Každá služba je příběh

Strážmistr Jiří Dvořák nastoupil k MP Praha před pěti lety a od té doby pracuje na OŘ Praha 13. Je to aktivní mladý muž, pro kterého je odpočinek téměř neznámé slovo. Má tolik koníčků, že by povídání o všech naplnilo celé číslo našeho časopisu. Protože jsem ale chtěla dát solidárně prostor také mým kolegům z tiskového, vybrala jsem si tentokrát zálibu pro mě nejzajímavější a přináším Vám rozhovor s Jirkou – spisovatelem.

Jirko, na začátku vaší spisovatelské tvorby byla poezie. Kdy a jak vznikla ta úplně první básnička?

Co si pamatuju, tak úplně první básnička vznikla už na 1. stupni základní školy. Měli jsme ze zadaných slov poskládat větu a mě hodně pobavilo, když se mi povedlo větu zveršovat tak, že se to panu učiteli i dětem líbilo. Tam to začalo a od té doby mě to nepustilo. Asi v 6. třídě jsem vytvořil trošku neslušné básničky a v erotickém duchu jsem přepisoval pohádky, jako třeba Rumcajse nebo Šípkovou Růženku. Fakt je, že jsem tím spolužáky hodně bavil. Kdyby to věděli doma, tak dostanu na zadek a v životě už mě taková slova nenapadnou. Takže jsem se tím prezentoval jenom ve škole a byl jsem hodně populární. Pak přišla doba dospívání a milostné verše a hodně emočně silné období jsem prožíval, když mi zemřela fenka Jacky, můj jediný kamarád. Na základce mě totiž děti moc nebraly. Nebyl jsem právě hubený a k tomu jsem byl jedničkář, takže se do mě strefovaly, buď proto jak vypadám nebo protože vím. Nechtěl jsem se svěřit rodičům, maminka by byla smutná a tomu jsem se chtěl vyhnout. Když Jacky umřela, bylo mi 14 let a snažil jsem se pomoct si ze smutku básničkou, kterou jsem jí věnoval. V té době jsem se už zajímal o zvířata a chtěl jsem jít po základce na veterinární školu. První knížky, které jsem dočetl do konce, byly encyklopedie zvířat. Básničku pro Jacky jsem poslal do časopisu a oni ji otiskli. Měl jsem velkou radost.

Takový úspěch ve čtrnácti, to musel být skvělý pocit. Největší inspirací je pro Vás běžný život?

Ano, osobní zkušenosti z běžného života, můj pohled na konkrétní životní situaci, ukončení vztahu, nebo vlastní emoce v dokresleném příběhu. Jsem hodně empatický člověk. Někdy dopíšu příběh a cítím se sám v depresi z té popisované situace. Smutné konce prožívám, jako by se staly mně samotnému. Zároveň je to ale i očistný proces, taková autoterapie na zpracování vlastních špatných zážitků. Když slova nejdou z pusy ven, je řešením dát je na papír. Pak není jasné, jestli jde o vlastní zážitek nebo popis někoho jiného.

A pak si student střední školy splnil sen ...

Delší dobu jsem uvažoval o vlastní sbírce básní a na konci střední školy se mi ji skutečně podařilo vydat. Šetřil jsem si peníze z brigád a v roce 2010 jsem oslovil nakladatelství Nová Forma, které pomáhalo začínajícím autorům a bylo ochotné mou sbírku Závoj z oblaků vydat. Jedná se převážně o milostné verše, grafickou podobu obálky jsme vytvořil na počítači a první náklad byl tisíc kusů. Na základě smlouvy dostala přidělené ISBN, což mě zařadilo oficiálně mezi autory a mohl jsem být jako spisovatel uvedený v Národní knihovně. Podmínkou bylo odebrání asi 50 výtisků, ale to byly jediné finance, které jsem do toho dal. Sehnat odběratele nebyl mezi známými problém. J Z prodeje dalších výtisků šla klasicky nějaká procenta nakladatelství a něco mě. Sbírka je stále v jejich nabídce. Při psaní používám pseudonym JayDee (J. D.) a ukázky z mé tvorby prezentuji na www.piste-povidky.cz.

Kdy se přidala k básničkám próza a začal jste psát povídky?

Prvními prózami byla vlastně slohová cvičení ve škole. V polovině 9. třídy jsme měli zpracovat větší dokument. Vybral jsem si téma Evoluce člověka, uspěl jsem a občas jsem si něco napsal do šuplíku. Na konci střední veterinární školy jsem zpracoval absolvenstkou práci o arktických vlcích, což je zvíře, které nikdy nepoznalo krutost člověka. Přečetl jsem knihu vědce, který je zkoumal deset let. Byla to vlastně přednáška před komisí spojená s digitální prezentací. Prošel jsem a dokonce si vyžádali opakování na školních dnech otevřených dveří pro zájemce o studium.

Co bylo po střední škole?

Nastoupil jsem na vysokou, ale díky úrazu při kickboxu a následné operaci jsem studium nedokončil. Delší dobu jsem byl bez pohybu, takže jsem něco vážil, z 80 kg jsem se dostal na 135, při výšce 186 cm. Když jsem zahlédl náborový plakát městské policie, napadlo mě, proč to nezkusit. Tuhle práci jsem už tenkrát považoval za záslužnou, pomoc lidem a zvířatům mě zajímala. Udělal jsem psychotesty, to mě překvapilo J.  Fyzické testy byly zlo. Do dneška si myslím, že jsem je neudělal, ale ocenili snahu. Dřel jsem a málem plival na tom oválu krev, ale nevzdal jsem to. Jenom proto, abych dohnal pár bodů. Pak se mi hodila zkušenost s bojovými sporty, uměl jsem techniku, tak jsem často dělal figuranta. Nakonec přišlo to nejhorší – zkoušky na zbrojní průkaz. Můj palec na pravé ruce má po úrazu trvale nehybný kloub a pochopitelně nehezkou jizvu. Ale nakonec jsem dal střelby na první pokus. Je to jenom o tréninku, dá se to naučit.

A pak vás napadlo, že každá služba je v podstatě příběh a začal jste je vyprávět?

Ano, ale nesmím při psaní zapomínat na povinnost mlčenlivosti, musím vynechávat konkrétní údaje a ponechat jen samotný příběh, co nejvíc podle pravdy. Samozřejmě ale nejde psát všechno pozitivně, i strážníci jsou lidi a dělají chyby. Když mi někdo před auto vlítne na červenou, tak ze mě vypadne slovo „citově velmi zabarvené“, ale komunikovat s tím dotyčným musím slušně.

Pro tvorbu textu je důležitá slovní zásoba. Ta se váže na četbu. Co vy a knížky?

Já jsem se naučil číst jako samouk ještě v mateřské školce. Pořád jsem se maminky vyptával na písmenka a pak jsem se v 1. třídě hrozně nudil. Vzpomínám si, že jako předškolák jsem v nemocnici daleko starším dětem předčítal Cínového vojáčka. Když jsem si jako malý našetřil z kapesného nějaké peníze, tak jsem vyrazil do obchodu buď pro Lego, nebo pro jakoukoliv encyklopedii zvířat, a hltal jsem v nich každé slovo. Povinnou četbu jsem ale nečetl. Vždycky jsem si zjistil, o čem to zhruba je a pak jsem to „okecal“. Na maturitu se mi nechtělo učit, otázky na předmět Nemoci zvířat jsem zveršoval a doprovodil hrou na kytaru. Na škole to byl hit, studenti se díky tomu naučili. Dodnes čtu papírové knížky rád, nemám žádný vyhraněný žánr a s češtinou si rozumím.

Kromě psaní rád vaříte a pečete, modelaříte, vyrábíte náramky z paracordu. Navíc pod záštitou Ministerstva dopravy a BESIPu už přes dva roky přednášíte žákům I. stupně ZŠ dopravní výchovu. S touto tématikou plánujete vytvořit pro školáky dokonce pracovní sešity s praktickými ukázkami ve  3D. Jirko, my se určitě nevidíme naposledy, ale v tomhle čísle už nám zbývá prostor pouze pro ochutnávku z Vaší tvorby. Velký dík za vstřícnost a ochotu, mějte se hezky a brzy na shledanou.

Speedy Gonzales

V našem obvodu máme hned několik obchodních center, kde se často zdržují závadové osoby. Už kvůli nim je náplní práce četníka kontrola takových míst. V tom březnovém chladném dni jsem byl jednočlennou pěší hlídkou s volacím znakem Švestka 101 a jeden z prioritních úkolů bylo provádění právě takových preventivních kontrol. Jak jsem zmínil, bylo chladno a představte si, četník je taky člověk. Takže i moje tělo si žádalo něco teplého. No, a s vidinou horké kávy jsem zvolil obchodní centrum Snížek. Ano, jistě… Policista, ať už městský nebo státní, by neměl ve službě obcházet automaty na kávu, jak se mu zlíbí. To je důvod, proč hlavy pomazané vytvořily systém zvaný „KáTéPé“, tedy Krátká Technická Pauza. U nás je tato přestávka stanovena pro ukojení fyzických potřeb, jako je žízeň, nutkavá potřeba vykonat potřebu nebo i doplnění hladiny nikotinu. Stačí jen použít vysílačku.„Švestka, Švestka, já Švestka 101. KTP Snížek,“ oznámil jsem stručně a jasně. „Švestka rozumí,“ odvětil operační důstojník. Vstoupil jsem tedy do prostor centra Snížek a zamířil si to přímo k nejbližšímu automatu na kávu. Nemáte tušení, jak se můj žaludek těšil. Zbývaly jen tři kroky k vytouženému nápoji, když z prvního patra obchodního centra seběhnul člen místní ochranky. „Feťák… Feťák… Tam… Poďte, rychle… Feťák…“ drmolil pořád dokola. (Já si to blbý kafe snad dneska nedám.) „Počkejte, uklidněte se. Vůbec nevím, co se děje,“ snažil jsem se zavést hovor. Bez úspěchu. Doběhl ke mně jako pes a obratem odběhl, jako pes, kterému se hodí míček. Zbývalo jediné. Následoval jsem Alíka po schodech nahoru. Zatímco Alík lapal po dechu a likvidoval schody po dvou, relativně v klidu jsem ťapkal za ním, rovnaje si své vybavení na opasku. Vzhledem k tomu, jakým způsobem se prezentoval člen ochranky, předpokládal jsem, že by mohl nastat problém. Vždycky je dobré být řádně připraven. Alík doběhl až do druhého patra, kde je pobočka městské knihovny. No doběhl… Když dorazil ke dveřím knihovny sotva lezl. Nicméně pokusil se komunikovat. „Tam… Feťák… U počítače…“ blekotal a poplival mi u toho celou uniformu.  Pokýval jsem hlavou a vstoupil. Nevěřili byste, co oči mé spatřily. Tak příjemně klidné prostředí jsem dlouho neviděl. Návštěvníci seděli u stolů a četli. Někteří v tichosti vybírali knížky z regálů. To nepřirozené a přesto uklidňující ticho rušily jen zvuky Alíkova splašeného funění odrážející se od stěn. Rozhlédnul jsem se a kdesi uprostřed toho ticha stáli další dva Alíci. Koukali na sebe, jako dvě kozy na petržel. (No potěš… To zase bude federální případ.Jak se tyhle někde slezou, vždycky je to kravina). Vrcholem všeho byl onen již dříve zmíněný feťák. Co myslíte, že tam dělal? Normálně chrápal! Opravdu. To, co Alík 1 svým projevem vybarvil, jako pokus o vraždu injekční jehlou, byl ve finále „ležák“. Kluk, tak 20 let, 20 kilo i s botama, tmavší pleti, černé kudrnaté vlasy a jeho sklopenou hlavu do klína zdobily sliny tekoucí z úst na bílé tričko s nápisem: „GIVE ME MORE“.(Nedam… More…Navíc, ještě gram a můžeš si voblíct triko GAME OVER). Že si šlehnul bylo očividné. Dost těžko se popisuje, jak to poznat. Za pár dní v uniformě si začnete pěstovat onen slavný šestý smysl a tohle je jedna z věcí, kterou prostě poznáte. Když jsem v klidu došel k místu, kde pomalu kolaboval ten mladý padouch, Alík 2 a 3 zbystřili. Pak Alík 2 udělal krok proti mně.„Zdar, to je von. Sjel se na hajzlech a teď tu dělá bordel,“ pronesl Alík 2, zatímco Alík 3 se tlemil, jako deb… jako blbeček.(No nazdar, asi si teda tykáme no.Koukám čoveče, ten tu řádí jak černá ruka…To je nejmíň na pepřák…) „Dobrej,“ pokusil jsem se zachovat alespoň trochu formálnosti v jednání mezi námi. „Kde máte ten bordel?“ dožadoval jsem se vysvětlení. Do toho se vložil Alík 3. Najednou už se nesmál, protože to začínalo vypadat, že mě to nějak dvakrát nezajímá. Možná to bylo tím, že mě naštvali hned prvním slovem. „Tady je to svinstvo, to nevidíš?“ Oznámil Alík 3, přičemž vrazil ležákovi lepáka. „Prostě mu dej pouta a vodtáhni ho do hajzlu. A bude. Co s ním se zm*dem!?!“ Štěknul po mě dodatečně. (Ještě jednou mi řekni, co mám dělat a klepeta vyfasuješ ty…) „Tak dost!“ zvýšil jsem hlas, ale jen lehce. „Za prvé, nebudu tu poslouchat, co a jak mám dělat. A za druhé, stěžujete si na bordel, ale ten kluk normálně chrápe u počítače.“ Spustil jsem na oba Alíky v knihovně....... pokračování na: www.piste-povidky.cz (Jay Dee)

Beruška sedmitečná

V loukách i v polích, v bezvětří, větru,

S kapkami deště tančíš,

A černé puntíky v červeném svetru

V tom mírném dešti smáčíš.

Prolétáš oblohou, poznáváš světy,

svobodná a strašně krásná.

Sedáváš na kytky a jejich květy,

Ač vás je milion, pro mě jsi vzácná.

Ve vodě z potůčku omýváš krovky,

svetr, jež nikdy si nesvlékáš.

Pak když jdu spát, tak s něžnými slůvky

nad hlavou tiše mi prolétáš.

A zas letíš dál rozdat svou lásku,

květinám, louce i lesu.

Já v noci myslím na červenou krásku,

s krovkami, na které celý se třesu.

Jsi jako beruška, jsi jako ona,

celý můj život děláš mě šťastným.

Bez tebe mé srdce strašně moc stoná,

jsi pro mě všechno, už je to jasný.

Nechci tím naznačit, že jsi jen hmyz,

jsi hrozně milá a půvabná slečna.

Chtěl bych Ti miláčku jen jedno říct,

jsi krásná jak beruška sedmitečná.

Vzkaz

Víš, co jsi odešla, nemohu spát,

chtěl bych jen jedno, vrátit čas zpět,

říci Ti lásko, jak moc Tě mám rád,

že bez Tebe, pro mě už nežije svět,

jenž dříve se točil, však nyní jen stojí,

a já, že zůstanu sám, se teď bojím.

• Předchozí
• Následující