti let, ale do důchodu odejde po šedesátce.“

Co dál s koníkem, který se už nehodí pro službu? Na základě znaleckého posudku se určí cena a většinou si ho koupí někdo, kdo už ho dobře zná. Většinou někdo z příslušné služebny. To, že kůň není schopný služby v pražských ulicích, neznamená, že nový majitel se na něm nemůže jednou za několik dnů projet po lesních cestách. V každé smlouvě pak máme podmínku, že můžeme ustájení našeho bývalého koníka kdykoliv zkontrolovat. Kůň je prostě živý tvor a musí se k němu přistupovat jinak než ke zmíněným skútrům nebo motorkám. I na koňské penzi si zaslouží péči a respekt.

Lubošův největší strážnický zážitek s koňmi? „Samozřejmě jsem také jezdil. A zážitek? Jet s kladrubákem po Karlově mostě! Karlův most zacpaný turisty, jenže koně zadupali, podkovy zacinkaly a před námi se otevřel takový prostor… Zážitek na celý život!“

Luboši, děkuji za spolupráci.

Zobrazení: 1048