Život v pohybu

Rubrika: Naši lidé Zveřejněno: neděle 1. březen 2020 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

Luboš Šuranský je kolega okrskář z Obvodního ředitelství Praha 10. Ale především je to sportovec tělem i duší. Je členem reprezentačního běžeckého týmu Městské policie Praha.

Zúčastnil se všech ročníků akce pro dobrou věc Teribear. V loňském roce zvládl na pražském Vítkově mezi svými pracovními směnami uběhnout vzdálenost přes dvě stě kilometrů, což představuje výtěžek přes šest tisíc korun pro Nadaci Terezy Maxové. Bylo z toho nakonec 101. místo v celkovém pořadí a druhé místo v našem podnikovém týmu.  Po patnácti letech u naší organizace končí svůj pracovní poměr. Využili jsme tuto příležitost a potkali se u rozhovoru, ve kterém jsme si tak trochu povídali o tom, co mu práce u městské policie dala a co mu vzala. A co mu dalo a vzalo běhání. A taky jsme si povídali tak trochu o všem možném.

Luboši, jak Ti uteklo oněch patnáct let u pražské městské policie?

Rychle. Neuvěřitelně rychle. To jsem přišel v lednu 2005 jen na rok, na dva. Nejsem z Prahy, chtěl jsem si najít nějakou práci u nás na Vysočině. Ale ani jsem nepostřehl tu změnu, jen jsem si zničehonic uvědomil, že mě práce strážníka baví. A s mnoha lidmi kolem sebe na obvodě jsme zjistili, že máme mnoho společného. Tenkrát jsem hrál za desítku i tu naši podnikovou fotbalovou ligu... A podívej, patnáct let uteklo jako voda. Je ze mě penzista.

Abys ale mohl hrát tehdejší ligu městské policie, už jsi musel s míčem něco umět. Tu nemohl hrát kdejaký nazdárek…

Pocházím z menšího města poblíž Pelhřimova. A na malém městě byl tehdy fotbal tak trochu povinnost. A později, po přestěhování do Brna, jsem hrával krajský přebor za béčko Moravské Slavie. Takže s míčem snad něco umím.

Pravidelně Tě potkávám na bezpečnostních opatřeních u stadionu v Edenu. Nepociťuješ už k fotbalu averzi?

Hm, opatření na fotbal... Tam slouží, co má ruce a nohy. Ale ne, na fotbal jsem nezanevřel, ačkoliv nefandím žádnému konkrétnímu týmu. Ani se na něj moc nedívám, mnohem raději ho hraju.

Můžu se zeptat, co je Tvojí původní profesí?

Možná tě to překvapí, ale jsem vojenský hudebník. Chodil jsem do tehdejší lidové školy umění, hudba mě bavila, takže jsem po deváté třídě nastoupil na vojenskou hudební školu v Roudnici nad Labem. Pak z toho udělali vojenskou konzervatoř, takže mám šest let konzervatoře. A pak několik let v Posádkové hudbě Brno.

Uměl bys ještě dneska na něco zahrát?

Dneska už si jen občas zahraji na klávesy nebo s dcerami na zobcovou flétnu. V kapele jsem hrál na tubu, to je ten největší dechový nástroj, který si můžeš představit. A taky nejtěžší. Neseš patnáct kilo, záda dostávají pěkně zabrat. Občas jsem se nemohl hnout. Když jsme měli pochodovat, tak se místo tuby bral suzafon. Vypadá skoro stejně, vyluzuje stejné zvuky, ale dá se s ním pochodovat. A vypadá to lépe, než když celý zkroucený držíš dlouhé minuty patnáct kilo. A zvládnu hru na kontrabas a klavír. Jestli tady máš někde klavír, můžu ti vystřihnout třeba Radeckého marš.

Bohužel, klavír tady nemám, třeba někdy příště, díky. Takže sis uniformu užil už tenkrát? Kde jste hrávali?

Při brněnských přísahách, občas promenádní koncerty. Zahraničí? Do revoluce několikrát východní Německo. Po roce 1989 už jsme vyjížděli každou chvíli. Často do Rakouska, několikrát do roka jsme cestovali do Francie. Tam se konaly pořád nějaké festivaly vojenských orchestrů.

To byly soutěžní festivaly?

Jen přehlídkové. Hráli jsme třeba v kostelech klasickou hudbu. V každém kostele ve městě jiná vojenská kapela. Nebo jsme se účastnili mezinárodní přehlídky kapel na náměstí. Jenže dneska už nikoho nezaujmeš, když budeš jen hrát. Ani když budeš hrát hodně dobře. Dneska musí být všechno pořádná odvázaná show!

Co si pod tím mám představit, vojenská kapela a show? Nějak mi to nejde dohromady...

Hraješ, hraješ a u toho provádíš různé kejkle. Část kapely jde jedním směrem, ta druhá někam odchází, někdo zůstane na místě, všelijak se to proplétá, kapela vytváří různé tvary... Přitom se ještě mění rytmy, takže šestiosminové, pak přejdeš do tříčtvrtinových a podobně. Hráli jsme třeba valčík a choreograf nám předepsal, že se opravdu máme pohybovat ve valčíkovém rytmu. Zbytek kapely tančil valčík, jen já se suzafonem jsem spíš vypadal, že se peru s medvědem (úsměv). Ale snažil jsem se, kapela holt musí táhnout za jeden provaz, aby výsledek stál za to.

Zbytek kapely tančil valčík, jen já se suzafonem jsem spíš vypadal, že se peru s medvědem...

Takže to je ta požadovaná show? Dělat více věcí najednou, hrát, pochodovat, tancovat, cvičit?

To ještě nic nebylo. Italové třeba pořád utíkají. Ti než zahráli jednu skladbu, oběhli dvakrát celé náměstí, až za nimi vlála ta jejich kohoutí péra na kloboucích. Jakmile byli někde Italové, už se dělal volný prostor, aby mohli utíkat. Ale na Holanďany neměli. Ti si obuli dřeváky, nasedli na kola a hráli při jízdě na kolech. Jednou rukou řídili kolo, druhou mlátili do bubnu nebo si drželi pozoun u úst. Nepochopíš, jak to zvládli, ale show musí být.

Nechápu ani já. Hrát na kole třeba na hoboj musí být dost obtížné. Ale určitě máš kromě Holanďanů i nějaké další zážitky.

Myslím, že zvládli i ten hoboj… Jiný zážitek? Řeknu ti ten nejbizarnější. Asi před dvaceti lety jsme hráli až na samých španělských hranicích. Měli jsme hrát přímo v aréně koridy. V aréně probíhal boj toreadora s býkem, my stáli za vraty ve slavnostních uniformách, bylo horko k zalknutí. Korida skončila, otevřela se vrata, kolem nás táhli zabitého býka, zatímco my museli napochodovat, projít arénou, zahrát skladbu a na protější straně zase zapadnout, protože už byl připraven další býk. Prý se lidi nesmí mezi jednotlivými zápasy nudit, proto naše muzika. Show pro lidi, ale pro nás hodně zvláštní zážitek.

Hudba tě přestala bavit? Nebo co tě přimělo změnit práci?

V rámci reorganizací nás v roce 2004 rozpustili. Vrátili jsme nástroje, rozprchli se do světa.

Pojďme si chvíli povídat o tvém běhání. Bavilo tě už od školy? Jezdil jsi za školu po nějakých soutěžích?

Kdepak. Když nebudu počítat nějaké závody při tělocviku, tak první závod jsem absolvoval až v deváté třídě. Byl to jakýsi předchůdce biatlonu, jelo se na běžkách, na závěr jsme párkrát vystřelili ze vzduchovky, skončil jsem druhý a byl z toho pro mě první diplom v životě. My jsme si jako kluci ani neuvědomovali, že nějak sportujeme, prostě jsme si šli zahrát, zaběhat si mezi sebou, jen tak zazávodit, kdo bude támhle první... První opravdový závod jsem zažil až jako dospělý a ženatý v Brně.

Až v dospělém věku? Luboši, kde jsi jen mohl být, kdyby ses běhání věnoval závodně!?!

I tak to byla ohromná náhoda. Bydleli jsme s rodinou v paneláku, kde bydlel snad vůbec náš první triatlonista. Potkali jsme se na chodbě, začali jsme si povídat, a že prý je odpoledne nějaký běžecký závod kolem Brněnské přehrady. A jestli si ten závod nechci zkusit. Nijak zvlášť jsem do té doby netrénoval. Jen jsem občas vyrazil na kole, někdy si zahrál fotbal, jednou za rok při vojenských prověrkách běžel dvanáct minut, to bylo všechno. No, šel jsem do toho. Bylo to deset kilometrů a ve svojí kategorii jsem skončil druhý.  

Kolikrát jsi stál na stupních vítězů? Kolik máš doma vůbec medailí?  

Nevím. Nepočítám to. Medailí mám plnou krabici, ale pozvolna se mi vyprazdňuje, protože si s nimi hrají vnoučata. Občas nějakou ztratí, zašantročí nebo se jim zalíbí a odvezou si ji domů.

Než medaile, tak si raději hlídám časy. Musím se pochválit, jak se mi daří zlepšovat si časy na určitou trať i v mém věku (úsměv). Loni jsem běžel noční desítku Birell Run za 37:52. V mladším věku jsem asi běhal rychleji než teď v šedesáti, ale tehdy se časy tolik nehlídaly. Bylo mi to jedno, protože se běželo na pořadí, kdo bude první, kdo bude stát na bedně a čert vzal nějaký čas. A taky tenkrát nebyly chytré hodinky. 

Vzpomínáš na některé závody raději než na ty ostatní?

Určitě. Hodně příjemný závod bývávala Pardubická devítka, které jsme se zúčastňovali jako běžecký tým naší městské policie. Startovalo se na Perštýnském náměstí, závod ve městě měl něco do sebe. Bohužel pořadatelé změnili termín, který se nebezpečně přiblížil Pražskému maratonu, a to už by se fyzicky nezvládlo. Tam jsme jako tým párkrát vyhráli.

Hodně si cením dvou vítězství ve své kategorii na Běchovicích, protože tenhle závod Praha – Běchovice je zároveň mistrovství republiky v silničním běhu na deset kilometrů. Měl jsem tam i nějaká druhá a třetí místa. A třeba předloni jsme jako družstvo MPP skončili dokonce první, loni jsme tady byli třetí. 

V paměti mi utkvěl třeba Klánovický půlmaratón, běželo se jak ve městě, tak v lese, krásné prostředí, navíc výhra v kategorii...

Rozumím tomu dobře, že desítka je tvůj nejoblíbenější závod?

Nejen desítka, ale i půlmaratón. Ale už to nepočítám, člověk si zapamatuje jen ty nějak význačné a výjimečné. Hodně mě baví vyběhnout si každý den po ránu u nás na Vysočině jen tak za humna, to běžím většinou kolem těch dvaceti kilometrů. A tam se kochám... (úsměv)

Zkusil jsi někdy maratón?

Párkrát. Nejlepší čas jsem měl tady na Pražském maratonu před pěti lety –  tři hodiny, dvě minuty, čtrnáct sekund. Některé časy si budu pamatovat už napořád, nikdy jsem maraton už lépe neběžel. Nejhorší zážitek bylo těch prokletých dvaačtyřicet kilometrů v obchodním centru Mercury v Budějicích. Běželo se v podzemních garážích, 63 okruhů po obvodu písmene E. Dokážeš si to představit? To bylo k zbláznění, to jsem se proklínal. Ještě jeden okruh a už by mi hráblo úplně.

Naštěstí jsi přežil nejen ve zdraví fyzickém, ale i psychickém… Třeba ještě nějaké maratóny zvládneš. Nezkusil jsi nějaký Spartan Race nebo Gladiator Race? Popřípadě nějaký podobný adrenalinový závod?

Ne, tohle mě moc neláká. Ale podobně šílené závody jsem si zkusil v jiné podobě. Byla to Beskydská sedma a Hostýnská osma.

Beskydská sedma představovala tehdy asi devadesát kilometrů mezi Třincem a Frenštátem pod Radhoštěm. Sedma v názvu znamená sedm nejvyšších vrcholů Beskyd. Vyběhneš z Třince v deset večer, osm set lidí, hromadný start, všude světýlka od čelovek a klapání trekingových holí. A už lezeš po sjezdovce na Javorový. Šupem dolů a už lezeš na další kopec. A takhle zdoláváš jeden kopec za druhým, až jich máš v nohách všech sedm, Smrk, Travný, Lysá hora, Pustevny… Převýšení přes pět kilometrů.

A takhle zdoláváš jeden kopec za druhým, až jich máš v nohách všech sedm, Smrk, Travný, Lysá hora, Pustevny… Převýšení přes pět kilometrů...

Jak jsi to zvládl? Stál jsi na bedně?

Kdepak, bedna byla daleko. S kolegou jsme zkusili závod dvojic, ale kolega si vybral špatný den, skončil na Pustevně. No jo, někdy se stane. Závod jsem dokončil aspoň sám. I přes všechna zdržení z toho byl čas necelých 21 hodin. V tomhle případě považuji za úspěch už jen dokončení závodu.

Něco podobného je Hostýnská osma. To je pro jednotlivce, 66 kilometrů, kopce příkré a zalesněné. Tam už jsem na bedně stál, druhé místo v kategorii. Další medaile, kterou mi jedno z vnoučat odvezlo.

Pomáháš si při závodech nějakými energetickými gely?

Ne, vůbec. Při závodech ani nepiju. Desítka je krátká, tam je to ztráta času a při půlmaratonu si dám hlt vody, vypláchnu ústa a vyplivnu. Někdy si beru sušené ovoce, hlavně hrušky nebo jablko, to žvejkám při závodě. Panáka při závodě?!? Dej mi pokoj! To jsem zkusil jednou jedenkrát, nikdy víc!

Tvoje působení u městské policie se chýlí ke svému závěru. Můžeš rekapitulovat. Co tě během těch let nejvíce štvalo?

Neinformovaní lidé, kteří se občas vyjadřují ve smyslu, že měšťáci jsou tady jen, aby škodili lidem, vybírali pokuty a nasazovali botičky. Chvíli mi trvalo, než jsem tyhle řeči přestal brát osobně. Ale co si budeme povídat, jejich zkušenosti občas vycházejí z reality. Někdy se jim nemůžeš divit. Asi na každé služebně jsou kolegové, kteří svoji horlivost trochu přehánějí a obyčejný lidský pohled někdy chybí...

A nemám rád užalované lidi. Nesnáším, když jdu po ulici a někdo mi ukazuje „podívejte, támhle blbě parkujou, měl byste jim dát pokutu.“ Já to přece vidím sám, já posoudím, zda je to nějak závažný přestupek. Nejsem tady od toho, abych jen kasíroval pokuty. Taky znám místa, kde bych mohl vypsat třicet parkovaček a vyrozumění denně. Ale trochu citu do těch řešení špatně parkujících.

Kolikrát jsi použil donucovací prostředky?

Já jsem okrskář! Člověče, já to musím ukecat! I když jednou to hrozilo, když mě řidič obvinil při projednávání stání v křižovatce z toho, že jsem opilý. A trval si na svém, jak ze mě cítí alkohol. Nespolupracoval. Kroužil kolem mě, pořád něco vykřikoval. Když jsem začal volat autohlídku a inspekci, najednou otočil, začal se omlouvat… Je to už asi deset let. Je místní, a když se dnes potkáme, na dálku mě zdraví.

Obecně nemám rád nějaké hádání na ulici. Hrajeme tam divadlo, lidé bývají na straně chudáka, kterého pitomec strážník šikanuje... Nehádám se. Řeknu svoje, chcete to řešit na místě, nechcete? OK, tak nechtějte, vyřeším to jinak.

Nikdy jsi nezměnil okrsek? Nebo neměl chuť ho vyměnit? Nenudíš se v něm po patnácti letech?

Okrsek jsem si nevybral, spadl mi do klína. Uvolnilo se místo, tady máš Malešice. Ono se to nezdá, ale Malešice jsou docela velké. Ani ne tak na počet obyvatel, ale na rozlohu. A potom, nemám rád změny. U armády jsem si myslel, že tam budu až do důchodu a nebýt té transformace, vydržel bych tam. Přišel jsem k městské na rok, na dva a jsem tu patnáct let. To samé s okrskem, jsem rád, že mi zůstal pořád ten samý.

Co tě během práce u městské policie nejvíce potěšilo?

Jsem rád, že jsem tady. Když třeba jen porovnám platy u nás na Vysočině a tady... Nesrovnatelné. A co dál? Občas mě potěší příjemné přivítání od lidí v okrsku nebo pozitivní zpětná vazba v některých případech. Samozřejmě, můžu problémy v okrsku hodit za hlavu, vykašlat se na to, nechat je plavat... Ale podařilo se mi navázat dobrý kontakt s odborem dopravy a životního prostředí. Jeden den v měsíci jsme se společně prošli po Malešicích, debatovali nad problémovými místy, nad možnostmi zlepšení… Bylo příjemné sledovat, že se některé věci podařilo protlačit a realizovat. Přispět ke zlepšení života v okrsku, to mě bavilo víc než nějaké parkování.

Zahlédl jsem u tebe krokoměr. Sleduješ, kolik kilometrů tak ujdeš za pracovní den?

Průměrně kolem třiceti tisíc kroků, takže něco mezi 24 – 26 kilometry. Říkal jsem, že můj okrsek je hodně velký. A to víš, musíš chodit. Jakmile stojíš delší dobu na místě, už je to v očích operačních podezřelé... To pak hned ve vysílačce slyšíš „ty tam jen tak stojíš, tak ti dám jednu stopadesátšestku.“

Už víš, co budeš dělat v důchodu? Koukat do plamenů v krbových kamnech?

Něco dělat budu. Jen ještě nevím co, musím se rozkoukat. Nedovedu si představit, že navlíknu bačkory a posadím se do houpacího křesla k televizi. Na co se hodně těším, to je fotbal s naší starou gardou u nás ve městě. No, fotbal, ona to v našem podání už bude spíše pěší kopaná. A v okolí už mám vytipováno pár úžasných běžeckých tras, tam se budu kochat.

Luboši, díky za rozhovor a hodně šťastných kilometrů.

Zobrazení: 272