Den s kolegyněmi a bílým psem

Rubrika: Naši lidé Zveřejněno: pondělí 1. květen 2023 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Čas od času spolu někteří kolegové a kolegyně vytvoří stálé dvojky. Z kolegů se stanou parťáci. Parťáci, kteří o sobě časem vědí víc než jejich vlastní partnerky nebo partneři.  Parťáci, kteří vědí, co jeden od druhého očekávat. Parťáci, kteří vědí, co znamená, když ten druhý neznatelně pozvedne levé obočí, poškrábe se na nose nebo jeden na druhého lehce hodí pohled. Někdy je z toho po pár letech ponorková nemoc, kdy se bývalí parťáci do konce života nemusí vidět. A jindy je z toho přátelství na celý život. To je na začátku vždy těžké odhadnout…

 Za jednou takovou výjimečnou dvojkou jsem se vypravil na Prahu 4. Proč výjimečnou? Protože drtivou většinou ji spolu vytvoří dva strážníci. Občas kolega s kolegyní. Ale tady – tady ji spolu vytvořily dvě kolegyně. Tereza a Klára. Dvě dívky v jedné hlídce?!?

„Jen se neboj, však my se o sebe dokážeme postarat,“ říká mi Terka. Nějaké jiu-jitsu? Karate? Černý pásek z jiného kontaktního sportu? „Ne, to zrovna ne. Ale každý týden jsme v posilovně, takže nějakou páru máme. Dej si na nás pozor, tlusťochu!“ A píchne mě zavřeným teleskopem do břicha. Zatímco se moje špeky ještě vlní, Klára doplňuje: „Nějaký svalový základ mám, stejně tak pohyblivost. Před pár lety jsem se totiž věnovala vrcholově atletice, hlavně běhu - krátkým sprintům. K tomu skoky do dálky a do výšky. Pár let jsem držela i český rekord.“

Terka na kolegyni prozradí: „Klára se někdy cítí silná v kramflecích na můj vkus až moc. Není snad čtyřka, aby nedala výzvu.“ (Poznámka pro neznalé: jakmile dá strážník výzvu „jménem zákona vás vyzývám, abyste…“ je jasné, že jde do tuhého. Pokud vyzvaný neuposlechne, následuje použití donucovacích prostředků. A strážník takovou výzvu nedává, pokud si není setsakra jistý sám sebou.) Klára oponuje: „A co mám dělat, když mně nějakej přestupce nedá občanku ani na druhý pokus? Mám ho prosit? Nebo se tam s ním dohadovat do rána?“ Když tak stojím proti Kláře se svým metrákem živé váhy a proti mně štíhlá mladá dáma, nedá mi to a ptám se, zda přece jen někdy nenarazila. Klára odpovídá: „Víš, že ne?!? Jakmile jsem to řekla, byl klid.“ Terka upřesňuje: „Někdy to neříká, někdy to zařve!“ Klára přiznává: „No dobrá, někdy to i zařvu. Ale pak si vždycky dotyčný uvědomí, že končí legrace. Že by toho mohl mít na triku víc než je zdrávo, poslechne a je vyřešeno. Jen jednou jsme po výzvě musely jít do donucováků…“ A s vítězoslavným úsměvem se otočí na kolegyni: „No, však jsme ale tenkrát vyhrály, no ne!?!“ Směrem ke mně pak ještě prohodí: „Jakmile se k něčemu schyluje, viditelně zapínám kameru.“



Fajn, hned po ránu vyrážím s dvěma křehkými, útlými kolegyněmi do ulic čtvrtého pražského obvodu.

Jsou v práci dny, kdy se nic neděje. A jsou dny, kdy strážník neví, kam dřív skočit. Budou na linku 156 dnes lidé volat jen kvůli špatnému parkování? Ukoušeme se nudou? Uslyším od Kláry aspoň jednu výzvu „Jménem zákona…?“ A jak to dopadne? Budeme se prát? Nebo budeme působit především preventivně svou přítomností?

V téhle práci nikdy nevíš, co ti den přinese.

Zajímavý začátek: na linku 156 hlášení o ztraceném pejskovi. Všichni strážníci se mají dívat po větším bílém pejskovi! Oznamovatel byl zřejmě kynolog, protože doplňující informace zní, že se jedná o švýcarského ovčáka. Na internetu hledáme, jak vlastně takový švýcarský ovčák vypadá. Naposledy viděn v ulici…

❞ A najednou, zničehonic, dva metry před přechodem senior padá. A nic. Žádný další pohyb. „Zastav!“...

Zatímco napjatě čekám na radiovou relaci, která by mé kolegyně přiměla zapnout majáky a na plný plyn vyrazit na místo činu, nachází si nás první událost sama. Jedeme ulicí Na Jezerce, když při pomalé jízdě v koloně komentujeme seniora, který se o francouzské holi blíží k přechodu pro chodce. Že jednou budeme jako on, staří, slabí, bezmocní. Obě dívky tohle komentují se zřejmým zřetelem ke mně: „Podívej se, jak jednou budeš vypadat. Budeš rád, když ti někdo pomůže.“ A najednou, zničehonic, dva metry před přechodem senior padá. A nic. Žádný další pohyb. „Zastav!“, zařve Terka. Zastavení, majáky, blikačky, vybíháme všichni. Senior stále leží, prázdný pohled někam do nebe, hůl leží stranou. Není schopný se zvednout a není schopný svýma očima ani kolegyni zaměřit. Je při vědomí, ale mimo čas i prostor. Terka u něj klečí, drží ho za ruku, povídá si s ním… Klára zatím volá na záchranku, popisuje situaci, udává polohu, stoupne si na kraj vozovky a vyhlíží sanitku. Pak už jen krátkými větami komunikuje s kolegyní. „Potřebuješ pomoc? - Dejchá? - Chceš vystřídat? - Je při vědomí? - Do prrr…, kde je ta záchranka?!? - Už tu dávno měla být! - Pořád můžeš?“

Kolona je pořád stejně pomalá, ulice pořád stejně ucpaná, jen u kraje vozovky stojí naše auto s blikajícími majáky. Konečně přijíždí záchranka. Zaplať pámbu… Senior odjíždí do nemocnice a Terka je zjevně – ufff! ufff! - vyčerpaná. Ani se jí nedivím, těch sedm osm minut sama se seniorem, u kterého nebylo zřejmé, jestli přežije tohle setkání, musel být psychický záhul. A abych se vrátil na začátek příběhu: ano, holky, budu rád, když mi někdo takový jako vy jednou pomůže!

Relace pro všechny: na linku 156 hlášení o ztraceném pejskovi. Všichni strážníci se mají dívat po větším bílém pejskovi! Naposledy viděn na sídlišti….

Máme událost. Řidič nemůže odjet, protože by svým odjezdem způsobil nehodu. Chvíli se dohadujeme, jak to myslí, ale za chvíli to vidíme sami. Pohodový řidič na nás čeká s rukama v kapsách, opřený o své auto. Na silnici v mírném svahu je o zadní nárazník jeho auta opřené velké SUV. Aha, tady někdo zapomněl zatáhnout ruční brzdu nebo alespoň zařadit rychlost… Jak nám řidič vysvětluje: „Chci odjet, něco se na mě tlačí, pak zjistím, že mi to esúvéčko chce dát pusu nebo si hrát na babu, nevím.“ Přesto se mu podařilo kousek od obrubníku vyjet. Jenže velké dvoutunové auto pořád za ním. Jako kdyby se nechtělo rozloučit. Fajn, máme tady jedno vozidlo z poloviny trčící mimo parkovací řadu, druhé natlačené na jeho zadním nárazníku. Pravda, řidič mohl odjet a nestarat se o to, kam si to pak ono dvoutunové vozidlo zamíří… Zamířilo by do rušné křižovatky. Kdo z nás by to riskl?

Linka 156, hlášení o větším bílém psu. Naposledy viděn v ulici…

Zkoušíme sehnat kontakt na majitele. Bezúspěšně, tady nepomůže ani naše databáze přes PDA, ani státní policie. Hm, co teď? Zapřeme kola! Zatímco Klára zůstává u obou aut v družném hovoru s řidičem, který se v přítomnosti sympatické slečny cítí velmi dobře a hýří vtipem, s Terkou se vydáváme hledat jakékoliv kameny nebo cihly. Musí to být zvláštní pohled, když dva strážníci pročesávají okolí, pohledy zabořené do země. Vypadáme jako při sbírání hub. Za chvíli jsou alespoň zadní kola zaklíněná. Řidič tlačeného vozidla je stále v klidu, úsměv na tváři, prý nikam nespěchá. Jen trošinku popojede, abychom viděli, zda cihly v roli klínů stačí. Stačí. Chvíli napjatě čekáme, ale tenhle tank převlečený za auto opravdu stojí na místě. Řidič na nás mávne a odjíždí. Terka píše vzkaz „Máte odbrzděno!“ a vkládá ho pod stěrač. Odjíždíme a doufáme, že za nějaký čas tady nebudeme zajišťovat místo dopravní nehody.

Přes vysílačku: ten chundelatý bílý pes byl viděn v lokalitě…

Od společnosti ITERAIT, která už několik měsíců v Praze monitoruje komunikace s modrými čárami, přišlo echo, že by v ulici Na Hřebenech měla stát modrá škodovka 1K7… Copak, nemá zaplacené parkování? Odtah? Ne, je kradené! Projíždíme danou lokalitu krokem… „Hele, tamhle je modrá škodovka!“ – „Ne, má to být oktávka, žádnej superb!“ – „Kdoví, jak vyhodnocují ta data, taky to může být týden stará záležitost.“ – „Projeď to ještě jednou.“ – „Hm, tak asi nic.“ – „Modrá oktávka už nejspíš dávno parkuje někde jinde.“ – „Projedeme to tady kolem dokola, třeba je jen o ulici, o dvě dál.“ – „Taky by ta data o ukradených autech mohli odesílat rychleji.“

Relace na linku 156: neviděl někdo ze strážníků bílého chlupatého psa, asi šedesát v kohoutku? Podle oznamovatelky prý pobíhá v…

Pizzerie v Krči. Telefonát od provozovatele, že jim provoz blokuje bývalá zaměstnankyně, která odmítá opustit prostory pizzerie. Provozovna o dvou poschodích. V tom spodním vůbec nevědí, kam nás poslat. „Jakej problém? Ne, vůbec nevím, že bychom měšťáky volali. Asi nějakej omyl.“ Že by to byla firma, kde levice neví, co dělá pravice? Kdepak omyl, majitel si pro nás přišel z prvního patra: „Rád vás vidím. Přišla sem naše bývalá zaměstnankyně, chce vyplatit peníze. Pořád tady huláká, že jí dlužíme hromadu peněz. Usadila se v kanceláři ekonoma, nedá si říci, odmítá se hnout. Když tam tak řve, ekonom jí ty peníze ani nemůže spočítat, když je chce v hotovosti.“

Moment, prosím, relace… Aha, nic, to se jen bílý chundelatý pes přesunul zase někam jinam.

V kanceláři opravdu sedí asi pětadvacetiletá dívčina. Na první pohled dost nasupená. O co jde, co se děje z jejího pohledu? „Dala jsem tady výpověď. Dělám od nevidím do nevidím. A už toho mám dost. A chci svoje peníze. Ale ty opravdové! Ty, co mi skutečně patří! Tady se totiž čachruje s penězma! Něco jiného vám slíbí, něco jiného dostanete na ruku, něco jiného máte ve smlouvě! A já chci to, co mi patří!“ Manažer nasazuje poker face: „Dášo, dostanete to, co vám patří podle uzavřené smlouvy.“ Jenže to se právě Dáše nelíbí: „To jsou ty vaše čachry!!! Dyť ve smlouvě mám šul šul nul! A na ruku vedle jste mi dávali osumnáct tisíc!!!“ Aha, tak tady naše pravomoc asi skončila. Slečnu sice uklidňujeme, ale její situaci nevyřešíme.

A tak zatímco v kanceláři ekonom počítá, kolik že to šul šul nul Dáše podnik podle platné smlouvy vyplatí, venku nám dívka vypráví, jak to mají v podniku s výplatou. No, jak tohle chcete řešit? Aspoň jí vyjadřujeme svoji účast a Klára radí, co by měla dělat dál a na koho se obrátit. Není nad zaměstnavatele, kde vždy víte, jak na tom s penězi jste!

Zpráva od operační: Bílý chlupatý pes spatřen na… Mimochodem, nevím, jak ostatní okrskáři, ale já osobně bych se svou fobií z velkých psů do toho zvířete o výšce šedesát centimetrů v kohoutku nešel. Koneckonců, na odchyt psů nejsem vycvičený. Zavolal bych kolegy z útulku.

Nějaký hořící odpadkový koš. Terka se rychle ubezpečuje, že máme v autě jak hasicí přístroj, tak obyčejnou petku s vodou. Když přijíždíme na místo, je už skoro po akci. Nad doutnajícím košem stojí majitel nedaleké večerky, prázdnou petku v ruce, na tváři široký úsměv: „Stjazniciii, jedete posdééé. Us sem to uchasil. Eee? Viditeee? – Vidíme, chválíme, děkujeme.   

Bílý pes větší velikosti spatřen, jak uvádí oznamovatelka, v lokalitě… Sakra, chyťte už někdo toho bílého psa. Hotový atlet, běhá tady sem a tam, každou chvíli jinde. Copak bude dnešní den jednou zapsán v kronikách jako „Den unikajícího bílého psa“?!?

❞ Ukradené zboží vyskládané na stolku - lahev myslivce a šiška salámu, obojí prý schované v rukávech...

Spořilov, supermarket, drobná krádež. V zázemí nacházíme vedoucí prodejny a člena ochranky. Opodál přestupce. V klidu předkládá občanku, asi už ví a zná, co se bude dít a co se po něm chce. Samozřejmě, bydliště na obecním úřadě. Terka vytáhne svoje PDA a do systému zadává jeho osobní údaje. Kontrola, zda nejde o recidivu a zda hodnota odcizeného zboží přesáhla hranici deseti tisíc. Ukradené zboží vyskládané na stolku - lahev myslivce a šiška salámu, obojí prý schované v rukávech. Špatné spojení? Na displeji se kolem dokola točí ono protivné kolečko, které žádný uživatel internetu nesnáší. Čekáme. Kolegyně, ochranka, vedoucí i přestupce. Kolečko se točí a točí… Ticho. Čekáme. Klára to nevydrží a za rohem volá operačním, aby nám údaje zjistili a poskytli oni. Marně, spadly systémy. Skvělé. Není nad to přiznat nezaujatému obecenstvu z řad personálu prodejny, že tady můžeme situaci jen zadokumentovat…

Bílý pes viděn v další ulici. Už ho někdo chyťte, ten pes je učiněný ďábel. Kdyby byl někde poblíž, potlačím svoji fobii a chytím ho sám holýma rukama.



Jeremenkova, kontejner u bytového domu, zábor veřejného prostranství. Protože žádný bílý pes kolem nás neběhá, zastavujeme a s Terkou se vydáváme na obhlídku. Kolem kontejneru cementové otisky podrážek od stavebních bot. „Vidíš? Ha, stopa!!! A tady další stopa!,“ přehání Terka. To už jsem od Kláry slyšel, že kontejnery na ulicích jsou Terezčiným oblíbeným koníčkem. Teď se to potvrzuje. Sranda musí být, takže když jdeme po cementových šlápotách na dlažbě, vstupním prostoru v domě, po schodech do třetího patra, každých pár metrů slyším: „Ha, stopa! A další stopa! Ha! Vidíš?“ Jasně, vidím, musel bych být slepý, abych ty otisky podrážek neviděl. „A tady! Další stopa! Vidíš? Jasně, Terko, vidím. Připadám si jak v seriálu Kriminálka Miami, kdy se Terka mění v detektiva Horatia. Cementové otisky neomylně vedou do bytu s otevřenými dveřmi.

Krátké, snad jen dvouminutové jednání s majitelem bytu. Vysvětlení, že na kontejner pro stavební suť musí mít povolení od úřadu městské části a zaplacený poplatek. Má zaplaceno? Nemá. Zaplatila zábor firma, která mu rekonstruuje byt? Chvíle dohadování… Pokuta na místě ve výši dva tisíce korun, souhlasíte, nesouhlasíte? Nebo to mám poslat do správního řízení? Jako bývalý okrskář v klidné čtvrti, který dal pokutu ve výši tisíc korun jen dvakrát během několika let, jen protáčím panenky. Cože, dva tisíce? „Jenže já nejsem okrskář! Přece nebudu vytahovat pokutové bloky kvůli pár stovkám, ne? Mají mít zaplacenej zábor, aspoň budou vědět pro příště!“

Náměstí bratří Synků, znečišťování veřejného prostranství a konzumace alkoholu na zakázaném místě. Starší muž, podle vlastních slov bydlící na lodi. Jachta ve smíchovské maríně? Tak ne, prý na lodi u Štefánikova mostu. A jak že se ta jeho loď jmenuje? Ach tak, Hermes. Co ta láhev neidentifikovaného alkoholu u jeho nohou? „Před chvílí tady byl kamarád, nechal ji tu, že prej za chvíli přijde. A prej mu nemám upíjet. Čekám ho, musí přijít, přece by tu flašku tady nezapomněl.“ Pánovi samozřejmě věříme, takže celá záležitost končí schováním láhve do batohu a odchodem dotyčného z náměstí, přestupek v tomhle případě vyřešen domluvou. Snad se se známým, který si u něj láhev s tvrdým alkoholem schoval, někde ve zdraví sejdou.

Ve vysílačce to zachraptí: „Mám pro všechny něco nového! Něco úplně, ale úplně jiného! Fakt poslouchejte! To byste nečekali! Ten pes se přesunul někam do Braníka! Tak kdybyste ho zahlédli…“     

Potkáváme michelského okrskáře, mávne na nás, zastavujeme. Chce svézt? Potřebuje s něčím pomoci? Kdepak! Ale dnes je počasí jak na houpačce, dopoledne zima, teď teplo, dává si k nám fleecovou mikinu, ať ji nemusí nosit srolovanou pod bundou. A kolega za námi ještě zavolá: „Nechte tu mikinu u sebe! Nedávejte ji na instruktážku! Nerad bych, aby se mi tam ztratila stejně jako kulich!“

Zase pejsek… Pořád ten samý pejsek… Pořád v Braníku, někde u baseballových hřišť! Ten pes je démon! Nebo má několik dvojníků.

Že bychom causu „bílý chlupatý pes“ konečně vyřešili my? Možná na něj budeme mít štěstí! Oznámení nás totiž vede do sportovního areálu v Braníku. Provozovatel tam v šatně natrefil na malého sportovce, který lihovkou a sprejem vytvořil na stěně v šatně něco, co chtěl zanechat budoucím generacím. Teď tady před námi stojí dvanáctiletý klučina, slzy v očích, pohled zabodnutý do země, třesoucí se ruce, jeho maminka na cestě. Když matka dorazí, Terka ji informuje, že se jedná o trestný čin a že jsme museli zavolat státní policii. Matka se málem zhroutí.

❞ Teď tady před námi stojí dvanáctiletý klučina, slzy v očích, pohled zabodnutý do země...

Všechno se mění po příjezdu „kolegy“ od Policie ČR. Když mu matka nutí svoji občanku, jen odmítavě mávne rukou, ani se na ni nepodívá. Když vidí kresbu na stěně, obrátí se policista na správce: „To můžete zamalovat, viďte? Stačí plechovka primalexu.“ A pak se obrátí směrem k nám a před správcem, matkou, malým provinilcem a několika dalšími lidmi pronese: „No jo, vy byste ze všeho dělali trestňák. Že vám to není blbý.“ Zalapáme po dechu. Co nějaký výchovný efekt do budoucna? Terka se zmůže na chabý odpor: „Ale vždyť to je trestňák!“ Policista si trvá na svém: „Určitě to půjde zamalovat. A já tady končím, jedu na služebnu.“

Kdo by s takovými přáteli potřeboval ještě nějaké nepřátele? Loučení se správcem i s ostatními účastněnými vyznívá poněkud rozpačitě a trapně. Vycházíme z areálu s určitou pachutí v ústech.

Aspoň se rozhlédneme, jestli kolem nás nepobíhá ten bílý chlupatý pes. Ale kdepak, žádný pes široko daleko. Možná by nám jeho polapení v tuto chvíli spravilo náladu.

Užívej si svobodu, vořechu! Hledali tě strážníci ze dvojky, strážníci ze čtyřky, všem jsi unikl, tu svobodu si zasloužíš. Ať si tě hledá a nahání noční směna!

PS: Podle informací z centrálního operačního střediska se na linku 156 obrátilo toho dne devětapadesát oznamovatelů, kteří chtěli nahlásit bílého pejska větší velikosti. Zaběhnutého, ztraceného, ale především nepolapitelného!

Zobrazení: 1562