Ráda se učím nové věci

Rubrika: Naši lidé Zveřejněno: úterý 25. srpen 2020 Autor Jiřina Ernestová Vytisknout E-mail

Lenka Kruszyńská nastoupila k Městské policii Praha před 17 lety. Po školáku šla rovnou na Prahu 6, kde pracuje na pozici zástupce velitele směny a jezdí autohlídku v režimu 2/2/4. Kousek za Prahou se obklopila zvířaty, kytičkami, zvelebuje domeček a ve vzácných chvílích volna se ráda prohání na motorce. Nejen o tom jsme si spolu povídaly přímo v jejím království.

Lenko, sedmnáct let služby, to už je výdrž. Vy jste ale u městské policie nenašla jen zaměstnání ...   

Ano, městská policie se mi zapsala i do soukromí, našla jsem tady manžela. Stanislaw původně pracoval na Praze 5, pak přešel k nám na Prahu 6 a pracoval u mě ve směně. Jako parťák byl spolehlivý a dobře nám to fungovalo. Takže jsme tak dlouho spolu jezdili, až jsme se zkrátka vzali.

 Po kolika letech společné služby?

Jezdili jsme spolu asi dva roky, když se nabídl, že mi jako vyučený topenář pomůže tady na domku předělat topení. Předělával a předělával, až si přinesl kufry a zůstal. 

Jak dlouho v tomhle vašem únětickém království bydlíte?

Od roku 2004, ale protože jsem sem jezdila už jako malý prcek k babičce a dědovi na prázdniny i víkendy, tak je to moje srdeční záležitost mnohem delší dobu. Tenkrát to ale byla spíš rekreační chata. Do dnešní podoby a k celoročnímu bydlení jsme to předělali až s mužem.

K domečku patří hospodářství plné zvířat ...

Složení zvířat v naší minifarmě se mění. Momentálně tu najdete čtyři bronzové, pět rychle rostoucích brojlerových krůt a tři husy. Pak máme čtyři indické běžce, což je speciální druh kachen, který zdárně likviduje slimáky. Ještě tu jsou čtyři slepice, kohout, čtyři kocouři – naši velcí lovci myší. Partu hlídají dva psy – rotvajler Ron a kříženec Dasty – a posledním členem je 9letý poník psí velikosti Anička. Kříženeček a černobílý kocour jsou z útulku, toho černého jsem zachránila, když ho někdo ještě s jedním hodil přes plot na cvičák těsně předtím, než tam vyrazili se psy. Další dvě koťata přinesl manžel od kolegy z práce, protože je chtěl dát do útulku.

Slyšela jsem, že jste zkoušeli i ovce ...

Všude kolem je od jara do podzimu spoustva pastvy, tak jsme si postupně pořídili dva beránky, pak kozlíky. Ale mě tohle maso moc nezaujalo. V té době jsme se stali atrakcí, lidi k nám chodili s dětmi jako do zoo a vycházku spojili s konzumací dobrého piva v sousedním pivovaru. Manžel tehdy říkal, že už chybí jen lanovka ...



Minipivovary dnes rostou jako houby po dešti. Jak dlouho funguje tenhle?

Kdysi v něm pracoval můj praděda, pak pivovar zavřeli a prostory se změnily na sklad svítidel nebo třeba prodejnu vajíček. Pivo se tu začalo znovu vařit před devíti lety.

Doneslo se mi, že vaším dalším koníčkem je motorka. Ale tuším, že volného času moc nebude ...

Je to tak. Od té doby, co máme víc zvířat a ještě jsem začala jezdit na koni, už čas na motorku opravdu nezbývá. Spíš ji aktuálně používám k přesunu z místa A do místa B. S motorkou zaparkujete po Praze daleko snadněji a téměř všude. Byl to můj sen, ve čtrnácti jsem si začala šetřit a těšila se, že si za rok koupím fichtla a udělám si papíry. Rodiče se ale o mě báli a bylo po snu. Na střední zemědělské škole jsem měla možnost udělat si řidičák i na velkou motorku. Na přání rodičů jsem udělala papíry nejprve na traktor, pak auto a nakonec i tu motorku. Průběžně jsem střádala korunku ke korunce, jenže v té době už jsem bydlela tady a potřebovala jsem každou chvíli něco někam převézt. Takže jsem přehodnotila priority a koupila si starou Škodovku. Představa motorky mě neopouštěla, ale další naspořené peníze spolknul domek, pak mi Škodovka klekla … A nakonec jsem si motorku pořídila až před 10 lety, když se ke mně nastěhoval můj manžel. Nejprve jsem koupila Číňana 125, abych se naučila jezdit, a pak jsem dostala chuť na silnější – Yamaha Virago 500 Chopper – je to taková dámská motorka, dobře ovladatelná, nejezdí to moc rychle, ale těch 150 km/h to jede. Při vyšší rychlosti to na vás dost fouká, jízda kolem 100 km/h v pohodě, na kochání akorát.

Představa motorky mě neopouštěla, ale další naspořené peníze spolknul domek, pak mi Škodovka klekla...

Vaše nejdelší cesta?

S kolegy na Praze 6 jsme vytvořili motorkářské komando a vyrazili před cca pěti lety do Chorvatska. Skupina byla rozmanitá – cestovní motorka, enduro, skútr a já, prostě kdo co měl. Přizpůsobili jsme se tomu nejslabšímu, což byl skútr 125. Nejeli jsme po dálnici, ale po okrskách, občas někomu i přes pole. Tu vyhlídkovou cestu jsme jeli celkem 17 hodin, v polovině jsme dali přestávku s noclehem. Na zpáteční cestě jsme jeli na jeden zátah 13 hodin do Třeboně. Jeden den jsme dali i slavnou motorkářskou trasu v Alpách, vyjeli na Grossglockner. Další cesta v jiném složení byla do Rakouska. Za každým kopcem jsme se kochali, koukli na ledovec, najeli 250 kilometrů jen po horách. Nezapomenu na Orlí hnízdo v Německu, to je neskutečně krásné místo. Před třemi lety jsme dělali Tour de Morava a projeli celou jižní část.

Jaká další cesta je v plánu?

Teď se nechystá nic. Dostala jsem od manžela k narozeninám peníze na výlet, protože kvůli hospodářství se spolu nikam na více dnů nedostaneme. Abych si prý vyjela se sestrou nebo mamkou někam k moři. Ale přišel coronavirus…   Pak ho napadlo, že bychom pořídili ještě jednoho koníka, na kterém bych mohla jezdit. Takže se teď intenzivně věnuji jízdě na koni, hodinu týdně chodím k profi trenérovi na Suchdol a rekreačně ke známým do Turska, o dvě vesnice vedle. Majitelka dvou koní už ježdění zdravotně nezvládá, tak jí pomáhám. Týden starou novinkou je čtyřkolka, homologovaná i pro jízdu na silnici. Pořídili jsme ji pro manžela, aby mě mohl doprovázet při vyjížďkách na koni. Vezmeme s sebou ještě poničku Aničku a budeme se venčit společně. 

Před časem jste se úspěšně věnovala i sportu. Byla by škoda nezmínit váš černý pás v Musado.

To bylo ještě předtím, než jsme začali s rekonstrukcí domku a s minifarmou. Tehdy jsem se věnovala bojovým sportům a dělala 10 let Musado a 2 roky KrawMagu. V roce 2009 jsem jako první holka v České republice dosáhla černého pásu v tradičním Musado u velmistra Herberta Grudzenského. Ráda se učím nové věci a po získání černého pásu jsem dostala přidělenou třídu, kterou jsem měla učit. A zjistila jsem, že práce trenéra není nic pro mě. Pak jsem měla úraz kolene a po vyléčení jsem se vrhla na KrawMagu. Podvědomě jsem tam ale rvala pořád Musado. Z KrawMagy jsem si nakonec vyzobala to, co se hodilo pro ženy s mou výškou.

Musela jste někdy tyhle schopnosti využít ve službě?

Zatím ne. Klasické odváděcí páky jsou občas potřeba, ale do klasické rvačky jsem se nedostala.

Lenko, děkuji za pozvání i příjemné povídání.

Zobrazení: 493