„Chci, a proto umím!“

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: sobota 1. duben 2023 Autor Radka Rüsterová Vytisknout E-mail

Tak zní heslo Františka Bakuleho, prvního ředitele Jedličkova ústavu, který byl založen 1. dubna roku 1913 na základě inciativ pražského Spolku pro léčbu a výchovu rachitiků a mrzáků. Založení ústavu je spojeno především s MUDr. Rudolfem Jedličkou, předsedou Spolku. Snadno si spočítáme, že „Jedličkárna“ slaví letos 110 let svého působení. Ústav měl zpočátku kapacitu pouze 10 dětí. Přijímány byly děti postižené tělesně, protože cílem ústavu bylo propojit léčbu malých pacientů s vedením k maximální samostatnosti, naučit je soběstačnosti, a dát jim tak možnost získat v budoucnu práci, aby nebyly doživotně závislé na druhých. Děti se v dospělosti nejčastěji uplatnily jako úředníci, ševci a vazači koberců.

Rudolf Tomáš Jedlička byl český lékař a mecenáš, dle mého i velký vizionář. Třeba proto, že je zakladatelem samostatné české rentgenologie a radiologie i léčebné rehabilitace. Již necelé dva roky po objevu rentgenových paprsků (listopad 1895) prosadil první operaci provedenou na základě diagnostiky rentgenem. Rentgenologii propagoval nejen jako diagnostický prostředek, ale i jako doplněk léčby zhoubných nádorů. Kolik lékařů tehdy dokázalo pochopit, jak důležitým objevem rentgen je? Jedlička byl v českých zemích prvním lékařem, který využil paprsky v diagnostice před chirurgickým zákrokem. Vzhledem k neznalosti účinků rentgenu na lidský organismus sám sebe nešetřil. Například zkoušel intenzitu záření tím, že pod rentgen přikládal svou levou ruku a následně mu musely být amputovány tři prsty. Pracoval také jako válečný chirurg na straně Srbů v první balkánské válce a na straně Rakouska-Uherska v první světové válce.

Zmíněný ředitel ústavu František Bakule byl zvláštním učitelem, nebál se novot a experimentování, což se tehdy mnoha lidem nelíbilo. V ústavu měl na starosti personální i materiální provoz včetně stravování, výchovu a výuku chovanců. Život tady měl pevný řád: budíček, studená sprcha, snídaně, práce, nakrmit ústavní králíky, práce, jídlo, večerka a pohádka na dobrou noc. Děti měly rády práce v dílnách, ale i společné zpívání, výlety do přírody a loutkové divadlo, které každý večer před spaním přehrávali v ložnici starší kamarádi těm mladším. Všechny dílny sloužily k tomu, aby se každý vyučil nějakému řemeslu, které by jim následně zabezpečilo dostatečnou obživu. Děti se mohly vyučit v oboru truhlář, malíř, kameník, košíkář a podobně. Bakule byl jeden z průkopníků, kteří usilovali o to, dát zmrzačeným stejnou šanci, jako mají zdraví lidé.

Do třetice je nutné zmínit Aloise Tylínka, který vyučoval náboženství. Výuka náboženství v rozsahu dvou hodin týdně byla povinná. Mons. Tylínek byl kaplan a čestný kanovník Vyšehradské kapituly, komoří papeže Pia X. a starosta pražského Orla (křesťanská sportovní organizace). Díky němu a jeho obětavosti podnikali ústavní chovanci různé výlety. Přestože Tylínek byl vlivný římský prelát a Bakule byl zásadně proti církvi, vycházeli spolu po stránce profesní i lidské velmi dobře.

Současnost

Dnešní Jedličkův ústav a školy (JÚŠ) je příspěvkovou organizací, která poskytuje školské a sociální služby mladým lidem s tělesným postižením po dobu jejich školní docházky a během přípravy na budoucí povolání. Ústav najdeme v budovách v ulici Na Topolce, V Pevnosti a U Jedličkova ústavu na Vyšehradě. Cíl tady mají stejný jako před sto deseti lety a to, pomocí vhodného vzdělávání, komplexního rozvoje dovedností a celkové rehabilitace co nejlépe integrovat absolventy do běžného života a přirozeného sociálního prostředí. Ústav poskytuje služby přibližně dvěma stovkám dětí a mladých lidí, kteří jej denně navštěvují, ti starší 14 let mohou využívat návaznou pobytovou službu týdenního stacionáře, ti již plnoletí se mohou účastnit programu samostatného bydlení. Zároveň odborně podporují dalších přibližně tři sta žáků, kteří chodí do běžných škol v místě bydliště. Součástí organizace je MŠ i ZŠ a dále střední školy, na nichž lze studovat sociální nebo obchodní činnost, knihařské práce, keramickou výrobu nebo se věnovat dvouletému studiu na Praktické škole. Najdeme tady i zdravotně rehabilitační pracoviště, speciálně pedagogické centrum, tréninkové sály či bazén. Velkým pomocníkem je i vlastní autobus, upravený pro potřeby handicapovaných studentů. Klientům je poskytována fyzioterapie, ergoterapie, logopedie, v rámci externí spolupráce s odborníky se snaží zajistit i doplňkové aktivity, např. canisterapii.

Klientům je poskytována fyzioterapie, ergoterapie, logopedie, v rámci externí spolupráce s odborníky se snaží zajistit i doplňkové aktivity, např. canisterapii...

Když jsem budovami ústavu procházela a viděla, jak jsou vybavené učebny i prostory pro odpočinek či pokoje, jak teploučko je v bazénu, říkala jsem si, ti se mají! Potom mi ale „docvaklo“ proč to takhle všechno musí být a zastyděla jsem se. Je ovšem jasné, že se všichni zaměstnanci snaží klientům pomáhat, jak jen to jde.

V říjnu 1990 byla založena Nadace Jedličkova ústavu, jejímž posláním je získávání finančních prostředků a jiných hodnot pro lepší komplexní rehabilitační péči o děti a mladé lidi s tělesným handicapem a všestranná pomoc v jejich integraci do společnosti. Pomoc je směřována ke klientům a absolventům Jedličkova ústavu a škol a také k neziskovým organizacím v celé České republice, které mají podobné poslání jako Nadace. Nadace Jedličkova ústavu, kromě přímé podpory, organizuje také akce pro veřejnost – sportovně-charitativní akce Běh pro Jedličku a Koloběžka DEN nebo venkovní stopovací hru Vyšehradem pro kolíček, při které hráče čeká příjemná procházka po Vyšehradě s plněním úkolů. Průvodcem je vozíčkář Ruda, kterému je potřeba pomoci vyřešit jeden velký problém. Další hrou je Vyšehradská jízda. Ta byla vytvořena pro mobilní aplikaci. Zaplacením startovného hráči přispějí Nadaci Jedličkova ústavu na podporu dětí a mladých lidí s handicapem. Na Vyšehradě najdeme i obecně prospěšnou společnost Borůvka Praha o. p. s., MATURUS o.p.s. nebo Sportovní club z.ú. Jsou to neziskové organizace, které rozšiřují, navazují, podporují, doplňují služby, které JÚŠ poskytuje. Obecně prospěšná společnost Borůvka Praha se zaměřuje primárně na zaměstnávání lidí s tělesným postižením a jejich uplatnění na běžném trhu práce. Má mnoho projektů. Provozuje kavárnu s názvem TA KAVÁRNA. Jedná se o klubovou kavárnu otevřenou pro veřejnost, která funguje jako tréninkové pracoviště pro lidi s tělesným postižením. V ulici V Pevnosti má obchůdek stejného názvu a prodávají se tu unikátní dárky z chráněných dílen a od dalších dodavatelů. Zajišťuje také bezbariérovou dopravu žákům a studentům s handicapem za vzděláním do škol, provozuje dílnu švadlen a dva secondhandy Koloběh. Ve všech těchto místech jsou vytvořena pracovní místa pro lidi s tělesným postižením. Maturus, o.p.s. se věnuje veřejně prospěšnému podnikání v oblasti grafiky. Zaměstnává kreativní lidi s handicapem i bez něj. Současně nabízí tranzitní program, ve kterém se mohou absolventi škol Jedličkova ústavu a lidé s handicapem vzdělávat pod vedením zkušeného lektora v grafických a počítačových dovednostech. Založení Sportovního klubu Jedličkova ústavu (SC JÚ) se datuje k roku 1994. Jeho smyslem je zajištění sportovního vyžití pro lidi se zdravotním postižením, protože i oni rádi sportují. V SC JÚ Praha provozují atletiku, bocciu (boccia, čti boča, je sport podobný pétanque), cyklistiku, lukostřelbu, curling vozíčkářů, kurzy lyžování. Jedná se o velmi aktivní sportovní club, zajišťující pravidelnou činnost pro osoby se zdravotním postižením, který vychoval již řadu reprezentantů a medailistů z nejvyšších světových soutěží (Paralympiáda, MS nebo ME).



JÚŠ pořádá každým rokem v květnu Abilympiádu ČR pro mládež – dovednostní soutěž, určenou dětem a mládeži se zdravotním postižením ve věku od 6 do 18 let z celé České republiky. Jejím hlavním cílem je všestranná podpora dětí s různým typem postižení v dovednostech pro praktický život, setkání na celorepublikové úrovni, výměna zkušeností a získání nových kontaktů. Teď, po covidové pauze, se bude konat znovu. Její organizace se ujala Nadace Jedličkova ústavu. Další pravidelné akce, které pořádá JÚŠ, jsou třeba Prázdniny na nečisto neboli Zahradní slavnost (červen), Vánoční trhy na Staráku (prosinec), Šachový turnaj a setkání mládeže z evropských zemí (říjen).

Mladým dospělým lidem se zdravotním postižením, kteří se chtějí osamostatnit (získat nezávislost na rodině či pobytových zařízeních) a natrénovat si samostatné bydlení je určen program Samostatné bydlení. Smyslem programu je získání větší samostatnosti v různých oblastech osobního života a získání větší zodpovědnosti za sebe a své záležitosti. Klient se kromě praktických dovedností spojených s chodem domácnosti učí organizovat si svůj čas, plánovat.

I v Liberci najdeme Jedličkův ústav. Založil ho známý liberecký ortoped MUDr. Joseph Gottstein a je jen o rok mladší než ten pražský. Veřejný „Krüppelheim” – ústav pro tělesně postižené děti – byl postaven za účelem léčení, výchovy, vzdělávání k povolání a podporování dětí a mladistvých zmrzačených nebo ohrožených mrzáctvím. Po roce 1945 sem přijeli pracovníci Jedličkova ústavu z Prahy, aby se seznámili se situací v Liberci. Měli připravit vše pro to, aby zde mohli nastoupit čeští zaměstnanci a pečovat o české děti. V srpnu 1945 se ústav stal pobočkou Jedličkova ústavu v Praze a přijal jeho název, který si drží dodnes, ačkoliv od roku 1952 už pobočkou JÚŠ Praha není.

Ti známí z Jedle

Kapelu The Tap Tap asi není třeba představovat. Navazuje v podstatě na tradici pěveckého sboru Bakuleho zpěváčci, který v Jedličkově ústavu působil už krátce po jeho založení v roce 1913. The Tap Tap byl původně hudební kroužek pro žáky/ klienty JÚŠ, který měl a má své zkušebny v jedné z budov JÚŠ. Založil jej a dodnes ho vede Šimon Ornest. V souboru hrají převážně handicapovaní studenti a absolventi ústavu. Velmi často s nimi hrají i profesionální hudebníci, například Dan Bárta, Xindl X, Matěj Ruppert, Bára Poláková a další. Tělesem prošla pěkná řádka členů, studentů školy a nyní je tady stálá sestava muzikantů. Koncertují v Čechách i ve světě, na různých festivalech i v pražské státní opeře. Logo The Tap Tap symbolizuje víru, že v životě prohrává jen ten, kdo všechno vzdává předem.

Za úspěchem kapely stojí kromě muzikantů i muž, který do ústavu nastoupil v roce 1996 jako vychovatel a následně se stal kapelníkem a manažerem orchestru. Šimon sám hraje na altsaxofon, baryton saxofon, klarinet a zpívá. Zeptala jsem se:

Poslední CD jste vydali v roce 2016. Připravujete aktuálně něco nového?

       Ano, pracujeme na novém CD. Budou na něm písničky přímo od některých členů kapely, ale také věci napsané pro nás oslovenými umělci. Například od Řezníka nebo Báry Polákové a znovu Xindla X.

V loňském roce jste odehráli 15 koncertů. Na letošní rok jich máte zatím v plánu 11, včetně tradiční květnové akce „Pojď dál“, která proběhne již pojedenácté. Na co se můžeme těšit?

       „Pojď dál“ se bude konat 6. května od dopoledne u budovy Škol Jedličkova ústavu. Některé zmíněné songy by zde už měly zaznít a Řezník se s námi objeví přímo na podiu :). Slaňovat letos nebudeme, ale připravíme sestřih všech ročníků slaňování a ukážeme nejlepší výkony. Aktuálně připravujeme také velký koncert pro válečné veterány, policisty, hasiče a záchranáře. Ten by měl proběhnout v září 2024.

Mirka Spáčilová napsala v září 2020 v jednom článku na iDNES.cz: „… s kapelou postižených chovanců Jedličkova ústavu…“ Neuráží „Tapáky“ tento popis?

       No…. Takovéhle středověké popisky jsou vizitka toho, kdo je používá.

Katka Morozová vystudovala sociální činnost v Jedličkově ústavu a poté střih na Filmové akademii Miroslava Ondříčka. Je neuvěřitelná. Bydlí v městském bytě, má práci, úspěšnou kariéru a spoustu koníčků. Viděla jsem ji na jednom koncertu, kde vystoupila po boku profesionálních muzikálových zpěváků. Byla úžasná. To, že neštěstí nechodí po horách, Katka ví. Nejenže se narodila s velkým handicapem, nedávno naletěla nějakému podvodníkovi při prodeji věcí přes internet a přišla o své úspory, z kterých si hradí pomoc asistenta. Bez toho se neobejde. Tady zafungovala Nadace JÚ, která vyhlásila sbírku a Katce pomohla dostat se z finanční tísně. Dokonce se vybralo víc peněz, než požadovali. Z těch bude podpořen další žadatel. (V době uzávěrky to bylo 266 %.)

1. Katko, četla jsem, že jste střední školu studovala v Jedličkově ústavu. Znamená to, že jste základku navštěvovala jinde?

Pocházím z Písku, takže na základku jsem chodila tam.

2. Jste velmi aktivní, máte práci a spoustu koníčků. Jak velký podíl na tom, jaká jste, „nese“ právě JÚŠ?

Jedle má velký podíl na tom, jaká jsem dnes. Spoustu věcí jsem se naučila právě tam. Posunula jsem se v samostatnosti hodně dopředu. Otevřel se mi celý svět – různé možnosti, o kterých jsem ani nesnila. (úsměv)  Nebýt Jedličkárny, tak bych možná nevystudovala Filmovou akademii Miroslava Ondříčka v Písku.

3. Je něco, co Vás v „Jedličkárně“ štvalo, co jste opravdu hodně nesnášela? Nebo obráceně, je něco, na co budete vždycky vzpomínat, co by Vás jinde nenaučili a díky čemu jste tak skvělá, jaká jste?

Asi mě nenapadá, co mě na Jedličkárně štvalo. Já to tam milovala. Vzpomínám na společné akce, které jsme pořádali. Každý rok jsme jezdili například lyžovat s Centrem handicapovaných lyžařů a díky tomu můžu jezdit dál. Vzpomínám na kolektiv jak se spolužáky, tak s vychovateli, dodnes jsem s nimi v kontaktu.

„Já, chlapec ze zapadlé vísky z Orlických hor, mrzáček bez rukou, cítil jsem se v novém prostředí Jedličkova ústavu od prvého okamžiku dobře.“ (z knihy Bezruký Frantík od Richarda Sobotky)



František Filip, známý spíše jako Bezruký Frantík, chlapec, který se narodil bez rukou v malé vísce v Orlických horách, nastoupil do Jedličkova ústavu v prosinci 1913. Bylo mu tehdy 9 let. Tenkrát byli zmrzačení lidé na okraji společnosti, posmívali se jim a také jimi opovrhovali. Čekal je maximálně soucit, ale co víc? František měl milující maminku a spolužáci k němu byli vlídní, ale jaký by byl jeho život bez pana učitele Bakuleho?  Vše se naučil dělat nohama, byl motivací například válečným veteránům. Jeho píle a snaha byly ohromující. Okouzlil i Henryho Forda, který mu daroval auto na nožní ovládání. Zajímá-li vás jeho příběh, zajděte do Divadla pod Palmovkou na představení Bezruký Frantík nebo si přečtěte stejnojmennou knihu R. Sobotky.

JÚŠ navštěvují i strážníci z Oddělení prevence

Ve školním roce 2021/2022 jsme byli po roční vynucené pandemické přestávce opětovně pozváni do Jedličkova ústavu k provedení preventivních aktivit na základní, střední a praktické škole. Vzhledem k dlouholeté úspěšné spolupráci jsme pozvání rádi přijali a těšili se na setkání s příjemnými lidmi v klidném školním prostředí. V minulosti jsme vždy mívali po skončení aktivit na škole velmi dobré pocity. V tomto školním roce jsme návštěvu uskutečnili ve dvou termínech, nejprve jsme navštívili základní a střední školu a poté školu praktickou. V podzimním termínu proběhla prevence na základní a střední škole. Před jednotlivými přednáškami a besedami jsme byli p. Mgr. Klárou Falcovou a učiteli v jednotlivých třídách informování o kolektivech, jejich možnostech a dovednostech. V této souvislosti si poté lektoři zvolili strategii a způsob provádění besed. Na jaře jsme se dohodli, že prevenci kriminality rozšíříme o problematiku bezpečného chování. Vlastní preventivní práce na škole byla pro nás, jako vždy, pozitivní a motivující. Navíc se lektoři shodli, že studenti byli oproti dřívějším rokům aktivnější a na samotnou přítomnost lektorů reagovali pozitivněji než dříve. Mezilidské vztahy v jednotlivých třídách hodnotíme velmi dobře, žáci a studenti se k sobě i okolí chovali tolerantně a s empatií. Vědí, že dobrý kolektiv je základ.  Práce na škole odpovídala našim představám o spolupráci v oblasti prevence kriminality, takto má vypadat výsledek. Těšíme se další setkání. (Jiří Pikan, Oddělení prevence, skupina sociálně-patologických jevů)

❞ Práce na škole odpovídala našim představám o spolupráci v oblasti prevence kriminality, takto má vypadat výsledek. Těšíme se na další setkání...

Ve školním roce jsou pravidelně realizovány dva bloky primární prevence ve spolupráci s Městskou policií hl. m. Prahy – podzimní a jarní.  Oddělení prevence městské policie klade mimořádný důraz na vytvoření hodnotového žebříčku. Uvědomění si práva na osobní důstojnost u každého bez výjimky, schopnost rozeznat projevy šikany, vysvětlení pojmů osobní hrdost a sebeúcta, oběť, agresor, uvědomění si schopnosti vcítění se do pocitů druhých. Dále jsou žáci obeznámeni s právním minimem. Během preventivních bloků je kladen velký důraz na zpětnou vazbu a pochopení problematiky – program je vždy interaktivní. V maximální možné míře je využíváno příkladů z praxe a jejich následný rozbor. (Klára Falcová, JÚŠ)

Přímo proti původní budově JÚŠ v ulici V Pevnosti je jedna z našich služeben. Zeptala jsem se, jak „soužití“ funguje:

Protože jsou všichni v Jedličkárně velice aktivní a pořádají jak v prostorách Jedličkova ústavu, tak v celém prostoru NKP Vyšehrad různé akce, strážníci se podílejí na jejich zabezpečení. Třeba na Abilypiádě, Běhu pro Jedličku (letos bude 15. června) či Koncertu pro Jedličku. Práce strážníků také spočívá v uklidňování některých návštěvníků Vyšehradu, kteří jsou zaskočeni počínáním klientů Jedličkova ústavu, někdy možná až vyděšeni. Například v případě, že se stanou svědky slaňování hradeb NKP Vyšehradu vozíčkáři. Na služebně máme i několik hrnků z obchodu Borůvka. Zajděte si sem také něco koupit.


Mou skvělou průvodkyní Jedličkovým ústavem byla Eva Švehlová. Poprvé jsme se osobně potkaly na besedě s Petrem Fejkem, kterou JÚŠ uspořádal, vyměnily jsme si několik pracovních mailů a najednou jsme z vykání přešly úplně automaticky na tykání a začaly si vyměňovat zprávy o dětech a starostech či radostech života. Při přípravě tohoto článku jsme se několikrát setkaly. Je nesmírně milá a rozhodně musím říct, že je to žena na svém místě. Evi, moc děkuji za Tvoji pomoc. Budu se těšit na další setkání. A moc přeji, ať si květnovou oslavu sto deseti let ústavu „v kruhu rodinném“, tedy s žáky/ klienty současnými i bývalými, zaměstnanci a přáteli JÚŠ pěkně užijete.

Zobrazení: 582