Útulek Měcholupy – 20 let kočičkám oporou

Rubrika: Naše téma Zveřejněno: sobota 1. červen 2024 Autor Zdeněk Modálek Vytisknout E-mail

Toho slunečného dne jsem se šla jako obvykle projít. Cesta mi krásně ubíhala, když v tom najednou rána. Nevím, jestli jsem se zamyslela a nerozhlédla, nebo to auto jelo moc rychle. To asi není důležité. Každopádně jsem zůstala ležet v příkopu se zlomenou nohou. Bolest, strach, beznaděj. To všechno se ve mně mísilo. Už jsem pomalu začínala propadat zoufalství, když se najednou objevila záchrana. Uniformovaný pán mě zvedl, naložildo klimatizovaného auta a odvezl na místo, kde mi pomůžou. Bylo tam čisto, pan doktor i sestřička byli moc laskaví. Prý budu potřebovat náročnou operaci, ta noha je skoro rozdrcená. Následoval rentgen, odběry krve a další vyšetření, než jsme se do toho pustili. Celé jsem to prospala, ale zřejmě se dílo podařilo. Jinak bych už pár týdnů po operaci nepajdala kolem, a i když se o mě pěkně starají, doufám, že půjdu brzy domů. Zní vám to jako vyprávění mladé dívky o její nehodě a následném pobytu v nemocničním zařízení? Omyl. Díky tvrdě budovaným standardům může dnes takto „mluvit“ každá kočička, která se dostane do našeho měcholupského útulku. Cesta k současnému stavu nebyla lehká, ale v rámci dvacátého výročí založení útulku můžeme s čistým svědomím konstatovat, že to stálo za to a každý zaměstnanec může být právem hrdý. Ale nepředbíhejme.

Moje první oťukávání s měcholupským útulkem proběhlo zhruba před pěti lety, kdy jsem se rozhodl rozhýbat Instagramový účet upozpraha. V té době měl asi 170 followerů a mně to přišlo jako velká škoda. V hlavě stím,jaký je to super nápad, a jak budou všichni nadšení, jsem „zaklepal“ na prosklené měcholupské dveře. Každý koho jsem následně při sbírání materiálu oslovil, se vším ochotně pomohl. Nicméně byla cítit nervozita a chvílemi i lehká nedůvěra, která vycházela z předchozích pokusů útulek mediálně zviditelnit. Jak jsem později zjistil, pod staršími příspěvky se často objevovaly útočné, lživé a nenávistné komentáře. No a nejen pod staršími. Bylo jedno, jestli jsme zveřejnili záchranu koťátka nebo kočičí babičku hledající domov. Komentáře tvrdící, že máme v útulku místnost, kde kočičky zabíjíme železnou tyčí, byly na denním pořádku. Po vstřebání prvotního lehkého šoku nezbývalo než „umlátit“ trolly realitou, a protože měcholupský útulek funguje tak, jak jsem naznačil na začátku, nebylo to úplně těžké. Každý rok projde útulkem zhruba tisíc kočiček z celé Prahy a každé se dostane prvotřídní péče. Oddělení na výdej dodalo fotografie kočiček všech barev a velikostí čekajících na nový domov. Oddělení exotů okořenilo feed králíčky, hady a papoušky, ale hlavní antitrollí nábojeposkytli měcholupští marodi. Stovky a stovky případů, kdy veterinární tým vytáhl chlupáče doslova hrobníkovi z lopaty, nebo mu přinejmenším zachránil zdraví, prostě musely otevřít oči i těm nejzatrpklejším. Stačilo jen ukázat, jak náročné operace provádíme, jakou má každé zvířátko péči a jak obětaví srdcaři v zařízení pracují. Dnes je klid. Tímto textem nechci přihřívat vlastní polívčičku, jen bych rád poukázal na skutečnost, že kdo svojí péčí o zvířata zavře pusu iracionálním internetovým haterům, musí už sakra něco umět.

Trocha čísel

Za dvacet let fungování přijal měcholupský útulek přes 30 000 kočiček. Drtivou většinu se podařilo vrátit původním majitelům nebo umístit do nového domova. Zhruba polovina ze zmíněných chlupáčů pak byla přivezena odchytovou službou. Samotná odchytová služba najezdila více než tři miliony kilometrů, během kterých svezla téměř 65 000 zvířátek všeho druhu. Pracovníci odchytu, v rámci své pracovní činnosti, plní také jednu nepříjemnou povinnost, a tou je svoz uhynulých zvířat. Takových případů útulek eviduje více jak 20 000, je však potřeba zmínit, že číslo výrazně narostlo zejména v období epidemie ptačí chřipky. 

Na slovíčko s nejpovolanějším

Každé výročí je hodně o vzpomínání. S odstupem je vždy až neuvěřitelné uvědomění, kam se doba posunula a co všechno vítr zahladil. Některé události se díky absenci pamětníků ztratí nadobro. My však máme štěstí, že měcholupský útulek vede pan Bogdan, který je doslova chodící kronika. Byl u samotného začátku, prošel vším jak dobrým, tak špatným, a zatímco já si nepamatuji menu včerejšího oběda, on sype roky, čísla i jména jako na běžícím pásu. No, posuďte sami.

Jak vzpomínáte na vznik a budování měcholupského útulku?

První pracovní vzpomínky, které se týkají měcholupského útulku, mám samozřejmě ještě z devadesátých let. Ale první spolupráce nastala při povodních, kdy jsme  do části areálu byli přestěhovaní se zvířaty z Troji. To bylo krátce předtím, než měcholupský útulek zkrachoval. Byli jsme tady v srpnu 2002 a vlastně už v září jsme sem přijeli znovu a všechna zvířata jsme převáželi zpět do Troji, protože původní provozovatelé zkrachovali. Pak se řešilo, co dál. Nakonec město rozhodlo, že tady bude druhý městský útulek, takže proběhly různé úpravy, které přetvořily původní zařízení do současné podoby. Nadobro jsme se sem přestěhovali v roce 2004Do toho se začala budovat poslední část, a to záchytná stanice pro exoty, kde jsou různá terária, místnost pro papoušky a tak dále, ta byla dokončena o chvíli později. Od té doby je útulek prakticky v nezměněném stavu, kromě nějakých organizačních věcí a přesunů. 

Nadobro jsme se sem přestěhovali v roce 2004. Do toho se začala budovat poslední část, a to záchytná stanice pro exoty...

Kam se zařízení za těch 20 let posunulo? Porovnal byste fungování dnes a na začátku?

Zařízení jede od začátku hodně podobně. Byly tam akorát různé vlny, co se týká počtu zvířat. Bylo období, kdy to tady praskalo ve švech, kdy byla rekordní čísla, což bylo kolem roku 2010. Tehdy tady bylo přes 300 koček. V jednu chvíli to bylo tuším 354. To bylo rekordní číslo a velký extrém. Kočky byly prostě všude. Od té doby se to ustálilo. Posun je v té mediální práci a osvětě veřejnosti. Jak u nás, tak v Troji se nachází více původních majitelů zvířat. Dřív jsme měli jednoho majitele za tři měsíce, teď třeba jednoho týdně. V Troji se to číslo přibližuje 80 procentům. Pomohlo čipování. Kočky se totiž také začaly čipovat. Není to však jako u psů, ale také to pomáhá. Lidé si kočičky díky webu více hledají. Nachází se více majitelů, proto se číslo koček ustálilo. Nepřekračujeme nějakých 150, maximálně 200 zvířat. V loňském roce bylo 200 koček jenom dva dny. Je to ideální číslo pro udržování zdravotního standardu.  



Zmíněných 350 koček je pořádné číslo. Jak taková situace vznikla?

Soukromé útulky a sdružení se v tom roce přely s městem ohledně financování, a tak spousta kočiček, které by normálně zachytily, skončila u nás.

Za těch 20 let se posunula jistě i veterinární péče, že?

Samozřejmě. Doktoři, co tady byli a jsou, tak se všichni snažili zlepšovat. Každý preferoval trochu jinou cestu,každý měl trochu jinou vizi, ale všichni posouvali veterinární oddělení vpřed. Když si trochu rýpnu do špatně vedených soukromých útulků, tak jsem zažil to, že si to tam léčili sami, v lednici měli prošlé léky a sami ordinovali a píchali, protože doktora nemohli nebo nechtěli platit. Tady je doktor ten nejdůležitější. Samozřejmě, my mu musíme udělat podmínky. Když si vzpomenu, jak se dříve dělaly rentgeny. Jak to trvalo, než se to vyvolalo, teď se to nepovedlo, tak znova. Dnes je to digitální. Doktor si krásně najede to jednotlivé místo, zvětší si to. Prostě úplně jiná práce. Také by se nám nikdy dřív nezdálo, že budeme mít sono. Teď je to pomalu samozřejmost. Běžné ošetřovny vybavení jako my určitě nemají.

Vzpomenete si na nějaký zajímavý případ? Například odebrání velkého množství koček nebo ubytování vzácného zvířete.

Naposled jsme tady měli 43 koček najednou z jednoho bytu. Majitelka byla taková ta panísamoléčitelka. Prošlé vakcíny v lednici a podobné věci. V té době už měla vystavený zákaz chovu. Když jsme tam přijeli, našli jsme už nějaké mrtvé kočky a další dvě umřely tady u nás. Už jsme je nedokázali zachránit. Ze vzácných zvířat to jsou většinou hadi nebo velký varan. A vlastně tu byl i klokan. Měli jsme zrovna dětský den, takže tu bylo nastartovaných asi 5 odchyťákůdíky tomu se nám ho povedlo velmi rychle zahnat do potřebného prostoru a odchytit. 

Co považujete za největší úspěch od založení útulku?

Mě vždycky potěší, když sem lidé přijdou a řeknou si: „Jé my jsme četli na internetu negativa a tady je to čisté. Vy to tady máte jak v nemocnici. Ty kočičky tak pěkně spinkají na těch bidýlkách. Lidi sem často chodí s představou, že je tady jedna kočka na druhé, že spinkají v dřevěných stlučených bednách, a pak koukají. To je velmi dobrý pocit. Ta práce tady prostě je vidět.Do útulku se jezdí učit provozovatelé podobných zařízení z celé republiky. Je to tak?

Je to tak. Za ta léta jsme tu měli více méně všechna velká města. Namátkově řeknu Kolín, Ostrava, Plzeň. Z Plzně jsme tu měli strážníka dokonce na týdenní praxi. Hodně nám kolegové z celé republiky volají a ptají se. My jsme si to museli vyšlapat. Oni jen zvednou telefon, ale samozřejmě jim poradíme rádi.

Já mám takový pocit, že mediálně to není úplně ono. Mně by se líbilo víc věcí pro veřejnost...

Je ještě nějaká výzva, která před vámi stojí? Máte ještě nějaký bod, kam byste se chtěli posunout?

Já mám takový pocit, že mediálně to není úplně ono. Mně by se líbilo víc věcí pro veřejnost, třeba i ve smyslu nějakých online kamer, aby děti mohly vidět, jak si zvířátka hrají. To by mohlo přitáhnout další zájemce. Co se týče technického zázemí, tak by se mi líbila nějaká modernizace jako solární panely, ale nejsme majitelé objektu, takže je to hodně složité. 

Kromě dvaceti let útulku je tu ještě jeden úctyhodný milník týkající se odchytové služby. Jaký to je?

Naše odchytová služba překročila tři miliony najetých kilometrů. V posledních letech najezdíme zhruba sto tisíc kilometrů ročně, ale dělali jsme i dvě stě. Další zajímavé číslo je sto třicet tun svezených uhynulých zvířat. 

Zavzpomínal byste na začátky odchytu?

K prvnímu zvířeti, ke kterému jsme jeli, jsme jeli dvanáctkou bílým žigulíkem v kombíku a dělali jsme to vlastně z dobré vůle. Nic nám to nenařizovalo. Oficiálně až 1. května 2000 vznikla odchytová služba. Tam jsme měli staré pickupy, kterévyřadili z botiček. Museli jsme vymýšlet, jak svážená zvířata v létě neuvařit. Vyřezávali jsme dírky na boku s větráky a podobně. Postupem času jsme dostávali nová a nová auta vymýšleli nové vychytávky. Nejdřív příčky, pak klimatizaci, topení. Teď už jsme jak záchranka. 

Museli jsme vymýšlet, jak svážená zvířata v létě neuvařit. Vyřezávali jsme dírky na boku s větráky a podobně. Postupem času jsme dostávali nová a nová auta a vymýšleli nové vychytávky.

Jaký byl pro vás nejzajímavější odchyt?

Nejzajímavější byl asi krokodýl. Přijel jsem do práce a všichni volali, že je někde krokodýl. Říkal jsem si, že si dělají srandu, ale operační trval na svém. Že tam stojí naše hlídka a je to potvrzené. Tak jsme skočili do auta, přijeli do Kbel, kde dnes stojí Billa. Kousek byla vodní nádrž a u plotu ležel skutečně krokodýl. Vylezli jsme z auta a nějaká hysterická paní na nás křičela, že jí sežral všechny kočky, což byla blbost, ale to si nenechala vysvětlit. Nejdřív jsme nevěděli co. Pak jsme vzali odchytové tyče a já mu zezadu svázal tlamu, kolega pak pro jistotu přidal ještě jednu a byl náš. Následovalpřevoz do Troji. Mezitím se to samozřejmě rozkřiklo, přijelaspousta novinářů. Během pár hodin se pak přihlásil majitel a bylo po akci.

Co byste vzkázal všem, kteří se za těch 20 let podíleli na nesporném úspěchu útulku?

Asi bych jim všem poděkoval za práci. Jsou to srdcaři s láskou ke zvířatům, tak ať jim to vydrží. 

V rámci vzpomínání nemůžeme zapomenout na další ikonu našich útulků. Pan Steinbauer stál rovněž u samého zrodu a oba útulky vypiplal do dnešní úctyhodné podoby. Jak vy, pane Steinbauere, vzpomínáte na začátky, a co byste vzkázal zaměstnancům? 

Po povodních v roce 2002 se ve velmi krátké době přebíral Útulek JUDr. Matinové v poměrně velmi špatném stavu včetně plného stavu zvířat. V té době spadalyoba útulky pod Správu služeb hl.m. Prahy, která byla řízena ředitelem MP HMP. Následující dva roky se musel převzatý útulek z větší části zrekonstruovat. Bylo zde zcela nevyhovující vytápění, odpady, elektrické rozvody apod. V rámci potřeb hl.m. Prahy se díky tomu, že se tento útulek přebral a opravil, mohly i rozšířit možnosti o přijímání dalších druhů zvířat ze zájmových chovů a rozložit tento příjem na dvě místa. Zde je třeba poděkovat za velmi vstřícný přístup hl. m. Praze, MP HMP a bezesporu všem zaměstnancům, kteří se na tomto podíleli nebo do dnešního dne stále podílejí.   

Na závěr bych chtěl také všem poděkovat za jejich práci, protože, jak zaznělo hned na začátku, pro kočičky jste skutečně oporou.

Zobrazení: 303