Jak se rodí strážníci. Díl druhý

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: pondělí 31. leden 2022 Autor Zdeněk Modálek Vytisknout E-mail

Tři měsíce utekly jako voda. Všechny vtípky a humorné historky zůstaly v lavicích na Kundratce. S kolegy stojíme na chodbě Policejní akademie. Někteří ještě stále načítají skripta ve snaze zachytit poslední megabity informací, jiní už to neřeší a věnují se svačině, nebo popochází sem a tam. Nikdo však neskryje větší či menší nervozitu. Je to opravdu zvláštní. Všichni jsme dospělí, víme, že nás tam „neukousnou“ a stejně bychom raději byli někde jinde. Nejlépe na druhém konci světa, nebo schovaní doma pod postelí. Po úspěšném složení testu přichází ta nejhorší část. Jeden po druhém chodíme do těch tajemně mlčících dveří ozdobených seznamem našich jmen. Tam je to hodně o šťastné ruce, klidné mysli, ale také o předchozí kvalitní přípravě. Té se nám dostalo, a tak každý vcházel do zkoušecí místnosti s kamennou tváří a s úsměvem vycházel. Všichni jsme to zvládli. V autobuse zpět na Kundratku je hodně, hodně veselo. Jen si člověk uvědomí, že teď to vlastně všechno teprve začíná.

Školák trochu jinak

Inkoust na osvědčení o splnění zkoušky z odborné způsobilosti ještě nestačil pořádně zaschnout, kocovina z oslav odeznít a už startuje druhá fáze výcviku. Jmenuje se taktická příprava. Bude trvat jeden měsíc a mnoho strážníků na ni rádo vzpomíná. Je to prostě akce, a s tou se nemůže sebelepší přednáška srovnávat. Stačí krátký výčet. Střelba  zpoza krytu, v kleče, v pohybu. Střelecká příprava, odjímání a nasazování botiček, testy na drogy, práce s vysílačkou, reakce na útok se střelivem FX a další. Uteče to jako voda, a člověk by se i rád pozdržel, ale čas kvapí a před ostrým nástupem do služby ho čeká poslední krok. Tím je řízená praxe. Po boku zkušených kolegů poprvé zakusit reálné situace a snažit se převést všechny ty měsíce výcviku do každodenní služby. Tady se teprve každý odkope, a bylo by nesmírně zajímavé sledovat celou naši skupinu při prvních směnách jejího nového strážnického života. Bohužel to není možné. Každý se rozprchne do jiného obvodu, a tak si mohu vybrat pouze jednoho. Vyhrává Jarda. Ani moc neprotestuje. Buď je tak slušně vychovaný, že poslat mě do háje je proti jeho zásadám, nebo mu to opravdu nevadí. Tak jako tak mě čeká několik dní řízené praxe po jeho boku. Praho 5, už se těš.

Řízenka na pětce   

S Jardou máme sraz v 7:00 na služebně Prahy 5. Přijíždí sem z Kundratky, kde má po dobu řízené praxe stále ještě základnu. Na místě jsem s předstihem, a tak potkávám předchozí směnu, které končí noční služba. Je mezi nimi i jeden z kolegů, kteří byli se mnou ve třídě. Byl dlouhá léta u policie, takže práce strážníka mu není cizí. Jen si bude muset zvyknout na noční směny. Dlouho je nedělal. Víc jsem se nedozvěděl, ale strach o něj nemám.

Ve chvíli, kdy začínám pokukovat po lákavě svítícím automatu na kávu, přichází Jarda s jeho školitelem pro dnešní den. Jmenuje se Martin a u městské policie je 15 let. Celou dobu slouží právě tady na pětce, takže povolanější osobu abys pohledal. Sedáme do služebního auta. Dnes budeme jezdit linku 156. Nudit se tedy určitě nebudeme.

❞ Martin nás trpělivě zkouší z toho, co v takové situaci podniknout. Následuje založení přestupku do PDA a můžeme vyrazit dál...

Ještě se ani nestačím zeptat, jestli máme dnes nějaké speciální úkoly a už na základě oznámení „zvedáme“ jednoho bezdomovce. Je to známá firma. Nedělá problémy, sbalí si ležení a jde si po svých. Druhé oznámení přichází jen za několik málo minut a je to opravdový oříšek. Vozidlo bránící ve výjezdu z parkovacího místa v areálu motolské nemocnice. Fakultní nemocnice v Motole je jedno z největších zařízení v Evropě. Hledat tady špatně zaparkovaný vůz bude celkem detektivka. Po chvíli kroužení se to daří. Martin nás trpělivě zkouší z toho, co v takové situaci podniknout. Následuje založení přestupku do PDA a můžeme vyrazit dál.

Další hlášení nás zavede do parku Mrázovka. Dva narkomani zde dělají nepořádek blízko dětského hřiště. Bez větších problémů odcházejí. Ukázka, jak dobře dával Jarda pozor na fyzické, se tedy nekoná, ale řešení domluvou je vždy stejně nejlepší volba. Sedáme do auta a Jarda si poprvé zkouší zahlásit do vysílačky: „EBEN, EBEN, EBEN 30, osoby v parku Mrázovka řešeny domluvou.“ Zvládl to s přehledem. Já bych měl asi nutkání zahlásit něco jako „tu šestka, tu šestka“, ale Jarda je profík.

Po celou dobu si dělám poznámky o provedených úkonech a zákrocích. Když si pak při obědové pauze sešitek otevřu, je poměrně slušně zaplněný. Kromě výše zmíněných případů jsme kontrolovali auto s otevřeným okénkem. Dva vozy se zakrytou poznávací značkou. Zimoviště labutí známé z nedávného případu, kdy tu samozvaný veterinář nakládal labutě do auta. Nespočet vozů zaparkovaných na stání vyhrazené pro místní úřady nebo přímo na chodníku. Zvedali jsme z podlahy nemohoucího pána, který spadl ve svém bytě a už nedokázal vstát. Pobavili se hlášením z vysílačky o koze okusující stromky naštvanému majiteli zahrádky. No, pětka rozhodně není poklidné místo.

Pěší na Andělu

Dnes to bude úplně jiná perspektiva. Zatímco včera jsme jezdili autem po celém obvodu, dnes budeme hlídkovat na omezeném prostoru v okolí stanice metra Anděl a stejnojmenného obchodního centra. Než vyrazíme, opět mě vábí automat na kávu. Nejraději bych si jich koupil pět a vylil si je za triko. Venku je mínus pět stupňů a já nejsem zrovna otužilec. Mráz nemráz vyrážíme.

Od rána je tu rušno. Nepřetržitý proud lidí tekoucí snad do všech směrů. Pro nás však zatím žádná akce. Několika lidem radíme cestu, kontrolujeme vchod do metra pro vozíčkáře a neustále chodíme tam a zpět. „Dříve zde docházelo ke koncentraci osob bez domova, ale díky pravidelným hlídkám se podařilo problém zmírnit do únosných mezí,“ vypráví kolega, který nás dostal dnes na starost a stejně jako ten z přechozího dne, také on je u městské policie patnáct let. O kvalitní zaškolení nemusíme mít tedy opět strach.

Jak se pomalu probouzí město, tak se probouzí i vysílačka. Na základě oznámení vyrážíme zkontrolovat vozy parkující před místním státním zastupitelstvím. Vyhrazené parkoviště holt není pro každého a PDA si přichází na své. Stejný případ nás čeká jen o několik metrů dál. Ani zaměstnancům Úřadu městské části Prahy 5 se nelíbí, že nemají kde zaparkovat. Vozidla poctivě obcházíme a další fotografie letí na přestupkové oddělení. Zástupci úřadu, který celou záležitost ohlásil, dáváme kontakt na odtahové vozidlo a vracíme se na pěší zónu.

Uděláme několik koleček a je čas ukázat řidičům parkujícím na pravé straně Nádražní ulice, že ty zákazy stání a žluté čáry tam nejsou pro ozdobu. Někteří odjíždějí ihned, jakmile se v zrcátku zalesknou naše svítivé uniformy. Jiní na místě nejsou, a tak zakládáme přestupky do PDA. Jarda všechno bedlivě pozoruje. Už nebude trvat dlouho, a bude podobné případy řešit na vlastní pěst.

Do konce směny byla náplň práce obdobná. Jedinou větší akci představoval pán, který za námi přišel s prosbou o zavolání záchranky z důvodu nevolnosti. Než jsme stačili cokoliv udělat, začal kolabovat. Záchrannou službu jsme tedy opravdu zavolali a monitorovali jeho zdravotní stav do příjezdu zdravotníků.

❞ Než jsme stačili cokoliv udělat, začal kolabovat. Záchrannou službu jsme tedy opravdu zavolali a monitorovali jeho zdravotní stav do příjezdu zdravotníků...

Po nemohoucím pánovi z předchozího dne, to byl druhý případ, po kterém mě mrzí přístup části společnosti k práci městské policie. Je jedno kolika lidem poskytnete na ulici první pomoc, kolika seniorům pomůžete na nohy, do schodů nebo s jiným problémem. Stačí pokuta ve výši pár set za parkování na hulváta a jsme stejně všichni k ničemu. No nic, jdeme, a v mém případě i mrzneme, dál.

Každý z nás má na svět jiný pohled. Proces zrození strážníka dozajista vnímá každý jednotlivec rozdílně. Nedá mi to a poprosím o pohled Jardu, kterému do ostrého výkonu chybí už jen čtrnáct dnů a kterého hodnotím jako velmi vnímavého jedince.

Jak ses vlastně ocitnul u Městské policie Praha?

Ve své práci, co jsem dělal předtím, už jsem byl, dalo by se říci vyhořelej. Ne jako úplně, že bych byl zoufalej, ale už mi ta práce nic nedávala, nebavilo mě to. Hledal jsem něco jiného a tím, že jsem dělal brigádně ještě ostrahu na Hlavním nádraží a sledoval jsem, co se po Praze pohybuje za lidi, tak v téhle kombinaci mi to dávalo smysl. V dnešní době i jistotu. Máš práci covid necovid. Taky je to smysluplná práce a poměrně zásadní změna oproti tomu, co jsem dělal do teď.

Co říkáš na přijímací proces? Na fyzické a psychické testy?

Za mě dobrý. Já jsem se na to připravil. Musel jsem kvůli tomu začít běhat, protože od vojny jsem neběhal, a to už je hodně dávno. Jezdím na kole, moc neběhám a upřímně to prostě nemám zrovna rád. Na internetu jsem si našel, jaké jsou přesně podmínky, zamyslel se, jestli do toho opravdu půjdu, a když jsem se rozhodl, že ano, tak jsem se na to zhruba tři týdny připravoval. Na psychologické jsem se nepřipravoval, protože to nejde.

A co říkáš na následnou přípravu? Myslím na školák celkově.

V těch prvních třech měsících jsem se určitě dozvěděl spoustu teoretických věcí, ale musím říct, že jedna věc je teorie a mně osobně se věci zažívají lépe praxí. Přednášky byly zajímavé, ale teď ta řízená praxe mi v těch věcech a přehledu dává daleko víc. Myslím, že to bylo dobrý, nejvíc mě bavila fyzická příprava a střelby.

Teď, když to vidíš z přímé služby, myslíš, že je příprava na Kundratce dostatečná?

Jo, to si myslím, že ano. Co se týče přípravy na zkoušky, tak na ty si myslím, že nás připravili perfektně. Samozřejmě proto musí taky každý něco udělat. Ale ta praxe je prostě k nezaplacení. Teď mám za sebou dvě čtyřky a dostávám se do toho víc a víc. Co člověk nevnímal první směnu, ve třetí už to vnímá víc. Když nevíš, tak ti kolegové rádi poradí. Ukážou ti práci s PDA, když se ptáš na nějaký přestupek, ochotně ti to vysvětlí.

Jak jsi řekl, máš za sebou dvě čtyřky. K čemu jsi zatím, jak se říká, přičichl?

Tím, že nás tam přiřazují různě, jednou chodíš pěší hlídku, jednou s okrskářem, potom jedeš autohlídku nebo 156, tak si člověk tu práci, přesněji řečeno způsob práce, jak ty říkáš, očichá, asi skoro ze všech stran. Samozřejmě situací, do kterých se potom můžeš dostat a budeš je muset vyřešit je nespočet, takže tam to sbírání zkušeností bude trvat mnohem déle. Začal jsem přechody, pak jsme řešili přestupky v dopravě, stání v křižovatce, na chodníku, žluté čáry, bílé šikmé. Z té dopravy je toho nejvíc. Co jsem viděl, tak tam si stačí vybrat ulici, a když to obejdeš, tak vždy něco najdeš. Rušení nočního klidu, třikrát jsme volali záchranku. Jednou přišel pán, že by potřeboval záchranku, že mu není dobře a než to dořekl, tak se nám skácel do rukou. Pak se volalo ke zloději, který v Tescu vypil láhev rumu a venku už jen ležel. Třetí jela pro sraženou paní při couvání. Takže tam jsem třeba i viděl, jak se předává nehoda policii.

❞ Kluci na té pětce, co mě mají na starosti, tak úplně bez problémů. Můžeš s nima cokoliv probrat, třeba i to, co slyšíš jen ve vysílačce a nejsi u toho...

Překvapilo tě na ulici něco v negativním slova smyslu?

Zatím musím zaklepat, že ne. Kluci na té pětce, co mě mají na starosti, tak úplně bez problémů. Můžeš s nima cokoliv probrat, třeba i to, co slyšíš jen ve vysílačce a nejsi u toho. Zatím ani žádný nepříjemný občan na ulici.

Ty se hlásíš na Prahu 1, což je jeden z nejrušnějších obvodů. Co tě k tomu vedlo?

Pro mě je na Prahu 1 dobrá dostupnost z domova, protože cestuji do Prahy a po Praze MHD. A ve druhé řadě tím, že jsem dělal na Hlavním nádraží, tak mám alespoň malou znalost okolí a problematiky.

Taková otázka trochu vedle. Jak snášíš počasí?

Já dobře a co ty? Jak se to říká. Není špatného počasí, jen špatné oblečení. Já nemám problém. Zažil jsem vojnu, kde jsme ani zdaleka neměli tak dobré oblečení. Musím říct, že to, co jsme nafasovali, mně zatím bohatě stačilo.

Jak dlouho myslíš, že bude trvat, než se do toho plně dostaneš?

Já osobně si musím zažít ty konkrétní situace. Všechno bude trvat do té doby, než si to člověk nějak osahá. Záleží na tom, co se mi dostane do ruky. Tady na pětce mají PDA, což je na přestupky úplně super. Pak přijdu na jedničku, a může to být celé jinak. Tam se to začnu učit znova. Jak to tam chodí, místní znalost, s čím se tam pracuje. Třeba tam PDA nemají a budu se učit vypisovat lístky. Ty čísla a paragrafy si budu muset taky několikrát napsat, než si je zapamatuju. Ve finále by to měl s odstupem času posoudit někdo zkušenější s letitou praxí, protože například to, že člověk pracuje samostatně, ještě vždy neznamená, že tu práci dělá správně. Tudíž může to být dříve, ale také to může být později, než si já budu myslet. V dnešní době se člověk pořád učí a zákony se pořád mění. Důležité je umět si potom v dané situaci poradit, a ta jistota přijde časem.

 

Závěrem

Městská policie Praha bude letos slavit třicet let od svého vzniku. To je třicet let zkušeností s náborem, přijímacím procesem, výukou a výcvikem. Zrod nového strážníka není jednoduchá záležitost, ale kdo otevře mysl a svěří se do péče vyučujících, instruktorů a na závěr zkušených kolegů, nemusí mít strach, že by se strážníkem nestal. Řízená praxe, které jsem byl svědkem, je toho důkazem. Jarda v žádné oblasti netápal a ani jiní kolegové z mojí třídy, které jsem potkal, neměli nějaký větší problém. Už se těším, až se k nám na tiskové oddělení dostanou jejich první velké případy. Ale o tom možná později. Teď už zbývá jen popřát hodně štěstí na nových obvodech a brzy na viděnou.

Zobrazení: 1190