Přes Balaton s maďarskou prezidentkou

Rubrika: Naši lidé Zveřejněno: středa 1. listopad 2023 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Kolegu strážníka Mirka Charváta můžete potkávat v roli okrskáře v ulicích Michle. Ale tentokrát jsme se nesešli, abychom si povídali o každodenním šlapání po téhle čtvrti. Mirek se totiž v červenci zúčastnil akce, kdy se jeho sportovní soupeřkou stala i maďarská prezidentka. Akce se jmenovala Lidl Balaton atúszas, což internet přeloží jako Balatonské plavání. Překlad je trochu nepřesný, nejde totiž o jen tak ledajaké plavání. Jedná se o plavecký maratón v délce přes pět kilometrů.

Mirku, vím o tobě, že jsi tak trochu postrachem některých kolegů. Tvých pětadvacet kilometrů pěšky za směnu je prý vražedných. Ale jak ses vlastně dostal k tomu, že chceš přeplavat Balaton? Chceš být postrachem i našich kolegů z Poříčního útvaru?

Ale kdepak. Jenže to si tak jednou manželka sedne k internetu, hledá nějaké sportovní akce… A najednou zvedne hlavu od obrazovky a řekne, že v polovině července, za necelý rok, se koná plavecký maratón na Balatonu. Trať skoro pět a půl kilometru. A jestli se prý tedy chceme zúčastnit, tak máme nejvyšší čas začít trénovat. A podívá se na tebe takovým tím zvláštním pohledem…

Ty bys takovému hrubému nátlaku odolal? Co mi zbývalo než souhlasit?

Tomu rozumím, také občas podléhám podobnému násilí. Co dál?

Manželka nás přihlásila snad ještě ten večer. Promiň, opravím se: společně jsme se po vzájemné domluvě přihlásili ještě tentýž večer. Uf, trať přes pět kilometrů, přece jen trochu strachu, ale co bys pro manželku neudělal. Startovné bylo v přepočtu asi dvanáct set korun, okamžitě nám přišlo potvrzení. A začalo se s tréninkem.

Skočili jste do Vltavy a plavali a plavali a plavali?

Těsně vedle. Skočili jsme do bazénu v Podolí. Nějaký základ už jsme ale přece jen měli. Jednak jsme ještě nedávno dělali crossfit a jednak jsme se loni vrhli na smíšenou štafetu v triatlonu. Nezačínali jsme tedy úplně z ničeho.

Promiň, vůbec nevím, co to je crossfit…

Zjednodušeně: žádné obyčejné a nekonečné posilování všech možných svalů. Crossfit je zajímavější a pestřejší, obsahuje jak klasické činky, tak švihadlo, dřepy, kliky, trochu gymnastiky, angličáky, tam je prostě všechno. A ve vysoké intenzitě.

Ten triatlon už si nějak představit umím.

Dělali jsme smíšenou štafetu. Tým musí být ve třech, kdy jeden plave, druhý jede na kole a třetí běží. Ženský prvek zastupovala moje manželka. Ale zažíváme úspěchy a sbíráme diplomy, smíšených týmů totiž moc není. Třeba loni se u hornopočernického rybníku měla konat soutěž, do které se přihlásilo pět družstev. Jenže se zbláznilo počasí, byl takovej neskutečnej slejvák, spíš průtrž mračen. Až nakonec v kategorii startovaly jen dva týmy. Bedna jistá! 800 metrů plavání, 20 kilometrů kolo a 5 km běh, dostali jsme diplom, medaili, voucher na další start, dárkový koš, dokonce i bublinky v tom koši byly…



No, nevím, o kvalitě vody v pražské aglomeraci si nedělám moc velké iluze… Ještě tak Vltava nad Braníkem směrem k Modřanům.

Asi máš pravdu. Když jsme tenkrát přijeli obhlédnout terén před závodem, byl to děs. Na hladině cosi plavalo a na břehu cedule se zákazem koupání kvůli hygienickým podmínkám. Ale přitom se tam pořádaly závody. Nakonec se to těsně před závodem vylepšilo, asi díky těm dešťům. Letos už měli na webových stránkách upozornění, že start je na vlastní nebezpečí, protože se tam objevily fekální bakterie. Vlezl bys do toho?

Ne! Děkuji za nabídku. Nevlezl!

My tam letos taky nevlezli. Co si budeme povídat, občas nějakou tu vodu polkneš, to ti prostě do úst vlétne. Ale aspoň vidíš, do čeho nás někdy ženou. Podobných historek ti můžu povědět ještě několik.

Počkej, nějak jsme odbočili od Balatonu. Co ten trénink?

Balaton nebyl žádný triatlon, to bylo jen čisté plavání. Od chvíle, co jsme se rozhodli, že do toho půjdeme, tak jsme byli věčně v bazénu. Někdy i sedmkrát v týdnu, třeba i pět kilometrů v kuse.

V bazénu bys měl udělat pět kilometrů do dvou hodin. Vešel jsem se na pohodu, klasický styl prsa, za hodinu padesát.

Natrénováno, vzhůru do Maďarska! Ria ria Hungaria!

Původně se měl závod konat v sobotu 22. července. Ale byla bouřka, termín se o den odložil na neděli. Asi s tím už mají zkušenosti, protože byly vypsané i další náhradní termíny.

Musím říci, že organizace klapala na jedničku. Předem jsme z anglické verze webovek věděli, kde můžeme zaparkovat, kam se máme obrátit, kde vyfasujeme čipy, kde dostaneme občerstvení, kde je molo na zpáteční trajekt, prostě žádný zádrhel. Přitom cizinců tam podle všeho bylo jen pár. Později jsem ve výsledkové listině mezi skoro devíti tisíci startujícími našel jen sedm Čechů a sedm Rusů. Jinak kolem nás samá maďarština.

Přijeli jste, závodili jste, vyhráli jste?

Až na to poslední. Nevyhráli jsme. Ale to jsme tak nějak tušili. Na stupně vítězů mi scházelo dva a půl tisíce míst.

Jinak kontinuální start od sedmi ráno do dvanácti hodin. Vítr, boční vlny kolem sedmdesáti osmdesáti centimetrů. Před tebou koridor asi dvě stě metrů, z jedné strany lodě, z druhé strany bóje. Lodě tak nahusto, že když někdo dostal křeč nebo si potřeboval odpočinout, mohl doplavat k lodi a chvíli se jí přidržet. Z lodí rozdávali i energetické tablety a hroznový cukr.

Zmiňoval jsi nějaký rozruch hned na startu.

Jo jo, štosujeme se na startu, najednou všude fotografové, nějaká sympatická ženská v červeno-bílo-zelených jednodílných plavkách na molu, nevěděli jsme se, co se děje, kolem ní pár namakaných goril. Úsměvy, mávání do kamer… Až večer ve zprávách jsme se dozvěděli, že to nebyla žádná herečka, modelka, zpěvačka, ale maďarská prezidentka Katalin Nováková.

Ale její přítomnost byla pro nás trochu nepříjemná. Kolem ní totiž kroužili ve vodě bodyguardi, za ní policejní čluny… Nepříjemné pohledy, nepříjemné další vlny. Příště budu raději, když do Balatonu skočí v jiný čas. Mimochodem, ty plavky znamenaly maďarské národní barvy.

Jak závod probíhal po sportovní stránce?

Chtěli jsme plavat společně s manželkou. Ta začala kraulem, já sázel na prsa. Ale ty vlny… Masakr, děs a hrůza. Ztratili jsme se. Na tu dálku to nešlo. Občas jsem na ni čekal, šlapal vodu, ale bylo to v tom větru a vlnách vysilující.

V těch velkých vlnách jsem měl náběh na mořskou nemoc. Jak to s člověkem houpe sem tam, tam sem, tak mně začalo být blivno už po necelých třech kilometrech. Chytil jsem se raději jedné lodi, motala se mi hlava, ztrácel jsem směr.

Skočím v čase: to houpání cik cak asi nepůsobilo jen na mě, protože na mělčině před cílem jsem viděl dost lidí, jak stojí po pás ve vodě a obsahem žaludku krmí místní ryby. Aspoň, že to rozhrábli rukama, aby zbylo pro potěr.

Přežili jste oba, nikdo jste se neutopil, takže všechno dobré.

Manželka doplavala asi dvacet minut po mně. Čekal jsem na ni v cíli, na rameni mi pak smutným hlasem prozradila, že jí během cesty bylo tak špatně… A že to mockrát chtěla vzdát, ale styděla se. A na zpátečním trajektu se mi přiznala, že kdyby to všechno věděla, nikdy by do toho nešla a nepřihlašovala nás. Kvůli vlnám jsme totiž naplavali k osmi kilometrům.

A úplný závěr? Přišla nám pokuta od maďarských strážníků. Třicet tisíc forintů, necelé dva tisíce korun. Na čtyřicítce jsme jeli o osm kilometrů rychleji.

 

Mirku, děkuji za rozhovor.

Zobrazení: 420