Společné posádky odběrových vozidel aneb Nápad, který má smysl

Rubrika: Naši lidé Zveřejněno: pátek 1. květen 2020 Autor Jiřina Ernestová Vytisknout E-mail

Byl to skvělý nápad, který stál za vznikem společných posádek. Pomohl zkrátit čekací lhůty a zvýšit počty provedených odběrů. Za volantem dvou upravených odběrových vozidel městské policie a jednoho odběrového sanitního vozu zdravotnické záchranné služby se od 16. března dobrovolně střídá 18 našich kolegů preventistů. Jsou rozděleni na dvě skupiny, aby v případě nákazy některého z nich byla zajištěna provozuschopnost ostatních. Společně se studenty medicíny poprvé vyjeli do ulic 16. března. Tři „odběroví“ řidiči – Michal Petr, Petr Černohous a Pavel Šork – mi ochotně odpověděli na pár otázek.

 

Co bylo tím hlavním důvodem k tomu, že jste se na místo řidiče odběrového vozu/sanitky přihlásil?

Michal PETR (MP): Vnímal jsem to tak, že v rámci mimořádné situace je potřebné a nezbytné „přiložit ruku k dílu“. Navíc mám rád výzvy a řídit v podmínkách Prahy velký sanitní vůz je velká výzva.  Tato práce vyžaduje naprosté soustředění a po „šichtě“ toho má člověk docela dost.  Nicméně pocity z dobře vykonané práce jsou nesdělitelné. Pocity veskrze pozitivní. Zejména z toho, že jste onou součástí boje za zdraví a životy lidí.

Petr Černohous (PČ): Nastupující omezující opatření, jako reakce na šíření koronavirové nákazy, mě zastihla v Jizerských horách, kde jsem byl, společně s kolegy, v rámci každoročního projektu „MOSTY“ na resocializačním pobytu s dětmi z Klokánků. Sledovali jsme všichni s obavami každodenní vývoj a přemýšleli, jak v nastalé situaci pomoci. Po našem návratu se naskytla možnost, nebo spíše potřeba výpomoci a spolupráce s pražskou záchrannou službou, která hledala řidiče pro svou odběrovou sanitku.  Vzhledem k tomu, že jsem držitelem potřebného řidičského oprávnění, měl jsem o formě mé pomoci jasno.

Pavel Šork (PŠ): Důvodem mého přihlášení byla potřeba účinně pomoci při řešení krizové situace.

Bylo to okamžité rozhodnutí nebo jste potřeboval čas?

MP: Nechci, aby to vyznělo nějak nepatřičné nebo vychloubačně, ale neváhal jsem vůbec. Bylo to okamžité rozhodnutí a nijak jsem nekalkuloval. Navíc jsem to bral i jako služební povinnost.

PČ: Po 25 ti letech práce v bezpečnostních složkách jsem se vlastně nijak nerozhodoval. Bude to znít možná jako klišé, ale je to moje práce.

PŠ: Mé rozhodnutí jsem konzultoval s rodinnou.

Jak reagovala rodina, vaši nejbližší?

MP: Rodina se zachovala perfektně. Vědí, kde pracuji, moc je to ani nepřekvapilo. Velmi mě potěšilo, když mi řekli, že jsou na mě hrdí. Od těch nejbližších to zní obzvláště hezky, to mi věřte.

PČ: Přes počáteční obavy mi všichni vyjádřili velkou podporu a zazněla i slova o pocitech hrdosti. Nejdojemnější však bylo, když za mnou po jedné takové službě přiběhly mé dvě dcery (6 a 9 let) a hlásily mi, že v televizi slyšely o lidech v první linii a že jsou pyšné na to, že jejich táta patří mezi ně.

PŠ: Rodina reagovala ze začátku s určitými obavami, ale po upřesnění a konkretizaci naší činnosti se situace zklidnila.

❞ Velmi mě potěšilo, když mi řekli, že jsou na mě hrdí. Od těch nejbližších to zní obzvláště hezky, to mi věřte...

V jakém režimu pracujete?

MP: Pracujeme v  pravidelně se střídajících čtrnáctihodinových směnách.

Kolik odběrů za jednu směnu stíháte?

PČ: Záleží na hustotě provozu a na tom, jestli na odběrném místě odebíráme jednoho, nebo více lidí. Obecně lze říci, že během jedné směny stihne jeden vůz 30 – 50 odběrů.

Jakými ochrannými pomůckami jste vybaveni?

MP: Zde bych chtěl poděkovat vedení MP za prozíravost v oblasti zajištění ochranných prostředků a pomůcek. Jsme plně vybaveni a chráněni.

PČ: Musím říci, že v tomto směru jsme od prvního dne vybaveni velmi dobře a máme vše, co je k výkonu takové práce potřeba. Ochranné rukavice, desinfekci i respirátory.

Máte strach o své zdraví?

MP: Vzhledem k plné vybavenosti ochrannými prostředky je strach z nákazy opravdu minimální. Ale podotýkám, že se jedná pouze a výhradně o můj soukromý názor. Nicméně, když jsem svědkem některých odběrů a vidím, v jakém stavu jsou někteří lidé, hrdinství jde stranou a obavu jistě pocítí každý.

PČ: Nemluvil bych o strachu, ale spíše o respektu k riziku nákazy. Věřím, že když budu užívat přidělené ochranné pomůcky, toto riziko minimalizuji. Obavy o zdraví pociťuji spíše ve vztahu k mým blízkým, kteří jsou již v rizikové skupině a pro které jsem vzhledem k náplni této práce potencionální hrozbou. Mám na mysli své rodiče a dosud žijící prarodiče, se kterými jsem pro jistotu ve styku pouze telefonicky.

❞ Celá tato situace je výjimečná... v dobrém i špatném...

Jak se lidé při odběrech chovají?

MP: Zde platí, stejně jako v jiných oblastech života, že většina společnosti je slušná a dbá pokynů. Jak všichni víme, a kolegové z výkonu mi to jistě potvrdí, vyskytnou se jedinci, kteří se „ohánějí“ postavením a dožadující se „VIP péče“ a bezbolestného odběru. V případě, že odběr neodpovídá jejich představám, vyhrožují stížnostmi a pořizují fotodokumentaci. Jako profesionálové se nenecháme těmito jedinci otrávit a pokračujeme v našem poslání. Chtěl bych ještě vyzdvihnout perfektní spolupráci celé posádky sanitního vozu, bezproblémové zvládání agendy spojené s odběry a schopnost udržet si dobrou náladu.

PČ: Valná většina odebíraných lidí dbá pokynů a musím říci, že i přes nepříjemný zážitek z odběru, za službu poděkuje. Skličující zážitky mám ze situací, kdy musíme provést odběr malým dětem. Dospělý tuší, co ho čeká, ale dítěti těžko vysvětlíte, proč mu ten člověk celý v bílém přijel „ublížit“. Jinou kapitolou jsou lidé, kteří se náhodně k odběru nachomýtnou. Ti rozumnější se otočí a jdou jinam, nebo přejdou na druhou stranu. Chápu, že zvědavost je přirozená lidská vlastnost. Když ale někdo v této situaci vytáhne mobilní telefon a začne si odebíraného fotit či natáčet, zvedá se mi tlak.

PŠ: V chování lidí je cítit určitý strach a obava z neznámého, až na výjimky se k nám chovají s respektem, úctou a pochopením.

Zažil jste nějakou výjimečnou situaci, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu?

MP: Nechci „rozmazávat“ detaily z nepříjemných odběrů. Jako preventista, který pracuje s dětmi, bych chtěl pochválit všechny děti, které se statečně vypořádaly s  nepříjemným odběrem (kdo zažil, jistě potvrdí).

PČ: Ano. A hned se v této situaci mísily oba pocity. Stalo se to při jedné z prvních směn vůbec. Na pokyn hygieny jsme vyrazili k odběru do jednoho činžovního domu na Prahu 3. Běžná praxe je, že zhruba 5 minut před naším příjezdem na místo odběru vždy voláme dotyčné osobě s pokyny, jak bude samotný odběr vypadat. V tomto případě jsme se nedovolali. Na zvoncích jméno nebylo, ale na domovních schránkách ano. Po několika marných pokusech telefonického kontaktu jsem se rozhodl, že projdu dům patro po patru a pokusím se onoho člověka najít. Když jsem přišel asi do třetího patra, narazil jsem na paní, která mi sdělila, že za dveřmi jednoho z bytů naříká její zhruba devadesátiletá sousedka. Pokusil jsem se o navázání slovního kontaktu přes dveře, což se podařilo, ale paní mluvila z cesty a podle jejích slov a nářku jsem usoudil, že zřejmě leží na zemi a nemůže se hýbat. Vyhodnotil jsem celou situaci tak, že paní je v ohrožení života. Vyražení dveří v danou chvíli nepřicházelo v úvahu, jelikož jsem nevěděl, jak blízko za nimi postižená leží. Okamžitě jsem proto zavolal na COS, které po popsání situace na místo vyslalo hlídku a přivolalo vůz ZZS. Po příjezdu hlídky, která měla potřebné vybavení, jeden z kolegů vylezl oknem na schodišťový balkon. Z tohoto balkonu byl přístup k malému oknu, zřejmě komory dotyčného bytu. Za pomoci teleskopického obušku kolega rozbil výplň okna, a protože je menšího a drobnějšího vzrůstu protáhl se dovnitř a dostal se až k postižené. Otevřel nám dveře a poskytl ženě první pomoc. Bohužel se nám nepodařilo na dané adrese dohledat osobu, které měl být učiněn odběr, ale náš příjezd na místo přesto nebyl zbytečný.

PŠ: Celá tato situace je výjimečná... v dobrém i špatném.

Změnila tato zkušenost váš pohled na práci zdravotníků?

MP: Vždy jsem věděl, že práce zdravotníků je vlastně posláním a tato zkušenost mi to jenom potvrdila. Klobouk dolů, smekám. Tady si dovolím malou osobní úvahu. Strážníci, i když jejich posláním není primárně zachraňovat životy, vykonávají potřebnou, často i psychicky velmi náročnou práci, která často není veřejnosti plně doceněna. Při této situaci jsem si opětovně ověřil, jak důležitá je spolupráce IZS.

PČ: Práce zdravotníků jsem si vždy velice vážil a ve spolupráci s nimi jsem se v tomto názoru jen utvrdil. V odběrových vozech s námi jezdí mladí posluchači různých ročníků medicíny a myslím si, že i pro ně, jako budoucí lékaře, jsou tyto zkušenosti velmi přínosné.

PŠ: Ke zdravotníkům jsem vždy choval úctu a respekt, v současné krizi si jejich práce a přístupu vážím o to více.

 Pokud byste mohl lidem něco vzkázat, co by to bylo?

MP: Slušnost, vstřícnost a vzájemný respekt nejsou slabostí, a to platí obzvlášt teď.

PČ: Buďte ohleduplní a respektujte všechna nařízení! Jedině tak můžeme všichni tuto krizi zvládnout a doufat v návrat k normálu.

PŠ: Lidem bych vzkázal, aby byli silní, uvědomělí, dodržovali beze zbytku všechna vládní opatření a ve zdraví překonali současný krizový stav.

Děkuji za rozhovor i za váš úctyhodný přístup a přeji pevné zdraví.

Zobrazení: 1173