Den jako ošetřovatel v útulku Troja

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: středa 1. červen 2022 Autor Zdeněk Modálek Vytisknout E-mail

Do práce chodím někdy na devátou, někdy na desátou, podle toho, jak se vzbudím. Můj pracovní den začíná mazlením štěňátek. Často si jen lehnu na trávu a nechám je, aby po mě běhala, tahala mě za oblečení a olizovala mi obličej. Jindy se mazlím postupně se všemi. Těch technik je několik. K obědu mám většinou lahůdky z dárkových košů, které nám posílají vděční majitelé za záchranu jejich chlupáčů. Odpoledne si pak vyberu jednoho staršího pejska, koupím si v okénku u řeky pivko a jdeme se projít. Tady vyprávění mojí imaginární ošetřovatelky přeruším. Myslím, že bylo stejně každému po prvních dvou větách jasné, že takhle běžný den ošetřovatele v našem útulku rozhodně nevypadá. Ale jak tedy? Na den se stanu „koulí na noze“ jednomu takovému zaměstnanci, abych zjistil co nejvíce. Také vyzpovídám vedoucího útulku pana Steinbauera o tom, co by měl správný uchazeč o pracovní pozici v útulku splňovat, a možná dojde i na trochu toho mazlivého drbání. Tak jdeme na to.

Čistota půl psího zdraví

V útulku se scházíme na sedmou ranní. Je poměrně chladno, ale to mě nemusí trápit. Brzo se zahřeji a bohužel ne kávou na přivítanou, ale prací. Bez zbytečných průtahů míříme rovnou na halu. Čeká nás tady pěkná řádka kotců, které je potřeba po noci vyčisti a vydezinfikovat. Nejdřív pejsky pustíme do venkovního výběhu, kde je zamkneme, aby se z úklidu nestal boj o holý život, a můžeme začít. Slečna Veronika, ke které jsem byl přidělen, vystříká kotce hadicí, rozlije desinfekci a já stáhnu zbytky stěrkou do odpadního kanálku. To samé nás čeká i venku a ještě jednou večer. Pejskové musí mít čisto a hlavně častá desinfekce zabrání potencionálnímu šíření případných nemocí.  Za štěkotu přihlížejících psů ještě připravíme mističky s granulemi a jdeme na exkurzi po útulku. Dozvídám se, kde jsou další haly, podle jakého klíče se do nich pejsci rozdělují. Kde je veterinární oddělení, izolace nebo kde se perou ty obrovské hromady dek a pelíšků, které jsou každý den potřeba. Jen pro představu. V roce 2021 přijal útulek 801 psů. Někteří se zdrželi krátce, jiní déle, ale i tak si představte toho praní.

Naše další kroky vedou od praček na výdej. Je to taková pomyslná útulková recepce. Přijímají se zde telefonáty, vyřizují e-maily, nebo se jedná s lidmi, kteří přijdou osobně. Máme štěstí, že zde potkáváme vedoucího místního útulku pana Steinbauera, který nám tak může prozradit něco nejen k samotnému výdeji, ale také k práci ošetřovatele. Jak známo, dar řeči mu byl dán vrchovatě, a tak se nezdráhá a začíná. 



„Provozy jsou rozdělené na veterinární oddělení, odchytovou službu a chovatele psů a koček. Chovatelé se točí v systému tak, že nejen uklízí zvířata, venčí zvířata a pomáhají, co je třeba v hale, ale jsou zařazení i na výdej a příjem, kde vyřizují telefony. Tím, že je nonstop provoz, tak ty lidi musí informace přijímat, přebírat, komunikovat s majiteli, policií, úřady. Je to poměrně náročné. První tři měsíce se nový člověk zaučuje, aby vůbec tušil, co má dělat. Veřejnost ho bude zkoušet. Padesát procent lidí tě chce trénovat. Spousta lidí volá pod vlivem alkoholu. Další nechtějí platit, nebo se chtějí hádat. Vyškolit nového člověka proto není jednoduché. Tím, že je útulek pod městskou policií, která je hodně sledovaná, je tu poměrně tlak.“

Neodrazuje zmíněný tlak případné zájemce o práci? Máte ošetřovatelů dostatek?

„Když to vezmu, tak na počty zvířat je relativně ošetřovatelů dost. Druhá věc je, že máme jednoho ošetřovatele na halu. On to zvládne, ale musí to mít srovnané v hlavě. Když jsem tam sám a pracuji se zvířaty, která by mě mohla napadnout, tak nesmím dělat hrdinu a musím spolupracovat. Nebát se si někoho přivolat. Tady začíná velký problém s náborem nových lidí. Třeba se ti líbí, ale nevíš, co v nich je. U každého tvrdím, že by měl mít něco v sobě. Měli by mít pud sebezáchovy a nedělat ramena. Jsou tu lidi, co jsou tu třicet let a nebyli nikdy pokousaní, protože to mají v hlavě srovnaný. Pak jsou tu tací, co nastoupí a myslí si, že jsou všichni psi hodní. Také je dobré si uvědomit, že ne každý musí umět vyvést každého psa. Musí tady fungovat komunikace. Jeden pes třeba nemá rád návrat do kotců, jiný košíky a ty lidi si to musí předat.“

Je potřeba nějakého odborného vzdělání?

„Jsou hlasy, že by tu měl být kynolog, který bude psi cvičit. V minulosti jsem tu měl dva úplně špičkové kynology. Ano, oni třeba zvládli psa, na kterýho si nikdo jiný netroufl a vycvičili ho, ale on pak poslouchal jenom je. Když jsme toho psa pak chtěli předat někomu dalšímu, tak ty lidi nebral. Což chápete, že je problém. Proto se tady snažíme každého psa naladit, aby fungoval jako kamarád, protože gró útulku je psy umisťovat dále.“

Může tady jako ošetřovatel pracovat někdo, kdo nebude vyloženě srdcař, který má pejsky i doma?

„Když sem někdo nastupuje, tak je hodně těžké poznat, jak na tom je. Často sem nastupují lidé, kteří mají životní sen starat se o zvířata. Málokdo je schopný pochopit, že tohle je provoz. Že tu není smečka psů, kterým dám nažrat a jdu s nimi ven. Lidé si musí uvědomit, že jsme největší provoz v republice, točíme nejvíc psů v republice a musí se kmitat. Ale abych se vrátil k otázce. Většina lidí tady jsou srdcaři, protože o tom srdíčku to tady je. Mám tady techničku, která má doma čtyři psy a pět koček. Ono ti to nedá. Je ti holíto a vezmeš si ho.“

Poslední věty mohu jenom potvrdit. Každý v útulku, se kterým jsem se v rámci své práce setkal, má doma několik zachráněných pejsků, kočiček nebo králíčků. V době volna chodí pomáhat do dalších záchranných zařízení nebo jsou aktivní na sociálních sítích za účelem edukace veřejnosti. Zkrátka srdcaři.



Kde jsou ta štěňátka?

Další činností, kterou má místní personál v čele s ošetřovateli na starost, je útulkový areál. Posekat trávu, shrabat listí nebo popadnout lopatu, kolečko a vydat se na jižní stranu útulku, jako to dělám momentálně já. Čekají tu na mě nejen další dva kolegové, ale také zhruba 70 metrů dlouhá stráň s několika výběhy. Pobíhající pejsci, déšť a další vlivy hrnou hlínu s kamením na spodní plot a čas od času je potřeba všechen ten materiál odvozit. Dostal jsem důvěru u kolečka, a tak jsem mohl s nostalgií zavzpomínat na brigády z mládí. Na první pohled to tak nevypadalo, ale těch odvezených koleček bylo nakonec poměrně dost, a tak si myslím, že už je na čase odměna v podobě toho štěněčího mazlení. Netrvá však dlouho a brány útulku rozráží dodávka plná krmení. Jediné, s čím se tak můžu pomazlit, je pytel granulí při cestě z auta do skladu. Nosím granule, konzervy, kapsičky, pamlsky, piškoty a docela zírám, kolik druhů všech těch dobrot je. Alespoň to mají chlupáči pestré a mohou si zkrátit čekání například ohlodáním pořádné kosti, která mi právě přistála v ruce. To bude v kotcích veselo.

Den už značně pokročil, a zatím jsem měl nejblíže k pejskovi, když jsem šlápnul do psího exkrementu. Doufám, že další úkol nebude podle hesla, ty rajóny se sami neudělají nebo něco podobného. Slečna Veronika, se kterou jsme na začátku dne čistili kotce, však přichází s daleko lepším úkolem. Bereme dvě vodítka, dva menší pejsky a hurá do okolních kopců. Kdo zná bohnické údolí a celkově okolí útulku, umí si jistě představit tu nádheru. Svítí sluníčko, pejsci rejdí kolem a všude je klid. Člověk najednou nemá pocit, že je v Praze, v práci nebo na téhle uspěchané planetě.

O několik očmuchaných pařezů dále mi dochází, že jsem chtěl mojí dnešní kolegyni položit několik otázek. Původní plán byl někde v klidu u kávy, ale příjemnější místo už možná nikdy nenajdu, tak toho využiji.

Co vás přivedlo k práci ošetřovatele v trojském útulku?

„Já jsem od mala chtěla pracovat se zvířaty. Ale když jsem se rozhodovala, jaký obor studovat, zvolila jsem umělecký obor na oděvní škole a vydala jsem se tímto směrem. Po ukončení studia jsem začala pracovat jako prodavačka v obchodě s krásným luxusním zbožím v centru Prahy. Po deseti letech práce s lidmi přišlo totální vyhoření a touha dělat něco, co by mi dávalo větší smysl. Měla jsem štěstí, že v útulku zrovna bylo volné místo. Poslala jsem životopis, netrvalo dlouho a nastoupila jsem sem jako ošetřovatel.“

Co vás na té práci nejvíc baví a naopak nebaví?

„Nedá se říct, že by mě něco vyloženě nebavilo.  Nejlepší je, když mám splněné všechny povinnosti a je čas na mazlení a venčení pejsků. Trojský útulek je umístěný v krásném prostředí přírodního parku Draháň, takže procházky po lese jsou jako za odměnu.“



A jaké jsou podle vás nejlepší a nejhorší aspekty práce ošetřovatele?

„Je to klidná práce se zvířaty. Když je hezké počasí, můžete strávit celý den venku na čerstvém vzduchu a domů odcházíte s čistou hlavou. Méně příjemné je, že ne všichni pejsci jsou ze začátku vždy přátelští, nebo si prostě nepadnou se všemi ošetřovateli do oka, nechtějí spolupracovat a dávají nám to ostře najevo. Naštěstí je nás tu dost a vždy se najde alespoň jeden nebo dva ošetřovatelé, které si ti psi oblíbí.“

Jsou někteří pejsci opravdu „neudatelní“ nebo se dá pracovat s každým?

„Udatelní jsou podle mě všichni. Jen někteří bohužel na svého nového pána musejí čekat déle. Většina lidí chce především mazlíčka pro radost bez nějakých větších starostí. Problém jsou staří psi, kteří vyžadují více veterinární péče nebo speciální dietu a nikdy u nich nevíte, jak dlouho tu s námi ještě budou. Tu možnou brzkou ztrátu je ochoten podstoupit málokdo. Další kapitolou jsou ostřejší pejsci, kteří potřebují jiný přístup nebo výcvik a hlavně člověka s nějakými zkušenostmi, který bude mít trpělivost a čas se jim věnovat.“

Co byste vzkázala těm, kteří by chtěli do budoucna pracovat v našem útulku?

„Vzkázala bych, ať to určitě vyzkouší, pokud budou mít možnost. Je to zajímavá zkušenost.“

To mohu opět jen potvrdit. Pro obyčejného člověka, který zná útulky pouze ze sociálních sítí nebo webů, se může daná problematika jevit zúžená pouze na poskytnutí dočasné střechy nad hlavou a hledání nového majitele. Po nahlédnutí blíže však zjistíte, že za každým šťastným pejskem, který míří do nového domova, stojí stovky hodin práce celého personálu v čele s ošetřovateli, kteří udržují čistý útulek, pejskovo zdraví, duševní pohodu a odrážejí snahy nevhodných uchazečů o jejich adopci. A jak to všechno zvládají? Je to zkrátka o tom srdíčku.

Zobrazení: 276