Mrtvý nikomu nepomůžeš

Rubrika: Naši lidé Zveřejněno: pátek 1. listopad 2019 Autor Vojtěch Gabriel Vytisknout E-mail

  Italské město duchů Poggioreale, pro Středoevropana vedro i ve stínu, v polorozpadlých ulicích se pohybují postavy v kombinézách, s přilbami, sekerami, batohy a některé mají u sebe psy. Ozývá se zvuk vrtacích kladiv, rozbrušovaček, štěkání psů a někdy i píšťalky. Právě probíhá cvičení záchranářských týmů USAR, kterého se účastní i dva naši kynologové: Šárka Chmelová a Matěj Bartošík. A právě Matěj nám popsal v následujícím rozhovoru, jak celé cvičení probíhalo a jak to viděl pohledem psovoda.

Mohl bys nám popsat přesně, o jaké cvičení se v Sicílii jednalo?

  Jednalo se o cvičení MODEX, což je v podstatě celá řada akcí, které simulují různé živelné pohromy, nebo nějaká velká neštěstí jako exploze budov, pády mostů a podobně. Pořadatelem je Evropská unie, která to nejen zaštiťuje a drží nad tím patronát, ale rovněž celé financuje svými zdroji. Vždy zde vystupuje jedna hostitelská země, v našem případě to byla Itálie. Před třemi lety jsem byl např. na podobném cvičení, které se uskutečnilo v Estonsku, ale to mělo trochu jiné podání. Smyslem je samozřejmě výcvik jednotlivých USAR týmů v simulaci reálného prostředí, reálného zásahu. Týmů USAR je celá řada po celém světě a vždy se vybere jen několik, které se výcviku účastní.

Takže jste měli štěstí, že jste byli vybráni?

  Samozřejmě, že ano, taková simulace vyžaduje velkou organizaci, delší přípravy a mezinárodní koordinaci. Ne vždy se tam náš tým podívá a ne vždy to můžu být konkrétně já osobně. To cvičení je koncipováno tak, že je vybrán jeden z týmů, který se má více „vyzkoušet“ a tomu se věnuje velká část pozornosti. V našem případě se jednalo o kolegy z Velké Británie, kteří měli např. možnost přepravy vrtulníkem se psy při jednom z dílčích úkolů cvičení. Byla jim svěřena vedoucí pozice a byli to právě oni, kteří celou akci vedli. V praxi to vypadá tak, že tu vedoucí pozici má většinou ten tým, který na místo neštěstí dorazí jako první, proto je nutné, aby si takovou koordinaci vyzkoušely všechny záchranářské země.

Abychom začali od začátku. Jak vypadá prvotní příprava?

  Náš výjezd byl pod dikcí Hasičského záchranného sboru. My tam jedeme v tuto chvíli jako hasiči, nikoliv jako strážníci. Všichni jsou takto sjednoceni, i když celou skupinu tvoří mnoho lidí z různých organizací. Nejsou to jen hasiči profesionálové. Ráno jsme měli sraz v sedm hodin na hasičské stanici v Modřanech, odkud jsme vyrazili na Letiště Václava Havla. Tam začal kolotoč s veškerým odbavením, jak lidí, tak samozřejmě našich psů. Přepravka na psa figuruje jako nadrozměrné zavazadlo, takže se s ním rozloučíš a doufáš, že to všechno dobře dopadne a za pár hodin jej zase v pořádku uvidíš. To víš, že bych si jej raději vzal s sebou na palubu, ale to by mi asi neprošlo (smích).

Napadá mě otázka ohledně očkování. Co vy a vaši psi?

  Jakožto záchranáři USAR musíme mít celou řadu očkování pro případ, kdyby došlo k vyslání do oblasti katastrofy. Tady se nemůže na nic čekat a vyslání musí být co nejrychlejší. Byl by nesmyl honit na poslední chvíli doktory. Člověk se musí permanentně udržovat v určité proočkovanosti. Toto platí i u psů. Jsme očkovaní proti vzteklině, meningitidě a podobným onemocněním, se kterými se lze snadno setkat v postižených oblastech. A to nemusí jít o země tzv. třetího světa, žloutenku můžete chytit v podstatě kdekoliv. Psi mají oproti klasickému povinnému očkování protilátky na tetanus, boreliózu… plus se dává tableta, která by měla zabránit infekci, kterou přenáší především komáři – je to něco na způsob svalovce, ale tady se ten parazit dostává do srdeční svaloviny toho psa. K očkování by mělo dojít vždy, problém se sháněním medikamentů opravdu v současné době není. Žádný kynolog by nebyl rád, kdyby mu pes po příletu či doma po akci závažně onemocněl. Takže i když je spěch, na tohle se čas musí najít vždy.



Máte v rámci USAR limit, do kterého musíte být na místě určení?

  Určitě, ten je 4 hodiny - říká se tomu aktivace, kdy musíme být připravení s vybavením na stanici HZS, poté se čeká na rozhodnutí z vyšších míst. I to se může zdát jako velmi dlouhá doba z pohledu lidí, kteří jsou přírodní, nebo jinou katastrofou postiženi. Zjednodušeně řečeno, každá minuta je cenná a může zachránit život. Dost záleží na tom o jaký typ „postižení“ se jedná. My byli na místě, kde mělo dojít k zemětřesení a také v minulosti došlo. Zdi domů, klenby, trámy, traverzy dokáží vytvořit velké kapsy s dostatkem kyslíku pro delší přežití. Nejsou výjimečné případy, kdy lidé v sutinách vydrželi několik dní. Ovšem je to dosti individuální. Budovy jsou výrazně odlišné např. od sněhových lavin, tam je čas na přežití maximálně v desítkách minut, zde je to jiné. Zase odlišné to bude, když by bylo zemětřesení spojeno se sesuvy půdy a bahnotoky, tam je ta šance na přežití téměř nulová. I když jak se říká: Náhoda je… V našich podmínkách je nejčastější příčina pádu budovy exploze plynu, v menší míře promrznutí a následný sesuv. U toho plynu opět moc velké šance nejsou, právě díky té samotné explozi.

❞ Zdi domů, klenby, trámy, traverzy dokáží vytvořit velké kapsy s dostatkem kyslíku pro delší přežití. Nejsou výjimečné případy, kdy lidé v sutinách vydrželi několik dní.

Jak to tedy vypadalo na samotném místě?

  Po příletu na pevninskou Itálii jsme byli zhruba sto kilometrů od průlivu mezi pevninou a Sicilií. Museli jsme si půjčit auta a dojet cca pět set kilometrů na místo určení. Možná si říkáte, že je to trochu zvláštní. Proč pro nás neposlali vlastní auto, nebo nás nedopravili jinak do cíle. V podstatě už od příletu začalo vlastní cvičení. Když přiletíte např. do Afganistánu po přírodní katastrofě, tak tam na vás taky nebude čekat offroad s veškerou výbavou a otevřenými dveřmi. Nejdůležitější je samostatnost i schopnost improvizace. Tady jsme měli úkol trochu jednodušší, protože částečně odpadla jazyková bariéra. Přece jen Italové v okolí letišť mluví celkem dobře anglicky, ovšem např. v tom Afghánistánu by nás čekala asi jiná komunikace (úsměv).

  Jeli jsme přes Sicílii po severním pobřeží. Ubytování pro nás bylo cca 60 km od místa cvičení. Potom začala poměrně zajímavá část, protože vše se cvičí jako v reálu, museli jsme si projít fiktivní pasovou i celní kontrolou. Takové malé divadlo, které vás má naučit určitým zvykům a ukázat svou připravenost. Například nikdy nesmíte dát doklady někomu, koho neznáte, natož, aby s nimi odešel mimo váš dohled. Zásadní věci řešíte přes svého „team leadera“, který toto vše má na starosti a na povel. V každém týmu musí být taková osoba, která je organizačně i jazykově zdatná, musí umět zařídit spoustu věcí a sehnat i nemožné (úsměv). Třeba u té pasové kontroly se musíte obrnit trpělivostí, hodiny čekáte, nic se neděje, pak přijde voják, začne na vás řvát, brát doklady, tvrdit, že některé věci přes hranici nesmíte převést a podobně. Na minulém cvičení byl dokonce během nasazení na pracovišti organizátory nasimulovaný únos jednoho člena týmu, kterého unesla fiktivní povstalecká frakce. Ze základního tábora jsme nemohli, kvůli zákazu armády, která má v tuto chvíli rozhodující slovo kvůli bezpečnosti. Ostatně vlastní bezpečnost a bezpečnost celého týmu musíte mít po celou dobu jako naprostou prioritu.

Nemáš na starosti jen sebe a svého psa?

  To vůbec ne. Musíš hlídat nejen sebe, psa, ale i své okolí, ostatní členy týmu, materiální vybavení, auta. V podstatě musím být neustále připraven na možný útěk a evakuaci. Během okamžiku může přijít „after shock“, např. může přijít další otřes, zhorší se bezpečnostní situace, objeví se nečekaná situace – například únik plynu, chemikálií, sesuv, těch možností je celá řada. Musí se začít pískat, třikrát se zapíská a to je znamení nebezpečí. V tu chvíli se nesmíš starat o nic jiného než o sebe a psa.

Pokud tomu správně rozumím, tak i v situaci, kdy máš nalezeného člověka v suti, a přijde varování, tak opouštíte místo?

  Ano, primární je naše bezpečnost a u nás i bezpečnost psů. Jak se říká, zraněný či mrtvý záchranář nikomu nepomůže! Je to tak ve všech složkách.



Jak to tedy vypadalo přímo v centru zásahu?

  My jsme měli základní tábor cca 7 kilometrů od místa určení. Vjezd byl hlídaný armádou, vesnice byla obehnána ostnatým plotem a zase začala hra. Museli jsme dost vycházet z místních zdrojů, auta půjčená, nesmíš mít vlastní materiál, takže jsme sháněli motorové pily, flexy, trámy… ze strany organizátorů v podstatě nebylo nic, jen dovezli kontejner se dřevem. Dřevo je pro nás dost klíčovým materiálem při stabilizaci budov a trosek, bez něj by to moc nešlo.

  Na samotném začátku jde vedení týmu a většinou si vybere pár záchranářů, kteří jim pomohou zmonitorovat situaci. Dělá se rychlé ohledání, většinou jen hlasem a rychlým prohledáním zasažených oblastí, kdy se křičí a zjišťuje počet osob, které komunikují. Snaží se je „vytěžit“ informacemi, kde zhruba jsou, co vidí, jestli jsou zranění, nebo zda jim někdo nechybí či nemají u sebe zraněnou osobu. Vše jde rychle, jen voláním. Pokud trochu znáte pravidla zdravotní pomoci, tak víte, že člověk, který takto komunikuje, či křičí, nepotřebuje okamžitou pomoc. Ti, co mlčí, ji zpravidla potřebují dříve, nebo už vůbec. Stáhnou se ti, co můžou chodit a jsou na povrchu, ale jak říkám, rozhodující je zranění. Raději nechám člověka pod tunou betonu, když mu nic není a budu se věnovat někomu na povrchu s protrženou plící.

Kdy začíná vaše práce kynologů?

  Většinou po prvotním průzkumu, pak je to naše. Ovšem jsou situace, kdy i my můžeme nastoupit jako první. Když uvedu příklad pádu budovy školy, tak je předpoklad, že mohlo dost dětí, i zraněných, utéct ve stresu do okolí a my je musíme najít. Pak jsme na hrotu hledání my, kynologové. Většinou jsou to ovšem školení hasiči, kteří v tom mají praxi a odbornost. Já osobně nesnáším stát se založenýma rukama, takže se jim snažím pomáhat, jak jen to jde. Dost často se brání, ale když dorazí únava, tak nakonec pomoc přijmou všichni (smích).

  My jsme na místě pracovali v jednotlivých týmech a časových blocích. Většinou to bylo po šesti hodinách, ale někdy se to protáhlo na osm, někdy to bylo trochu kratší. Vzhledem k tomu, že nás v českém USAR týmu bylo šest psovodů a ostatní měli psů poměrně málo, tak jsme po našem vyhledávání ještě chodili pomáhat např. Britům, protože jejich psovodi a hlavně psi již byli vyčerpaní a nemohli pokračovat efektivně v kvalitní práci. Není se co divit, teploty sice nebyly naprosto extrémní, ale nad třiceti stupni ve stínu rozhodně bylo, možná kolem třiceti pěti. Pracovat v kombinéze, v ochranných pomůckách a takto fyzicky dá rozhodně zabrat.

❞ Já osobně nesnáším stát se založenýma rukama, takže se jim snažím pomáhat, jak jen to jde. Dost často se brání, ale když dorazí únava, tak nakonec pomoc přijmou všichni...

  Rozloha celého města byla cca  půl kilometru na půl kilometru. Ne všude jsme pracovali a ne všude jsme mohli. Např. sutina byla pro naše cvičení 30x60 metrů. Musíte si uvědomit, že celé Poggioreale postihlo ničivé zemětřesení a emoce zde hrají i po tolika letech velkou roli. Mezi troskami našlo smrt mnoho místních a také s tím se k tomu přistupovalo. Vybrala se řada domů, které se mohly použít. Byly poupravené, kde se dalo něco zazdít, tak tam se např. zdil vstupní otvor, použily se nejrůznější materiály, aby to co nejvíce připomínalo reálnou situaci spadlého domu po zemětřesení. Byl vydán zákaz vstupu do objektů. Tam se mohlo jen tehdy, pokud jsme tam objevili osobu, která potřebovala pomoc. Celá lokalita byla rozdělena na tzv. go zóny a no go zóny, kam nesměl ani pes. Buď tam hrozí nějaké výrazné nebezpečí, nebo to má důvod např. v tom, že v rámci cvičení chtějí rozhodčí, aby si psa poslal jinou cestou, složitější, aby prokázal své schopnosti a ukázal, co v něm je.

  Dokonce se připravil i sutinový trenažer, který byl z litého betonu a dřevotřískových desek. Udělali tam i místa, kde byl litý beton, desítky dřevěných trámů, zase beton a trámky v několika vrstvách, a to uzavřeli ocelovým plátem. Aby toho nebylo málo, tak to dali do stropu a hasiči se s tím museli vypořádat bez použití určité techniky, tady např. zakázali řezat flexou. Museli jsme tedy shánět plazmu, abychom byli schopni prorazit dva centimetry silnou ocel. Nakonec se ukázalo, že plazmu nikdo nemá, takže nám bylo povoleno použít motorovou flexu k proražení vstupního otvoru. Byl to trošku problém, protože budova byla označena jako sklad chemických látek (úsměv).

Pro vás byla asi dost důležitá práce na sutinách… 

  Určitě, plocha tady byla veliká, skvěle postavená, s řadou zajímavých míst, pro výcvik super (úsměv). Tři metry sutě, většinou pod tuto vrstvu dali skruže,  do nich dali člověka, nebo udělali takovou „ponorku“, na vstup použili silikon, aby nedocházelo k úniku pachů přímo z místa, kde se nacházel dobrovolník, ale přidali k tomu např. deset metrů trubky a průduchy, aby nám identifikaci přesného místa dost zkomplikovali. Navíc na místo rozházeli velký počet kostí, masa, dokonce i živé slepice, které měly odvádět pozornost psa. V celém okolí se pohybovali místní psi, kteří rozhodně všemu nepřidávali a navíc po sutině rozházeli pešky a míčky, se kterými si psi moc rádi hrají.

Podařilo se najít všechny figuranty?

  Nakonec ano, zadařilo se. Nikdy dopředu vám nikdo neřekne, kolik lidí vlastně máte hledat. Dokonce se občas stane, že vám tam nikoho nedají, nebo dají jen starou postel s matrací, na které někdo ležel či jen samotnou bundu. Je to pak dost deprimující, když vysíláte psa dlouhou dobu a on nic nenachází. To si pak v hlavě říkáte, že buď on či vy nemáte zrovna svůj den. I pro toho psa je taková situace dost demotivující, ale v reálu se nám naštěstí stává, že prohledáváme sutiny, které na nikoho nespadly. Což se ovšem samozřejmě neví. Od toho jsme tady my.

❞ Navíc na místo rozházeli velký počet kostí, masa, dokonce i živé slepice, které měly odvádět pozornost psa...

Co bylo pro tebe na tomto cvičení nejtěžší?     

  Nejtěžší? Asi nedostatek spánku. Za těch pět dnů jsem naspal tak deset hodin, takže únava se dostavila, to určitě. Potom asi jídlo a tvrdá fyzická práce. Navíc já jsem byl jako řidič a musel jsem se starat i o auto, ale to už je taková prkotina (úsměv). Ještě bych k tomu přidal fakt, že musíte být neustále v pozoru. Vypnout nejde a psychická únava se dostaví.

  Ta psychika je strašně důležitá. Například na cvičení v Estonsku, jsme měli zaměstnání, kde byly v budově tři osoby – jedna byla živá a určená na hledání psem, další měla být mrtvá v sutinách a ta třetí byl oběšenec na konstrukci od sila. Rozhodlo se, že veškeré síly budou směřovat na vyproštění živé osoby, ta měla samozřejmě přednost. Nakonec se ukázalo, že se mělo postupovat trochu jinak – ten oběšenec tam vysel asi tři hodiny a bylo to pro hlavně pro místní, ale i pro nás, strašně demotivující… V reálu by byla mrtvá těla všude kolem vás, a to by lidskou psychiku ničilo nejvíc.

A výsledky cvičení?

  Já bych řekl, že úplně v pohodě. Ona to není soutěž, kde by se bodovalo, a dávala první místa. Tady je důležitá koordinace, spolupráce, skutečná příprava a nasazení. My, jako psovodi, jsme našli všechny a další členové týmu ukázali, že jsou stoprocentní profesionálové. Myslím, že když bude vyslán do reálu tento tým USAR, pak odvede perfektní práci (úsměv).

Moc díky za rozhovor a hodně dalších úspěchů.

foto: DS MP Praha, archiv Matěje Bartošíka, HZS ČR

 

Zobrazení: 601