Život je rychlej a prudkej aneb Klokan mi už doma neprošel

Rubrika: Naši lidé Zveřejněno: čtvrtek 9. leden 2020 Autor Jiřina Ernestová Vytisknout E-mail

Zbyněk Raniak pracuje v Útulku pro opuštěná zvířata v Troji, kam ho v roce 2006 přivedl inzerát v Blesku. Půl roku jezdil s odchytovou službou, pak nastoupil na místo veterinárního technika, a jako vedoucí mu zůstal věrný dodnes. Práce je jeho koníčkem, mezi zvířaty je nejšťastnější a ví o nich opravdu hodně. Proto jsme ho pro Pražského strážníka využili hned dvakrát. Nejen k rozhovoru o jeho životě plném zvířat a neuvěřitelných historek, ale i k vážnějšímu povídání o obchodu s ohroženými druhy CITES.

Zbyňku, mám takový pocit, že už jako čerstvě chodící batole jste měl kolem sebe zvířátka.

Je to tak, zvířata mě zajímala odmala, už ve školce jsem je moc rád pozoroval. Mým nejoblíbenějším cílem rodinných výletů byly zoologické zahrady, klidně každý týden. A samozřejmě jsem se snažil i nějaké zvíře chovat. Začal jsem akvarijními rybičkami, protože můj děda byl vášnivým akvaristou. Když jsem projevil zájem, tak sehnal asi deset rámů a k velké radosti babičky jsme tím zaplavili obývák. Měla ještě v živé paměti, jak to vypadalo, když jedno 200 litrové akvárium prasklo a dědu v tu chvíli zajímala jen záchrana rybiček … Ale protože jsem byl její nejmilovanější vnouče, tak obavy překousla. K rybičkám přibyly vodní žabičky, pak morčata; jedno ochočené za mnou běhalo po sídlišti. Pak bílé myši, křečci; ti utekli a úspěšně se množili po bytě. Takže přišla vniveč sedačka, koberce. Rodiče se mnou měli bezmeznou trpělivost, která je přecházela jenom občas. Začal jsem si totiž odchytávat zvířata v přírodě. Maminka neměla ráda hlodavce s dlouhým ocasem, připomínali jí krysy, z kterých měla hrůzu. Když mi utekly bílé myšky, to už jsem dostal nářez. Jak pobíhaly po bytě a obalily se prachem, tak zešedly a jedna z nich na maminku vykoukla z chlebníku. Nebo jí vrabec zavřený v krabici  a schovaný v rozkládací posteli vlítnul přímo do obličeje. Od chvíle, co maminku na WC překvapil slepýš uniklý z krabice a s výkřikem „Ty hajzle, zrzavej!“ se vyřítila ven, vládla doma už velmi přísná kontrola. Potom už mi s okem na kukátku nakazovala svléknout se před bytem na rohožce do naha, obrátit všechny kapsy, sama ještě jednou na chodbě prohlédla oblečení a pak mě teprve pustila domů.

❞ Od chvíle, co maminku na WC překvapil slepýš uniklý z krabice a s výkřikem „Ty hajzle, zrzavej!“ se vyřítila ven, vládla doma už velmi přísná kontrola...

 Babička měla větší porozumění?

Jen dočasně. Dobře si pamatuju, jak jsem chytil metrovou užovku obojkovou, pod trenýrkama jsem ji propašoval do babiččina velkého prádelního hrnce v koupelně, kam si připravovala prádlo k nedělnímu praní. Užovku jsem schoval v pondělí a pak na ni zapomněl. Když se na babičku naštvaná užovka z hrnce vztyčila, stihla jenom: „Jéžišmarjá!“ a svalila se na chodbě. Cholerik dědeček začal křísit babičku, a když viděl hada, tak jenom zvolal: „Ty zmetku!“ vyrval kabel z odložené žehličky a začal mě s ním honit po paneláku. No, nemohl jsem si sednout 14 dnů… Od té doby byl přísun zvířat kontrolován i u babičky.

Takže dětství jste prožil mimo Prahu?

Je to tak. Když jsme se přestěhovali do rodinného domku se zahradou, dostalo se mi nečekaných možností. Na letních táborech jsem odchytával všechno, co tam běhalo – užovky, slepýše, hraboše. Po návštěvách jsem je posílal ve sklenicích domů. Otec je pak chodil vypouštět do přírody. Jednou se mi podařilo ulovit na táboře krtka a zahrabaného v hlíně ve sklenici jsem ho poslal domů. Otec v domnění, že zvíře již uteklo, vysypal hlínu na záhon. Ten rok bylo po zelenině, a když jsem přijel, tak málem i po mně.

Tipuju, že tahle vášeň hrála roli i při výběru střední školy.

Jasně, po ukončení základky jsem se v roce 1981 rozhodl pro Střední veterinární školu v Hradci Králové. Původní představy, že budu vakcinovat žirafy nebo leštit delfíny, vzaly velmi rychlé za své, když nás na první praxi odvedli do prasečáku a měli jsme asistovat při očkování selat. Tam jsme vlezli hrdě v bílém plášti a vyšli obaleni mouchama jak lidský exkrement, a stejně jsme i voněli. Ale vzpomínám na tu školu rád, i když praxe byla o hospodářských zvířatech.

V té době mi už začala plnit pokoj terária, papoušci a to mi vydrželo dodnes. Jak říkám: „Život je rychlej a prudkej“, takže vždycky, když jsem se rozváděl (což bylo třikrát), tak jsem odcházel s odbornými knihami, svými cédéčky ze 70. let a s kupou terárií a zvířat. Všechno ostatní zůstávalo. Má současná žena má bezmeznou trpělivost, zvířata miluje a sama chová, ale už i ona zvedá varovně ukazováček, protože nábytek z obýváku mizí a je postupně nahrazován terárii. Já totiž nepotřebuju na něčem sedět, ale potřebuju na něco koukat a s tím ona občas nesouhlasí. V současné době máme doma dva psy, dva hady, kocoura, papouška a vyslovenou stopku od ženy. Chtěl jsem ještě klokana, ale ten už neprošel.

❞ V současné době máme doma dva psy, dva hady, kocoura, papouška a vyslovenou stopku od ženy. Chtěl jsem ještě klokana, ale ten už neprošel...

Kde byste ho choval?

Máme zahradu, i zateplená místnost by se našla. Mám zkušenost, že když už je zvíře doma, tak žena hubuje, ale nevyhodí. Zatím marně přemýšlím, jak klokana domů propašovat. Až žena překoná ten první šok a já ji vzkřísím, tak ho určitě bude mít ráda a on bude milovat ji. Já si myslím, že zkusit se má všechno. Záleží jenom na finančních možnostech, vhodných podmínkách k chovu a na porozumění těch, kteří s vámi žijí.

Vzpomínám si na jednu historku z 90. let. V druhém manželství jsem byl vyslán, abych koupil vysavač a dostal jsem na něho 5 tisíc. Nevýhoda byla, že jsem před obchoďákem objevil zverimex a vysavače měly ještě zavřeno. Uvnitř jsem uviděl nádherný párek papoušků senegalských, tehdy u nás ještě vzácných.  Samečka jsem za 2500 Kč koupil s tím, že za zbytek koupím nějaký vysavač ve slevě. Jenže cestou k nádraží byl sameček smutnější a smutnější, tak jsem se vrátil i pro samičku. Doma jsem je dal do klece, ukryl v ložnici a dělal jakoby nic. Jako naschvál si ten den přivedla manželka domů na návštěvu tchýni, která nám na ten vysavač přispěla. Rozhodl jsem se pro taktický ústup, ale když jsem bral za kliku, ozvala se logicky otázka: „Kde máš vysavač?“ S myšlenkou šance na útěk jsem odpověděl, že tam byla rekonstrukce a že pro něho zajedu příští týden. Otázku tchýně: „A kde jsou peníze?“ jsem zaslechl už na chodbě. Než jsem stačil odpovědět, ozvali se papoušci… Vzápětí následoval řev manželky a tchýně, tak jsem zbaběle prchnul a vrátil se až večer. Od té doby jsem na nákup dostával peníze přesně a nejvíc stovku.

Nebo z jiného soudku. Potřeboval jsem klec a věděl jsem o staré almaře mojí maminky, která byla nevyužitá. Tak jsem ji převezl domů a upravil dle potřeb papoušků senegalských – dveře nahradil pletivem, provrtal díry, přidělal bidýlko atd. Když maminka zjistila, že jsem si z „toho starého krámu“ udělal voliéru, přišla sprcha nadávek a odpověď, že to byla starožitná skříň po předcích, kterou se chystala renovovat.

Takže Zbyněk – postrach rodiny?

Přesně, ale byl jsem i vzorný žák a z vlastivědy jsem nosil samé pochvaly. Když se třeba probírali raci, hned jsem je nachytal a přinesl na ukázku. Nebo jsem nebyl líný celý den chytat u rybníka žáby všech možných druhů a ve dvou pětilitrových sklenicích jsem je v prázdném bytě ukryl do trouby. V noci se ozvala rána, žáby sklenici převalily, obě spadly a rozbily se. Matka se vzbudila, zaslechla kuňkání, a když otevřela troubu, vyvalilo se asi třicet žab. Vzbudila mě a musel jsem je pochytat. Obhajoba, že jde o ukázku do školy, neprošla. Když jsem sebral střepy, dostal jsem ve dvě v noci „výplatu“.

Vy jste jedináček?

Ne, mám mladší sestru, která má zvířata ráda, ale nikdy se jimi neobklopovala. Z pavouků má dodnes fobii, takže si se mnou v dětství taky užila. Má dva psy, ale tím její vášeň pro zvířata končí.

Kdy jste přišel do Prahy?

Do Prahy jsem přišel až v roce 2004 a o dva roky později jsem objevil inzerát v Blesku, že odchytová a asanační služba Správy služeb HMP přijme pracovníka. V domnění, že půjde o deratizaci v kanálech, což by mohlo být zajímavé, jsem se přihlásil. Přišel jsem sem do útulku a kolega Bogdan, který má jako zástupce odchytovou službu dodnes na starost, mi vysvětlil, že se jedná o odchyt zvířat. Místa veterinárních techniků byla tenkrát obsazená, tak jsem necelého půl roku jezdil po Praze. Vzhledem k tomu, že jsem nepřiznal, že znám jen dvě hlavní ulice ve Vršovicích, tak se stávalo, že po třech hodinách stále čekal pán se zraněným holubem na místě a mě vyrážel hledat druhý pracovník odchytové služby. Navigace neměla aktualizace jako dneska, občas se zbláznila a dovedla mě k výkopu nebo uzavírce. Mohl jsem vykřikovat: „Změňte trasu, změňte trasu …,“ ale bylo to marné, pořád jsem se motal. Pak se uvolnilo místo veterinárního technika, tak jsem nastoupil a zůstal věrný zvířatům i městské policii dodnes.

Ale městská asi nebyla váš první zaměstnavatel.

Od roku 1987 do 2004 jsem pracoval nejprve u Federálního policejního sboru, později Policie ČR, z toho deset let jako psovod. Dostal jsem dvouletého psa Jima, byl krásnej, ale absolutně tupej. Rád se válel v blátě a rád cestoval autem. Když se jednou německý občan s manželkou přijel kouknout k uvolněným hranicím a nechal otevřené dveře a manželku v autě s tím, že se mně zeptá na cestu, prchal jsem kolem s „vonícím“ Jimem, který se právě vyválel v bahně vypuštěného rybníka. Bohužel nezavřel dveře vozu, takže, než jsem si to stačil uvědomit, Jim skočil dovnitř a přes sedačku řidiče přelezl do klína dámy v květovaných šatech. Paní omdlela, pán odhodil mapu a snažil se Jima za ocas vytáhnout ven. Ten na něho vycenil zuby a bafnul. Na muži bylo vidět, jak usilovně přemýšlí, jestli se má nechat pokousat nebo nechat manželku jejímu osudu. Nakonec s rezignujícím výrazem odkráčel k hranicím… Já odvolal Jima a zmizel na služebnu, očekávajíc stížnost. Když jsem místo za několik hodin kontroloval, bylo prázdné a stížnost naštěstí nepřišla.

Při práci se zvířaty se přihodí všelicos. Měl jste nějaké vážnější zranění?

Nejčastěji kousnutí psem, poškrábání kočkou nebo štípnutí papouškem. Ta zvířata, když sem přijdou, jsou často ve stresu a mají za sebou špatné zkušenosti s lidmi. I když jste opatrná, tak dojde k určité souhře okolností a zvíře v ohrožení zaútočí. Koušou hadi i želvy. Ale nic vážného, na šití to zatím nebylo.

❞ Koušou hadi i želvy. Ale nic vážného, na šití to zatím nebylo...

Tuším správně, že jste v útulku našel práci snů?

No jasně, práce je zároveň mým koníčkem. Díky útulku mám vše, na co mi doma nestačí prostory. Navíc tady mohu být každý den se zvířaty. Takže jsem vlastně dlužníkem MP Praha, čímž se netajím. Takový hrošík liberijský by se sem ale ještě třeba vyloženě hodil. Nebo tučňák humboldtův… to je další můj sen. Sameček a tak tři samičky, aby jim nebylo smutno. Dají se sehnat bez problémů, ale ještě jsem si nedovolil s tím za vedením jít. Městské policii vděčím za všechno, i za manželství. Poznal jsem tady na prevenci svou současnou ženu. Když jsme se po necelém roce vzali, tak přišla za mnou. Je tu pohoda. Mezi lidmi z útulků nenajdete nikoho, kdo by doma neměl aspoň jedno zvíře. Jsou to profíci, bez lásky ke zvířatům by ta práce nešla dělat. Není nic výjimečného, když nový svěřenec skončí v jejich rodině. Do naší široké postele se vejde anglický buldok, francouzský buldoček a kocour ragdoll. Chrochtají, funí, prdí… ráno jsem celej omámenej. Ale život si bez nich představit nedokážu.

Tak úplně nevím, jestli jsem na vaší straně nebo straně vaší ženy, ale přeju vám oběma jen to dobré a děkuji za zajímavé a vtipné povídání. Vaše historky mi prodloužily život.

Zobrazení: 2044