Jsem takový chodící blázen na svobodě

Rubrika: Naši lidé Zveřejněno: úterý 1. srpen 2023 Autor Vojtěch Gabriel Vytisknout E-mail

Frantu Škvrnu jsem poprvé potkal na kynologické soutěži O pohár ředitele MP Praha zhruba před deseti lety. To ještě nekopal za náš tým, ale spadal pod jinou městkou policii. Nyní je již devátým rokem psovodem pražské metropole a je to jedině dobře. Na oněch závodech, myslím, byl první a ostatní kolegové říkali, že by mohl přejít k nám. Trochu mi to připomnělo fotbalové přestupy, jen se tady nejednalo o nesmyslných sumách a nemělo to mediální dohru.

Nyní jedu autem po lesní cestě v Klánovicích a polykám nadávky nad stavem místních cest. Cílem je základna našeho Útvaru psovodů, kde na mě čeká Franta a další kolegové, kteří zde mají dnes naplánovaný celodenní výcvik hlídkové služby. K té nepatří jen každodenní činnost v ulicích města, ale občas i nějaký závod a memoriál. A právě o jednom z nich jsem si přijel popovídat s vítězem toho posledního.

Mohl bys nás obecně seznámit s Memoriálem Vojtěcha Plačka v Mladkově?

Určitě. Tento závod nese své jméno po zesnulém kynologovi Vojenské policie, který zahynul při plnění služebních povinností. Jednalo se již o jedenáctý ročník pořádaný právě Vojenskou policií v Olomouci a samozřejmě je to přebor služebních psů obranářů. Závod probíhal v Orlických horách ve vojenském areálu Armády ČR. Nejednalo se o otevřený závod pro všechny, ale jen pro ozbrojené složky. Takže civilní psovodi byli bez účasti.

Memoriál je prestižní každoroční závod, na který se sjede špička nejen z řad psovodů, ale i z řad figurantů a rozhodčích (v tuto chvíli začal Franta vyjmenovávat celou řadu jmen, které běžný smrtelník nezasvěcený v oboru nemůže znát, tak snad mi bude odpuštěno, když tato jména přejdeme a spokojíme se s tím, že zde byla naše oborová špička, poznámka redakce).

Celý průběh je koncipován do tří dnů. Závodí se v poslušnosti, v obranách a ve vyhledávání osob pachatelů. Zde tedy hraje prim komplexnost psovoda a psa. A věř mi, že tady tě opravdu prověří, jak na tom jsi. Ty i pes. (smích)

Kolikrát jsi stál na startovní čáře tohoto klání?

Celkem jsem byl v Mladkově třikrát. Alespoň myslím. (smích) Při prvním startu padlo šesté místo, v loni druhé a letos se zadařilo nejlépe.  (úsměv)

Takže vzestupná tendence, ale už nemáš kam jít ...

To ne, teď už jen obhajovat, a to je vždy těžký. Těžší než napoprvé vyhrát. Ostatní i ty máš vysoká očekávání a pak je na člověka daleko vyšší tlak. Jsi více nervózní a to můžeš přenést i na psa. Ale uvidíme, jak to bude za rok… Třeba vůbec nepojedu, třeba budu poslední a třeba zase vyhraju… (smích)

Jak vypadají jednotlivé části závodu?

Je zde část poslušnosti. Ta bývá hned zkraje a jedná se o ukázku toho, jak je pes ovladatelný, jak jde za psovodem, jak poslouchá na povely, zůstane na místě, jak jej lze ovládat na dálku a podobně. Pro snadnou představu je to sedni, lehni, k noze, zůstaň a podobně.

Jako druhá část je pak zadržení pachatele za snížené viditelnosti. Někdy se to dělá vyloženě v noci, někdy za šera. Minulý rok byla situace taková, že byla tma, přišel jsi k hlídkovému vozu, nasvítil sis sektor a v tu chvíli vyšel figurant a pes šel na zadržení. Bylo na tobě, jak dlouho si budeš svítit, kdy psa vypustíš… Jindy se šlo do lesa za snížené viditelnosti a figurant byl na vzdálenost sto i více metrů a musel ses strašně soustředit na to, abys jej vůbec viděl. Naštěstí byly vidět jeho barevné kalhoty a podle nich se dalo zorientovat. Jindy byla naprostá tma a figurant byl osvětlený jen po dobu několika vteřin, a pak měl být zadržený. Takže se člověk musel orientovat spíš intuitivně… Není to úplně jednoduchý… Figurant míjí tvoji osu, po které jdeš, a celé je to do tvaru písmene T. Pes tedy nemusí běžet rovně, ale musí zabočit vlevo či vpravo podle toho, kde má figuranta. Těch modelových situací je celá řada, a je jen na rozhodčích, jakou variantu si vyberou.

Stává se, že pes svůj cíl mine?

Ano, stává se to. Mně se to přihodilo při mé první účasti na memoriálu. Ovčák Gero se zaměřil na bod, odkud figurant vycházel, ale ten mezitím poodešel a bylo to… nula bodů. (úsměv) Figurant si jej pak musel na sebe natáhnout, ozvat se, rozsvítit, aby pes zákrok mohl dokončit. Takový zásah vyžaduje zkušenosti a psi, kteří jich moc neměli, chybovali. A právě o tom to je…

❞ Asi hlavní roli hrají nervy a nervozita. Každá disciplína prověřuje tvé znalosti a dovednosti z výcviku, ale i z taktiky...

Která z disciplín je nejnáročnější pro psy a která pro kynologa?

Řeknu ti, že pro psovoda je tam všechno náročný (smích)… Asi hlavní roli hrají nervy a nervozita. Každá disciplína prověřuje tvé znalosti a dovednosti z výcviku, ale i z taktiky. Záleží na tom, jak si načasuješ zákrok, kdy vypustíš psa. To mi bylo osudný v minulém ročníku, vypustil jsem psa na hladké zadržení a pak na zadržení s protiútokem a myslel si, že můj pes má figuranta zaměřeného, ale on neměl… ztratil orientaci a bylo po bodech. Já osobně jsem si věřil. Nakonec byla spousta bodů pryč a takový manko nedoženeš za nic na světě.

Za mě osobně jsou nejtěžší poslední disciplíny – zadržení pachatele s uhýbáním, kdy se figurant pokouší zamezit zákusu za jakoukoliv cenu. Sice nemá žádnou zbraň, ale utíká, kličkuje… a pak zadržení s protiútokem. Může mít v rukou třásně, bambusovou tyč nebo například pytel. A poslední samostatnou disciplínou je zadržení figuranta, který má v rukou kanystry. Těmi mate,  blokuje, mlátí o sebe… A toto všechno jsou stobodové disciplíny, které určují konečné pořadí. Stačí drobné zaváhání a nejsi na bedně.

A na tomto ročníku byl velmi zajímavý přírodní revír (hledání ukrytého pachatele, pozn. red.). Nevím, jak se to pořadatelům povedlo, ale ani jeden pes to nedokázal. Figurant byl zavěšený v pytli nad malým korytem potoka a psi zřejmě toto nevyhodnotili jako osobu, kterou hledali. Sám figurant říkal, že bylo u něj několik psů, ale ani jeden nenaznačil.

Ale vyhledávání pachatelů je základ vaší práce, ne?

To máš pravdu… to je gró naší služby, ale je zajímavé, že na těchto závodech to není to rozhodující. Vyhledání pachatele, tedy revír, je buď venkovní, nebo vnitřní. Tady bylo a je obojí. U vnitřního revíru je dán časový limit, kdy má pes povoleno figuranta najít. Například se řekne jedna minuta na nalezení, pokud jej nenajde, je nula bodů, ale zároveň se zohledňuje i rychlost nálezu. Do například čtyřiceti sekund je plný počet, ale za každou další sekundu navíc se body odečítají. Takže je velký rozdíl mezi tím, kdo najde za půl minuty a tím, kdo pár sekund před limitem.

Viděl jsem již řadu hodnocení těchto závodů a napadá mne, jestli pohled rozhodčího není někdy až moc subjektivní? Třeba v atletice je to jasné, rozhoduje čas, výška a podobně. Ale zdá se mi, že u vás to tak trochu může připomínat umělecký dojem v krasobruslení.

Já už se touto problematikou také snažím zabývat jako rozhodčí. Ne zrovna služební kynologií, ale sportovní disciplínou globalring. Takže za sebe mohu říct, že tři čtyři body jsou subjektivně dané tvým osobním pocitem.

Pak jsou již stanovy, přes které nejede vlak, a jsou pevně dané – jak pes běží, orientace v terénu a na osobu pachatele, zaměření na figuranta, nástup do něho, razance zákroku, jestli jen nevisí a aktivně bojuje, překusuje a mnoho dalšího. Tyto kritéria kvalitní rozhodčí hodnotí – od vypuštění až po puštění, odstup a střežení. Strhávají se body za prodlevy od vydání pokynu po jeho splnění. Jasně, je zde hodně příležitostí, kdy se může ztratit či naopak získat bodík navíc. Ale v tom celku to u dobrého rozhodčího nehraje roli. Nesetkal jsem se se situací, kdy by bylo nějaké nadržování či protekce.

Jistě, z pohledu psovoda se ti může zdát, že pes byl perfektní a zasloužil si plný počet, ale pak si uvědomíš, že ty to vidíš zaujatě a musíš plně důvěřovat rozhodčímu. Spíše situaci může pokazit figurant, když zazmatkuje a nemá dostatek zkušeností. To se ale na závodech této úrovně nestává. Člověk by si před kritikou měl pozici arbitra vyzkoušet. Co si budeme nalhávat – udržet laťku pro každého stejnou je v podstatě nadlidský úkol. Aby si sudí pamatoval, že jednomu dal 97 bodů a druhému po dvou hodinách 96. Já osobně ty tři bodíky nechávám osudu, byť můžou rozhodnout o prvním místě, ale tak to je. (úsměv)

Jaká byla konkurence?

Letos bylo celkem sedmnáct psovodů. Konkurence byla velmi dobrá, bohužel psí favorit z loňského ročníku se zranil na samotném začátku závodu a musel odstoupit. A to byla škoda. Člověk si pak říká – štěstí v neštěstí, ale i to hraje svou roli. Já reprezentoval MP Praha sám, pak tam byla samozřejmě Vojenská policie, Armáda ČR, Vězeňská služba ČR, Celní správa ČR, Městské policie Jaroměř a několik kolegů ze Slovenska.

❞ Když jsem přijel, tak bylo jasné, že minimálně patnáct psovodů může stát na bedně... Tak moc jsou síly vyrovnané...

Je úroveň psů a psovodů vyrovnaná, nebo přijede někdo a ty si řekneš, že to můžeš zabalit?

To bylo dříve, ale teď rozhodně ne. Když jsem přijel, tak bylo jasné, že minimálně patnáct psovodů může stát na bedně a je to jen otázkou momentální formy. Tak moc jsou síly vyrovnané. Do poslední chvíle bojovalo o první místo šest psů.

Takže příští rok můžeš být poslední?

Ano, klidně to tak může dopadnout. (smích)

Nominace je dle výsledků z minulého roku, nebo je nějaká kvalifikace?

Ne, to ne. Vypíše se termín, a pokud chceš, tak pojedeš. Samozřejmě musíš mít určitou soudnost a nejet tam jen tak nablind. To nejde. Také tě musí pustit zaměstnavatel a musím říci, že MP Praha mi vychází vstříc maximálně. Zázemím, podporou, prostě vším.

Na prolongacích závodu pak vidíš jména figurantů, rozhodčích, a pokud se v tomto prostředí pohybuješ tak dlouho jako já, tak znáš téměř všechny a ti jsou pak zárukou dobrého závodu. Asi bych nechtěl jít na klání, kde budou samá neznámá jména a pochybné zázemí. Ona ta komunita služebních kynologů není zase tak velká, abys po určité době neznal ta správná jména. (úsměv)  

Jezdí se na takové závody se psem pro získání zkušeností?

Jet na takové závody se slabým psem, který se ve vyhrocených situacích nedokáže prosadit, je holé bláznovství a spíše si říkáš o to, že ti jej zlomí. Samozřejmě, že o nějaké zkušenosti se obohatíš, ale ne se začátečníkem. Spíše piluješ vysokou úroveň, ne, že do ní  teprve vstoupíš.

Celou dobu mluvíme o tobě, ale co tvůj parťák?

Můj pes je Chris Kyle Clever Fox. Pojmenoval jsem ho podle amerického odstřelovače, protože paní chovatelka chtěla, aby měl dvě jména. Já chtěl na začátku jen Chrise. Ona mě nakonec přesvědčila, když říkala, že brácha Chrise bude Chuck Norris. (smích) Tak jsem nakonec vymyslel onoho amerického odstřelovače. Jinak se jedná o belgického ovčáka malinois, je šestiletý a dá se říci, že mi plní sny. (úsměv) Je to tvrdý pes, který dokáže zakročit, což jsi ostatně viděl před malou chvílí při ukázce (úsměv), ale když si ho sem vezmu, tak bude klidný a nikomu neublíží.

Vždycky jsem chtěl mít v ruce tak ovladatelné zvíře, které poslouchá a díky němu dělám i kynologický sport globalring. Chris závodí od svých sedmnácti měsíců, už byl i na mistrovství světa v Belgii, pak v Německu a dostali jsme i nominaci na loňské mistrovství, ale nakonec jsem nejel. Už jsme v nejvyšší kategorii a věděl jsem, že nebylo všechno na sto procent, tak jsem raději vynechal.

Jak o schopnostech psa rozhodují geny a jak moc výcvik?

No, to není jednoduchá otázka. U mě se to zrovna sešlo dobře, téměř ideálně. Když si vybíráš zvíře, tak vždy jdeš po krevních liniích. Většinou si vybíráme psy s průkazem původu, abychom znali přesný rodokmen. Pak už budeš vědět, zda fena či pes byli obranáři, jaké měli vlastnosti, jestli něco vyhráli, nebo se jedná jen o chovná zvířata s dobrou zdravotní stránkou.

Třeba máma Chrise má v rodokmenu u svých předků holandské policejní zkoušky. Geny jsou tedy na dobré cestě a pak záleží na tobě samotném, jak se ke zvířeti postavíš. Jak jej povedeš, jak budeš důsledný, jaké máš zkušenosti – žádný učený z nebe nespadne a tady to platí dvojnásob. Pracuješ se zvířetem, které je svoje, snažíš se jej modelovat, přizpůsobit a něco jej správně naučit. Je to vzájemná souhra. Buď bude fungovat, nebo ne. Můžeš mít sebelepší zvíře, ale bez spolupráce toho moc samo nedokáže.

Takže abych odpověděl na tvoji otázku – nedá se přesně říci, že padesát procent tvoří geny a padesát výcvik. Vždy to bude rozdílné a individuální. Ale bez genů to nejde a bez výcviku taky ne. Stačí? (smích)

Jak vypadá tvůj výcvik?

Vidíš, zase složitá otázka… opět je individuální. Nemůžeš mít v hlavě jednu šablonu a podle té jet neustále. Jak jsem řekl, každé zvíře je individualita a každé potřebuje trochu jiný přístup. Samozřejmě jsou zde povely, které se učí téměř identicky, ale já mluvím o celkovém přístupu. Některému psu vyhovuje tvrdý intenzivní výcvik jednou za den, některé zvíře spíš funguje na fázový výcvik…

Ale hlavně si nemysli, že výcvik zvládneš sám. Bez pomoci druhých. To opravdu ne. Potřebuješ kvalitní figuranty, kvalitní kolegy, kteří s tebou půjdou a řeknou ti, co si myslí, jaké děláš chyby, jaké chyby dělá pes… Člověk časem začne trpět tunelovým viděním, a pokud jednu chybu neustále opakuješ, pak si ji zaryješ a nechceš, a ani často nemůžeš, se ji zbavit. Musíš umět přijmout kritiku od svých kamarádů, kolegů a dalších lidí, kteří této problematice rozumí a jsou v ní stejně dlouhou, nebo často mnohem déle než ty sám. Jen ignorant by takové rady přešel.

Někdy se ti může stát, že zvíře je mnohem lepší, než ty jsi psovodem. To pak slyšíš od kolegů větu, kterou samozřejmě mnoho kynologů nezkousne – kéž by toho psa měl někdo jiný! Asi nemusím vysvětlovat, o co v tuto chvíli jde. (úsměv)

Jak často trénujete?

(smích) Já jsem takový chodící blázen na svobodě. Takže opravdu hodně. Někdy i třikrát denně intenzivním způsobem… Obrany pětkrát do týdne… postupně jsem jej zatěžoval a to za každých podmínek. Takže i ve vedru. Aby pes věděl, že teď je na řadě práce, a ta je na prvním místě.

Minulý rok jsem tě viděl i s jiným psem.

Ano… já mám celkem tři psy. Mám dva německé ovčáky a jednoho belgického. Nejstaršímu je deset, to je Gero, s tím jsem byl na Mladkově šestý, pak Chrise a nakonec mám dva a půl letého ovčáka Arga, ale toho nepřipravuji na obrany, ale jako záchranáře. (úsměv)

❞ Hlídkovou službu budu dělat pořád, ale rád bych byl tady platný i jako záchranář. Snažím se posouvat dál a získat co nejvíce zkušeností...

Takže směřuješ do USAR týmu?

Ano i ne. Hlídkovou službu budu dělat pořád, ale rád bych byl tady platný i jako záchranář. Snažím se posouvat dál a získat co nejvíce zkušeností. Proto ten odklon. (úsměv)

Navíc je u nás několik lidí, kteří vyhledávání v sutinách dělají na špičkové úrovni. Mít vedle sebe třeba Michala Sitteho je k nezaplacení. Je to taková nepřeberná studnice informací a zkušeností, které mohu hned aplikovat do praxe. Radí mi, jakých chyb se vyvarovat, co naopak trénovat intenzivněji a lépe. A řeknu ti, že je to neskutečně náročný. A udělat atesty? Sakra práce!

Jak to tak všechno poslouchám, tak nějaký rodinný život asi moc nemáš?

(smích) Přítelkyni samozřejmě mám, ale když ti řeknu, že má chovatelskou stanici, tak ti bude asi všechno jasný… Žiju pejskařinou.

Povídání s Frantou pokračovalo ještě dlouhou dobu poté, co jsem vypnul diktafon. Je opravdu skvělé vidět lidi, kteří jsou pro svou práci a zájem tak zapálení, jako je on. V Klánovicích se mezitím rozpršelo a vzduch začal příjemně vonět. Při mém odjezdu bylo slyšet nejen štěkání psů, bubnování kapek deště a padání žaludů na plechovou střechu přístřešku, kde jsme seděli, ale zaznělo i Frantovo: „Chrisi, tak pojď, jdeme na plac.“

Foto: archiv F. Škvrny / Kristýna Pergerová / DS

Zobrazení: 1844