Rebel, který si rád dělá věci po svém

Rubrika: Naši lidé Zveřejněno: sobota 1. únor 2020 Autor Jiřina Ernestová Vytisknout E-mail

Koncem minulého roku se ke mně dostala informace, že na Hlídkovém útvaru slouží kolega, který umí pracovat se sklem a dokáže z něho vytvořit jedinečné kousky. Začala jsem pátrat a vypátrala Pavla Velebila, kterému se do rozhovoru nejdřív moc nechtělo – mediální slávy má dost i bez Strážníka – ale nakonec jsme se sešli a já si myslím, že výsledek stojí za to. Foukačů skla v řadách městské policie nejspíš moc nebude a Pavlovo povídání mě hodně bavilo.

Pavle, pojďme na úplný začátek. Kdy vznikl nápad pracovat právě se sklem?

Vyučil jsem se ve Středním odborném učilišti Sázava pro sklárny Kavalier, obor foukač technického skla. O téhle možnosti mi řekl v 8. třídě základky pan učitel Sklenář z Dobříše, který si mě jednoho dne pozval, pochválil moje výtvarné práce a zručnost a zmínil nový učební obor u Kavaliera. Jeli jsme tam s maminkou na seznamovací exkurzi, všechno jsem si prohlídnul a v září nastoupil. Takže základům práce se sklem jsem se naučil tam. Dělat u pece mi doktor nedoporučil kvůli očím a nakonec jsem rád, že jsem jako foukač technického skla zůstal u hořáku. Sice k práci sklářů u pece tíhnu, ale ti si musí hodně hlídat vymezený čas, aby sklo neztuhlo. Já si můžu hrát hodiny. Musíte si všechno, co budete potřebovat, připravit k ruce, zavřít dveře a nikoho k sobě nepustit. Nesmí vás nikdo rušit, jinak je konečná. Operace musí navazovat na sebe. U výroby přístrojů se jedná o tloušťku do 5 mm, ale u vlastního tvoření, třeba figurky nebo sklenice, máte několikacentimetrovou masu a ta se zpracovává samozřejmě úplně jinak.  Každou část výrobku musíte zahřívat zvlášť, a jakmile vám to vychladne a vy tam sáhnete prudce, tak se rozletí. Uděláte redukční oheň, dáte tam míň kyslíku, víc vzduchu, můžete to prohřát a pak máte několik vteřin na vypracování detailů ostrou jehlou.

Co si mám pod názvem „technické sklo“ představit?

Je to borito-křemičité sklo, které je hodně tvrdé, s malou roztažností a menším pnutím, potřebuje více zahřát. Z něho se vyrábí třeba zkumavky a kádinky do laboratoří. Možná ho znáte pod obchodním názvem Symax nebo Duran.

U zkumavek a kádinek jste ale nezůstal …

Už u Kavaliera, kde se dělalo čistě laboratorní sklo, jsem začal z toho borito-křemičitého tvořit figurky, fajfky, sklenice. Chtěl jsem být po vyučení zařazen ke starším dělníkům na přístroje. To se mi povedlo a mohl jsem poznat a učit se od těch nejlepších foukačů v republice. Pak jsem přešel do Labory a získal nejvyšší 8. kvalifikační třídu ve svém oboru. Po „cinkání“ v roce 1989 to začalo jít s Laborou s kopce, zisky se snižovaly, obchody řídly, tak jsem odešel. Nějaký čas jsem pracoval u bezpečnostních agentur a jednoho dne za mnou přišel Petr Šulc z firmy Dudek, který se vyučil ve stejném učilišti o dva roky přede mnou, jestli bych k nim na Zbraslav nechtěl jít dělat. Dělal jsem u něho tři nebo čtyři roky, a začal s tvorbou vlastních nápadů. Pak jsem se osamostatnil a devět let podnikal. Vyráběl jsem 40 druhů skleněných výrobků.

České sklo bylo žádanou vývozní komoditou. Předpokládám, že obchody šly dobře.

Nejprve ano. Ale pak přišel problém s čínským trhem a obchodování se začalo pomalu horšit. České sklo a české zpracování mělo určitou úroveň a kvalitu. Nedovolili jsme si nechat tam bubliny, kamínky a různé vady, i když by je laik nepoznal. Dělal jsem třeba slona a chtěl jsem za něho 1500 korun. Za cenu na čínském trhu bych nekoupil ani materiál. Je pravda, že můj slon byl propracovaný i do takových detailů jako jsou oční víčka, nehty, záhyby na chobotu, kadeřavé uši a vážil 450 deka. Slon z Číny byl propracovaný daleko míň, byly tam šlíry (vady), bubliny, ale byl levnější. K oběma dali cedulku „český výrobek“, takže nám pokazili jméno. České klima mě natolik otrávilo, že jsem na podnikání rezignoval. Dneska jde na odbyt hlavně sklo tabulové, protože se dává do aut.

Čím jste se živil potom?

Pak jsem dělal rok servis a vývoj v chemičce v Pardubicích. Měli tam tenkrát velký skleněný kotle a v nich skleněná míchadla ve tvaru kotvy. V hustých suspenzích měly strašně velký odpor a lámaly se. Napadlo mě, že by to šlo udělat určitě jinak a líp. Vedoucímu se do přemýšlení o změně moc nechtělo, podle něho by se musel zaměstnat vysokoškolák a stálo by to 200–300 tisíc … nakonec souhlasil, abych se o inovaci pokusil já. Udělal jsem míchadlo, které se do suspenze nejen zařezávalo, ale taky jí zvedalo ode dna nahoru jako lopatka. Za tři dni mi volal mistr, ať se jdu s ním ke kotlům podívat a povídá: „Je to bomba. Nezlomilo se, jedeme na poloviční výkon, proces se zkrátil a všechno klape!“ Než jsem po roce odešel, udělal jsem tam třeba ještě barevný polaroskop na zjišťování pnutí ve skle. Taky zadarmo. Prostě mi to nedalo, když jsem tam pracoval a nápady na zlepšení se mi honily hlavou.

Z vašich výrobků je těžké vybrat favorita. Hodně mě zaujal strom poznání. Jak náročná byla jeho výroba?

Vytvořil jsem celkem tři kusy a každý jsem dělal tři dny. Jeden se prodal do Itálie, druhý jsem dělal mému učiteli autoškoly pro syna, který žije v Jižní Americe, třetí do Izraele. Je barvený lazurou, což je barva nanesená na sklo, která má v sobě iont stříbra a při temperovací teplotě, kdy se mění mřížka, vám vytáhne iont sodíku a iont stříbra s sebou vezme barevný pigment. Takže je to vlastně několik mikronů v té vrstvě skla, je to napořád, dolů to nedostanete. Neseškrábne se z toho jako třeba zlato. V té době tady ještě nebylo barevné borito-křemičité sklo, tak jsem si pomohl měděným rubínem. Přepařil jsem měď přes hořák, pak redukční oheň, a když jsem to třikrát přežíhal, tak mi vystoupila měď ze skla jako červený rubín a jsou z toho ta červená jablka.

Kam chodíte na nápady?

Líhnou se mi v hlavě už od dětství. Dneska mají děti příliš mnoho věcí a hraček. Co chtějí, to jim rodiče koupí, chvilku si s tím pohrají a přestane je to bavit, zahodí to a chtějí něco jiného. Já jsem si třeba plácal z jílu tanky nebo Golema, kterého jsem viděl v televizi. Měl odklápěcí hlavu, dal jsem do něho svíčku, aby se mu čoudilo z očí. Ta minulá doba nutila děti k fantazii a tvoření. Nůž jsem měl od první třídy a učil se s dědou vyřezávat píšťalky. Dneska když dáte dvanáctiletému klukovi do ruky nůž, tak mají jeho rodiče děs v očích a on vůbec neví, jak s ním zacházet. Pohyb v přírodě je pro něho hororová záležitost, neučí se tyhle věci ani v rodině ani ve škole. Proto vzniká tvořivých lidí daleko méně než dřív, jsou to výjimky. Proč něco vymýšlet, když si to stáhnu někde ve virtuálnu. Víte, kolik je v tomhle státě lidí, kteří vytváří nějaké hodnoty? Necelých 20 procent.

Sklo je pro vás odpočinek a odreagování?

Mám tu práci rád. Ještě je mi líto to opustit, i když jsem byl z podnikání zklamaný. Občas potěším nějakým výtvorem kamaráda nebo dělám jen tak pro radost. Co vyrobím, nechám třeba na parapetu a pak to rozdám návštěvám. Když mi těžce onemocněl kamarád, udělal jsem mu nějaké dárky pro doktory. Nebo pro nemocnou dceru jedné známé jsem udělal orchideje na skle, šly pověsit jako obrázek. Tvořil jsem i pro Karla Gotta nebo pro obec Dobřichov, kde bydlím.

Tenhle váš koníček vyžaduje kromě nápadu taky šikovné ruce, soustředění a klid. Na druhou stranu se věnujete sportu, máte rád adrenalinové aktivity, dělal jste silový trojboj, městskou policii i 121. pěší rotu aktivních záloh AČR, kde jste byl 15 let, jste úspěšně reprezentoval ve střelbě. Dost široký záběr …

Jsem zkrátka zvyklý pořád něco podnikat, nevydržím v klidu. Taky si třeba peču chleba podle vlastní receptury, holím se břitvou, spím na beraních kůžích, dělám věci po svém a snažím se nepodléhat konzumní společnosti.

Pavle, velký dík za rozhovor.

foto: DS MP Praha, archiv Pavla Velebila

Zobrazení: 1691