Srdeční záležitost

Rubrika: Naši lidé Zveřejněno: úterý 5. prosinec 2023 Autor Vojtěch Gabriel Vytisknout E-mail

Moje první setkání s Marcelou Kilarskou? Tak to bylo přesně před třinácti lety, kdy jsem seděl na Útvaru vzdělávání jako čekatel a věděl jsem, že paralelní třída má na přestupky takovou menší a dost náročnou paní. Měli ji i za třídní, ale mě se její výuka nedotkla. Na nejdůležitější oblast vědomostí strážníka, tedy přestupkový zákon, jsme ji neměli. V minulosti jsem toho trochu litoval, protože jestli něco Marcela umí, tak je to být náročný a snažit se z lidí „vytřískat“ to nejlepší, a také toho co nejvíce naučit. Ona ovšem není taková jen na ostatní, ale i na sebe a to se mi na ni líbí asi nejvíce.

Vloni jsme pravidelně v půlce září jezdili s kolegou na Letnou, kde se konal běh Nadace Terezy Maxové – Teribear. Bylo dost šílené počasí. Oproti letošnímu roku vyloženě Sibiř. Zima, déšť, vítr… Na oválu moc lidí tehdy nebylo. Postavy mizely ve studených provazech deště. Pokaždé se však vynořila menší postava s úsměvem na tváři, bílým tričkem přes větrovku a čelenkou. Marcela. Takový etalon výdrže, kvality a hlavně naprostého nadšení. Pokaždé, když jsem ji tam viděl, tak mne trochu přepadl stud, protože já se do nadačního běhu zapojil jen jednou. Nejsem na to hrdý, ale běh ani chůze mi dvakrát sympatické nejsou. Kolo bylo jako možnost pohybu zrušeno,  a tak jsem přišel o jedinou možnost jak sbírat kilometry do týmu, který Marcela založila.

Před nedávnem jsem na ni čekal před hotelem Holiday Inn u Kongresového centra Praha. Bylo pozdě odpoledne a za malou chvíli mělo proběhnout slavnostní vyhodnocení dalšího běhu Teribear. Udělat pár fotek je naprostá maličkost a je dobře, že se taková aktivita propaguje. Po příchodu do oranžérie hotelu k nám hned přichází vedení nadace a hned směřují za Marcelou. Bodejť by ne. Představovat se opravdu nemusí. „Paní Kilarská, těší nás,“ následuje milý úsměv a hned podání ruky a sklenička s bublinkovým přípitkem. Vedle Marcely podupává její syn Vojta a Luboš Šuranský, který je stejný blázen a nadšenec v tom nejlepším slova smyslu. Za malou chvíli se do hovoru zapojila i sama patronka nadace, Tereza Maxová. Ocenění probíhalo mile a sympaticky. Za tým Strážníci pomáhají, přebírali cenu všichni tři. Luboš pak za druhé místo mezi muži a Marcela za první mezi ženami. Paráda.

Nyní spolu sedíme v kanceláři na Kundratce, kde sídlí Útvar vzdělávání Městské policie hl. m. Prahy. Před sebou čaj, diktafon a v éteru pohoda. Dal jsem Marcele pár otázek ohledně běhu Teribear. Chtěl jsem i něco o ní, jejích začátcích s běháním, ale to mi neprošlo se slovy: „To už nikoho nezajímá…“ Tak tedy jen ten červený méďa Teribear.

Jak tě napadl běh pro nadaci Terezy Maxové – tedy Teribear? Proč právě tento běh, když jich existuje mnohem více, například Běh pro Světlušku.

V našem běžeckém týmu jsme uvažovali delší dobu, že bychom mohli spojit naše běhání s nějakou formou pomoci. Máš pravdu, že akcí je mnoho. Přiznám se, že akci „Teribear hýbe Prahou“ jsem zaregistrovala až v roce 2017. Náš kolega Honza Sova měl s touto akcí zkušenost z předchozích ročníků a potvrdil nám, že by bylo fajn to zkusit. Pojali jsme to i jako dobrou příležitost se vidět, trénovat a společně pomáhat.

Letošní ročník se běhal přes aplikaci a nebylo místo, kde by se mohli účastníci spolu potkat.  Vyhovuje ti letošní model více, nebo je přece jen lepší běh na okruhu, například na Vítkově nebo Letné?

Zkušenost s aplikací jsme měli už z let 2020 a 2021, takže po loňském osobním setkávání na okruhu na Letné se k tomuto modelu nadace vrátila. Pravdou je, že za mne byla atmosféra na Vítkově naprosto úžasná, ale na druhou stranu musím uznat, že běhání s aplikací nabízí nejen možnost zvolit si místo, ale je to i o čase, neztrácí se čas dopravou. Jsem orientační běžec, takže dávám přednost tréninku v lese, na měkkém podkladu.

V letošním roce jsi založila tým „Strážníci pomáhají“, nikoliv MP Praha. Byli zde jen lidé napojeni na MP Praha, nebo se přidali i strážníci z jiných městských policií?

Termín akce jsme se letos dozvěděli o dost později než v letech předchozích a taky chvíli trvalo, než jsme zvolili formu zapojení našeho týmu. Původní myšlenka o připojení kolegů z jiných obecních policií tady samozřejmě byla, ale měli jsme málo času, takže krátké oslovení proběhlo jen prostřednictvím sociálních sítí. Pravdou je, že některá jména v našem týmu neznám, ale mohli to být rodinní příslušníci strážníků. Takže netuším…



Vím, že máš čísla v hlavě, tak se zeptám. Kolik jste letos vyběhali, kolik kilometrů celkově a kdo byl vaším největším „soupeřem“?

Do týmu „Strážníci pomáhají“ se zapojilo 116 lidí, společně jsme přispěli svým pohybem celkem 12.147,3 km, což představovalo 242.946 Kč dětem. Myslím, že většina z nás opět běhala a chodila pro projekt s názvem „Chci pomoci mladým lidem z dětských domovů studovat“, který jsme si společně zvolili již v roce 2018. A tím pomyslným „soupeřem“ byla i letos firma Accenture. Měla oproti nám více běžců, o to víc si cením, že jsme dokázali i v menším počtu účastníků vyběhat víc peněz pro děti.

Chci zdůraznit, že to opravdu žádný závod není. Já osobně to beru jako velkou týmovou výzvu, nedívám se na ostatní, ale snažím se všechny co nejvíc motivovat.

V běhu jde především o získání finančních prostředků pro nadaci a konkrétní projekty od sponzorů akce. To především, ale bereš to ty osobně i ostatní z týmu také jako závod? 

Chci zdůraznit, že to opravdu žádný závod není. Já osobně to beru jako velkou týmovou výzvu, nedívám se na ostatní, ale snažím se všechny co nejvíc motivovat. To, co dělám, dělám vždy naplno, nic si neodpustím. Možná jsem na své okolí někdy příliš přísná, ale kdo mě zná, nebere to osobně. Pravdou je, že pro ostatní může být sounáležitost týmu hnacím motorem, a to vnímám jako největší pozitivum a naplnění myšlenky této akce.

Jaký je tvůj osobní rekord na této akci?

Akce byly téměř vždy časově omezeny, byl stanoven přesný začátek a konec akce, většinou se jednalo o 10 dní. Ročník 2020 byl jiný, nebyl omezen časově, ale byla stanovena cílová částka 10 milionů Kč, kterých jsme měli společně dosáhnout. To byl pro mne nejtěžší ročník, běhalo se celých 24 dní, od 24. září do 3. října a naběhala jsem celkem 1.080 km. 

Podle výsledků se ti podařilo zapojit i rodinu. Chtěli sami, nebo šli dobrovolně nedobrovolně?

Naše děti sportují od dětství, takže jsme je nikdy nemuseli k pohybu nutit. Dcera Bára se zapojila v letech 2019 a 2021, syn Vojta běhal letos a nesmím zapomenout na naši čtyřnohou parťačku border kolii Chérii, ta byla součástí týmu na Vítkově v letech 2018 a 2019. Všichni běhají dobrovolně, samozřejmě. J Od loňska máme nového člena rodiny, černou fenku německého ovčáka Athenu, která už také začíná běhat…

Vstávala jsem před pátou, běžela do práce, chodila jsem v práci, po práci opět běh domů, krátký odpočinek a další pohyb až do večera.

Naběhat takovou porci kilometrů zabere hodně času, to chodíš, pardon, běháš jen do práce a pak zase po práci? Kolik ti zbývá volného času?

Moje rodina ví, že v září, kdy je Teribear, nebudou teplé večeře. J Volný čas vyplním pohybem a odpočinkem, moc času na ostatní věci mi nezbývá. Letos jsem většinu svých kilometrů zvládla naběhat, je to časově méně náročné než chůze. Vstávala jsem před pátou, běžela do práce, chodila jsem v práci, po práci opět běh domů, krátký odpočinek a další pohyb až do večera. A vše by se samozřejmě nedalo zvládnout bez podpory mých nadřízených a kolegyň, za což jim všem třem ještě jednou moc děkuji.

Myslím, že velký dík za skvělý výsledek patří i našemu bývalému kolegovi, nyní již v klidu si užívajícímu důchodu, Luboši Šuranskému. Druhé místo mezi muži se 759 kilometry.

Myslím si, že se o Lubošovi nedá říkat, že si v klidu užívá zasloužený odpočinek, to on neumí. Jsem moc ráda, že když mu zdraví slouží, pokaždé je součástí našeho týmu. Vloni si udělal čas, přijel do Prahy, zaplatil si noclehy v hotelu u Letné a tři dny s námi běhal na okruhu. Je to srdcař a skvělý člověk, je neustálou motivací a inspirací pro nás všechny. Přála bych si, abych v jeho věku měla takový elán, energii a zdraví.

Zapojil se celý náš běžecký oddíl?

Pravidla uvnitř týmu máme jasně daná. Reprezentace MP Praha se akce účastní „povinně“, omluva se přijímá jen v případě zranění či nemoci. Ostatní členové běžeckého oddílu to mají dobrovolné, ale do budoucna mají za účast samozřejmě kladné body pro případnou nominaci do reprezentace.

Když jsem tě potkal pár hodin před ukončením výsledků, tak jsi vypadala již hodně unavená, přesto jsi na pražské Výstaviště došla až z Černého Mostu.

To se Ti určitě jen zdálo. J Ba ne, máš pravdu, únava přišla už v pátek večer. V sobotu jsme se šli ráno se synem ještě naposledy proběhnout, pak jsem se převlékla a vyrazila do Holešovic. Pozdravila jsem kolegy na akci „Den hrdinů IZS“, zastavila jsem se osobně za dámami z organizačního týmu, abych jim vyjádřila obdiv a poděkovala jim, tento ročník byl pro ně nesmírně náročný (nechci tady zmiňovat problémy s aplikací, za které nadace nemohla). Celý letošní ročník jsem pak ukončila na zpáteční cestě směr Černý Most, stihla jsem dojít na stanici Invalidovna, kde jsem vypnula hodinky, nahrála poslední kilometry a nastoupila do metra. Následující den jsme se totiž postavili na start tradičního běžeckého závodu na 10 km z Běchovic do Prahy, kde jsme reprezentovali náš tým MP Praha, tak abych si odpočinula.



Byl nějaký ročník, kdy se tým pod tvým vedením neumístil na bedně?

Ano, jen ten první s naší účastí, v roce 2018, skončili jsme dvanáctí. Od roku 2019 jsme byli nejhůře druzí, dvakrát jsme dokonce zvítězili, v roce 2021 a letos.

Co příští rok? Plánuješ repete?

Mám kolem sebe skvělé kolegyně a kolegy, kteří se již s předstihem ptají, jestli do toho půjdeme znovu. Akce Nadace Terezy Maxové dětem nám dává smysl, takže pokud bude Teribear i příští rok, určitě se zapojíme. A je jedno, jestli to bude na okruhu nebo prostřednictvím aplikace.

Mám kolem sebe skvělé kolegyně a kolegy, kteří se již s předstihem ptají, jestli do toho půjdeme znovu. Akce Nadace Terezy Maxové dětem nám dává smysl ...

Letos jste odměny pro vítěze věnovali Dětskému domu v Sázavě? Proč právě tam?

Věnovat ceny za týmové vítězství těm, kterým to udělá radost, byl fajn nápad. A proč Sázava? Už při naší první účasti jsme se při volbě projektu, který chceme podpořit, odkazovali na kolegy z OŘ MP Prahy 1 a na jejich dlouhodobou spolupráci s Dětským domovem Sázava. Pokud si otevřete stránky domova, najdete tam mezi podporovateli i logo naší MP Praha. Takže naše volba byla jasná. Stačilo kontaktovat Honzu Kozára, který je tradičním členem našeho týmu, sdělit mu záměr a bylo hotovo.

Cítíš pořád to stejné nadšení, nebo se to v průběhu let stalo malinko rutinou? Jak budeš chtít namotivovat k další účasti nové členy? Přece jen – více nohou, více kilometrů.

Pomoc druhým není nikdy rutinou, motivace tady pořád je. A víš, co bych si přála? Zapojit do týmu co nejvíce nadšených kolegyň a kolegů. Zatím nejvíc nás bylo v roce 2021, a to 294. Věřím, že máme velké rezervy a třeba tento rozhovor vzbudí u některých chuť zapojit se do akce příští rok a vyzkoušet si, jaké to je, být součástí našeho týmu. 

Co je těžší? Připravit skupinu čekatelů na zkoušky odborné způsobilosti strážníka, nebo běhat pro Teribear?

To je záludná otázka. Nedá se to srovnávat. Věci, které mohu sama ovlivnit, jsou pro mne snazší. Dříve jsem si brala případný neúspěch u zkoušek hodně osobně. Na Útvaru vzdělávání učím 16. rokem a už vím, že je to v lidech, ne ve mně.

Plánuješ naběhané kilometry, nebo tomu necháváš volný průběh?

Nic neplánuji, snažím se nepřepálit začátek, dávám si jen malé cíle, třeba 40 km denně a podle toho, jak mi to jde, si přidávám. V předchozích ročnících jsem vždy doplatila na špatně zvolené ponožky či obutí a měla jsem krvavé puchýře, což mě mnohdy limitovalo. Letos jsem to zvládla bez úhony.

Myslím, že všech 116 členů týmu „Strážníci pomáhají“ si zaslouží velký obdiv, průměr na jednoho běžce představoval 103 km. „Accenture“ – druhý tým v pořadí měl o 270 členů více, a přesto byl nakonec poražen o téměř tři sta kilometrů. Samozřejmě o to v první řadě vůbec nejde, ale přiznejme si, když se tak snažíte, obětujete hodiny volného času, tak kdo by nechtěl nakonec dostat tu pomyslnou zlatou placku. A tím spíš, když získané ocenění udělá radost jiným.

Člověka by napadla myšlenka, že pokud máte již tolik medailí, tolik diplomů a ocenění z velkých běžeckých akcí, tak běh pro nadaci berete za rutinu. Ale ouha. Ne ne. Při předávání diplomů v oranžérii hotelu bylo vidět jasné dojetí v očích. Slzy sice nebyly, ale bylo k nim blíž, než by se zdálo. Holt, je to srdeční záležitost.

Zobrazení: 654