Jeden obyčejný všední den na OPESu

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: pondělí 31. leden 2022 Autor Jaroslav Urban Vytisknout E-mail

OPES. Slovo, které se každý nový strážník naučí u městské policie jako jedno z prvních. A tohle prapodivné slovo i to, co se pod ním skrývá, pak strážníka provází po celou dobu jeho profesního života.

Ostatním prozraďme, že se jedná o zkratku pro pracoviště s názvem „Operační středisko“. Operační střediska poskytují potřebnou podporu, informace a servis strážníkům v terénu a zajišťují součinnost se třetími stranami. A aby byla informace úplná, pak dodejme, že cokoliv se na obvodě šustne a co je potřeba vyřešit, jde právě přes toto oddělení. Jeho pracovníci mají přehled o všech nahlášených událostech, jejich řešení a také o všech hlídkách. A co se k nim nedostane mailem, telefonem nebo vysílačkou, vidí na obrazovkách městského kamerového systému.

Operační středisko jede v nepřetržitém režimu. Nezná přestávky a nikdy nespí.

Kdo by miloval ranní vstávání?!? Prý se dá zvyknout úplně na všechno, ale když v šest hodin ráno na služebně městské policie čtvrtého pražského obvodu na Táborské ulici 36 vidím zmačkané obličeje kolem sebe a nejvíc zmačkaný obličej je ten můj v zrcadle a sleduji mátožné kolegy, nejsem si tímhle tvrzením jistý. Snažím se nepřekážet, do ničeho nezasahovat, na nikoho nemluvit. Připadá mi, že tady na OPESu mají věci svůj pevný řád a svoji posloupnost, takže mluvím pouze tehdy, jsem-li tázán nebo osloven (takže mlčím).

Tři lidé v místnosti – dozorčí, jeho zástupce a vedoucí končící směny – za chvíli zatáhnou roletu za dnešní druhou noční směnou, praští sebou na pár hodin do postele a čeká je čtyřdenní volno.

Zato vedoucí nastupující směny Radek naopak svoji „čtyřku“ dnes začíná. Zatím si kontroluje, jestli oproti minulé směně někdo neonemocněl a – zjednodušeně řečeno – kdo mu vlastně dnes přijde do práce. „Strážník má třeba nenadálé zdravotní problémy, nebo jiný vážný důvod požádat o volno či dovolenou a to si vyřídí s ředitelstvím obvodu. Já se to dozvím, až když přijdu na první směnu. Teprve podle toho sestavím hlídky a připravím instruktáž.“

Dovolím si opět krátké vysvětlení pro neznalé: instruktáž je soubor úkolů a pokynů, které má hlídka ten den plnit, ve které lokalitě se má kdy pohybovat a další důležitá upozornění, týkající se služby.

Dnes budou jezdit tři autohlídky, volací znaky DUB 10, 20 a DUB 90. Doplňovat je budou dvě pěší hlídky DUB 101 a 102, dále několik okrskářů.

Dozorčí končící směny si připravuje statistiku činnosti a hlášení o nejdůležitějších událostech právě proběhlé noci. Připravuje, ale neuzavírá: „Nikdy nevíš, co se ještě může stát. A pak to celé přepisovat, to by byla dvojí práce. Na to už teď fakt nemám náladu, takže počkám na sedmou hodinu, kdy se směna oficiálně předává.“

Vedoucí směny začíná v přilehlém skladu připravovat výdej pistolí strážníkům, kteří za pár minut nastoupí na směnu. Jde o zbraně, takže se musí dodržet předepsaná administrativa – záleží na každém písmeni, na každém čísle. Kontrola, jestli v označeném místě je opravdu určená zbraň, zkontrolovat čísla zbraně, zapsat ji do předepsaného tiskopisu, k tomu připravit náboje v předepsaném množství…

❞ Jde o zbraně, takže se musí dodržet předepsaná administrativa – záleží na každém písmeni, na každém čísle...

Do tohoto pracovního mumraje vejde kolegyně z přestupků, která halasně pozdraví nás všech pět přítomných, směrem ke mně vyšle překvapený pohled, cože to tady dělám v šest ráno, ale když jí odpovím, že tady nejsem kvůli ní a určitě ji fotit nebudeme, uklidní se a spokojeně pokývne hlavou, dokonce se na mě v tom šedivém ránu usměje a pak neomylně hrábne do police pro šanon se zdokumentovanými včerejšími přestupky, zamává nám na rozloučenou a zmizí na své pracoviště.

Radkovi najednou pípne zpráva, že jeden mimopražský strážník zůstal v koloně kousek před Prahou na dálnici D1 a kdoví, kdy dorazí. „Fajn, to mám rád, takhle pár minut před půl sedmou. To fakt miluju, po ránu není nic lepšího.“ A následuje těžký povzdech… „No jo, tak tu instruktáž jdu přepsat.“ I přes zmíněný povzdech to však vypadá, že kolega je na něco podobného zvyklý. V počítači několik kliknutí a nové složení hlídek je během chvíle připravené. „Ale to si piš, že se mi něco takového nestalo poprvé, člověk už to zná.“



K výdejnímu okénku se pomalu trousí strážníci, kteří nastupují dnešní směnu. Jednotliví strážníci už vědí, s kým jsou v hlídce a jaké úkoly je během dne čekají. Před několika minutami jim instruktáž v konečné podobě poslal Radek na „pédéáčka“. A také si všichni strážníci přečetli, že už druhý den trvá úkol „Město 1000“ – pátrá se po třináctileté dívce, která se snad pohybuje někde na Pankráci. Strážníkům na PDA přijde nejen popis, ale i její fotografie.

Opět si dovolím nezasvěceným prozradit, že „Město 1000“, znamená to jediné: hlášení se dostane ke všem hlídkám v Praze. Vždy jde o hlášení mimořádného významu. Většinou se jedná o pátrání po dětech nebo seniorech, kteří se už neorientují v čase a prostoru. Ještě několik takových ranních vstávání a budou pátrat i po mně.

Vraťme se však k fasování materiálu. Pěší hlídka DUB 101 si třeba musí vyzvednout čtečku čipů, protože část dopoledne stráví kontrolou psů. Dohady panují kolem aktualizace databází přihlášených psů. Nakonec panuje shoda na tom, že důvěryhodné podklady pro kontrolu uhrazených poplatků za psy jsou pouze z obvodu Praha 4. Druhá „pěška“, DUB 102, dnes zajišťuje odtahy a tak do reflexního služebního batohu ukládá kameru, svinovací pásmo a další propriety. Členové všech autohlídek si kromě bedny nejrůznějších věcí povinně odnášejí i neprůstřelné vesty a defibrilátory. Do určité míry panuje jistá benevolence, co si kdo vyfasuje. Někdo si tak vyzvedne jednu z nedávno dodaných kamer Axis, jiný nad ní jen mávne rukou. Někdo má stavěcí terč svůj, jiný si ho vezme ze skladu. To se týká i neprůstřelných vest.

Čtvrtý obvod je spolu s Prahou 5 doposud v pražských podmínkách výjimkou. Převážná část komunikace strážníků se na těchto obvodech totiž odehrává už jen elektronicky. Vysílačky, radiové relace, telefonáty? Výjimečně. Sdělení, pokyny a relace z linky 156 jen prostřednictvím PDA, Panasonic FZ-N1 (více viz Pražský strážník, 09/2018). Vítejte v jednadvacátém století. Výhledově se na tento systém bude přecházet na všech obvodech.

Strážníci se pomalu rozcházejí a míří na určené přechody. V sedm hodin přichází na „dubový“ OPES kolegyně Klára, zástupkyně dozorčího. Její první kroky vedou do skladu materiálu, kde se seznamem přebíraných věcí v ruce stráví dobrých patnáct minut. „Při těch cenách si nedovolím něco podcenit. Ne, že bych kolegům nevěřila… Spíš bych v případě chyby vsadila na nepozornost. Ale přece jen bych nerada platila třeba pár tisíc za neprůstřelnou vestu nebo šedesát tisíc za tester Dräger.“

Když dokončí své počítání, půjčuji si seznam materiálu. Po chvíli počítání docházím k číslu 498. To je celkový počet věcí, které se přebírají a tedy i kontrolují. Jen namátkou: 92 balení nábojů Luger, 32 vysílaček, 27 neprůstřelných vest, 30 ochranných přileb, 4 Drägery, 18 ochranných obleků Covid, 3 čtečky čipů… A dalších 292 položek, od stavěcích terčů po zbraně, od klíčů od několika mateřských a základních škol až po noktovizor, od testů na drogy po platební terminál, od špendlíku po lokomotivu.

Mezi evidovanými předměty mě zaujmou i klíče od několika hřbitovů. Klára mi vysvětluje: „To by ses divil, kolik na hřbitovech zůstane lidí po zavírací době. Neříkám, že každý den, ale relativně často. Než si poklidí ten svůj hrobeček a zametou na něm listí, je hřbitov zamčený. Holt to jsou většinou senioři, a ve svém věku zeď nebo vrata nepřelezou, ani kdyby chtěli.“

Klára mi na monitoru ukazuje práci s pédéáčky. Na displeji naskakují řádky s označením jednotlivých hlídek. Na řádku volací znak hlídky, čas události, předmět zprávy, stav události.  Je jasně vidět, že denní instruktáž si všichni přečetli ještě před půl sedmou, probíhající dohled u přechodů poblíž škol je označen jako „v řešení“. Ukončení úkolu se po osmé hodině na monitoru zobrazí jako „uzavřeno“. Jen v některých případech se do systému zapisuje krátká zpráva, že věc byla předána k řešení nějaké třetí straně (TSK, Eltodo, Pražské vodovody a kanalizace…)



Až před půl osmou přichází Rosťa, dozorčí operačního střediska. Ne, nezaspal. Strážníci z jeho směny jsou sice už dávno v ulicích, ale večer si to vynahradí, jelikož bude odcházet až kolem dvacáté hodiny, pracovní doba standardních 11,5 hodiny. Stejně tak kolega z noční směny odchází až po osmé hodině.

Jak spolu vychází dozorčí a jeho zástupkyně? Jedenáct hodin denně spolu v jedné místnosti, čtyřikrát v týdnu, jen občas se zastaví vedoucí směny nebo někdo z vedení, jinak pořád spolu… Ponorka? Hádky? Pěsti? Rvačky? Tichá kancelář? Klára mi odpovídá: „Ani ne. Musíme si vycházet vstříc, i kdybychom snad nechtěli. Úkoly máme rozdělené. Já dělám záznamy v aplikacích, lustrace, beru vysílačky. Rosťa bere telefony, je zodpovědný za administrativu. A stopadesátšestky bereme oba, tam na sebe křikneme.“ A Rosťa doplňuje: „Nejdůležitější ze všeho je, si hned na začátku vyjasnit kompetence.“ Když se oba rozesmějí, mám dojem, že moc nechápu… Rosťa mi vysvětluje: „To je taková stará historka… Hned na první směnu, co jsme spolu byli na OPESu, přišla Klára s ohromným monoklem, půlka obličeje tmavě modrá. Pár dní předtím totiž byla na lyžích a na sjezdovce se vysekala. Takže jsem pak na všechny dotazy a nechápavé pohledy odpovídal, že jsem jí musel hned zkraje vysvětlit, kdo je tady dozorčím a kdo jen zástupcem. Že jsme si jen vyjasňovali pravidla spolupráce.“

❞ Po ukončení dohledů na přechodech nastává úplně všední obyčejný den. Okrskáři hlásí vstupy na své okrskové služebny... hlídky začínají přes PDA hlásit plnění svých úkolů...

Pojďme dál: stojí za povšimnutí, že každé obvodní ředitelství má své operační středisko personálně obsazeno trochu jinak. Většina operačních středisek je sice obsazena jen jedním dozorčím a jeho zástupcem, ale třeba na Praze 1 v Opletalově ulici sedí hned čtyři pracovníci. Na obvodě Praha 7 nebo 15 mají dozorčí po dvou zástupcích. Je však nutno podotknout, že druhý zástupce dozorčího má během své pracovní doby na starosti především sledování a obsluhu kamerových systémů.

Po ukončení dohledů na přechodech nastává úplně všední obyčejný den. Okrskáři hlásí vstupy na své okrskové služebny, aby se převlékli podle změny počasí, hlídky začínají přes PDA hlásit plnění svých úkolů. Dub 101 zjišťuje přes vysílačku uhrazení poplatků za psy. „Dub, Dub, tady Dub 101. Požádám tě, podívej se mi na pejska s čipem 486301963…“ Do toho hlídka Dub 102 začíná s odtahy, protože parkování je zpoplatněno prakticky na celém obvodě. „Dub, Dub, tady 102, požádám tě o lustraci vozidla s registračkou 1ANxxxx.“ – Někdy klid, jindy honička a hledání v databázích, které občas zamrzají. „101, 101, já Dub, poplatky za křížence jménem Sam jsou uhrazené, všechno v pořádku.“ Nakonec se rozeběhne i databáze poplatků za parkování na modrých čárách: „102, 102, tady Dub, tak vozidlo 1ANxxxx nemá zaplaceno, je možné přikročit k odtahu.“

Rosťa zatím vyřizuje příchozí telefonáty. Lidé, kteří nechodí do zaměstnání, se teď probudili, vyhlédli z okna a hned vidí, že jim pod oknem parkují auta na žluté čáře. „Městská policie Praha 4, dobrý den… Ano, adresu mám poznamenanou, pošlu vám tam hlídku, na shledanou.“

Občas přijde oznámení z tísňové linky 156. Pokud se nejedná o nic urgentního, pak takové oznámení přijde jen ve formě stručné informace interními systémy na monitor: „Parkování na žluté čáře, ulice Na Pankráci číslo…“ V závažnějších případech operátor z linky 156 zavolá i telefonem: „Spořilov, ulice Hlavní, číslo…, patro…, z postele spadla imobilní seniorka, její partner žádá, abychom jí vyzvedli opět na postel, sám na to nemá sílu.“ Když byl člověk na ulici, pak takovéto úkoly plnil mnohem raději než nějaké parkování… Ale abych dokončil: operační dané oznámení přepošle na displej konkrétní hlídce a následně v systému vidí, kdy si ho hlídka přečetla a kdy a jak ho vyřešila.

Postupem doby si uvědomuji jednu zlotřilost elektronické komunikace. Je to ticho a falešné zdání klidu. Když se člověk ocitne na jiném středisku, neustále slyší radiové relace, pípání vysílaček, ustavičně někdo někoho v éteru vyvolává, pořád někdo žádá o lustrace, informace z katastru, evidence přestupků, všechny možné další informace… Každý OPES je zahlcen permanentním hlukem. Tady ne. Tady se sem tam ozývají jen kolegyně ze stojedničky podle toho, kdy se jim do cesty připlete pes (a že se jim plete každou chvíli!) a stodvojka s hlášením o odtahu. Oč méně halasu a rámusu, o to větší pozornost musejí čtyřkoví operační průběžně věnovat počítači. Na něj chodí veškerá oznámení, ať už z tísňové linky nebo od strážníků. Zvukové upozornění také v případě, že si strážník do pěti minut od zaslání pokyn či oznámení nepřečte. Drtivou většinu informací, které strážníci v terénu potřebují pro svou činnost, si na zdejším obvodu zjišťují sami přes PDA (lustrace osob, evidenci přestupků, katastr nemovitostí a další). Paráda, závidím jim, když si vzpomenu na svého bývalého operačního z „detašáku“, který nám ostentativně dával najevo, jak ho svými požadavky obtěžujeme při sledování televize Nova či poslechu radia Blaník.



Rosťa mi říká: „Za den tady máme obvykle mezi třiceti až sedmdesáti událostmi. A slyšíš to sám, většinou se týkají dopravy.“ Chvíli po tomto výroku zafungoval zákon schválnosti, kdy během  pár minut přišlo několik oznámení, která se dopravy vůbec netýkala. Nejdříve zpráva o ležícím zraněném a krvácejícím muži v Dobronické. Pak telefonát, kdy si paní stěžuje, že jim v paneláku v Bítovské leží bezvládný muž. A populární zvířátko nakonec: ve vnitrobloku se ztratil kocourek s růžovou mašličkou kolem krku. 

Za chvíli se ozývá Dub 30: „Tak pána jsme našli, moc hýbat se nemůže, na hlavě má dost silnou tržnou ránu, teče mu krev, provizorně jsme ho ošetřili, voláme záchranku.“ Našel se i muž v nejvyšším patře domu v Bítovské. Tady se ukázalo, že se muž šel po mrazivé noci, strávené pod mostem, „jen“ ohřát a vyspat. Byl sice vykázán, ale nepříjemný odér po něm zůstal ještě hodně dlouho. Příběh zraněného muže má pokračování: „Tady Dub 30, na žádost záchranky jsme provedli dechovou zkoušku na alkohol. Výsledek 4,15 promile.“ Uf, slyšeli jsme dobře? Opravdu 4,15 promile? No, pán je kabrňák! I v tomhle stavu však dokáže být značně agresivní a tak posádka záchranky žádá o doprovod strážníků na záchytku. Jak psal ve svých básních anarchista Franta Gellner: „Šťasten, kdo propije boty své!“

❞ Tak pátrání po kocourkovi negativní. Prohledali jsme vnitroblok ve všech koutech, jsme tady už půl hodiny a po kocourkovi ani stopa, ani růžová mašlička...

Za chvíli se ozývá i Dub 20: „Tak pátrání po kocourkovi negativní. Prohledali jsme vnitroblok ve všech koutech, jsme tady už půl hodiny a po kocourkovi ani stopa, ani růžová mašlička. Můžeš nám dát kontakt na oznamovatelku, ať ji informujeme?“ O chvíli později má příběh trochu zvláštní konec: „Tak jsme se se slečnou spojili. Kocoura držela v náručí, že se jí vrátil přes balkon už kdoví kdy a že nevěděla, že ho pořád hledáme. Ten zženštilej kocour měl fakt kolem krku velkou růžovou mašli.“ Kolegové si jen vymění nechápavé pohledy: „No, tak díky, že nám dala vědět, že hledáme zbytečně…“

Před koncem směny přichází trochu neuvěřitelné oznámení: „Imobilní ženě se při cestě ze sprchy zamotala osuška do kola invalidního vozíku. Zdravotní stav jí nedovoluje nahnout se na tu stranu a osušku z kola vymotat, protože by spadla na zem. Může popojíždět půl metru sem, půl metru tam. Víc jí osuška nedovolí.“ Situace zvaná prekérní. Aspoň, že si do koupelny a do vozíku vzala mobil. Zlomyslná myšlenka: při čekání na záchranu si může zahrát tetris nebo solitaire, aby jí uběhl čas. Pokud má tedy nabitý telefon. Za dveřmi prý už čeká zámečník, ale ten sám od sebe, na základě jednoho telefonátu, dveře neotevře. Kdo by se mu divil? Hlídka bere odpovědnost na sebe. Za dveřmi opravdu nachází ženu na vozíku, která nelhala. Půl metru sem, půl metru tam. (Ano, měla na sobě župan.) No, řekněte, už jste někdy slyšeli o podobném problému? Osuška z kola vymotána.

Je po osmnácté hodině, na OPES nám přibyl vedoucí směny, která má dnes první noční. Začíná vypisovat údaje do Knihy zbraní, dává dohromady instruktáž, kterou za chvíli pošle na pédéáčka svým kolegům, zjišťuje, co se dnes dělo… Jedna úplně obyčejná všední směna končí, druhá úplně obyčejná noční směna začíná.

Poděkování: Klára Putková, Rosťa Čachotský, Radek Osecký

Zobrazení: 853