Ojetá stopětka, králíci i okurky

  Jsou-li ve známém díle Franka Herberta dějiny vesmíru vepsány do písku na Arrakis, dějiny klánovického okrsku městské policie jsou pak jistě vytesány do zdí malé služebny s domovním číslem 234. Tento jednopatrový domek nastoupil do služby v dobách samotného zrodu městské policie, a proto by bylo úžasné, kdyby, jak se říká, „stěny mohly mluvit“. Bohužel i přes veškerý technický pokrok zatím není možné z kterékoliv zdi vyrazit jedinou větu a tak jsem poprosil jiného pamětníka vzniku malého okrsku na kraji Prahy 14, aby zavzpomínal a provedl nás časem od slavnostního přestřižení pásky „nové“ služebny až po současnost.

  Ve chvíli, kdy mi navigace zahlásí „za jeden kilometr dorazíte do cíle“ trochu zpanikařím. Nezadal jsem špatně adresu? Tohle přece nemůže být pražská městská část. Kam se podívám samé lesíky a domy s rozlehlými zahradami. Jako bych místo Klánovice zadal Klenovice v jižních Čechách. Už už chci proklít celý navigační systém Galileo, když zahlédnu služební Tuscon městské policie stojící v přilehlé uličce. Zajedu tedy blíž a soudě dle malého štítku na vratech, jsem zde.

  Vedoucí okrsku pan Kubera mě přivítá na zápraží staršího domku, který je z větší části ukryt za vzrostlými stromy. Mám tendenci se zouvat. Jako bych nešel do veřejné budovy, ale k někomu domů na návštěvu. Po příchodu do kanceláře se pocit jen umocní. Žádné sterilní úřednické prostředí, ale sběratelskou vášní (konkrétně nášivek a uniforem) a dlouholetou péčí zútulněné prostory. Je vidět, že pro pana Kuberu je stanice domovem už dlouhých 27 let. Ano. On je tím pamětníkem, který zde začínal, otvíral novou služebnu, a který se uvolil zavzpomínat pro náš časopis.

Vzpomenete si na úplné začátky?

  Slavnostní předání proběhlo někdy v září/ říjnu 1992. Byl u toho náš pan ředitel, starostové všech okolních městských částí a přítomna byla i státní policie. Tenkrát ještě v zelených uniformách. Budovu jsme dostali od obce, které připadla po nebožtíkovi bez dědice, a obsluhovali jsme odsud celý správní obvod, do kterého spadaly: Újezd nad Lesy, Klánovice, Koloděje a Běchovice. Byli jsme tady na to ze začátku dva a po pár měsících přišel třetí kolega. Samozřejmě jsme v tomhle počtu nemohli mít pokrytou 24 hodinovou službu a tak jsme se to snažili vykrývat, jak nejlépe to šlo, včetně pátečních a sobotních nocí. Také vybavení bylo úplně někde jinde. Byli jsme vděční, když jsme po několika měsících dostali ojetou stopětku. Zhruba za rok nám úřad věnoval upravenou Jawu 350 a to bylo něco, ta byla výborná.

❞ Normálně jsme tu pěstovali rajčata, papriky, okurky a každý, kdo byl ve výkonu, si mohl dát. Když končila denní směna, tak bylo povinností, že to měla zalejt. Celkově to tady bylo dost rodinné...

A co místní stanice?

  Život zde byl prý dost specifický. Popsal byste ho? Vy jste asi zaslechl, že jsme zde měli králíky a kdo ví co. No, je to pravda. Ale jen krátkou dobu a všichni si z nás kvůli tomu dělali srandu. Také jsme zde měli záhony. Normálně jsme tu pěstovali rajčata, papriky, okurky a každý, kdo byl ve výkonu, si mohl dát. Když končila denní směna, tak bylo povinností, že to měla zalejt. Celkově to tady bylo dost rodinné. Strážníci spolu jezdili na dovolenou nebo se pořádali tzv. brigády. To přišel, kdo mohl, v době osobní-ho volna, posekala se tráva, udělalo se, co bylo třeba a večer se pak pekly buřty. To už dnes nefunguje.

Je vidět, že se za těch 27 let život na stanici hodně změnil. A co mimo její zdi?

  Jaké záležitosti jste řešili tenkrát a jaké řešíte v současnosti?V začátcích se řešila například ukradená slepice, drobné krádeže, záležitosti, kdy mladí vlezli do zahrady a otrhali meruňky nebo měly na víkendových zábavách. Aut tady bylo pár. Zato dnes je doprava asi největší problém. Všude se staví satelity a do Prahy se to pak valí přes nás. Ty vesnické zábavy se taky pořád drží a hitem poslední doby je zaběhnutý pes.

Jen pro zajímavost. Tu ukradenou slepici jste vyřešili jak?

  Dohledali jsme pachatele, který se přiznal, že slepici ukradl a pak snědl. Aby se to urovnalo, tak na oplátku koupil jinou a bylo po problému. Jiná doba. Co vám budu povídat.

Podělil byste se ještě o nějaké jiné zajímavé případy?

  Když zalovím v paměti, tak třeba jednou jsme tu naháněli paovci hřivnatou. To je taková ta, jak v klidu přeskočí auto. Odchyt tenkrát ještě nefungoval, takže to byl boj. Nebo jsme odřezávali z krmelce oběšence. To byl jeden z prvních případů, pro nováčky nic příjemného. To věřím. Nedávno jsem byl na zkušené s hlídkou na Praze 1. To je úplně jiný svět.

Dovedete si představit, že byste tam teď šel sloužit?

  Já na jedničce začínal. Potom mi bylo nabídnuto místo tady. Já tu bydlím, takže to pro mě bylo velmi zajímavé. Samozřejmě vím, že je to tam divočina, ale zároveň pozoruji, že spousta problémů z centra se začíná přelévat i k nám. Za posledních cca 10 let určitě.

  Abychom od samého vzpomínání neměli vrásky. Pan Kubera mě bere na krátkou exkurzi, při které zjišťuji, že kromě staré vany, nahrazené sprchovým koutem a zmodernizovaného topení, se na služebně od prvních dní moc nezměnilo. Velký nepoměr ke změnám, které proběhly ve světě za hnědými plaňkami, a i když si myslím, že to nevyjde, dávám si na nástěnku lísteček s nápisem: 17. 9. 2046 NAVŠTÍVIT KLÁNOVICKOU SLUŽEBNU. Představte si to. Za posledních 27 let, zatímco se na její zahradě přestaly pěstovat okurky, nahradily staré 105 moderní Tuscony a v terénu se místo krádeží drůbeže řeší nedostatek parkovacích míst. Tato malá stanice jako by nepoznala zub času. A tak by mě moc zajímalo, zda se jí to podaří dalších 27 let.

• Předchozí
• Následující