ASTRA 30, jsme na příjmu…

Rubrika: Naši lidé Zveřejněno: středa 1. listopad 2023 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Centrum města, Praha 1. Kdy jste byli v centru Prahy naposledy? Kdy jste se prošli po Václaváku, abyste viděli, jaký je tu cvrkot? 

Když jsem nedávno mluvil s mimopražským známým, který mi barvitě popisoval, jakže vypadá Václavské a Staroměstské náměstí a jak to vypadá Na Příkopech a co viděl na Národní, musel jsem se přiznat, že jsem v centru už nebyl drahně let. Vždycky ho jen podjíždím metrem, a co se děje několik desítek metrů nad mojí hlavou, je mně celkem jedno. 

Nejvyšší čas to napravit. A nejlépe s kolegy z Opletalovy ulice! 

V práci strážníka není žádný den stejný a nikdy nevíte, co vás ten den potká. Tak uvidíme, jak to bude dnes. Hlídka, která mě jako závaží bude dnes vozit na zadním sedadle Škody Kodiaq (konečně pořádné auto do centra!) je Astra 30, kolegové Lukáš a za volantem David. A že když centrum, tak hned Václavák! A když Václavák, tak hned akce! 

 Tedy alespoň když sem vjíždíme, narážíme na skupinku kolegů, nejen z jedničky, ale i z Taxi týmu. Samozřejmě vzhledem k zákazům zastavení mají obě vozidla zapnuté majáky. Na lavičce sedí starší muž s nepřítomným pohledem a kolega mu obvazuje hlavu. Muž má po obličeji rozmazanou krev a krev je i všude kolem. Čeho jsme svědky? Nějaký zločin, pokus o mord, vyřizování mafiánských účtů? Ale kdepak, stačil pohled na displej drägera a dotaz na operačního u kamer. Alkohol v dechu 4,1 promile, podle operačního muž zakopl na rovné dlažbě a čelem narazil na roh lavičky. No, asi se holt někdy stane… 

 Za chvíli přijíždí záchranka, oceňuje perfektní a profesionální obvaz a jde kymácejícího se muže naložit do sanitky. Odjíždíme, tady jsme zbyteční. Ale když o malou chvilinku později a o pár desítek metrů dál řeší David řidiče, stojícího neoprávněně na místě invalidy, vypadá Václavák jak vietnamská večerka – samé blikání, samá modrá a červená světýlka. 

David jednoduchými větami vysvětluje uzbeckému taxikáři Uberu, že na místě pro invalidy opravdu nemůže stát ...

 Zatímco David jednoduchými větami vysvětluje uzbeckému taxikáři Uberu, že na místě pro invalidy opravdu nemůže stát, napočítám jen na horní části Václavského náměstí v jedné chvíli pět vozidel na majácích. Támhle kolegové z Opletalky a Taxi týmu dokončují svoji práci u zmíněného zakrváceného muže, za nimi čeká sanitka, o kus dál si bliká a něco vyřizuje státní policie a na majácích jsme i my sami. Být turistou, tak nevím, jak bych tohle všechno vnímal. Je tady tak nebezpečno, že všude musí být policie? Nebo jsem v bezpečí, když všude kolem mě je policie?

 Pan Abdujalilov zaplatí tři stovky, odjíždí a my zrovna tak. „Václavák jsi viděl, tak kam chceš teď?“ Tak když centrum, tak snad i Staromák, ne? Ať to mám z jedné vody načisto. 

 Fajn, jedeme krokem mezi davem turistů. Občas si musíme při cestě „vrznout,“ protože spousta turistů se bez sluchátek v uších neobejde ani na Staromáku nebo na pěší zóně. 

V Celetné jsme svědky zajímavého úkazu. Jakýsi člověk chce splynout se zdí a stát se její součástí. Chce být neviditelný. Nejdříve vidíme asi třicetiletého muže klečet na kolenou v předklonu, před sebou čepici. Jakmile nás zaregistruje, během okamžiku vstává, hází kapuci přes hlavu, obrací se k nám zády a tiskne se ke zdi. Dětská hra „Já vás nevidím, takže vy nemůžete vidět mě.“ Jenže Lukáš tuhle hru nehraje: „Ale no tak, pane Macháčku, proč nám tady zase děláte ostudu?“ Oslovený se obrací tváří k nám, dělá ohromně překvapeného, obočí mu vyletí nahoru, ústa se roztáhnou do úsměvu a přichází na řadu kouzelná komunikace: „Jééé, dobrej den, pane strážníku, to sem rád, že vás vidím! Už sem si myslel, že tu neděláte. Dyť my sme se nepotkali jak dlouho? Sme na sebe asi neměli štěstí, co?!? A co pořád děláte???“ Sociální inteligence tomu chlapíkovi rozhodně nechybí. 



Pan Macháček nakonec odchází už se stokrát proneseným slibem na rtech, že dnes už tedy opravdu, ale fakt opravdu a fakt namouduši a na psí uši – Z čeho mě to pane strážníku podezříváte? Copak bych vám lhal?!? – a na kočičí svědomí a na holý pupek fakt namouduši žebrat nebude. 

 Docela mě pobavil. Možná se mnou leckdo nebude souhlasit, ale podle mě by bez podobných figurek a postaviček byl náš svět o dost chudší…

 Při další jízdě Opletalkou pod hlavním nádražím se Lukáš zarazí: „Viděls ten bílý kombík? Měl přelepenou erzetu! Otoč to.“ Zatímco se vracíme, zbystří David: „Hm, a támhle to auto má na erzetě rovnou zakryté číslo.“ Kolegové mají vycvičené oko, já nepostřehl vůbec nic. Pánové, klobouk dolů!

 A oba mají pravdu. Bílý kombík má z nuly černou páskou udělanou osmičku, v druhém případě si majitel drahého vozu přikryl dva znaky dokonce pomocí už dříve vystavené parkovačky. Možná nám chtěl dát najevo, že on si to může dovolit a možná tou použitou parkovačkou nám dával znát, co si o nás myslí. Kdoví, jak se bude tvářit, až mu přijde dopis od Celní správy…

 Zastavení a pauza na služebně Lodecká. Potkáváme tady kolegy strážníky z Astry 150, neboli z hlídky, která zajišťuje odvoz podnapilých na záchytku Bulovka. Pánové, takhle brzy ve službě?!? Copak může být někdo zralý na záchytku takhle po ránu?!? „To by ses divil, kolik lidí je už takhle po ránu na šrot.“ Vzpomenu si na chlapíka s obvázanou hlavou na Václaváku a raději už nic neříkám.

 Oba moji dnešní průvodci mizí v posilovně, já hledám nějakou levnou restauraci. Apetito v Dlouhé, kuřecí řízek a brambory, 125 korun. Cena parádní, celková chuť nevalná. Lukáš s Davidem následně v autě vytahují lahve s jakýmisi podezřelými tekutinami a vydávají to za oběd. „To je zase můj řízek, jen je v tekutém stavu. Po cvičení to nejlepší.“ Aha, prý slaný karamel. No, dobrou chuť, to snad raději ty oschlé brambory.

Já vím, já vím. Ale podívejte se mi na palubku, svítí mi tam dojezd nula kilometrů. Bojím se, že mi auto někde chcípne a tudy to mám blíž k pumpě. Vždyť už jedu jenna výpary.

 V jakési ulici David náhle obrací auto a šlápne na plyn, Lukáš nahodí majáky a já jsem vtlačený do sedačky. Vůbec nechci Davida rozptylovat, takže se ani neptám na důvod téhle rychlé jízdy. Ten se dozvídám, až když Lukáš vyskočí z auta a oslovuje zastaveného řidiče: „Víte, že je z téhle strany zákaz vjezdu? Tady vůbec nemáte co dělat.“ Řidič reaguje nečekaně. Vůbec se totiž nevymlouvá a přidává nečekané, ale pravdivé vysvětlení: „Já vím, já vím. Ale podívejte se mi na palubku, svítí mi tam dojezd nula kilometrů. Bojím se, že mi auto někde chcípne a tudy to mám blíž k pumpě. Vždyť už jedu jen na výpary.“ pravdu, to upozornění na displeji je hodně výrazné. Zaplatí symbolickou stovku, tohle se dá pochopit.

 Přestože jedeme už poněkolikáté na majáky, nemám pocit nějakého nebezpečí. David řídí úplně úžasně. „Taky řídím už nějaký pátek. Nejsem z Prahy, bydlím kousek za Golčovým Jeníkovem, na každou směnu dojíždím. Dříve jsem to dělal autem od služebny až domů za necelou hodinu. Hnal jsem to po dálnici. Dneska mám rodinu, zklidnil jsem se, už si na sebe dávám pozor. Teď už jen autem do Jeníkova, pak rychlíkem do Prahy, z hlavního nádraží to mám na služebnu pár minut.“

 Pokuta ve výši tři sta korun padne i o něco později, když na Těšnově narazíme na auto s přívěsem, blokující přechod. Řidič prý na přívěsu převážel starožitné okno k renovaci do místní dílny a okno nemohl přenášet na nějakou velkou vzdálenost. 

 Když se kolegům zmiňuji, že jsem čekal mnohem vyšší pokuty, překvapeně na mě pohlédnou. „A proč bychom tady měli chtít tisíce? Nepotřebujeme dělat nějaké rekordy, honit si ego a soutěžit, kdo víc vytrhal na pokutách. I dvě tři stovky si člověk zapamatuje. Ty by sis nepamatoval, kdybys přišel o tři stovky? A to je takový náš standard. Ale umíme dát i za dva tisíce, to se neboj.“ 

Ve vysílačce se ozve dotaz okrskářky ze Starého Města, zda není některá autohlídka poblíž ulic Haštalská a Rámová. Ale ano, můžeme zajet. Lukáš se zeptá, o co jde. Komunikace chvíli trvá... „Mám tady autobus, co nemá povolení k vjezdu a řidič to nechce pochopit. Mluví jen německy. Zablokoval tady celou křižovatku.“ Škoda, že takové základní informace kolegyně z okrsku neřekne rovnou, ušetřil by se čas.



 Křižovatka, v ní až skoro zablokovaný autobus. Situace na místě nijak neeskaluje. Nikdo nikoho nedrží pod krkem, nikdo nikomu nevyhrožuje, nikdo na nikoho nekřičí, jen si dva lidé prostě nerozumí. Jeden česky a anglicky, druhý německy, i to je Praha – Prague – Prag. 

 Lukáš s naprostým klidem spustí plynnou němčinou… Ale žádná školní němčina s pomlkami, ééé, hledáním výrazů v paměti, ééé, kdepak. Osobně jsem kdysi u němčiny skončil ve třetí lekci větou „Ich möchte etwas zum trinken und essen,“ později jsem v nějaké rapové písničce narazil na „ajn cvaj draj, du bist šajse policaj,“ takže teď tu stojím v němém úžasu. Lukáš řidiči rychle vysvětluje, že až ke jmenovanému hotelu se nedostane, že na to je ulička Rámová příliš úzká. Navíc, že porušil několik předpisů a dopravních omezení. Popravdě, vůbec nechápeme, jak se s tímhle dlouhým autobusem dostal až sem. Ale prý je v Praze teprve podruhé a zavedla ho sem navigace.

Vždyť to stačí. Určitě sem jako autobusák od cestovky bude jezdit častěji a nechci, aby turistům vyprávěl, že pražští měšťáci jsou idioti, se kterými se nedá domluvit.

 Řidič, který konečně pochopil, o co jde, si jde k nedalekému bankomatu vybrat peníze, Lukáš po něm požaduje pět set korun. „Vždyť to stačí. Určitě sem jako autobusák od cestovky bude jezdit častěji a nechci, aby turistům vyprávěl, že pražští měšťáci jsou idioti, se kterými se nedá domluvit.“ 

 Co dál? Všude kolem jen úzké uličky nebo zákazy vjezdu. Rychlá domluva Davida a Lukáše, kterak autobus dostat z křivolakých uliček na dostupnější místo, kam by zároveň mohli dorazit klienti z nedalekého hotelu. Domluveno, Lukáš obléká reflexní vestu, autobus zapíná blikačky a Lukáš využívá své pravomoci usměrňovat dopravu. A jako kdysi Krysař vyvedl za pomoci píšťaly všechny děti z města kdoví kam, tak teď jde všelijakými jednosměrkami Starého Města kolega Lukáš a za ním jede krokem blikající patrový autobus. Ještě chvilku jedeme před tímhle průvodem, ale pak se odpoutáváme. Aby všechno klaplo, je potřeba uzavřít další křižovatku. Moc se v místních uličkách nevyznám, takže nevím, kudy se to vlastně šlo a jelo.

 Cestou potkáváme protijedoucí vozidlo státní policie. David ho problikne, auta zastavují na stejné úrovni, stáhnou se okénka, minutová konverzace. „Co se děje, co potřebuješ?“ – „Zavřít vjezd do ulice… Stalo se nám...“ – „Jasně, na jak dlouho?“ – „Dvě, tři minuty. Já uzavřu vjezd do…“ Vozidlo Policie ČR odjíždí, David hlásí Lukášovi, že může být v klidu, že se domluvil s Libelou 10. „Ty, Davide, takhle to tady chodí normálně? Že vám stáťáci vyjdou až takhle vstříc?“ – „Hele, to je vždycky o lidech. Známe se, my s těmahle máme v podstatě stejné směny. Jsme i v jedné whatsappové skupině, kde se informujeme o všem důležitém. Jednou vyhovíme my jim, podruhé oni nám. Ale teď mluvím za nás, na jiných směnách to může být odlišné.“

 Autobus se dostal tam, kam ho kolegové chtěli dostat. Myslím, že tenhle autobusák bude o pražských měšťácích mluvit jen v dobrém. Na rozloučenou ještě stáhne okénko, vystrčí ruku a hlasitě zavolá: „Fíln dank, majne hérn, fíln dank.“ Pro němčináře: Vielen Dank, meine Herren, vielen Dank.

 Lukáši, kolik roků jsi studoval němčinu? „Kdepak, jen jsem devět let hrál v Německu fotbal. Pátá liga, kousek za hranicemi, trénink párkrát za týden, každý víkend zápas. Jak se tam chceš dorozumět se spoluhráči? Holt se naučíš.“ – Hm, to bys mohl hrát za nás, za pražské měšťáky, ne? – „Ale vždyť hraju! Máme firemní tým, to nevíš?!? Zrovna nedávno jsme měli letět do Turecka na mistrovství Evropy policejních sborů, ale nějak to neklaplo. Pravidelně jezdíme třeba na turnaj do Holandska.“

 Linka 156. Paní nahlásila bezmocného ležícího muže, Vrchlického sady neboli park před hlavním nádražím. Opět zapínáme majáky. Adrenalinu není nikdy dost. Styl brzda – plyn, slyším sirénu a občas „kačera,“ v okolních výlohách vidím odlesk našich majáků, po prudkém šlápnutí na plyn jsem vmáčknutý do sedadla... Všichni mlčí, aby se řidič mohl soustředit... Přiznávám, že tyhle chvíle mám rád, užívám si je.

 Operační nás diriguje podle kamer, přesně víme, kam zajet. Jedeme po chodníku, mávající paní vidíme zdálky. Čekáme zraněného muže z nějaké potyčky. Kdepak, tohle není zranění. Kývající se muž se skrz nás dívá na nějaký vzdálený bod. Dräger, hodnota 3.7 promile. Zranění žádné, tohle je na Astru 150 a odvoz na záchytku. 

 Zatímco čekáme na Astru 150, kolem parku jezdí jedno za druhým naše auta, auta Policie ČR, auta záchranky. Posléze zahlédneme i auto s nápisem „koroner.“ Hm, ta záchranka byla asi zbytečná. Z vysílačky se dozvídáme, že na ochozu hlavního nádraží došlo k exitu. Paní kolem šedesáti let. Podle všech indicií už o několik hodin dříve, možná dokonce o den. Státní policisté potřebují znát totožnost zemřelé, nejspíš se jedná o ženu bez domova. Přes whatsapp si kolegové píšou, kdo dělal naposledy tzv. „káóčko,“ (neboli kontrolu osoby) a kdo by tedy věděl něco bližšího o její totožnosti. Ne, ani za pár minut nikdo neví, jak se zemřelá vlastně jmenovala, kdy a kde se narodila... Nemluvě o tom, proč vlastně skončila na ulici...

Vidíme se s kolegy z Lodecké znovu, dříve, než jsem čekal. Michal ze stopadesátky na mě jen zahaleká: „Tak hlavně, že jsme si o tomhle něco povídali, viď?!?“

Za chvilku kolegům Lukášovi a Davidovi začíná druhá pauza. Odjíždějí na pauzu na základnu, s fotografem odjíždíme do svých kanceláří, jeden opilý se odváží na Bulovku a jednu zemřelou odvážejí do márnice. Takový příjemný den, takový prapodivný závěr. No, i takový je život...

Poděkování: Lukáš Bártek, David Šereda

Zobrazení: 430