Schody by si měl vyšlapat každý sám

Rubrika: Naši lidé Zveřejněno: čtvrtek 1. srpen 2019 Autor Jiřina Ernestová Vytisknout E-mail

  Karate se věnuje od roku 1975, vyhrál mistrovství republiky i mistrovství světa, na Útvar vzdělávání nastoupil v roce 1994 jako lektor fyzické přípravy. Letos v květnu převzal v Rezidenci primátora věrnostní stužku za 25 let nepřetržitého pracovního poměru a čestný odznak za dlouhodobou kvalitní práci. Pro jeho vytrvalost mu karatisté přezdívají Terminátor. Kdo v této stručné charakteristice poznal Vladimíra Panýrka, má bod.

Vladimíre, ke karate Vás přivedla náhoda v podobě náborového inzerátu a Vy jste se stal v roce 1975 členem Rudé hvězdy Praha, což byl tehdy policejní klub. Takže cesta k městské policii vedla přes tu státní?

  Někdy v 80. letech jsem dostal nabídku na pozici instruktora speciální přípravy u státní policie. Složil jsem zkoušky, ale dozvěděl jsem se, že bych měl jít nejprve na dva roky na ulici. Nechtělo se mi, dohoda byla původně jiná. A pak mi zavolal kamarád judista, že městská policie shání instruktora fyzické přípravy. Zkusil jsem to a v březnu 1994 nastoupil na Útvar vzdělávání.

V karate se věnujete disciplíně kumite, neboli zápasu, boji na ulici. V roce 2013 jste v Bukurešti zvítězil na mistrovství světa seniorů a veteránů. Zvítězil jste v 55 letech, což je určitě obdivuhodný výkon. Co máte ještě v plánu?

  Plány by byly, ale nejprve se musím dát zdravotně do kupy. V prosinci 2017 mi praskl meniskus a musel jsem na operaci. Pořád to není dobré, při zátěži koleno otéká. Asi to chce víc času, rok je prý málo. Byla to moje první velká operace. Zlomeniny kostí a nosu nepočítám, vážnější byla přeražená jazylka (kost mezi bradou a hrtanem), to jsem ležel tři měsíce v nemocnici a od té doby chraptím. Při sportu dokážu bejt tvrdej, ale co se zdravotních úkonů týká, tam jsem srabík, to se přiznávám (smích).

Takže momentálně léčba klidem?

  Doktorka mi zatím nedovolila pokračovat v práci, čekám na její ortel. Zbývají mi dva roky do důchodu, každý rok na sobě cejtím, ale kdyby to šlo, tak bych to rád do důchodu doklepal. Sport je pro mě droga, bez cvičení si nedovedu život představit. Při sportu se vypotíte, dáte si pak pivo a máte úplně jiné myšlenky. Myslíte jinak, vyplaví se endorfíny … manželka mi sice nadává, ale zatím odolávám.

V roce 2014 jste skončil druhý na mistrovství Evropy tady v Praze a zatím poslední medaili jste do Vaší úctyhodné sbírky přivezl v roce 2016 z Dublinu, kde jste se umístil v kategorii veteránů na pátém místě. Co je pro takhle úspěšnou sportovní kariéru nejdůležitější?

  Úspěchu předchází dril a neustálé opakování technik, stokrát a tisíckrát, aby si tělo navyklo na určité pohyby. Taky samozřejmě ale záleží na trenérovi, jak to cvičencům podá. Cvičí se pořád dokola, někdy už je člověk přesycený, tak to chce prostřídat něčím jiným. Cílem je zvládnout kompletní sebeobranu – judo, kickbox, karate. Čím je člověk univerzálnější, tím lepší. Doba se mění a vyvíjí a člověk by měl taky. Trénujete výdech nádech, musíte znát své tělo a vědět co bude nejlepší v danou chvíli použít.

Určitě se za těch 44 let změnil i způsob zápasu kumite…

  Původně šlo o jedinou bodovanou ránu, způsob zápasu byl tvrdší, neměli jsme třeba při boxu ani rukavice, jeden dva údery a konec. Dneska je to taková mlátička. Dříve blesková sebeobrana, dnes spíš univerzální boj.

V jednom rozhovoru jste řekl, že bojové sporty jsou dobrou průpravou pro život. Jak tomu mám rozumět?

  Protože Vám nedovolí se za někoho schovat, jako třeba ve fotbale, v úpolových sportech musíte spoléhat jenom sám na sebe. A mám zkušenost, že většina závodníků v karate se chová stejně v životě jako na zápasišti.

Potkali jsme se spolu v květnu při stužkování, které se tentokrát nekonalo v Brožíkově síni, ale v Rezidenci primátora. Vy jste tehdy převzal nejen ocenění za 25 let služby, ale i čestný odznak za dlouholetou kvalitní práci. Co pro vás takové ocenění znamená?

  Já myslím, že je to dobře, když se za dobrou práci poděkuje a nebere se jako samozřejmost. Kluci se tam potkali, to je taky fajn. Když jsme byli na Balkáně, tak tam byla tělocvična i hospoda, lidi si tam pokecali, víc se znali. Teď už to tak není, šíří se různé fámy, lidi spolu moc nemluví. Společné akce jsou potřeba. Důležité je taky stejné měřítko na všechny. Když přijde na služebnu mladej a hned jde na auto a na ulici zůstanou padesátiletí kluci, to není dobře. Schody by si měl vyšlapat každý. Já jsem vždycky Městskou policii Praha rád propagoval. Myslím si, že už jsme měli být dávno zařazeni jako metropolitní policie. Lidi by to brali jinak. Dneska jsme ve stínu státní, přitom kdyby strážníci nebyli, tak Praha nefunguje.

  Je to stejné jako všude – lidi lepší a horší. Málokdo je schopen a ochoten připustit, že má někdo jiný názor. Okamžitě útočí a napadají. Nerespektují jeden druhého, mladí nerespektují starší. Výchova je o mantinelech, ale ty se do dnešního kultu dítěte nehodí.

Jako lektor fyzické přípravy už pracujete 25 let. Pokud srovnáte dnešní uchazeče o práci u městské policie s těmi před 25 lety, jak jsou na tom fyzicky?

  Je to děs a bída. Nechtějí se moc unavit ani hýbat. Jsem přesvědčen, že by jim půl roku vojny prospělo. Kromě fyzičky jim chybí i úcta k autoritám. Jenom sebevědomí mají na rozdávání. Probírají virtuální nesmysly, pak jim dáte „bříška“ (sedy-lehy), udělají jednou a mají dost. Nohy nad zemí udrží deset vteřin… A protože ukázaná platí, tak se udržovat musím. Podezírají mě, že mám na břiše nějakou destičku jako chránič a přitom to jsou zatnuté svaly a správné dýchání. Dokud to půjde, tak bych chtěl to, co umím, předávat jiným. I když to samozřejmě nejde tak, jako před 40 lety. Nejlepší věk byl 28 – 35 let. Měl jsem zkušenosti, byl jsem na tom fyzicky dobře. To bylo fajn. Ale zase je věk jediná spravedlnost na světě. Může vám to být líto, ale nic s tím neuděláte. Až přestanu cvičit, tak bude konec. Proto doufám, že to ještě nějaký čas půjde. Aspoň trochu.

Vladimíre, děkuji Vám za rozhovor a přeji, ať si dá koleno brzy říct a zdraví dlouho slouží.

 

foto: DS MP Praha, archiv V. Panýrka

Zobrazení: 1623