Srdce útulku

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: čtvrtek 1. červen 2023 Autor Vojtěch Gabriel Vytisknout E-mail

„Láska ke zvířatům ze mne učinila lidskou bytost.“ —  Albert Schweitzer

Když mně má dcera oznámila, že by se ráda stala veterinářkou, považoval jsem to za jeden z  mnoha nápadů náctileté slečny. Když přišla s přáním, že by ráda měla psa a starala se o něj, tak mé myšlenky sklouzly do stejných vod. Ale když toto přání opakovala dva roky, tak jsem znejistěl a začal si pokládat otázku, zda už na tom něco nebude. A znáte to. Asi málokterý otec dokáže odolat trpělivě opakovanému přání své holčičky. Na druhou stranu nejsem blázen, abych hned po první žádosti šel a přinesl modré z nebe. Vím, že mít zvíře není legrace, a byl bych opravdu nerad, aby vrtochy mladé slečny vedly k tomu, že bude pes nešťastný a odložený.

Dcera nakonec souhlasila s tím, že počká na vhodnou příležitost a také si na něj naspoří – tím pádem byly vyřešené narozeniny, svátek i Vánoce. Výběr padl na border kolii, která se líbila celé rodině. Na mě padl výběr chovatelské stanice, rezervaci budoucího člena rodiny a stavbu boudy. Omlouvám se za termín rezervace, ale nevím, jak jinak to nazvat. I když osobně se mi to moc nelíbí, tak slovo zamluvit či moderněji zabookovat mi nepřijdou o nic lepší. Nyní máme doma čtyřnohého nenechavce a dcera s manželkou se o něj ukázkově starají. Tak doufám, že dceru nadšení neopustí a stejně vytrvá i u svého prvního přání – stát se veterinářkou.

Od píky

Naše organizace, tedy Městská policie hl. m. Prahy, se může pyšnit tím, že pod ní spadají dva ukázkové útulky pro opuštěná zvířata. Mají skvělé výsledky, pracují v nich zapálení lidé, kteří pomohli najít nové majitele desetitisícům zvířat. Rozhovor s jeho vedoucím Václavem Steinbauerem jsme již nedávno uvedli, stejně tak i s novým veterinářem Robinem Ehlem. Nyní jsem se rozhodl tak trochu nahlédnout pod pokličku toho, co sami zaměstnanci útulků považují za srdce jejich provozu – tedy veterinární praxe.

Historie sahá až do roku 1993, kdy byl útulek zřízen a od samotného začátku je jeho činnost spojena i s přítomností veterináře a veterinárních techniků. Mezi nimi je sice velký rozdíl, ale co se týká práce, tak bych techniky rozhodně nepodceňoval. Velkou část práce zajistí právě oni. V současné době připadají na každý útulek tři technici, kteří musí pokrýt kompletní službu. Připraví zvíře, analyzují vzorky, připravují operační sál, medikaci na základě instrukcí veterináře a mnoho dalšího. „Je to taková zdravotní sestra či bratr, bez kterého by to prostě nešlo…“ říká vedoucí útulku Václav Steinbauer a dodává: „Musí mít střední veterinární školu a pro mne je velmi důležitá i praxe, bez ní to nejde. Technik je tři čtvrtiny doktora, pravá ruka veterináře. V jeho nepřítomnosti pak dohlíží na stanovenou medikaci a vakcinaci. Vykonává i úkony, například převazy, dezinfekce a podobně.“

Tato slova mohu potvrdit z praxe. Společně vstupujeme do ordinace, která se nachází v centrální budově útulku v Troji. Nad vchodovými dveřmi je prozatím zhasnuté výstražné červené světlo s nápisem nevstupovat, které se používá v době zákroku. Hned nalevo, ještě před vchodem, stojí digitální váha. V ordinaci panuje čilý ruch a velmi přátelská atmosféra. Na stole leží kočičí pacient a bude se začínat se zákrokem. Ještě následuje podání ruky a může se začít.

Tři na stole

„Dnes tady budeme mít celkem tři pacienty. U této kočky budu zkoumat, proč se jí vrací záněty uší a ještě jí budeme čistit zuby od zubního kamene. Před malou chvilkou jsme si ji uspali, jednou z forem anestézie – v tomto případě to bylo vpichem do svalu.“ Pan doktor začíná pouštět holicí strojek, aby se zbavil na malé plošce chlupů a tak mohl provést orientační odběr. „Dále nás čeká jedna kastrace a poté, což bude z mého pohledu zajímavější, je odstranění mléčného chrupu u jednoho mladého jorkšíra, kterému začaly růst druhotné zuby, ale bez vypadání těch původních. No a pak jej můžeme v klidu pustit na výdej.“ (úsměv)

Kočka prozatím leží nehybně na stole, má na pravé přední tlapce náplast po vpichu a odběru. Zvíře spí s otevřenýma očima, což u mě vyvolává drobnou nejistotu, zda je vůbec v říši snů, ale prý je to takto naprosto v pořádku. Následuje prohlídka se zjištěním, že micina má zvětšené mízní uzliny po celém těle. Musíme však počkat na výsledky laboratoře, tedy na výsledky hematologie a biochemie. Z mé osobní zkušenosti  se zdravotnictvím to znamená, že výsledky budou v lepším případě za několik hodin, či, jak je běžnější, až následující den. To ovšem není tento případ – útulky MP Praha mají  všechny potřebné přístroje na analýzu a tak se doba čekání zkrátila cca na patnáct minut. Podle pana doktora je toto u moderních veterinárních praxí běžné, ale v rámci útulků se jedná o vysoký nadstandard. Na místě najdeme například analyzátory biochemické, hematologické či urologické. A protože jsem zvědavý, nechám se zavést do místnosti, kde všechny tyto přístroje jsou.

Cena takových přístrojů rozhodně není malá a je zajímavé, že mnoho z nich útulek zakoupil z darů od sponzorů. „Zhruba 70 % veškeré výbavy naší veteriny máme hrazeno od sponzorů. Přístroje mohou stát až několik stovek tisíc korun. Je pravda, že mnohým jsme jejich zvířata zachránili a mnohým jsme zvířecí parťáky našli. Tak na konci roku si pak na nás vzpomenou a pošlou finanční dar. To však neznamená, že bychom bez darů neměli žádné vybavení. Jsme pod Městskou policií hl. m. Prahy, a díky tomu nemáme vůbec žádnou nouzi. Naopak, nedávno nám byl zakoupen nový přístroj na biochemii, protože ten starý dosloužil a bylo zapotřebí rychle jej nahradit.“

❞ Přístroje mohou stát až několik stovek tisíc korun...

Místnost s přístroji je zhruba dvacet metrů od ordinace. Svítí na mne několik monitorů a analyzátorů. Za chvíli budeme znát výsledky rozboru kočičí krve a pan doktor tak rozhodne o dalším postupu. Naštěstí to vypadá dobře. Téměř všechny hodnoty jsou v normě a tak bude následovat jen „dentální hygiena“, tedy odstranění zubního kamene. Tak trochu s chlupáčem soucítím při vzpomínce na moji poslední návštěvu zubaře. Na druhou stranu to má v plné narkóze. Pan doktor Ehl mi pak vysvětluje, že zubní kámen může souviset i se zhoršenou činností ledvin a zvětšením mízních uzlin. Je to v podstatě stejné jako u člověka – takový zánět osrdečníku může mít příčinu i v zánětu dásní a kořene zubu. 

Nedá mi to a ptám se na počty provedených operací. „Pokud to vezmeme celkem, tedy jak Měcholupy, tak Troja, tak to vychází zhruba na dvě operace denně. Většinou se jedná o rutinní zákroky. Nejčastěji kastrace koček v rámci kastračního programu. Ovšem i zde se objeví zajímavější věci. Například ortopedické úkony či lehká oftalmologie. Nedávno jsme ošetřovali výhřez žlázky na třetím víčku. Pokud říkám deset zákroků týdně, tak se jedná o deset anestézií, tedy celkové uspání zvířete. Je zde mimo to celá řada výkonů, kde anestézie není nutná a ty do toho nepočítám.“ (úsměv)

A jaká operace byla nejzajímavější? „Nejzajímavější? Já jsem se předtím ortopedii tolik nevěnoval, takže jsou pro mne poučné a zajímavé všechny výkony tohoto typu. Naštěstí se nám v této oblasti daří… na to musím zaťukat…“

❞ Naštěstí se nám v této oblasti daří... na to musím ťukat...

Začíná se ozývat drobné vrčení lékařských nástrojů. Postupně je odstraněn zubní kámen ze všech míst kočičí tlamy. Pak následuje prohlídka zvukovodů a odběr vzorků. S těmito vzorky si místní přístroje neporadí. Takové odběry se pak posílají na Státní veterinární ústav k analýze, aby poté mohla být zvolena správná medikace. V odborném jazyce, musíme určit typ bakterie, abychom zvolili správná antibiotika.

Pro dnešek  to pro pacienta končí. Je dán do přepravky a v klidném spánku přenesen do vedlejší místnosti, kde bude kontrolován až do doby, kdy se probere a bude v pořádku. Za pár dnů se bude vědět, jak na léčbu uší. Pan doktor chlupáče pohladí, ještě pro jistotu poslechne a jde se dál.

Když vidím veškeré vybavení, materiály, přístroje, nasazení lidí, tak mne napadá otázka financí. Kdo toto všechno platí? Jdou náklady za majitelem, za zřizovatelem či se sahá do rozpočtu útulku? „Je to trochu komplikovanější. Když nalezneme zvíře konkrétního majitele, provedeme zákrok, léčbu a majitel se o své zvíře přihlásí, tak pak platí úplně všechno. Veškeré náklady. U zvířat, která zde máme v dočasné, či v trvalé péči a taková zvířata pak předáváme novým majitelům, tak ti pak platí jen smluvní náklady – to znamená vstupní veterinární prohlídku, čipování, odčervení či vakcinaci. Případnou léčbu či odborný zákrok neplatí. To je bráno jako jakýsi bonus za to, že si pejska či jiné zvíře od nás vezmou a dají mu nový domov. A pak jsou tady zvířata, která jsou zde dlouhodobě z nejrůznějších důvodů, a pak jde vše na náklady městské části, která zvíře do útulku umístila. Jedná se například o nevyřízená dědictví,“ uvádí na pravou míru můj dotaz Zbyněk Raniak, vedoucí veterinárního oddělení ÚPOZ.

Mezitím se nám na stůl dostal další čtyřnohý pacient. Mladý jorkšír opět s dentálním problémem. „Nyní budeme odstraňovat retenční špičáky. Uvidíte druhý typ anestézie, a to do žíly, a za pár okamžiků bude jorkšír spát.“ Po uspání bere pan doktor do ruky nástroj, který působí trochu děsivým dojmem. Jedná se o „hák“, kterým se provede intubace chlupáče. Daří se hned na první pokus. Hadička se začíná zevnitř rosit a následuje ještě poslechová kontrola. Zákrok tak může začít. „Někdy se může stát, že by mohlo dojít ke kolapsu trachey a tímto postupem takové riziko eliminujeme. Dále si také musíme uvědomit, že každá celková anestézie je riziková a nikde není psáno, že nemohou nastat sekundární komplikace,“ vysvětluje pan doktor svůj postup. „Navíc je v tomto stavu perfektně připravený na nenadálé problémy. Mohu mu okamžitě do žíly aplikovat léky a v případě nouze napojit na ventilaci a řešit problém.“

Další otázka se samozřejmě nabízí. Bylo zapotřebí nějakého zvířecího pacienta oživovat?„V mé praxi ano, a tady se k tomu nebudu vyjadřovat. Ne, že by to bylo tajemství, ale jen z pověrčivosti.“ (úsměv)

Foukačka

Když procházím mezi kotci, tak si nelze nevšimnout toho, že zde začínají převládat jen určitá plemena psů. Jedná se především o bojová plemena, psy dominantní a z krátké zkušenosti i agresivní. Stačí, aby člověk prošel kolem klece a pesan cení zuby, skáče do výšky a jen velmi těžko zvládá svůj temperament!

❞ Může se stát, že budou u nás roky a nikdy se neudají...

„Toto je bohužel důsledek nedávné kovidové krize,“ osvětluje současný stav Vašek Steinbauer. „Lidé si v době uzávěr koupili psího mazlíčka a teď, když se všechno uvolnilo a nastolil se normální režim, tak jim začali psi překážet, nezvládají je a nevěnují jim dostatečnou pozornost. A výsledek je vidět u nás. Bude to do budoucna dost velký problém, protože malého psíka udáme hned a ani se u nás neohřeje, ale toto?“ Ukazuje přitom na dogu, která váží víc než já s fotografickou brašnou. „Takové psy si vybere jen zkušený chovatel, který to s nimi myslí dobře, ale těch je skutečně málo. Může se stát, že budou u nás roky a nikdy se neudají.“

V podobném duchu probíhá i debata v ordinaci. Zde se pan Ehl připravuje na uspání menšího pitbula. „V tomto případě nemůžeme riskovat to, že mu budeme aplikovat uspávací látku způsobem, jako tomu bylo u jorkšíra či malé kočky. Uspávací látku musíme podat foukačkou přes mříže.“ Když vidím foukačku a „šipku“ s injekcí, vzpomenu si na jihoamerické indiány a jejich lov. Matně si vzpomínám, že ti používali na lovení opic žabí jed kurare, který svou oběť paralyzuje a usmrtí během malé chvíle.

„Dnes použijeme jen jednu šipku, ale když pracuji jako sekundární lékař v ZOO Praha, tak jsem musel k podání léků někdy použít až patnáct takových šipek…“ (smích) Pan doktor neuvedl, který druh léčil, ale nechtěl bych být v jeho zvířecí kůži.

Vydáváme se společně mezi kotce. Stačí otevřít dveře a víte, že nejste mezi mazlíčky, kteří vrtí ocáskem a chtějí vás oblíznout. Zase ty výskoky do výšky, kravál, štěkot, narážení do klece. Přicházíme k našemu pacientovi. Zbyněk upoutá pozornost psa a pan doktor dobře mířenou trefou posílá uspávací šipku nad levou zadní nohu. Pes se začne vrtět, točit dokola, až se mu konečně podaří injekci vytáhnout tlamou. „To nevadí, látka už je v těle a za deset minut můžeme na sál.“

Přeprava na sál dá docela zabrat. Nejedná se o žádného drobečka. Nejprve se však musí udělat kontrolní rentgen, aby bylo jasné, jak správně plánovaný zákrok provést.  Pes je již uspaný, leží na zádech, má roztažené tlapky jako nejmazlivější štěně a pomalu oddychuje. „První uspání foukačkou jsme si mohli dovolit s menším množstvím anestetika, protože teď používáme inhalační způsob, kdy se zvířeti aplikuje látka rovnou do plic v průběhu celé operace. To je jedna z nejbezpečnějších a také nejmodernějších metod, kterou zde celkem běžně používáme. K tomu nám slouží isofluran. V lidské medicíně se používají i jiné látky, ale nám tento přípravek krásně stačí. Tato metoda je pro pacienta nejšetrnější, protože nedochází k takovému zatížení jater či ledvin zbytečnou chemií,“ upřesňuje Ehl.

Operační sál vypadá jako ten lidský, jen je zjednodušený. Pes je napojen na přístroje, které monitorují počet dechů, a graf ukazuje množství vydechovaného oxidu uhličitého. To je důležité pro celkový obraz uspání a také na to, jak kvalitně probíhá výměna plynů mezi plícemi a krví, respektive celým tělem. Pokud by došlo k nečekaným problémům, je možné převést pacienta na plicní ventilaci a dýchat tak za něj.

❞ Pokud by došlo k nečekaným problémům, je možné převést pacienta na plicní ventilaci...

Před samotnou operací proběhla sterilizace jak místa zásahu, tak samozřejmě všech nástrojů a personálu. Roušky jsou naprostou samozřejmostí a je vidět, že se zde nic nepodceňuje, i když se jedná o celkem banální zákrok. Holt profesionalita je na prvním místě a upřímně, nic jiného bych zde ani nečekal.

Veni, vidi, intellexi

Antropomorfismus znamená myšlenkový a řečový postup, kdy se mimolidským skutečnostem či jevům přisuzují lidské rysy, vlastnosti či přímo lidská podoba. Ještě donedávna naši předci nevěřili, že by zvířata mohla mít nějaké city a vlastnosti. Pohled na ně byl zcela v kontrastu od toho současného, bylo s nimi zacházeno jako s věcmi bez citů a emocí. Pokud se o tom chcete dovědět více, tak si přečtěte knížku Když sloni pláčou od Jeffrey Moussaieff Masson & Susan McCarthy. A proč toto téma zmiňuji? Protože bez emocí to prostě nejde. Bez zápalu a bez nadšení, a jak říká Vašek Steinbauer, bez srdíčka, nemůžete se zvířaty pracovat. Jistě, najdou se i výjimky, jako se najde mezi učiteli jedinec, který nemá rád děti.

Práce se zvířaty není pro každého, ale já v útulku poznal celou řadu lidí, kteří nehledí na peníze, na své pohodlí a dávají chlupatým kamarádům (a nejen chlupatým) maximum možného. Když je to potřeba, nehledí na přesčasy, dorazí o víkendu či na státní svátek, počasí nepočasí. Pochopil jsem, že je to určitá diagnóza, která z nás lidí dělá něco mnohem lepšího a hodnotnějšího.

„Sebeobětavá a nezištná láska zvířete proniká do srdce toho, kdo zakusil vratké přátelství a iluzorní věrnost člověka.“ —  Jack London

Zobrazení: 451