Stockholmský syndrom, záhada naší psychiky?

Rubrika: Naše téma Zveřejněno: čtvrtek 28. září 2023 Autor Vojtěch Gabriel Vytisknout E-mail

Pojem Stockholmský syndrom bude znát většina našich čtenářů. Možná mladší generace bude zprvu tápat, ale po zapojení internetového vyhledávače si udělá ten správný obraz. Letos je tomu totiž právě padesát let, co se stala událost, která tomuto psychickému stavu dala jméno. Ne, že by takový stav neexistoval, byl zde již dávno a také dávno byl pojmenovaný, ale chyběla mu taková pomyslná třešinka na dortu, která jej učinila notoricky známým a lidově řečeno „profláknutým“.

 

Ten, kdo nechce číst a přece jen by se rád něco dověděl, tak mu doporučím dvoudílný televizní film ČT nesoucí název právě Stockholmský syndrom. Hlavní roli hraje David Švehlík či Martin Finger pod taktovkou režiséra Dana Svátka. V příběhu je vidět zcela ukázkový model, kdy oběť se zastává a „zamiluje“ (toto slovo a jeho význam berme, prosím, s rezervou, pozn. redakce) do svého únosce, který jí celé utrpení způsobil. „Luky byl na mě hodný, on mi pomáhal…“ A byl to právě Luky, kdo oběť zavlekl pod křídlem fingované castingové agentury do Nizozemí, kde byla proti své vůli držena pět let v nevěstinci, musela pracovat pro pasáky, kteří Lukymu zaplatili, kteří ji drželi pod drogami, a přesto svého únosce hledala a obhajovala. Ani celá řada potratů ji nepřesvědčila o tom, že dělá něco zdravému rozumu odporující. Ovšem vina není na straně oběti, ta se vzniklou situací stává obětí umocněnou na druhou. A proč se tomuto stavu říká Stockholmský syndrom? Podívejme se trochu do historie.

Olofe, já se bojím…

Píše se rok 1973, je druhá polovina srpna, přesněji dvacátý třetí den v měsíci. Do budovy švédské Kreditní banky v centru Stockholmu, přesněji na náměstí Norrmalmstorg vstupuje postava. Má hnědou paruku, obarvený knír i vousy, sluneční brýle a v ruce drží samopal. Z něj vypálí krátkou dávku do stropu a zakřičí: „Všichni na zem, hra začíná!“ Tou postavou je Jan-Erik Olsson. Žádný začátečník, ale protřelý kriminálník, který má v rejstříku trestů nejeden záznam.    

Jeho požadavky byly vcelku standardní – požadoval tři miliony švédských korun, zbraně, neprůstřelné vesty a vozidlo. A hlavně žádal, aby známý recidivista a jeho přítel Clark Olofsson byl propuštěn z vězení a připojil se k němu. Tak se také stalo. Policie ovšem předtím uzavřela s Olofssonem dohodu o snížení trestu, když bude spolupracovat a únosce bude po celou dobu uklidňovat a navádět k tomu, aby nedošlo k neštěstí. Mezitím Olsson propustil většinu rukojmích a ponechal si jen čtyři, z toho tři ženy – Birgittu Lundbladovou, Elisabeth Oldgrenovou a Kristin Enmarkovou. Na počátku se policie pokusila do banky vniknout, ale po několika kulometných dávkách se stáhla a zahájila intenzivní vyjednávání. Švédsko není USA a v této zemi bylo před volbami. Nikdo nechtěl, aby policie udělala sebemenší chybu.

Dle dostupných zdrojů se Janne (to byla přezdívka Olssona) choval na bankovního lupiče zcela „normálně“.  Ovšem po příchodu Olofssona se jeho jednání výrazně uklidnilo a začal jednat se svými rukojmími daleko ohleduplněji a vstřícněji. Měli poměrně velkou svobodu v pohybu, dostávali najíst, napít, mohli se vyspat a dokonce jít i na procházku – sice v poutech, ale mohli. Je zajímavé, že si útočník vybral více žen. Mohla jej k tomu vést náhoda, nebo určitá sympatie či jen čirá úvaha, že ženy nebudou klást odpor a snadněji se s nimi vydírá společnost. Pro náš příběh je však podstatný fakt, že rukojmím bylo umožněno použít telefon a zavolat domů, aby rodina věděla, že jim nic není a jsou v pořádku. Když se to jedné z žen nepovedlo, únosce ji konejšil a vyzýval k tomu, ať to zkusí znovu, že se nic neděje.

Kristin Enmarková však svůj telefonát nevyužila k tomu, aby volala rodině, nýbrž zavolala samotnému švédskému premiérovi Olofu Palmemu, který měl celé vyjednávání na starost. „Myslím, že si tu sedíte a hrajete šachy s našimi životy. Clarkovi a tomu lupiči plně důvěřuji. Nejsem zoufalá. Nic nám neudělali. Naopak, chovali se k nám velmi mile. Ale víš, Olofe, já se bojím toho, že policie zaútočí a způsobí tím naši smrt," řekla Kristin premiérovi. Tady už naběhl syndrom v plné své síle. Rozhovor mezi ženou a premiérem trval celých 42 minut!

Rukojmí měli svými únosci vytvořen zcela jiný svět, odtržený od reality. A tento svět mohla narušit a ohrozit jen policie svým zásahem. To se také stalo. Šestý den bylo vyvrtáno několik děr do stropu místnosti a v noci 28. srpna byl vpuštěn slzný plyn. Naštěstí nebyl nikdo zraněn a útočník byl zadržen.

„Byla to právě pozitivní emoční vazba. Z určitého pohledu to můžeme nazvat zamilovaností do únosce, z psychologického hlediska syndrom nebyl a není nic nového. Již psychoanalýza ho pojmenovala jako identifikaci s agresorem, což je obranný mechanismus. Agresor nás ohrožuje, může nám usilovat o život a naše psychika má tendenci se s těmito náročnými situacemi vyrovnávat. No a představte si situaci, kdy jste někým ohrožován a měl byste s tím pocitem ohrožení žít. Abyste ho snesl, překlopí vaše psychika negativní vztah k agresorovi ve vztah pozitivní, takže se do něj zamilujete a najednou tu situaci únosu a agrese zvládnete mnohem lépe,“ uvádí profesor lékařské psychologie Radek Ptáček z Psychiatrické kliniky 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze v rozhovoru pro iRozhlas (Vinohradská 12, rozhovor ze dne 28. srpna 2023)

Jednoduše se dá napsat, že oběť místo agrese, vzdoru a nenávisti zvolí opačnou cestu smíření a lásky. Dá se tedy mluvit o tom, že oběť pojme kladný emoční vztah k agresorovi. Obranný mechanizmus zapůsobí a otočí logický vztah naruby. „Je snazší milovat, než nenávidět“. V našem případě únosce Janne byl nakonec ohleduplný a rukojmím nic neudělal, ale to vůbec nemusí být pravidlem. Jsou případy dlouhé roky týraných žen i mužů, které získají podobný vztah ke svému agresorovi. A to vůbec nemluvíme o týraných dětech rodiči. Zde bychom se však pouštěli na tenký led a dávat do takových diagnóz Stockholmský syndrom by bylo a je velmi ošemetné.

A jaké jsou tedy typické příznaky? Oběť projevuje pozitivní pocity vůči osobě, která ji drží v zajetí nebo ji zneužívá. Oběti chovají negativní pocity vůči policii, autoritám nebo komukoli, kdo by se je mohl pokusit dostat pryč od jejich únosce nebo násilníka. Mohou dokonce odmítat spolupracovat proti jejich věznitelům,  začínají vnímat lidskost únosce a věří, že mají stejné cíle a hodnoty. Někdy se uvádí, že tento syndrom vznikne poté, co věznitel (agresor) přestane oběti ohrožovat na životě a syndrom vznikne z pocitu vděčnosti a obrovské psychické úlevy.

Natasha a ti další

Severská událost dala syndromu jméno. Ovšem není to rozhodně nejznámější či nejtypičtější případ tohoto psychického stavu člověka. Jistě si vzpomenete na případ Rakušanky Nataschy Kampuschové. Pokud ne, tak vám jej ve zkratce připomenu. Tu, jako desetiletou, unesl a osm let držel ve sklepním vězení duševně narušený Wolfgang Priklopil. Svému únosci se pokusila několikrát utéci, ale nepovedlo se jí to. Ona však měla k útěku mnohem více příležitostí, ale vůbec je nevyužila. Bylo to tím, že po většinu svého života znala jen realitu tvořenou samotným únoscem. Takový svět a role pak výrazným způsobem otupují akceschopnost. Po zdařilém útěku se Priklopil nechal před příjezdem policie přejet vlakem. Na tuto událost pak Natascha reagovala pláčem.

Se Stockholmským syndromem je spojována i Patty Hearst. Dcera tiskového magnáta byla unesena v roce 1974 a následně se do svého únosce zamilovala a vdala se za něj. Patty spáchala společně se svým únoscem (manželem) i loupežné ozbrojené přepadení, za což skončila na několik let ve vězení. Zajímavostí je pak i prezidentská milost od Jimmy Cartera.

Toto jsou dva známé mediální případy, ale kolik dalších se vyskytuje v našem blízkém okolí a my o nich nemáme sebemenší tušení? Bude jich asi celá řada, jen je neprobírala média, protože se nestaly známým osobám či jejich příběh nebyl tak žurnalisticky zajímavý. Samozřejmě o mnohém nevíme díky mlčenlivosti policie a následné ochraně svědků.

Termín Stockholmský syndrom vznikl až následně. Osobně jsem se setkal se dvěma jmény osob, které by za ním měly stát. Prvním z nich je kriminolog Nils Bejerot. Ten zavedl odborný termín Norrmalmstorg syndrome, dle názvu náměstí, kde se nacházela přepadená banka. Druhým jménem je pak americký psychiatr Frank Ochberg. „Oběť je nejprve zdrcena a šokována, pak se projeví základní instinkty, které vedou k snaze zavděčit se. Neuvěřitelné chování rukojmí Kristin, její náklonnost k únosci, zášť k úřadům a nakonec opětovaná láska únosce, to jsou tři základní prvky pro definování syndromu,“ objasňoval syndrom psychiatr.

Ochberg pracoval pro americkou FBI a postupem času zjistil, že syndromem trpí zhruba 25 % všech unesených osob. Nejedná se tak o výjimečnou situaci, ale o častou reakci na vzniklý stres a extrémní vypětí. Sama Kristin Enmarková po čase přiznala, že se jednalo o obrannou strategii jak přežít. Přesto se však se svým únoscem několikrát potkala a dokonce jej představila i své rodině. Totéž udělal i Olsson.

Láska to rozhodně není  

V textu několikrát zaznělo slovní spojení zamilovat se do svého únosce. Musíme to však brát s velkou rezervou, protože rozhodně nejde o klasický význam tohoto slova. Známe z historie pár takových případů, ale pravidlo, na kterém bychom mohli hovořit o syndromu, to rozhodně není a ani nebude. Otázkou spíše je, zda takový stav lze léčit. Ano, existuje terapie. Ta bude založena na postupném uvědomování si toho, co oběti vlastně únosce udělal, jak jednal a co pro ni představoval. Je na oběti samotné, aby si pak vzniklé riziko uvědomila a „přepnula“ do klasického uvažování, které nám říká, že to byl agresor, jenž nám mohl ublížit. Ne kamarád, co si zaslouží naši důvěru a ochranu!   

Další otázkou je, zda některé skupiny nejsou potenciálně náchylnější ke vzniku tohoto psychického stavu. Moderní psychologie sem řadí především týrané děti, oběti domácího násilí, členy různých náboženských sekt, prodávané prostitutky, ale i závodní sportovce. Ovšem generalizovat by bylo opět zcela mylné. V těchto skupinách je vyšší riziko vzniku Stockholmského syndromu proto, že se tito lidé dostávají do situací, kdy může propuknout.

Stockholmský syndrom je psychologickou zajímavostí a mediálně vděčným tématem, které je však velmi složité a nelze jej obsáhnout v krátkém textu. Asi nejlepší by bylo pro jeho pochopení setkání s člověkem, který jej prožil či prožívá, abychom si my sami mohli udělat svou laickou představu. A jaký by tedy měl být závěr? Asi takový: „Mozek je nejvíce přeceňovaný orgán.“ (Woody Allen) 

Zobrazení: 1542