Byly doby, kdy jsem měl doma i třicet zbraní

Rubrika: Naši lidé Zveřejněno: čtvrtek 28. září 2023 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Sběratelství patří k lidem. Sbírá se skoro všechno. Jakmile máte od něčeho dva kousky, už se tomu dá říkat malá sbírka. A mnohým z nás se líbí zbraně. Sbírky zbraní jsou vždycky a v každé době ohroženy nepřízní režimu nebo obyčejnou zlodějnou. Od devadesátých let se na našem trhu objevují zbraně do té doby nevídané. Začaly se k nám dovážet zbraně historické i moderní. Je potěšující, že našim lidem hraje do karet legislativa.

Někdo své miláčky ukáže ostatním, jiný váhá. Kvůli bezpečnosti, kvůli předpisům.

 

I kolega Jaromír Melichar dlouho váhal, než jsme se nakonec k příjemnému povídání přece jen sešli.

Ale zato na setkání přijel stylově! V americké uniformě z 2. světové války a v plně vybaveném Jeepu Willis. V autě jen tak ledabyle a zároveň stylově nezbytné věci každodenní potřeby, jako ešus, hrnečky, náhradní boty a podobně. A taky pár granátů, v koženém pouzdře puška Garand M1, na nástavbě kulomet Browning M2, vpředu na kapotě kořistní německý kulomet MG-34.

A aby byl dojem dokonalý, tak na předním nárazníku přivařený břit na přetrhání ostnatých drátů. Němci totiž často přes cesty natahovali ostnaté dráty tak, aby posádkám džípů způsobili co nejhorší zranění.

Pane kolego, kde se dá takový zachovalý džíp sehnat?

Náhoda! A o zachovalosti bych už vůbec nemluvil. Je z roku 1943 a našli jsme ho opravdu velkou náhodou na jedné americké základně v Itálii. Jednání o prodeji byla hodně náročná. Pak převoz na návěsu do Česka, několik dlouhých měsíců dalších starostí, peněz, oprav a času. Výsledek vidíte sám, na různých akcích si snad ostudu nedělám.

Ty zbraně budí velký respekt.

O typech už jsme si povídali. Ale všechny jsou nefunkční, už vyrobené jako „nezbraně.“ Kulomet na korbě není dokonce ani kovový, je to obyčejný bakelit. Ale podoba s originály je vizuálně stoprocentní, rozdíl nerozeznatelný. Takhle to jsou dětské hračky, žádné papíry, žádné povolení. Všechno to souvisí s legislativními změnami za poslední roky. Jsou nové požadavky na bezpečnost.

Zmínil jste různé akce. Jakých se zúčastňujete nejčastěji?

Klasicky v květnu to jsou Convoy of Liberty a Convoy of Freedom. Tam se sejde kolem padesáti aut, občas se objeví tank nebo obrněný transportér. Občas se drží čestná stráž u nějakého pomníku. Kromě toho nás zvou starostové některých obcí, tak jim uděláme minipřehlídku a zábavu pro děti. Omezují se akce, kde se předváděly různé bitvy. Teď je s tím čím dál více papírování a tak ubývají.

V podobných klubech jsou lidé stejné krevní skupiny, takže si občas uděláme společnou akci jen tak sami pro sebe a pro radost.

Sice to jsou hračky, ale asi by se mi některé části těla dost sevřely, kdybyste na mě tím kulometem namířil.

A to se dříve jezdilo s ostrými zbraněmi. Byla s tím otravná, ale nezbytná administrativa. Hlásili jsme co-kdy-kde-kam. Policisté kontrolovali, občas i neohlášeně. Ale vždycky slušně. Nakonec si snad devadesát procent podobně postižených kamarádů pořídilo tyhle repliky. Taky jde o peníze. Bakelitový kulomet mě kdysi stál čtyři tisíce, kovová replika stojí přes dvacet tisíc, originál ke čtyřiceti tisícům. Mimochodem, na nikoho nemíříme, nechceme nikomu přivodit infarkt.

Nemáte problémy s viditelným umístěním takových zbraní-nezbraní na autě? Nikdo se nelekne?

I policie se občas chytne. Ale při zmíněných slavnostech kolem nás chodí plzeňští policisté, sáhnou a rovnou řeknou: „Hm, tak tohle ani nebudeme kontrolovat.“ Ti už tohle znají. Ani si nevzpomenu, kdy mě zastavili policisté někde na silnici. Když jedou kolem, tak z auta pozdraví a zamávají. Vědí, že nikomu z nás případné problémy nestojí za to.

Předpokládám, že s tímhle autem a s touto uniformou jste členem nějakého klubu vojenské historie.

Asi dvacet let jsem hrdým členem KVH Třetí armády generála Pattona v Plzni. Ne, nejsme ti s indiánskou hlavou, ti přišli do Plzně až později. My máme bílé Áčko v modrém poli. Uniformy jsou kopie, originál mám doma jen typ „Vietnam“. Ale originál, nebo kopie… Vždyť to není důležité, důležité je, abych nejel v druhoválečném džípu v havajské kytičkované košili. Můj názor je, že by tyhle věci měly mít nějakou tzv. „štábní kulturu“.

Nestalo se vám, že by někdo zatoužil po vašem autě nebo po věcech v něm tak nějak bez vašeho dovolení?

Vy myslíte jako ukrást, ano? To by si mohl zkusit! Celé auto je prošpikované různými vícestupňovými kontrolními systémy. Mám toho v autě víc. Sáhnete na pažbu karabiny nebo na bednu s granáty, hned mi budou křičet hodinky s upozorněním. Nechci to dál upřesňovat. No, přesvědčte se sám, zkuste za něco vzít… (Ano, přesvědčil jsem se. Kolega Melichar měl pravdu.)

Mimochodem, předem díky za svezení. Ale pojďme dál. Setkali jsme se na téma sbírání zbraní. Nemohu se nezeptat, jaká byla vaše vůbec první?

Klasika, vzduchovka u dědy. Vesnice, prázdniny, bezstarostné dětství, všude kolem vrabci… Dříve normální zábava. Značka Slavia, první republika. Dodnes ji mám doma. A pak jsem na půdě za trámem objevil opravdovou flintu! Německý válečný Mauser, opakovačka K98. Hodně výrazná vzpomínka! Na té půdě jsem ji sebral, důležitě s ní chodil po dvorku, a když mě uviděla babička, zařvala: „Ty chceš, aby nás zavřeli!?!“ a následně o mě přerazila koště. A flinta zmizela beze stopy. Ani později mi neprozradili, jak skončila.

Pak jsem měl po tátovi americkou samonabíjecí karabinu M1. Když mu bylo šestnáct let, bojoval v květnu 1945, nějak se k němu dostala. Při první zbraňové amnestii jsem ji přihlásil a později prodal.

Jak se vlastně stane, že v člověku zahoří láska ke zbraním takovým plamenem?

Vyučil jsem se černému řemeslu, a tak jsem v sedmdesátých letech jako voják absolvoval výcvik a školení v oboru „zbrojní materiál.“ Pak jsem na rotě dělal zbrojíře a zároveň to na poddůstojnické škole učil další spolubojovníky.

Definitivně jsem tomuto koníčku podlehl začátkem devadesátých let. Nějakým řízením osudu se stalo, že mezi mými známými a přáteli byli a vlastně pořád jsou i prodejci zbraní. A svět je malý, takže podobně postižení lidé se na tomhle světě vždycky najdou a dají se do kupy. Začnou si povídat, začnou si nějaké kousky ukazovat… A najednou tu zbraň chcete taky.

Mimochodem, k práci zbrojíře jsem se vrátil po mnoha letech v Aktivních zálohách AČR ve Středočeském kraji. 

Máte spočítané, kolik zbraní vám prošlo rukama?

Od roku 1992 to bylo dobře přes stovku. Mých soukromých, aby nedošlo k omylu. Koupil jsem, užil si ji, prodal. Teď momentálně mám jen asi čtrnáct patnáct zbraní. Byly doby, kdy jsem měl doma těch zbraní i třicet… Zaměřoval jsem se spíše na armádní a služební zbraně.

Buďme konkrétnější, prosím. Jaké zbraně by u vás policie při kontrole našla dnes?

Už ke mně policie nechodí. Dnes už totiž nevlastním žádnou samočinnou zbraň. Ale to neznamená, že jsem vyhodil trezory.

Dneska mám už jen pár zbraní pro radost. Nějaký samonabíjecí samopal, samonabíjecí kulomet, malorážku, tři turecké brokovnice, pár pistolí. Mezi moje oblíbené pistole patří třeba Tokarev, ta umí prostřelit i neprůstřelnou vestu. Moje oblíbená je i na první pohled obstarožní pistole vzor 27, přezdívaná „rada Vacátko“ s ráží 7,65 Browning. Příslušníci bezpečnostních složek ji používali až do začátku 50. let. A nemůžu zapomenout na klasiku, na Colt 1911. Jsem prostě pistolovej typ. Z mého pohledu se používání revolveru rovná návratu k dřevěnému pluhu.

Turecké brokovnice, to zní divně.

Jsou na našem trhu teprve pár let. Když člověk vidí cenu, zdráhá se uvěřit, že by se z toho mělo střílet. Zatím mě ale vždycky příjemně překvapily. Mám dvě samonabíjecí, jednu pumpu. Poměr cena-výkon nepřekonatelný. Chromové nerezové hlavně… Chodím s tím na asfaltové holuby.

Nějaké zkušenosti se samočinnými zbraněmi? Žádné podezření ze strany policie typu „proč, co s tím budete dělat?“

Zkušeností spousta, podezření žádná. Policisté na mém oddělení si na mě zvykli. Domů vám přijde komise, a ta se hlavně podívá, jak to budete mít uložené. Bude je zajímat, jestli jste opravdu koníčkář, jestli máte nějakou odbornou literaturu, jestli o tom máte nějakou povědomost. Osobně si na jednání ze strany policie nemůžu jakkoliv stěžovat. Jednání pokaždé slušné, korektní. Takhle se v případě zbraní z kategorie A přijdou podívat jednou za rok. Nikdy mi nedělali problémy, taky asi proto, že jsem všechny podmínky vždycky splnil. Kontrola se týká jak samotných zbraní, tak správného uložení. Vždycky zavolají předem, kdy by mohli přijít… Sepíše se protokol, další návštěva za rok.

Proč jste vlastně přestal s automatickými zbraněmi? Osobně jsem o nějaké také uvažoval. Přece jen to musí být jiné vzrušení než s pistolí.

Jeden důvod už se vyřešil sám. Spotřeba nábojů. Měl jsem německý válečný kulomet MG-42 v samočinné verzi, kadence 1200 výstřelů za minutu. Říkalo se mu Hitlerova pila. Kulometem si můžete kreslit po stráni, stačí chvilku držet spoušť. Dvacet výstřelů za vteřinu, tu mrchu nešlo uživit, ta měla hroznou spotřebu, to jsem nedal. Deset vteřin a vytáhne vám to z peněženky čtyři tisíce. To vás pak naučí i přebíjet. A stejně jsem odcházel ze střelnice o dost chudší už po pár minutách.

Není totiž problém koupit samočinné zbraně, samozřejmě s civilní přejímací značkou. Teď je problém si z těch zbraní zastřílet. Zmizely střelnice, kde se dalo si se samopalem nebo kulometem zastřílet. Vlastnictví samočinných zbraní už je dneska vysloveně sběratelská záležitost. Legálně si nezastřílíte. A kdo by chtěl riskovat nějaké sankce?

Ale bylo toho více…

Povídejte, nenechte se nutit.

Každoroční kontroly už mě přestaly bavit. Byly korektní, slušné, ohlášené. Ale cizí lidé vám prolézají byt, už to nebylo příjemné ani mně, ani manželce. Ta týden uklízela, aby si prý před komisí neudělala ostudu.

Jak se vůbec manželka dívá na váš koníček? Nechce místo nákupu nové pušky jet na dovolenou k moři?

Manželka? To je nadšenkyně! Nadšeně by mě vyhodila z bytu a za mnou by stejně nadšeně vyházela moje zbraně! (smích) Samozřejmě přeháním. Asi mě opravdu miluje (úsměv) a tak si časem zvykla. Nemá cenu se jí chlubit nějakým zajímavým úlovkem, to neocení. Když jsem to dříve zkusil, jen pokrčila rameny: „Hm, flinta. Takových už máš dost. Vždyť jsou všechny skoro stejné.“ Zakutálenou nábojnici někde v rohu bere úplně samozřejmě, v klidu a bez vyčítavých slov, že dělám nepořádek, mi ji vrátí. A neslyšel jsem ani slova, že dovolená u moře by byla zajímavější.

Kterou zbraň, z těch, které jste vlastnil, považujete za nejcennější?

Nedokážu říci. Záleží, jak to člověk posuzuje. Každou jsem měl svým způsobem rád, i když jsem ji po čase prodal. Dříve byl u nás dost nedostupný americký kulomet Browning 1919 ve full verzi s civilní značkou. Ten jsem si považoval, s ním jsem si tehdy dost zastřílel. Měl jsem několik pušek od firmy Winchester, mám doma americký Garand…

Ne nejcennější, ale nejdražší zbraň na provoz byl jednoznačně už zmíněný kulomet MG-42.

Co se chystáte v dohledné době koupit?

Nejspíš už nic. Někdejší nadšení se trochu vytratilo. Dobré zbraně dost podražily. Jak si přebíjím, jak zbraně čistím, tak pořád čichám střelný prach, olej, poslouchám zvuk výstřelů, rozeznávám výstřely podle patron, už to tak neprožívám. A taky těch vzácností, které mi neprošly rukama, už moc není.

Nosíte střelnou zbraň u sebe v běžném životě?

Málokdy. Spíše sporadicky. Všichni víme, že když se zbraň vytáhne, musí být člověk připravený ji použít.

Nabitá zbraň někde v bytě?

Člověk by měl mít zbraň tam, kde ji ten druhý nečeká.

Ocitl jste se v situaci, kdy jste si říkal „škoda, že nějakou zbraň u sebe nemám?“

Ne. Jsem klidný člověk, pral jsem se snad jen jednou v životě. Tyhle situace nevyhledávám, nejsem agresivní, a taky nejsem žádný drobeček.

Potatily se děti?

Ne. Vyrůstaly v tom od malička, není to pro ně žádná vzácnost, byly zvyklé. Když jsem je chtěl zabavit, nasypal jsem jim na hromadu tři balení různých nábojů a hrály si na Popelku, přebíraly patrony. Dcery si udělaly zbroják, ale jedna se pak podřekla, že jen proto, aby mi udělaly radost.

Příští akce vašeho Klubu?

Víkendové setkání více klubů s americkou tematikou na Sázavě. Pokecáme, co rok dal a vzal, pochlubíme se novými úlovky, budeme mezi svými.

Zobrazení: 645